Jde to Dobré Wow!

NA KULATINĚ - závěr

Literatura > Vícedílné

 

NA KULATINĚ
závěr
 
 
 
Místnost byla ponořená do chlácholivého přítmí.
Myslivec zvedl zašle kropenatou konvici s plotny a nalil 
pařící se vodu do dvou hrníčků s téměř vrchovatou porcí 
jakéhosi černého prachu, který vysypal z rezavé dózy.
Tekutina vzkypěla v zažloutlou, jemně prskající pěnu. 
Zarazil se. Otočil se od kuchyňského pultu a přešel několik 
kroků k dřevěným schodům na půdu. Pak se zastavil: 
"Jo, hošani, abych nezapomněl, jste hlupáci! Kérka je 
tetování. Na Sibiři je zima - a té se říká kaltna, když už chcete
kecat hantýrkou." Pohrozil jim teatrálně rukou a vykřikl pisklavě
vzhůru do tmy: "Nedáš si s těmi tupany kávu, matko!?"
Ozvalo se jakési zašramocení a po kratičké chvíli i předešle
neúprosné ticho. 
"No nic, asi pořád chrápe - je poslední dobou trošku
nedospalá," řekla zastíněná persóna v zeleném plášti 
a položila na stůl před pobledlé mátohy dva koflíčky.
"Proč ne zatoulaná kuna?", utrousil pomstychtivě vlasatec 
s křečovitým úšklebkem.
Obstarožní kukačkovité hodiny na pavučinami obrostlé
stěně se rozkymácely. Z dvířek vyškobrtal pták a začal
kvákat na celé kolo.
"Jo, máš asi pravdu. Pojďme, vypijeme si kávu pěkně
v soukromí", rozhodl nenadále hajný a sundal flintu z věšáku
u dveří. 
Zamířil ke dveřím na konci pošmourné chodby.
Mládenci se za ním potáceli, jako krotké ovečky za svým
pastýřem. A to tak opravdově, že vybryndali téměř třetinu 
svých horkých nápojů na ošlapanou podlahu.
Fořt otevřel dveře do temného příšeří. Začali sestupovat
níž a níž, až se ocitli v jakémsi sklepení. Muž sáhl na zvlhlou
stěnu a rozsvítilo se světlo ukryté za skříní, která se zajímavě
nakláněla do středu místnosti. Asi ji už nesloužily nohy, nebo
je ohlodali vydry, pomyslel si mladík s dlouhými vlasy.
 
Ano, byl to veteránsky sychravý sklep, pod skutečnou, jakoby
zapomenutou hájovnou kdesi v nitru pustiny.
 
Myslivec foukl na zaprášené křesílko, loktem setřel prach na stolku, 
odložil brokovnici do otevřené skříňky pod vycpanou hlavou kance, 
který se na ně vypelichaně šklebil nad svými zažlutlými tesáky.
Posadili se a vandráci začali usrkávat žlutočernou tekutinu.
"Vy se máte," zazněla poslední slova vlasatce. Druhý mladík
stačil jen zírat a kývat hlavou. Obě těla dopadla na hranu
stolu, lehce se odrazila a převalila se na hliněnou podlahu.
Lesník vstal a pohlédl neurčitě na hodinky, vykřikl netrpělivě
kamsi do stropu: "Matko, pojď se podívat, cos zase natropila!" 
Pohlédl na převrácené hrníčky a rozlité zbytky nápojů.
V místnosti se náhle probudilo jen ticho a ťukání odkapávající
otrávené tekutiny do kaluže na zemi.
Po chvíli se ze sklepení ozvaly šátravé krůčky, pak několik 
nekonkrétních pazvuků a nakonec dva výstřely. Za okamžik další.
Netrvalo dlouho a zaburácely i ty příští. Celkem se dalo
napočítat dvanáct ran, jako z mohutného Morganova pirátského
děla.
 
"Matko, tak už konečně vstaň!", vykřikl rozzuřený myslivec
a začal s dusotem stoupat po schodech vzhůru.
Na posledním ovšem zakopl a kotoulejíc se nakonec dopracoval 
až opět na dlážku přízemní.
Byla to taková rána, že probrala k životu i strakatou dogu, která
se loudavě přištrachala odkudsi ze záhrobí.
"Uval!," odstrčil tohoto malého medvěda, a zařval tak mohutně,
jako snad nikdy předtím: "Pojď se podívat, matko, cos zase
s námi udělala!"
Fořt se opřel vyčerpaně o špinavou stěnu, sesunul se na kolena
a rozplakal se.
Pročernale divadelní paruka mu spadla z hlavy a zvíře s ní začalo 
dovádivě zápasit. Casnovalo s ní na všechny strany, vztekle 
vrčelo a odporně slintalo.
Přeludy obalený myslivec se rázem proměnil na postarší
zaslzenou ženu, které pramínky pláče smazávaly zbytky 
nafialovělého růžence kolem nabubřelého nosu. Oční stíny ji začaly 
stékat po vystupující svraštělé, čerstvě přeorané tváři.
"Pojď sem,matko!", zasípala a začala se zvedat z vykachlíkované
podlahy. "To se mám vláčet za tebou, matko?!", odchrchlala si
a chuchvalec slin dopadl na podlahu, až se zaprášilo.
Vyšmatlala na půdu a šouravý zvuk jejich kroků se začal ozvěnou
šířit chalupou jako nějaká never ending story.
Když se stařena v mysliveckém stejnokroji dopracovala až k lůžku
v místnosti v prvním patře, strhla z postele moly prožraný zašlý
pléd.
Rázem to zavonělo, jako v alchymistické kuchyni.
Na posteli se choulil kostrbatý náznak tvořící se novodobé
mumie. Zkušený patolog by ovšem jistě na první pohled odhadl, 
že kosterní zbytky patřily kdysi přibližně třicetiletému dorostenci.
Stařenka se nad ním naklonila a hebce jej pohladila po rozpadající 
se tváři: "Matko, co mně to děláš?! Kdo to včil po tobě zase uklidí?!"
Ozvalo se drsné zavrčení a téměř dunivé skřípání zubů.
Postava se prudce otočila po zvuku.
 
U dveří pokoje se kolébala mohutná doga. Kroutila mordou 
a v očích ji vyčkávavě jiskřilo.
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 09. listopadu 2015, 09:11
  • 463 zobrazení
  • 0 oblíbené