Dopis Vincentovi V

Milý Vincente,

 

Vím, že kráčím. Stále kráčím. Ale kam, kudy a s kým? Když si pustím po patnácti letech hudbu,

kterou jsme poslouchaly na cestách mezi Brnem a Veselím dýchne na mě hluboká nostalgie. 

Vetkávají se mi slzy do očí. Vše se tak mění...každým dnem. 

Víš...drahý Vincente život plyne jako zrnka písku co se sypou před tvými kroky. 

A ty zrnka jsou zážitky. Provázanost časoprostoru je tak uchvacující. Budoucnost je

velmi záhadná a já ustrnula v minulosti. Kdo ví kdy nastal ten zlomový okamžik, kdy

se změnilo mé přemýšlení a vnímání světa. Bylo to tu noc, kdy jsem nemohla spát a najednou

se mi vybavilo asi na třicet snů před očima jako sekvence z nějakého filmu? Anebo když

jsem se hluboce zamilovala?

 

Vlastně já pořád nevím i přes to, že jsem byla v těchto 

dnech u jedné paní, která mě popostrčila skrze vnímání světa a svého já...

Je to asi věkem, zkušenostma, které si člověk za život projde. V každém období je schopen člověk 

přemýšlet jinak. Reflektuje, že se věci mění, avšak já mám někdy problém změny přijímat ať se 

to týká čehokoli. Občas mne pohltí samota a negativismus s pesimismem a velmi snadno tomu podlehnu.

A také jsem schopná se motat v tom chvíli pořád dokola. 

Jsou ale chvíle, kdy je tomu naopak jako třeba teď. Víš i tohle beru ale v podstatě jako plus, 

něco, co je dobré a je vlastně v pořádku. Protože život je plný změn a já tohle respektuji i u 

svých nálad. Je ale důležité, se z těch pochmurných myšlenek zase vrátit na správnou 

cestu - vrátit se na zem za štěstím. I když je pravda, že štěstí není absolutní, přesto život 

vnímáme jako dar a cestu za štěstím, i když není ověnčené jen květinami bez trní. Pro mne 

je to možná těžší zvyknout si na tenhle styl uvažování, protože jsem duší velký romantik,

asi jako Ty, a tak pod návalem vlastního hlubokého přemýšlení se stává, že ve svém pozitivním 

přesvědčení zakolísám. Ale to je snad normální...já taky nejsem chodící fluidum, které ve skrze

nic hluboce neprožívá a nemá zabarvené city a uvažování, a nikdo nemůže být a podle mě to ani

není smyslem života. Jistě být bezstarostný optimista je krásná věc, ale také ne pravdivá. Každý

si přizpůsobujeme sled události tak, aby nám to co nejvíce vyhovovalo a byly jsme spokojení, to je

jasné. Záleží na tom, do jaké míry jsme schopni tohle ovldádat aby se nestalo, že tím budeme

druhé omezovat. Je skvělá myšlenka, být tak trochu sobec a jít si za tím, co chceme. Proč?

Protože to tak prostě funguje, nemá smysl na něco čekat. Nesmí se z toho stát ale utopie, když

člověk vidí, že se to nesetkává s jeho míněním o výsledku dle jeho představ. Je důležité, si

uvědomit, kdy si o něčem myslíme, že je to to pravé a zprávné a kdy už není (anebo vůbec možná

nebylo - to ale je relativní, protože nikdy nikdo nemůže dopředu tohle vědět). Jakmile o tom

člověk takhle začně uvažovat v podsttě se zastavuje, přemýšlí. Ale je toto vůbec dobře?

Je dobré se zastavovat? Příliž často určitě ne, obzvláště pokud to nejsou důležité věci, i když

se nám důležité zdají - je to jen klam, protože v podstatě na ničem nezáleží, jen na nás samotných.

To my jsme tou odpovědí na vše.

Nikdy nikdo se tomu ještě nevyhl, ale pokud to děláme často, může se stát, že se lehko ztratíme.

Ztratíme se ve vlastních myšlenkách ve svých rozhonutích. Podle mě, Vincente, bychom neměli

pořád dokola něco zkoumat, jestli jsme udělali něco zprávně nebo ne. Neměli bychom spoustu věcí vůbec

takhle řešit. Jít dál a nekonzervovat příliž v sobě minulost a nebát se budoucnosti. To je hlavní

klíč k duševní pohodě a rovnováze, si myslím. Je smozřejmě dobře, pokud zkoumáme dvě misky vah a 

rozhodujeme se mezi vícero možnostma, protože vše uzpůsobujeme momentálnímu naladění a citům. A jak 

jsem psala výše, pokud se stala nějaká změna, která zapříčinila, že jsme přehodnotili své rozhodnutí 

anebo nad tím právě uvažujeme, je tohle ''zastavení se'' důležité. Je v zásadě podstatné, rozmyslet 

si, co vlastně chceme v klidu. Pokud něco už tak necítíme a dostáváme z toho neustále špatný pocit,

není dobré tenhle stav mysli úplně opomíjet a zahodit ho, jen proto, že se to zdá být negativní. 

Jak pro toho člověka co takhle uvažuje, tak pro někoho jiného, kterého se to také týká. 

Pokud chceme ale být sami k sobě zpravedliví, neměli bychom ale také zapomínat na druhou stranu mince. 

A to tu, že i tohle může být zrádné. Píši o momentálním impulsu, který právě dostaneme. Není dobré, 

jak píši, jej přehlížet, obzvláště pokud se opakuje dlouhou dobu. Na druhou stranu je potřeba si 

uvědomit, že momentální impuls - nálada či podnět (který jak se říká jen tak blýskl hlavou z nějké 

příčiny) je také pořád jenom impuls, který přijde a zase odezní. Je to v podstatě něco pomíjivého, 

co přijde jen tak aniž bychom to čekali anebo i proto, že jsme si na to zkrátka vzpomněli ať už tomu 

zavdalo příčinu cokoli, co s tím nemusí ani souviset. Člověk se musí rozhodnout.

 

Není vše jinak, je to pořád stejné. Jen smutnější...

Někdy prostě něco nedopadne tak, jak bychom si z celého srdce přáli. I když se snažíme seč můžeme,

odrážíme se od země ušima...Stále je to málo. Stále to nestačí. Stále se bojuje s tečkou na konci věty.

Stále chci poručit větru, dešti. Stále setrvávám jako antický pilíř, ze kterého se už ale smývá barva.

Já už v podstatě jen splývám na hladině jako ta parožnatka, která se ještě snaží čistit vodu kolem sebe,

v zásadě je ale už vyčerpaná a unavená. Vincente, kráčím dál stále, jak to jen jde. Neutíkám, čelím problémům,

a neúspěchům, ale s plynoucími léty se moje kroky zkracují. Nemají se za čím natáhnout, za něčím co by bylo trvalé, 

silné a životní. Spousta pomýjivých světel lemují tu prašnou cestu a já si nejsem jistá jak a kam dál.

Celý ten problém je v motivaci.

Není dostatečně silná motivace? Pak není ani pořádně silná vůle...

Bez motivace se lidé, tím víc v dnešní době, prostě neobejdou. Dřív lidé museli. Aby se uživili, byli zdrávi,

a prostě přežili. Dělali, co museli, neb nebylo zbytí a možná i nad svými touhami tak nepřemýšleli. Byli většími

roboty, ovládáni jen mechanismem přežití a nutností. Dnes, moderní člověk ne. Dnes člověk hledá ve všem smysl,

štěstí, spokojenost a touhy vyplnit si své sny. Dnes se lidé ženou za tím, co je naplňuje a prostředkem a

vnitřní tažnou silou je velká motivace. Představy jak budou šťastní a budou dělat, co je baví a ským je to baví. 

Silná vůle je podmíněna obrovskou motivací.

Jakmile člověk ztrácí vůli, to znamená, že ho opouští i jeho motivace a přesvědčení.

Člověk si přirozeně myslí, že jakmile v něčem - funguje spíše v někom, spatří motivaci - svoji budoucnost, svoje

štěstí, pak nezáleží na ničem a slepě a radostně zdolává životní překážky. To je sice krásné, ale bohužel velmi

vrtkavé a labilní. Nikdy se nikdo nemůže spoléhat na něco jiného (na někoho) než jen na svou osobu. Ale neštěstí je to,

že k tomu člověk bohužel není od přírody naprogramován. Vždy bude záležet na něčem vedlejším, protože člověk si sám

se sebou nikdy nevystačí.

Víš...vždycky bude smyslem naší existence, našich činů a všeho někdo jiný. Vždycky nakonec něco děláme pro někoho,

kvůli někomu - i když je za tím kus našeho vlastního chtíče a potřeby, i když to děláme kvůli sobě, abychom byli

v pohodě a spokojení, přesto to závisí a odvíjí se na někom jiném.

Já ještě pořád trochu věřím v něco, co je skryto, co je v dáli a nevidím to. Pořád ještě kapku ano. Ale síly mi ubývají.

Vyprchává odhodlání vše ještě jednou, vždy s vírou že snad naposled, zopakovat.

Vincente, pro mě je smyslem usmívat se na mé světlo, které si vyberu a dotknout se ho.

Jenže já už nemůžu...přestávám.