Postel plná trní

prolog:  Svěřím se vám s něčím
               co nikdo neví
               a těch pár co ví
               mlčky stojí opodál
               a jednoho zebe
              druhý se štítí
              a třetí
              raději nechce vědět

             ale proto že mne neznáte
             a nikdy
             nikdy nepoznáte
             tak vám věřím
             že mne neudusíte

_________________________________________________________________________________________________
 

Posledních pár nocí se budím s křikem
s tělem napjatým
a zalitým potem
Pamatuju si všechno do nejmenších detailů
a znovu
a znovu
A ZNOVU...

Mám strach spát
Nevím kolik jich bylo
ale vím jak moc to bolí
tehdy i teď
pořád
dokola...

a na světě není tolik jehel
abyste pochopili
a na světě není tolik něhy
aby mě utěšila

Nevím kolik jich bylo
nevím kolikrát do mne bodali
hrdlo podřezali
a nechápu
kde se ve mně pořád bere život
byť tak matný
a zneuctěný

Tolik děr...
znásilnili...

Každý si vzal
to co chtěl
a mně nezbylo nic
nic víc než křik do noci
a šrámy ve dne

Ten obraz nikdy nevybledne