Strach a vedro

Seděli jsme vedle sebe, slunce pražilo a nikdo z nás nic neříkal. Bylo úplně mrtvo, nikde ani noha. Oba jsme mlčky hleděli někam do dálky, jako bychom tam snad měli něco nalézt. Prudce se nadechla a otočila se na mě. To jí něco napadlo. Tak to dělala vždycky. Dívala se na mě a čekala, až na to začnu reagovat. Otočil jsem se. 
"Kájo, z čeho ty máš strach?" 
Z čeho mám strach? Z toho, že už se známe rok a víš o mně víc než kdokoliv předtím. Že jsem ti otevřel své srdce a city a teď si se mnou můžeš dělat v podstatě cokoliv. Začal jsem ti věřit natolik, že jsem si tě pustil k tělu přespříliš blízko. Stačí udeřit a je po mně. Citově. Bojím se, že necítíš to samé co já. Co když jsem pro tebe stále jen dobrý kamarád? Co když se ti teď podívám dlouze do očí a políbím tě? Ucukneš? Budeš svolná? Nebudeš se bránit, ale nakonec mě odstrčíš? Stačí jedno moje rozhodnutí a všechno může být jinak. Už se na mě nikdy vlídně nepodíváš. Nebo nás čeká společná budoucnost. Ale jaká? Co když nesplním tvá očekávání? Víš, jaký jsem, ale sám nevím, co máš na mně tak ráda. Kdyby to byla jen tvář, tak už ti dávno nemám co nabídnout. Umím tě rozesmát. Miluješ moje nápady. Je ti se mnou skvěle, fajn, super, úžasně. Ale stačí to? Dá se na tomhle stavit vztah? Není to jen sbírka emocí, které pominou a pak před sebou uvidím rozvodové papíry? A vůbec, co když nebudu dostatečně zajištěn? Budeme přežívat z výplaty do výplaty a doufat, že se něco změní, že dostanu přidáno. Že si najdu něco lepšího. Že bude příležitost. Ale to budou bláhové naděje. Co dítě? Kde pak budu shánět peníze, abychom mu zajistili dobrý domov? Vždyť jsem teď teprve nastoupil na vysokou a pořádně nevím, co budu dělat. Na konec skončím někde s lopatou nebo za kasou. Hlavně, že bude titul. Budeš se mnou jen kvůli dítěti. Vztah na nic. Život k ničemu. 
Bojím se, že se zbytečně ze všeho strachuji, vymýšlím si scénáře, které nemusí vůbec nikdy nastat. Potí se mi ruce, ale není to tím vedrem. Proč ti nevidím do hlavy, proč to nemůže být jednodušší? Vědět tak, jak o mně smýšlíš, mohl bych se správně zachovat. Ale pokus mám jen jeden. Jak poznat, zda znamená tvoje sympatie něco víc? Už jsem se tolikrát spálil, ale ani jednou nepoučil. Nepoznám to. Nepoznám! Pochop mě. Mám strach, že mi všechen ten stres a přemýšlení přivodí tak maximálně rakovinu. Představuji si chvíli, kdy ti to oznámím a ty mě v slzách budeš pevně držet. Budeš se mnou do posledních dní a budou to ty nejlepší dny, které jsem kdy mohl zažít. Jenže tebe to zdrtí a ovlivní do konce života. 
Opět vymýšlím ty absurdní scénáře. Potí se mi i čelo. Co něco reálnějšího? Zamiluješ se do někoho jiného. To se stává neustále, všude, všem. Nebudeš mě čekat, přistihnu tě. Ne, to je klišé. Prostě někde ulítneš. Párty s holkama a ty to přeženeš s pitím a někdo toho využije. Nebudeš si to pořádně pamatovat, ale někdo z našich známých to uvidí. Donese se to až ke mně a já ti to neodpustím. Budeš mě bombardovat zprávami a volat mi a budeš dělat vše proto, abys to napravila. Ale já budu tvrdohlavý, však mě znáš. Znáš mě tak dobře, že přeci musíš poznat, co k tobě cítím! Čekáš na můj první krok? Na příhodnou chvíli? Nebo na to, až mě uloví nějaká jiná? Pak se ozveš a vyznáš mi své city, které jsi ke mně kdysi měla. 
Potí se mi zadek. To asi tím vedrem. A předek už taky dost slušně. No jo, co když ti nebudu sexuálně dostačovat? Jsi náročná, náruživá nebo jako prkno? Tahle tvoje část života je mi utajená. To by nakonec mohlo být to nejtrapnější, nerozumět si v posteli a pak se potkávat a s falešným úsměvem se zdravit a dělat, že si na nic z toho nevzpomínáme. Že žádné směšně pohyby neproběhly. Žádná výměna tělesných tekutin. Ježiš! 
Pousmál jsem se nad tokem myšlenek. 
"Bojím se pavouků," řekl jsem klidně. Od srdce se zasmála a její reakce na tuhle větu mi uvízla v paměti, protože takhle už se nikdy se mnou nesmála, ne po tom všem, co následovalo.