P Ř Í B Ě H
1.část
"Kšááá!"
Zakřičela panímáma a ohnala se.
Byl to vcelku obvyklý výbuch vzteku, až na to,
že se ji tentokrát začala od mocného úderu krabatit
na čele pěkná boule.
Netrefila.
Vlezlá slepice ji zakroužila kolem zachlupacené
ošátkované hlavy a dopadla na čerstvě pokosenou
trávu dvorku.
"Nech ji být," otočil se na ni kosič, který právě
zajížděl se sekačkou kolem kurníků.
"Už mě dlouho srát nebudou!", opáčila žena
a dala se dál do věšení prádla.
Motorový přístroj řval na plné obrátky.
"Cože?", zašeptal, jakoby pro sebe, statný chasník,
" jen se dobře dívej!, naše děti nás nikdy neopustí!"
A vypnul mašinu.
"Už mě dlouho srát nebudou," zopakovala žena,
"a příště si vyper ty svoje posraný trenky sám!"
Muž se opřel o stěnu rodinného domku: " Podívej se
pozorně, copak já nosím květovaný bombarďáky?!"
"Drž hubu, nebo se na všechno vyseru!", přišpendlila
na šňůru další kolíček.
"Má drahá, já si peru svoje prádlo už čtyřicet let sám."
Znovu nastartoval sekačku a zajel za roh domu, aby
se soustředil na trávník kolem garáže.
"Blbečku! A na naše děti nemyslíš!", odplivla si. "Už se
týden neukázaly doma!"
Slina ji ukápla na blúzu. Pohlédla tedy dolů, nevědomky
pustila prádlo. To se rozpláclo na vlhké zemi.
"Hej!", zařvala. "Už toho mám dost!"
Za domkem ovšem vesele burácela činorodě hlasitá práce.
"Dělá, že mě neslyší, kretén!", narovnala se.
V ten okamžik se odpoutal od miniaturního domečku
na dlouhatánské tyči holub, a ihned za ním rozevřely svá
křídla další dva opeřenci. Bylo to, jako na povel! A právě,
když se blížili nad halekající domácí, cosi začalo padat
k zemi. Mohutné lejno hlasitě plesklo, pak se jakoby
rozčtvrtilo, část se převalila k okraji čela, menší díly
zůstaly přilepené na hranici šátku a nepodajných vlasů.
Panímáma nevěřícně pozvedla k nebi dosud skloněnou
hlavu, která ji zbrunátněla, jako dobře naložená červená
řepa.
Doširoka vypoulené oči se zúžily a vystouplé žíly na
spáncích se rázem proměnily ve vysokotlaké vodovodní
potrubí: "Zasranci zasraní! Už aby si vás všechny čert vzal!"