PŘEDPŮLNOČNÍ COURÁK
závěr
A zase!
Sotva slyšitelný šum se rázem proměnil v podivné
chvění.
Průtah vzduchu v kupé motorového vlaku zmizel
tak rychle, jak začal.
Tři spolucestující se začali rozhlížet kolem sebe.
"Co hledáte?!", zašeptala s důrazem žena v černém,
a přátelsky se pousmála.
V tom okamžiku červené návěstí na zasněženém nádražíčku
přeskočilo na zelenou.
Rychlík elegantně vyrazil ze stanice.
Několik vystoupivších cestujících, kteří rozevlátě postupovali
k zastávce, aby přestoupili na městský autobus, právě
přecházelo přes státní silnici za nádražím.
Expres zběsile zmizel za zákrutou a moudře se ozval
daleko před závorami nechráněného silničního přejezdu.
"Co hledáme? Coby sme hledali?", odpověděl rozmařilou
otázkou ten nejstarší.
"Ále ne, hledáme cestu," zamžoural cynicky prostřední.
"Tak tak - hledáme nejdelší cestu, kolegyně!", doplnil třetí.
"A kampak to dneska bude?", zeptala se.
Cestující trio na sebe rozpačitě pohlédlo.
Svižný rychlík se za nimi po jednokolejce blížil rychlostí tak
kolem sta kilometrů za hodinu.
Chvíli bylo ticho - mezitím přes ně prosvištělo monstrum
rychlovlaku. A pak se najednou ozval pro změnu ten nejmladší:
" No, já jedu jenom tady k viaduktu."
"A já dneska na dálnici."
"To víš, máme to zase rozdělený - já mám pro změnu
službu - však víš, kde?", zamračil se zdánlivě nejzkušenější.
"Ve špitále?", naznačila možnost záhadná žena.
"Ne."
V tom okamžiku jelimánek vyskočil a zatáhl za záchranou
brzdu.
Courák brzdil a brzdil, bylo to, jako plavba na medovým
polštáři. A nakonec motoráček znehybněl.
Chlapec stáhl okno, vyhlédl do noci a zakřičel do marastu
vířívé beznaděje "Přeje si někdo nastoupit?"
Trosky rychlíku se povalovaly nalevo i napravo při náspu
železniční trati. Několik prvních vagónů i s lokomotivou
leželo pokrouceně na dně údolí. Části, ještě před chvílí
monumentálního mostu, zmizely v zasněžené, temné díře.
Do krutého ticha zuřící vánice se poznenáhlu začaly
ozývat bolestné výkřiky a srdceryvné sténání.