PŘEDPŮLNOČNÍ COURÁK
Literatura > Povídka
PŘEDPŮLNOČNÍ COURÁK
1.kapitola
Dešťové kapky se mísily s drobnými vločkami
řídkého sněhu.
Tiše - jak jinak - klouzaly po rámu lampy,
stékaly po jejím sloupu, až se nakonec
vytrácely v kaluži na rozbředlé půdě.
Kolem bylo cítit napětí chvíle temna
a světla. Stíny se krátily a prodlužovaly
podle toho, jak se kolíbající, jediné venkovní
osvětlení, potácelo v nárazech větru.
Asi tři kilometry na sever zahoukala několikrát
krátce za lesem mašinka posledního spoje, který
mohli cestující použít před ranními vlaky.
Ty odjížděly ve všední dny po této pochmurné
jednokolejce tak, aby se mohli - většinou pracující -
dopravit do velkého města, téměř za půlhodinovými humny,
včas.
Nádraží - tedy nádraží!
Bylo to jen takové menší nástupiště, domeček s čekárnou,
který byl v tuto noční hodinu uzavřený, a boudička s toaletami
na jeho konci směrem k městečku.
A zase náraz větru.
Bylo tak sychravo, že by - jak se občas velice potrefeně
říká - psa nevyhnal.
V dálce pomaloučku mezi vzrostlými velikány začala
probleskovat světla vlaku.
Spící nádraží nenápadně ožívalo.
Rozkymácené osvětlení na jediné lampě zhaslo docela.
Dopadající sníh zhoustl, ztěžkl a obarvil se do rudo bílého
závoje. Mohutně nasával červené světlo nádražního
návěstidla před výjezdem ze stanice.
Po chvilce se motoráček vynořil z neprostupné mlhy v nížině
údolí.
Plížil se jako temný přízrak, až se pojednou ocitl přímo na
nástupišti. A stál tu, jako nějaký mimohmatný přelud.
Vystoupil cestující, rozevřel do větru deštník a prudce
vzhlédl: "Promiňte," zamračil se a ustoupil stranou.
Právě ho míjela postava, která se podobala snad jen představě
o zhmotnělé bludičce z pohádky bratří Grimmů, pomyslel si.
I průvodčí, který se vykláněl do nečasu, aby odmával odjezd,
seskočil se stupátka, aby ji usnadnil nástup:
"Pojďte, paní. Stihla jste nás na poslední chvíli," zachraptěl.
Uklonil se směrem k nádraží: "Zase moc mluvím."
Motoráček se nehlučně nadechl, a když se rudé světlo
změnilo na zelené, klouzavě se vydal na další cestu.
Žena v černém se posadila do prvního volného kupé.
Za oknem sršely chuchvalce sněhu.
Netrvalo moc dlouho a monotónní jízda ji začala příjemně
rozptylovat.
Ťuk - tak. Ťuk - - tak, začala si tajuplně notovat do pomyslného
rytmu.
Přivřela oči a prostor, který osvětlovala jen na půl nastavená
žárovka, potemněl.
Pojednou cosi zaškobrtalo. Zašustily dveře, do místa
pronikl průvan, a bylo cítit, jak se nějací cizinci usazují
na protějších sedadlech.
Sněhová vánice právě dopadla se vší silou po obou
stranách jednokolejné trati.
Bylo temno, byla zima a všude kolem jen naprosté ticho.
Zato na nádražíčku s jedinou rozkymácenou lampou
se na chviličku probudil život.
Osvětlení se rozsvítilo, světla přijíždějícího vlaku ozářila
několik cestujících, kteří z podloubí nádražní budovy
kráčeli pozvolna na nástupiště.
Koleje se s klapotem rozvlnily, do uší zaťukávaly čím dál
hlučněji nárazy kol na sváry až se rychlík konečně
zastavil.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 7 bodů
- 3 komentářů
- 3 hodnocení
- 12. června 2015, 08:55
- 1030 zobrazení
- 0 oblíbené
-
