Jde to Dobré Wow!

MAMINKO, MAMINKO! - závěr

Literatura > Vícedílné
 
MAMINKO, MAMINKO!
 
 
IV.část
 
 
Silák pohlédl dolů. 
Pak na zdánlivě duchem nepřítomnou manželku. 
Poškrábal se na bradě a neohrabaně poklekl před hrobečky na zem. 
A mlčel. Bylo naprosté ticho. Vzápětí povstal a zahleděl se do stropu. 
Kdyby se v tento okamžik dalo nějak změřit, o čem právě přemýšlí,
pravděpodobně by rafička ukázala na kolonku "Napínavá mlha".
Vrhl se na zem a zabořil ruky do kypré hlíny, hrabal a hrabal. 
Najednou vytáhl kratičkou kostičku, pak další. Vzápětí i zdeformovanou
hlavičku novorozeněte. Hrabal a jeho duševní zmatek narůstal.
Žena se na něj vyčkávavě dívala. Konečně se rozhodla a po špičkách 
se vrátila k dřevěné desce hned vedle vchodu, na níž viselo 
hospodářské nářadí. Opatrně sňala pečlivě broušený, blýskavě 
se třpytící srp. 
Švihla jím po visící pracovní lampě nad stolem. Elektrický drát
se rozhoupal a světlo s praskotem dopadlo na čelisti svěráku.
V ten okamžik se zedník otočil. Žena však ťala podruhé.
A potřetí.
Hlava se odlomila, jako velice přezrálý kokosový ořech.
 
Svlečená - a téměř do zlatočerné opálená - dáma, polehávala
na křiklavě barevné dece pod širokým slunečníkem kdesi 
na břehu jižního Atlantiku. 
Nad vzrostlými palmami poletovali strakatí ptáci, v příboji 
probleskovaly naděje a v dálce občas vyskočil nad tříšť zpěněné 
hladiny hravý delfín. Ozvala se bytelná fanfára. Kolem právě
proplouvala výletní zaoceánská loď.
"To bude zase pěkný den," prolétlo hlavou nahotince.
Rukou, na níž se podivně vyjímala vytetovaná námořnická kotva, 
zašmátrala směrem ke stříbrnému podnosu. Uchopila, kupodivu
stále orosenou sklenici, a usrkla.
"Maminko, maminko, chybíš nám!"
Opřela se o loket a rozhlédla se kolem. Byla to soukromá pláž 
u překrásné viktoriánské vily, kde mimo domácky olivrejovaného 
číšníka u stánku s nápoji, nikdo jiný v tuto předpolední hodinu nebyl.
"Maminko, maminečko - čekáme s tatínkem na tebe!"
"No a co?", ušklíbla se.
V korunách stromů se zatočil lehce voňavý větřík.
"Maminečko, spořádaná rodina má žít přece celičká pohromadě."
 
Vzdychla a lenivě se otočila na záda. 
"Nebojte, drazí, brzo nás zavalí tsunami," zašeptala s cynickým 
šklebem svěží třicátnice.
 
"Hey, Sweety!", hlas muže přicházel z druhého patra domu. 
Byl to typ chlapíka, který má pravděpodobně ve svých důchodových
letech i mnoho milých tváří. Jeho pohublé lícní kosti se mlžně odrážely 
v matném skle otevřeného okna. Zamávala mu pravicí, přitom se skropila
troškou nazelenalého nápoje. Rozstříkl se z křišťálové číše, kterou
právě objímala.
A současně se rozezněla vchodová girlanda zvonku.
Otráveně vstala, přehodila přes sebe průsvitný župánek od jakéhosi
světoborce, a zamířila do domu. Prošla pláží, modře dlážděnou
terasou, vstoupila do chladného prostředí vily a asi po minutě 
se dopracovala k obrovským mahagonovým dveřím. Zvonkohra
zněla velice naléhavě.
Otevřela.
"Maminečko, maminko - tak jsme tady!", zaštěbetali zvesela tři 
mládežníci, a začali, jako na povel, všichni tleskat. 
Pěkně připravená scénka! 
Jejich tatínek, robusní muž se sparťanskou tváří, který plaše
postával prozatím za jejich zády, se přívětivě usmál a odvážně 
vzdychl.
Prostrčil mezi nimi kytici.
 
Žena se tiše zhroutila na podlahu.
 
"Hej, Sweety, who is there?", snášel se po točitém schodišti
hlas majitele, který právě sestupoval dolů.
V ovzduší byla cítit nesmírná radost. Přicházela odnikud
a mířila kdovíkam.
Kolem otevřených dveřích, mezi nimiž leželo chladnoucí tělo, 
se klikatila jen plaše sváteční, velice jemná vůně roztroušených
pestrobarevných květin.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 08. června 2015, 08:48
Mesje:
Mesje,
díky.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 05. června 2015, 23:30
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 05. června 2015, 08:49
  • 834 zobrazení
  • 0 oblíbené