Psychomanipulace v politice

Literatura > Báseň v próze / Dětem / Poezie

 

 

Politické psychomanipulace v demokracii

 

O psychomanipulaci obecně bylo napsáno mnoho textu. Psychomanipulace souvisí s řadou oblastí lidské činnosti. Dle všeobecného povědomí se psychomanipulace vyskytuje v sektách, vírách, reklamě, manažerství a v poslední době začíná stále většímu počtu občanů docházet, že je tomu tak i v politice.

 

Manipulace (z latinských výrazů ruka a uchopit) je v sociální psychologii a sociologii termín označující snahu o působení na myšlení druhé osoby či více osob. Manipulátor se snaží přesvědčit osobu či osoby o správnosti myšlenky, názoru či jednání, které nejsou manipulovaným jedincům vlastní, či pro ně nemají dostatek iniciativy a které by tudíž danou myšlenku, názor či jednání nepřijali, nebo až s dlouhou časovou prodlevou. Manipulovaná osoba si často ani neuvědomuje, že je s ní manipulováno, případně si to uvědomuje, ale z nějakého důvodu se nemůže a někdy ani nechce bránit.

 

Manipulátor většinou na začátku jedná tak, aby získal u svých obětí sympatie. Často využívá své charisma a znalost slabých stránek ostatních lidí.Psycholožka Isabelle Nazare-Aga ve stati Jak poznat manipulátora uvádí třicet znaků, podle nichž identifikuje osobnost s manipulativními rysy. Za manipulátora považuje takovou osobnost, která vyhovuje aspoň deseti znakům.

 

Je egocentrický.

Přenáší zodpovědnost ze sebe na druhé.

Navozuje u oběti pocit viny.

Nesděluje jasně své požadavky, potřeby.

Odpovídá většinou neurčitě.

Mění své postoje podle situace a podle osoby, s níž právě komunikuje.

Své potřeby zakrývá logickými důvody.

Požaduje od druhých dokonalost, neměnnost názorů apod.

Zpochybňuje kvality druhých, nenápadně druhé kritizuje a soudí, hovoří o nich s despektem

Rád komunikuje nepřímo. Přes třetí osobu, telefonicky, písemně apod.

Zasívá nesvár, podněcuje podezíravost. Rozděluje, aby mohl lépe panovat.

Často ze sebe dělá oběť, aby ho ostatní litovali.

Nedbá na žádosti druhých, přičemž tvrdí pravý opak.

Využívá morálních zásad druhých k naplnění vlastních potřeb.

Citově či jinak vydírá nebo vyhrožuje. Skrytě nebo otevřeně.

Často mění téma uprostřed hovoru.

Vyhýbá se pracovním schůzkám a poradám.

Zaměřuje se na neznalosti druhých a snaží se tak vyvolat dojem, že „má navrch“.

Lže.

Hlásá lež, aby se dozvěděl pravdu. Překrucuje a interpretuje výroky druhých.

Závidí třeba i osobám velmi blízkým.

Nesnáší kritiku. Dokáže popírat zcela zřejmá fakta.

Nedbá na práva, potřeby a přání druhých.

Často vydává pokyny a nutí druhé jednat na poslední chvíli.

Jeho slovní projev zní logicky, avšak jeho postoje, činy nebo způsob života svědčí o pravém opaku.

Dává dary, snaží se zalíbit, lichotí a nečekaně projevuje drobné úsluhy.

V jeho přítomnosti se ostatní cítí nepříjemně a nesvobodně.

Jde naprosto důsledně za svým cílem, ovšem na úkor druhých.

Přiměje oběť k jednání, které by o vlastní vůli nedopustila.

Lidé, kteří ho znají, o něm stále hovoří, i když není přítomen.

 

 

Zřejmě nejdůkladnější dělení typu manipulace je Shostormovo dělení, které nachází prvky manipulace v 9. charakteristických stylech osobnosti:

 

Diktátor – odvolává se na autoritu a tradici, hojně využívá citáty. Bývá to často autoritativní šéf nebo otec rodiny.

Chudáček – zdůrazňuje své handicapy, zakládá si na svém pocitu méněcennosti. Svou proklamovanou neschopností zastírá neochotu.

Počtář – řídí se tím, co je pro něj v dané situaci nejvýhodnější, obvykle neproklamuje vysoké ambice a plní jen jednodušší úkoly.

Břečťan – předstírá závislost na ostatních, rád na nich do značné míry parazituje. Jedinci tohoto typu trpí často hypochondrií a zdůrazňují nepřízeň osudu.

Drsňák – manipuluje hrubostí, je pevně přesvědčen o své pravdě, nepřipouští kompromis ani pouhou diskuzi, v krajním případě používá nadávky a výhrůžky.

Obětavec – tento typ dobře vystihuje výrok „nejhorší jsou nejhodnější lidé“, je poměrně často zastoupen v rodině, především v osobě matky.

Poslední spravedlivý – základní formou manipulace je neustálá kritika, ve svém okolí vyvolává pocit viny, své chyby ale přehlíží. Je typický především pro mužské pohlaví.

Opatrovatel – neustále se stará o druhé, ale často proti jejich vůli. Žije v představě, že sám ví nejlépe, co je pro ostatní dobré. Typické zejména pro autoritativní rodiče.

Mafián – manipuluje silou jako drsňák, ale zároveň nabízí určitou ochranu a záštitu. Charakterizuje ho přísloví: „Kdo nejde se mnou, jde proti mně“. Tento typ manipulace se často používá v politické sféře.

 

Obrana proti manipulaci

 

Rozpoznat manipulaci a hrozící nebezpečí.

Pěstovat si vlastní sebevědomí. Nemyslet si, že manipulátor je dokonalejší.

Mít jasnou představu o svých právech.

Umět odmítnout manipulátorovu žádost, nemít vůči němu zábrany a závazky.

Naučit se postupům, jak konkrétní manipulační techniky zneškodnit.Jednou z metod jak čelit manipulativním technikám je asertivní chování.

 

Výše uvedené znaky manipulativního chování charakterizují i jiné situace než politické. Na základě svých zkušeností se domnívám, že pokud člověk zvládne odhalit manipulaci v běžném životě, pomůže mu to získat zkušenosti pro odhalení manipulace v politice.

 

Politik by měl počítat nejen se zjevnou manipulací, ale také se sebemanipulováním.

Konformita nebo konformismus (z lat. con-formis, shodného tvaru, podoby) je přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům, požadavkům, normám skupiny či společnosti, v níž člověk žije, a potlačení projevů vlastních. Různí autoři se shodují v tom, že určitá míra konformity je jedním z logických důsledků socializace a je podmínkou pro bezkonfliktní fungování společnosti. Nadměrná konformita ovšem vede k potlačení vlastní individuality, k povrchnímu přijímání společenských rolí, případně k nezodpovědnosti. Bývá například spojována s byrokracií. Opakem konformity je antikonformita, záměrné vystupování proti normám společnosti, které se může jevit jako zásadovost, ale i nepružnost, nepřizpůsobivost, a které může přerůst až v revoltu. Objevuje se nejčastěji u mladých lidí, připisuje se někdy umělcům (bohémům), výjimečným i marginálním osobnostem. Silný antikonformismus může přerůst až v deviantní chování. Střed mezi konformitou a antikonformitou tvoří nonkonformita. Člověk jedná s ohledem na normy své společnosti, ale podle vlastního rozumu. Vše si řádně rozmyslí, ohlíží se na důsledky svého jednání, bere v potaz několik úhlů pohledu. Opakem konformity je nekonformita, která je chápána jako snaha odlišit se, vyčnívat z davu a nebýt jako ostatní.

 

 

Faktory ovlivňující konformitu

 

Pokud je situace složitá a lidé si nejsou jistí svou kompetencí jí řešit, stávají se konformnějšími

 

Velikost skupiny - Čím větší skupina, tím se konformita zvětšuje. Toto pravidlo platí pouze do 5 členů skupiny, pak už se konformita nemění.

Složení skupiny - Máme tendenci být konformnější se skupinou v níž jsou lidé, kteří mají vyšší sociální status nebo jsou odborníky v dané oblasti.

Jednomyslnost skupinového souhlasu - Pokud se nachází ve skupině jedinec, který se nezkonformuje, zvyšuje tak šanci i pro ostatní, aby ho následovali. Stačí už pouhý jeden člověk.

 

Příklad: Skupina domluvených lidí byla požádána, aby odpovídala na dané otázky špatně. Zbytek několika testovaných i přes svou znalost správné odpovědi taktéž odpověděl špatně – zkonformoval se. Stačil jeden člověk, který nesouhlasil a přidali se i další.

 

Skupinová soudržnost - Vyšší konformita vůči skupině, kde panují jasné vztahy.(formální skupina, rodina)

 

Příklad: Partnerka přivede svého přítele poprvé do rodiny a ten, aby udělal co nejlepší dojem, bude se chovat co nejlépe.

 

Veřejný závazek - Pokud lidé musejí svůj závazek stvrdit před skupinou a veřejně, jsou více konformní (větší jistota splnění), pakliže ale nemusí, nejsou tolik vázáni svým závazkem a mnohdy svůj závazek nemusí dodržet.

 

Možnost sankcí za nekonformitu

Velikost rozporu uvnitř skupiny

Obtížnost úkolu

 

Důvody konformity

 

Hlavním důvodem konformního jednání lidí je, že takové jednání se často vyplácí.

 

Psychologické vysvětlení vychází z konstrukce těchto psychologických potřeb či motivů:

 

Potřeba být oblíben

 

Chceme být oblíbenými členy skupiny, někam zapadnout, a proto přizpůsobíme své chování očekávání (tj. normám) členů skupiny.

 

Potřeba mít pravdu

 

Skupina má na nás informační vliv; pokud si nejsem něčím jisti, podléháme konformitě rychleji. Stejný efekt nastává, když máme názor zásadně odlišný od členů skupiny.

 

S výše uvedeným souvisí jev zvaný crowdsourcing – skupinové myšlení.Syndrom skupinového myšlení (angl. groupthink) je způsob myšlení jednotlivců, úmyslně odpovídající zachování shody ve skupině. Skupinové myšlení v zájmu shody skupiny potlačuje nezávislost rozhodování jedince a jeho samostatnost, dochází k tlaku na uniformitu a sebecenzuře. Soudržnost a solidarita ve skupině se stává důležitější než reálné zvažování faktů. Groupthink může způsobit, že skupina (typicky výbor nebo velká organizace) učiní špatná nebo nerozumná rozhodnutí, o kterých by každý člen mohl individuálně usoudit, že nejsou moudrá.

 

Příčiny

 

Tento fenomén se však netýká jenom politických rozhodnutí, ale může se vyskytnout v mnoha různých situacích. Podle Janise může nastat vždy, když jsou splněné podmínky, které pravděpodobně groupthink povzbudí:

 

Vysoký stres, vnější hrozby a nízká naděje na lepší řešení než nabídl vůdce

Vysoká skupinová soudržnost

Přesvědčivá síla vůdce skupiny

Izolace skupiny od informací zvnějšku

Skupina je pod tlakem, protože k rozhodnutí je třeba dojít rychle

 

Sociální psycholog Clark Mccauley definoval tři příčiny vzniku skupinového myšlení:

 

Direktivní vůdce

Stejnorodost členského sociálního zázemí a ideologie

Izolace skupiny od vnějších zdrojů informací a analýzy

 

Symptomy

 

Jeho osm symptomů svědčících o syndromu skupinového myšlení:

 

Iluze nezranitelnosti

Nepochybná víra ve vlastní morálku skupiny

Racionalizace, kolektivní odůvodnění rozhodnutí skupiny

Sdílené stereotypy a pohledy zvláště na oponenty, vnímání oponenta jako slabého, neschopného

autocenzura; členové odepřou kritiky, nikdo se neozve na protest, všichni se tváří, že souhlasí

Iluze jednomyslnosti (falešná shoda)

Tlak na disidenty, aby se přizpůsobili

Samozvaní členové chrání skupinu před negativními informacemi

 

Jeho sedm příznaků rozhodnutí ovlivněného skupinovým myšlením:

 

Neúplný přehled alternativ

Neúplný přehled cílů

Opomenutí prozkoumat rizika přednostního výběru

Opomenutí znovu hodnotit zpočátku zamítnuté alternativy

Slabé vyhledávání informací

Výběrová zaujatost ve zpracování dostupných informací

Absence náhradních plánů

 

Předcházení syndromu skupinového myšlení

 

Nestranný vůdce

Přítomnost pozorovatelů

Práce ve skupinách

Heterogenní složení skupiny

K finálnímu rozhodnutí dospět až na dalším setkání

 

Kolektivní chování

 

Sse skupinovým myšlením může souviset kolektivní chování. Sociologové a psychologové, zabývající se sociálními agregáty, zjistili, že člověk se ve větším kolektivu (např. v davu) chová jinak než by se choval individuálně. Vykazuje kolektivní chování. Může se tak dopustit těžkých zločinů jako např. lynčování, a to i přes to, že jednotlivci prošli úspěšnou socializací.

 

Teorie vysvětlující kolektivní chování v davu

 

Teorií chování v davu je mnoho, mezi dvě nejvýznamnější patří psychologie davu Gustava le Bona a teorie deindividuace Philipa Zimbarda.

 

Gustave Le Bon v knize Psychologie davu už v roce 1895 popsal, že člověk v davu se chová zcela jinak, než jak by se choval jako jednotlivec. Hovoří o „zákonu mentální jednoty“, kdy se členové davu neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní. O davu hovoří jako o iracionálním uskupení řídícím se primitivními impulsy. Jeho charakteristika byla ve své době velice široce přijímána, dnes je však vnímána jako něco překonaného, protože nebyly nalezeny dostačující empirické důkazy a tato teorie nevysvětluje všechny aspekty chování davu.

 

Koncem 60. let přišel Philip Zimbardo s teorií, že lidé v davu či skupině zažívají stav deindividuace, tj. neřídí se vlastním svědomím a úsudkem, ale hrají v davu či skupině určitou roli, které se přizpůsobují a jednají často agresivněji a krutěji, než jak by jednali jako jednotlivci. Pokud jsou lidé deindivuduovaní, snižuje se jejich schopnost racionálního uvažování. Pro podložení svých myšlenek prováděl pokusy s elektrickými šoky, kdy požádal náhodně vybrané studenty, kteří byli oblečeni do kabátů a na hlavě měli kápi, která jim zakrývala obličej, aby dávali elektrické šoky. Zároveň měl ještě jednu kontrolní skupinu, která měla své civilní oblečení. Když obě skupiny mezi sebou porovnal, tak zjistil, že skupina převlečených dávala takřka dvakrát silnější elektrické šoky oproti kontrolní skupině. Zimbardo byl za tento výzkum kritizován, protože hábity, do kterých byli studenti převlečeni, se nápadně podobaly oblečení rasistických organizací (Ku Klux Klan).

 

Pro potvrzení hypotézy, že na intenzitu elektrických šoků má vliv to, do jaké role výzkumník své objekty situuje, provedli v roce 1979 Johnson a Downing obdobný pokus jako Zimbardo, akorát přidali ještě skupinku oblečenou jako zdravotní sestřičky. Výsledek byl, že skupina sestřiček dávala mnohem slabší elektrické impulzy než obě další skupiny. Jejich závěr zněl, že lidé reagují spíše než na deindividuaci jako takovou na roli, která je jim v rámci skupiny přisouzena, nebo dle indicií které odečítají z okolí (tzv. situational cues).

 

O rozpracování teorie deindividuace se koncem 70. let zasloužil Diener. Říká, že deindividuace se objevuje tehdy, uvědomují-li si lidé sebe sama méně (např.: při sportovních utkáních, protože se plně věnují sledování utkání, tento stav podporuje např. i alkohol; v angličtině tzv. self-awareness) a mohou tak méně své reakce kontrolovat. Jednají pak impulzivněji a mají menší zábrany. Důsledky deindividuace, které popsal, jsou následující:

 

omezení kontroly impulzivního chování

zvýšení citlivosti vůči emocím a situačním podnětům

snížená schopnost nebo neschopnost ovládat vlastní chování

snížení důležitosti, která je chování přikládána

snížení schopnosti rozumně plánovat

 

Dnes se ví, že k porozumění chování davu nestačí tyto teorie, ale musí se v potaz brát širší sociální kontext a spouštěcí podněty.

 

S ovlivňováním pomocí kolektivu souvisí altercasting.Altercasting je technika, pomocí které lze přesvědčit jedince, aby přijal určitou sociální roli. Jedná se o postup, který, pokud je úspěšný, ovlivní chování jednotlivce tak, že jedná, jako by byl nositelem mu „podstrčené“ sociální role. Při úmyslném užívání by se tato technika dala nazvat manipulativní.

 

Základní předpoklady

 

Když jedinec přijme určitou sociální roli, přijme s ní i množství sociálních tlaků, které propůjčují roli závaznost a zaručují její dodržování. Jinými slovy, okolí od jedince očekává určité způsoby chování na základě jeho sociální role. Ta však s sebou nepřináší pouze povinnosti. Jedinec je také obdařen novými informacemi a možnostmi, které by měly být k výkonu role relevantní.

 

Altercastingem se rozumí postup, pomocí něhož "donutíme" druhého člověka přijmout určitou sociální roli, od které je okolím vyžadováno chování, které po daném člověku požadujeme.

Základní formy altercastingu

 

Rozeznáváme dvě základní formy altercastingu:

 

Závazná forma altercastingu znamená, že dáme najevo jedinci, kým je (nebo by měl být) tím, že vyzdvihneme některou z jeho existujících rolí ("Jako křesťan bys měl…"), že ho do určité role umístíme (Jako mladý a ambiciózní muž bys měl...), nebo že mu vytvoříme roli naprosto novou. Další příklady : jako pravicově, levicově, středově, zeleně založený, jako komunista, demokrat, liberál, konzervativec atd.

 

Taktní forma altercastingu znamená, že využijeme své osoby jako "odesílatele" role. Přijmeme roli, která v druhém člověku automaticky vyvolá svůj protiklad. Několik příkladů běžných dvojic (protikladů) rolí: expert - nevzdělaná veřejnost, blázen - normální člověk, pomocník - závislá osoba, mučedník - hříšník atd.

 

Výsledky altercastingu

 

Altercasting je velice účinný postup, protože:

 

role je základním stavebním kamenem chování v každodenním životě;

jeho používání, zejména taktní formy, je relativně jednoduché;

vytvářet role, do kterých se lidé "chytí", je také relativně jednoduché;

lidé často přijímají jim nabízené role velice snadno.

 

Využití

 

Tato technika se hojně využívá zejména v reklamě a propagaci zdravotní péče.

 

Argumentační klam (též řečnický trik nebo argumentační faul) je v řečnictví takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou argumentačního klamu bývá nenápadné porušení pravidel logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, případně obojí. Argumentační klamy bývají oblíbenou součástí argumentace propagandy a manipulátorů.

 

Argumentační klamy a jejich různé druhy byly rozlišovány již Aristotelem (provedl jejich analýzu a klasifikaci ve spise O sofistických důkazech), rádi je promýšleli i středověcí logikové. Tento článek uvádí výběr z rozdělení podle Koukolíka a Drtilové.

 

Pokud řečník porušil pravidla logického důkazu nezáměrně, pak mluvíme o argumentačním omylu či řečnické chybě.

 

Klamy spočívající v odvádění pozornosti

 

Falešné dilema vyvolává dojem, že existují pouze dvě (nebo tři či více) možností tam, kde jich je ve skutečnosti celá škála.

 

Kdo mě nepodporuje, je můj nepřítel.

Kdo nejde na demonstraci odborů, ten podporuje vládu.

 

Argument oslovující nevědomost (ad ignorantiam)

 

Tvrdí, že nedokazatelnost nějakého výroku znamená, že platí opak.

 

Nelze dokázat, že Bůh neexistuje, tudíž Bůh existuje.

Nelze dokázat, že Bůh existuje, tudíž Bůh neexistuje.

 

Šikmá plocha (slippery slope)

 

Tvrdí bez důkazů, že určité rozhodnutí nutně povede k sérii dalších, a ve svém důsledku způsobí celý řetěz neblahých následků.

 

Když povolíme volné pobíhání psů po parcích, lidé si je budou bez košíků brát i do autobusů a za chvíli i na palubu letadel, a od toho už je jen krůček k tomu, aby pokousali pilota a způsobili leteckou katastrofu.

 

Sloučená otázka

 

Jedna otázka obsahující ve skutečnosti otázky dvě tak, že jakákoliv odpověď dostane reagujícího do nežádoucí situace. Oblíbené zejména u právníků.

 

Přestal jste už bít svoji ženu? ve skutečnosti obsahuje otázky dvě: Bil jste svoji ženu? a Přestal jste s tím už?

 

Úhybný manévr (red herring)

 

V angličtině výraz znamená původně uzený sleď, obrazně (často v detektivkách) falešná stopa (na základě historky, ve které se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy). V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu.

 

Podstatu klamu vystihuje : Manžel: Opravdu si nemůžeme dovolit norkový kožich. Pracuji dvanáct hodin denně a i tak máme sotva na nájem. Manželka: A na tu mladou servírku tehdy před deseti lety jsi peníze měl, co?!

 

Klamy oslovující emoce

Argument vzbuzující soucit

 

Místo věcné argumentace se snaží působit na city.

 

Pracoval jsem na svém projektu celý týden. Když jej odmítnete, ztratí můj život smysl.

 

Argument poukazující na důsledky

 

Tvrdí, že z přesvědčení nebo teorie plynou (údajně) nepřijatelné důsledky, a z toho vyvozuje, že musí být mylná.

 

Lidé musí být nadřazeni zvířatům. Jaký by jinak byl smysl naší existence?

 

Kvalifikující jazyk

 

Spojuje žádoucí výrok s pozitivním označením a vyvolává dojem, že jeho odmítnutím se posluchač automaticky řadí do opačné skupiny.

 

Každá rozumná hospodyně ví, že bez MegaČistidla4000 je kuchyně k ničemu.

Hodné dítě na strýčka nedonáší.

Každá slušná rodina chodí do kostela.

„Když vojsko ... rudých tísněno vlastenci ustupuje, pak jsou rudí na zbabělém útěku. Když pak se brání, to jsou ukázky barbarského řádění rudých.“

 

Společenský apel (bandwagon fallacy, argumentum ad populum)

 

Zdůvodňuje myšlenku tím, že s ní ostatní souhlasí. To přitom nemá na její faktickou správnost žádný vliv.

 

Je to správné, protože to potvrzuje více jak polovina lidí

Všechny děti ve třídě přece mají koloběžku/mobil!

Každý rodič dá někdy dítěti na zadek!

 

Záměna předmětu

Útok na člověka (argumentum ad hominem)

 

Podrobnější informace naleznete v článku Argumentum ad hominem.

 

Zlehčování oponentova tvrzení poukazem na jeho osobní vlastnosti.

 

To se dalo od recidivisty čekat.

Té práci se nedá věřit, napsal ji jen proto, aby ho nevyhodili ze školy.

Jsi mladý a nemá smysl o tom tématu s tebou jakkoliv diskutovat!

 

Dovolávání se autority (argumentum ad verecundiam)

 

Každé odvolání se na autoritu nemusí nezbytně být klamem. Klamem takové tvrzení je, pokud odkazovaná autorita je autoritou v jiném oboru, nebo pokud existuje autorita jiná, stejně důležitá, která tvrdí opak.

 

Policejní zásah proti CzechTeku byl oprávněný – říkal to Karel Gott.

Jak zjistil Dr. SlavnáAutoritaPlacenáTabákovouSpolečností, kouření cigaret může prodloužit život až o dvacet let.

 

Anonymní autorita

 

Klam se odvolává na nepojmenovaný, ale údajně dobře informovaný zdroj. Elegantní způsob šíření smyšlených faktů (faktoidů).

 

Jak uvedl dobře informovaný zdroj, ministr kultury se v noci bojí a zalézá pod postel.

Experti zjistili, že Michael Jackson je ve skutečnosti žena.

V poslední době se tvrdí, že čtyři nemusí být celé číslo.

 

Induktivní klamy

 

Induktivní úvaha spočívá v odhadu vlastností celku na základě zkušeností s jeho částí. Induktivní klamy vyplývají z nedodržování základních statistických pravidel.

Unáhlené zobecnění

 

Usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku.

 

Ekonomové neumějí psát na stroji. Znal jsem jednoho, a ten si při tom málem zlámal ruce.

Metalisti jsou teplí. Znám jednoho, a ten je gay.

 

Nereprezentativní vzorek

 

Vzorek, na jehož znalosti zakládáme svou úvahu, je třeba i poměrně velký, ale neodpovídá rozložení celku.

 

Bleskový průzkum veřejného mínění, provedený dnes odpoledne ve foyer obchodu Hugo Boss, prokázal, že Češi považují svoji životní úroveň za uspokojivou.

Bleskový průzkum v Poslanecké sněmovně potvrdil, že lidé jsou spokojeni s politikou.

 

Klamná analogie

 

Řečník klade vedle sebe dva různé jevy, které jsou si do jisté míry podobné, a bez patřičného zdůvodnění tvrdí, že má-li jeden nějakou vlastnost, musí ji mít i druhý.

 

Zákonitosti finančního trhu jsou jako přírodní zákony. Ani jedny nemůžeme změnit.

 

Lenivá indukce

 

Závěr induktivního úsudku je odmítnut, přestože existuje dostatek důkazů na jeho podporu.

 

Pan F. byl dnes ráno zadržen policií celý od krve, když se pokoušel hodit do obecní přehrady velký barel se zatím nezjištěným obsahem. Jak tisku řekl ředitel policie, shodou okolností bratr zadrženého, zatím nebyly nalezeny žádné stopy naznačující, že by celá záležitost mohla souviset se včera oznámeným zmizením tchýně pana F.

 

Klam daný vyloučením

 

Abychom dosáhli žádoucího úsudku, je někdy nezbytné nevyhovující skutečnosti z úvahy vyloučit, a to například jejich zamlčením.

 

Ředitel zvěřince překročil své pravomoci, když lamě, tučňákovi a ptakopyskovi zkrátil příděl pohanky. O přídělech pohanky přitom má právo rozhodovat jen kolegium chovatelů. Stěžovatel přitom opomněl uvést, že zkrácení přídělu pohanky pro tučňáka a ptakopyska prosadil u ředitele on sám ve chvíli, kdy kolegium chovatelů mělo úporné průjmy a bylo tedy mimo dosah.

 

Statistické sylogismy

 

Klamy vyplývající ze záměny platnosti obecných pravidel a jejich výjimek.

 

Je špatné ubližovat zvířatům. Tudíž bys neměl udeřit ani psa, co se ti pokouší prokousnout hrdlo.

Humbert Starý pracoval šestnáct hodin denně v kamenolomu a dožil se sta let. Z toho plyne, že kdo se chce dožít sta let, musí pracovat šestnáct hodin denně v kamenolomu.

 

Kauzální klamy

Chybná časová následnost (post hoc ergo propter hoc)

 

Z toho, že dva jevy následují po sobě se mylně usuzuje, že mezi nimi existuje příčinná souvislost. O příčinné souvislosti hovoříme, pokud první jev nutně implikuje jev druhý (tedy pokud po prvním jevu nutně následuje jev druhý) i když není nutné, aby byl první jev jedinou možnou příčinou jevu druhého.

 

Turbulence začaly těsně po tom, co se začala podávat káva. Podávání kávy tedy způsobilo turbulence.

Týden jsem měl chřipku, ale potom jsem začal pít ananasový džus a chřipka přešla. Ananasový džus tedy léčí chřipku.

 

Společná příčina

 

Tvrdíme, že dva jevy jsou ve vztahu příčina – následek, zatímco ve skutečnosti mají skrytou společnou příčinu.

 

Mám takovou horečku, že se mi na celém těle udělala vyrážka.

 

Nevýznamná příčina

 

Mezi dvěma jevy neexistuje žádná kauzální spojitost (případně existuje, ale v porovnání s ostatními příčinami je nevýznamná).

 

Nedojedl jsi ovesnou kaši. Děti v Kamerunu kvůli tobě hladovějí.

 

Obrácená kauzalita

 

Záměna příčiny a následku.

 

Častější používání kondomů způsobuje rozšíření AIDS.

 

Větší počet příčin

 

Jev má větší počet příčin, ale je označena jen jedna z nich.

 

Druhou světovou válku způsobila politika appeasementu.

 

Odvození z minulosti

 

Nebo také Genetický omyl. Jde o přesvědčení, že je možné povahu jevu odvodit z jeho původu, zdroje nebo počátku, nebo zamítnutí něčeho s poukazem na to, že to má podezřelé počátky. Oblíbenou aplikací tohoto omylu je odvozování podstaty věci pitváním kořenů a historie jejího slovního označení.

 

Mateřídouška je jako mateři-douška čili maminčina poznámka

 

Jde o něco jiného

Důkaz kruhem (petitio principii, begging the question)

 

 

Výrok, který by řečník měl dokázat, se již předem předpokládá. (Výrok je nenápadně zahrnut do premis.)

 

Bible je pravdivá, protože je inspirovaná slovem Božím, což víme, protože se to v ní píše.

 

Irelevantní závěr

 

Důkaz dokazuje něco jiného, než předmětné tvrzení. Někdy se do této kategorie zahrnují i argumenty ad hominem a jim podobné.

 

Uvědomte si, jak dlouho je na světě kreacionismus a jak dlouho evoluční teorie. Proto je kreacionismus pravdivější. — Dokazuje stáří teorií, ale nikoliv pravdivost.

Takže jak jsem ukázal, měl obžalovaný nešťastné dětství a ve škole ho každý den spolužáci bili rezavým řetězem a nutili ho jíst penál. Žádám tproto, aby byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn.

Ti, kteří jsou na posledních místech kandidátní listiny, jsou nezkorumpovatelní, protože nemají žádnou zkušenost s politikou. Proto byste jim měli dát preferenční hlasy. — To, že ještě neměli možnost ukázat, jestli jsou schopní korupce, neznamená, že korupce opravdu schopní nejsou.

 

Variantou tohoto klamu je klam irelevantního cíle, který něco zpochybňuje tvrzením, že to nedosáhlo cíle, o který ale ve skutečnosti nikdy nešlo.

 

K čemu je NASA, když dodnes nedokázala postavit stálou základnu na Měsíci?

 

Podsunutý argument (straw man)

 

Podstatou klamu je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává). Ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat.

 

Zastánci potratů vám budou tvrdit, že jít na potrat je levnější, než kupovat výbavu pro dítě. To je ale zjevný nesmysl – do ceny potratu je totiž třeba započítat i nezbytnou hospitalizaci, nemluvě o tom, že na výbavu pro novorozence naše vláda nabízí zvláštní sociální příspěvky. Je tedy jasné, že neexistují žádné rozumné důvody, proč potraty povolovat.

 

Závěr nevyplývá z premis (non sequitur)

 

Klamy založené na špatném používání implikace.

Doložení vyplývajícího

 

Předpokládá, že automaticky platí i opačná implikace.

 

Každý policista je státní zaměstnanec. Já jsem státní zaměstnanec, a tudíž musím být policista.

Každý ježek je zvíře. Péťa je zvíře – tudíž Péťa je ježek.

 

Zamítnutí předešlého

 

Říká, že v případě neplatnosti předpokladu nemůže platit ani závěr. Implikace přitom neříká vůbec nic o tom, co se stane, když předpoklad nebude platit.

 

Řekl, „jestli mi nedáš bonbón, kopnu tě“. Takže když mu bonbón dám, nemůže mě kopnout.

 

Inkonzistence

 

Klam založený na tvrzení, že jsou pravdivé dva odporující si výroky. Může být založen i na používání obecných pravidel místo výjimek a naopak (statistické sylogismy).

 

V žádném případě fyzicky neublížím živé bytosti. Toho tučňáka jsem zastřelil, protože do mě kloval. Proto splňuji předpoklady pro funkci Mírumilovného Ochránce Přírody.

 

Další druhy logických klamů

 

Klamy založené na dvojznačnosti (slovní hříčky)

Omyly v kategorii (vztah části k celku – když je mozek chytrý, je chytrý i každý neuron a podobně)

Klamy při vysvětlování

Klamné definice

nejasná definice,

kruhová definice,

příliš široká definice,

příliš úzká definice,

definice s vnitřním rozporem

Klam ve vyžadování odbornosti kritika (Jak můžeš říct, že ta krasobruslařka má pomalé piruety? Zabruslil bys snad její sestavu líp?)

Jednooký mezi slepými králem – vybere nejhorší jednotlivce z většího celku a následně vzhledem k nim porovnává kvalitu dalšího jednotlivce. Např. zázvorové a cibulové džusy jsou hnusné, šípkové jsou lepší. Šípkové džusy jsou proto nejlepší. Ve skutečnosti však existují ještě jablečné nebo pomerančové džusy, které jsou lepší než šípkové.

 

Newt Gingrich ve své knize Jazyk: klíčový mechanismus ovládání zkoumal propagandu v souvislosti s jazykem jako jeho prostředkem. Vypracoval seznam slov vhodných k použití při očerňování protivníka a seznam slov užívaných pro pozitivní propagandu.

 

Mezi očerňující slova zahrnul:

byrokracie

destruktivní

důsledky

chorý

ideologický

krize kolaps

destrukce

lačnost

lež

meze

mělký mrhání

nejistý

nemocný

ničení

ohrožení

pohltit přinutit

radikál

selhání

zánik

zneužití

zrada

 

Do množiny slov, které je vhodné používat pro pozitivní propagandu, zařadil:

aktivní

cenný

debata

důvěra

chválit

iniciativní hnutí

hrdý

konflikt

lidský

mír

morální naslouchat

naše

nedotčenost

odolnost

odvaha

pečovat právo

pravda

prosperita

princip

rodina

sen

 

Jedním ze způsobů typologizace propagandy je dělení podle francouzského filosofa Jacquese Ellula:

 

Bílá propaganda – pochází z identifikovatelného zdroje (např. ministerstvo propagandy), je charakterizována jemnějšími metodami přesvědčování, funguje zároveň jako zástěrka pro použití skryté propagandy.

Šedá propaganda – cíleně a záměrně šíří nepřesné a mylné informace za účelem zmást nepřítele a způsobit mu (materiální, vojenské, …) ztráty. Na rozdíl od černé propagandy není známo, z jakého zdroje pochází.

Černá propaganda – vytváří dojem, že pochází ze známého zdroje, ale to je ve skutečnosti pouze zástěrka (a snaha podvést je i jedním z jejích účelů); nese silnější sdělení, snaží se ale skrýt své záměry. Manipulovaní si ani nemají uvědomit, že se je někdo snaží ovlivnit. Černá propaganda využívá polopravdy, dezinformací, skandalizaci, fámu apod.

 

E.L. Bernays, zakladatel současného public relations, v úvodu svojí knihy Propaganda (1928) píše: „Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto ,neviditelné‘ společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země.“ Vztahy s veřejností - public relations představují podle Jozefa Ftorka, autora knihy Public relations jako ovlivňování mínění (2009), důležitý nástroj a prostředek společenské kontroly v rukou mocenských elit, a to v důsledku řízení informačního toku (zejména prostřednictvím ekonomické a politické kontroly médií hlavního - středního proudu, tzv. mainstreamu), jeho prostřednictvím pak vytvářením souhlasu mezi občany. Podle Ftorka nelze PR vnímat jen jako součást podnikového marketingu či „vztahy s veřejností“, ale také jako aktivitu, která prostřednictvím koncepčního ovlivnění mínění přispívá k vytváření souhlasu mezi občany, kdy souhlas veřejnosti nebo konkrétních cílových skupin může mít různé podoby i dopady na život dané společnosti. Souhlasem je například volba - hlas pro konkrétní politickou stranu nebo politika ve volbách, nákup inzerovaného zboží nebo i občanská, osobní pasivita v případě státní represe vůči konkrétním skupinám nebo představitelům. Zajímavé informace jsou také uvedeny v tomto textu : http://blisty.cz/art/39049.html

známém také jako Čtyři pilíře propagandy.

 

V politických kampaních se také využívají techniky výběru témět médií.Teorie Agenda setting (teorie o nastolování agendy) se zabývá vlivem médií na publikum. Média podle této teorie svým výběrem zpráv a témat neovlivňují přímo názory lidí (neříkají lidem, co si mají myslet), ale mají významnou úlohu při určování toho, o čem se mluví, o čem lidé přemýšlejí a jaká témata jsou vnímána publikem jako důležitá. Základním postulátem je přenos význačnosti (salience transfer): důležitost témat ve veřejné agendě do značné míry kopíruje důležitost těchto témat v masmediální agendě.

Nastolování agendy prvního stupně se soustředí na studium toho, kterým tématům je věnována pozornost v médiích a zda tuto agendu přijme i veřejnost. Druhý stupeň nastolování agendy zkoumá jednotlivé atributy a charakteristiky této mediální pozornosti. Těmito atributy mohou média ovlivnit nejen o čem lidé přemýšlejí, ale i jakým způsobem. Atributy mohou být buď kognitivní povahy (kladení důrazu na některé aspekty či podtémata) nebo afektivní povahy (pozitivní, neutrální, negativní...).O intermediálním nastolování hovoříme v případě, že od sebe témata či atributy přebírají média navzájem. V takovém případě dochází k "transferu význačnosti" (salience transfer).Dále se o tomto problému píše například zde :

http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Heslar/urcovani_agendy.htm

 

 

Nepsal jsem tento text proto abych rozšířil mezi politiky znalost manipulování.Naopak chci aby ze života společnosti pokud možno manipulace mizely.Myslím, že člověk pokud se může připravit na své jednání na veřejnosti, tak může využít výše uvedené k přípravě na své vystoupení, diskusi, rozhovor atd. V dnešní době se většinou v politice nepoužívají fakta, ale argumenty. Většina tak zvaných odborníků používá stále stejné argumentační postupy. Je dobré se na ně připravit. Také je dobré na základě výše uvedeného odhadnout předpokládané reakce manipulující osoby a připravit si protiargumenty a fakta.