O S U D
Literatura > Povídka
O S U D
Zdravotnice právě sypala sušené perloočky
a buchanky do velkého akvária. Rybky do sebe
žďouchaly, skoro to vypadalo, že se rvou
o sousta, jakoby to mělo být jejich poslední životní
zadostiučinění.
"Další - sestro, můžete pustit dalšího pacienta," řekl
doktor Bříza, když se zahleděl do okna své
psychiatrické ambulance.
Pršelo. Sem tam cosi ťuklo do římsy. Tak to tedy snad
ne - povzdechl a uchopil propisovačku. Buď nám
zedníci špatně opravili fasádu, nebo útočí kroupy,
a začal vyplňovat jakýsi barevný formulář.
Sestřička otevřela dveře a vyhlédla na ponurou
chodbu.
"Kdo je na řadě?", zahlásila do prostoru, kde se
jen jediná postava vznášela v cílevědomém rytmu.
Natěrač mával štětkou a popiskoval si nějakou
ráznější písničku.
Kolem něj sedělo několik zachmuřelých postav,
pod žebříkem stály kbelíky s barvami a u stěny
naproti byl nemocniční vozík, zakrytý pocákanou
igelitovou plentou.
"Další k panu doktorovi," zařvala přísnějším tónem
nabídku a otočila se k pacientům zády.
Z lavice neochotně vstala paní, která si předtím četla
v magazínu a kývala přitom hlavou.
Přišourala se do ordinace a prudce se zastavila
těsně za dveřmi.
"A máme tu paní - psychiatr pohlédl do papírů před
sebou - no, jistě, paní Šámalovou."
Mladá žena se pokusila o úsměv: " Dobrý den, pane
doktore," a zhroutila se na podlahu.
"Zbavte ji toho naslouchátka," pohlédl na sestru a upil
kávy.
Sestra poklekla k pacientce a opatrně jí uvolnila
pravé ucho. Poplácala ji po tváři a pomohla jí do křesílka
před pracovním stolem.
Chvíli bylo jakoby napjaté ticho. Paní Šámalová
si přihladila bujně zpřeházené vlasy a zformovala
úzce střiženou sukni, která se pádem vyhrnula
až téměř k jejím ňadrům.
"Nevěřte jim ani slovo!", pohlédla zpříma na lékaře.
"Ano, paní Šámalová, budu o tom přemýšlet," pohlédl
na ni a udělal si poznámku. "A jakpak se dnes cítíte?",
přátelsky na ni pohlédl.
Žena se pokusila o vlídný úsměv: " Zvykám si, pane
doktore."
"A jakpak to tedy vypadá s vaším okolím?", opět
se krátce zahleděl do zdravotní dokumentace," minule
jsme hovořili o tom, že se vám porouchalo naslouchátko."
" Porouchalo? No, začalo v něm nejprve - nevím, jak to
zopakovat - nejdříve škrčet, brr - to je ale hnusný slovo,"
zahleděla se provinile na sestru, která ho právě odkládala
před ni na stůl.
"Ano, říkala jste hrčet, syčet - a nakonec jste v něm začala
slýchat cizí hlasy, že? Tak jste celou příhodu vylíčila."
Zadíval se kamsi nad jeho hlavu: "Cizí? To nebyly žádné
cizí hlasy. To byly myšlenky - tak bych to popravdě řekla!",
krátce se zamyslela, jakoby hledala opět vhodné slovo,
"to byly, pane primáři, informace z okolí."
Náhle se s napjatým výrazem ve tváři začala tónicky třást.
Psychiatr se opřel lokty o stůl a poškrábal se na zarudlém
nose: "Jistě - byly to hlasy zvířat, že?"
"To víte, každý den u mě nelétají mouchy, každý den
nepotkávám na ulici černé kočky. Každý den nekrmím
v parku ptáky!"
Usmál se a pokrčil rameny: "Z dovolením?"
Prokličkoval prsty mezi papíry na stole a zaťukal na
pastelové naslouchátko, které leželo před ním. Na okamžik
se zarazil. Už už sahal na desinfekční ubrousky v přihrádce.
Přemohl zvyk, vzdělání i paměti předků. Nasadil si přístroj do
vstupního kanálku svého pravého ucha.
Jeho pohled zamířil k akváriu v rohu ordinace.
A zhroutil se na podlahu.
Sestra pohlédla vyděšeně na pacientku, která se začala
hystericky smát. Trvalo několik vteřin, než se zdravotnici
vrátila erudovaná profesionalita. Rozběhla se k psychiatrovi,
poklekla vedle jeho křečovitého těla a opatrně mu vyjmula
naslouchací přístroj z ušní dutiny.
Začala ho plácat po prozelenalé tváři a nakonec mu s vypětím
sil pomohla do proleželého vyšetřovacího kanape.
Otřela mu tvář a zmateně se přiblížila k jeho šeptajícím ústům.
Tiše po něm opakovala: " Já to tušil, já to tušil!"
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 7.5 bodů
- 3 komentářů
- 3 hodnocení
- 11. května 2015, 09:14
- 749 zobrazení
- 0 oblíbené
-
