MORUŠE
Literatura > Povídka
MORUŠE
Malý Ho si zase pro sebe trošku zatrucoval.
Tatíček mu totiž symbolicky vyčinil pevnou
rákoskou ze spletených rýžových stvolů,
přičemž se na levé oko jakoby mračil.
Chlapec se nadechl, potlačil slzu a rozběhl se
z chatrče směrem ke kopcovitým terasám.
Protože byl ještě mladý, doběhl až na strmý
vrchol a zabočil po úzké cestičce až do středu
morušového háje.
Posadil se pod oblíbený kmínek a vyčkával.
Netrvalo dlouho a z koruny stromokeře k němu
dolehl hebký hlásek.
Vzhledem k věku - nedovedl ještě mluvit -
malý Ho poslouchal a poslouchal, dokud se do
jeho představ nevloudil zasloužený spánek.
Byly to zajímavé příběhy.
Z půlmetrového tělíska se postupně stal školák,
adolescent a nakonec i zabiják. Ten moment nastal,
když se musel po boku svých rodičů přidat do
netradiční tlupy česačů.
Posbírali morušové zámotky, hodili je do vroucí
vody a muži se rozutekli.
Vlastní rozplétání - jakoby nitek - spočívalo výhradně
na osobách ženského původu.
A dál se vlákno již historicky běžnou cestou proměnilo
v pestrobarevnou látku honosného vzhledu.
Ano, takto vzniká pravé hedvábí.
Odrůstající výrostek jménem Ho se po několikaletém
putování světem nyní procházel elegantní čtvrtí.
V tento čas měl obvykle na práci jen pouhopouhé
lelkování, pojídání kořeněných sladkostí nebo siestu
s vybranými přáteli u kvalitního rýžového vína.
Dnes to bylo ale trošku jiné. Míří - na pro něj -
důležité zasedání správní rady, jejímž byl předsedou.
V takové okamžiky rázně odmítal jakékoliv odvozy
svých soukromých řidičů, nebo taxikářů.
Chtěl být na konečná řešení dokonale připraven ve
svém samurajském osamění.
Ploužil se lidnatou ulicí a v zamyšlení rozebíral
a kombinoval, uhlazoval své předem dobře promyšlené
taktické - a do jisté míry - i strategické tahy.
Strnul. Zastavil se a udělal mimovolný obrat zpátky.
Pohlédl - a teď již soustředěně - do výkladní skříně
nablýskaného obchůdku.
Jako ve snu vystoupil po několika schůdkách a dveře
galerie se automaticky otevřely.
"Ta pružně vypadající zářivě lesklá košile za výlohou -
byla by v mé velikosti?", obrátil se na jednu z vyčkávajících
hostesek.
Vyzkoušel si superkvalitní a na výsost přilnavý materiál,
otáčel se ve zkušebním boxu, jako čamrda.
Je to naše domácí pravé hedvábí, pomyslel si, když se hladil
po ramenou.
Nechám si ji na sobě, rozhodl se po chvíli.
"Dobře děláš, malý Ho," uslyšel hebký hlásek.
Neuplynuly ani tři roky a Ho vyhlížel zamřížovaným
oknem do zamračené oblohy.
"Sednout!", ozval se drsný hlas za jeho zády.
Policista k němu vykročil a druhý si vytahoval z pouzdra
obušek.
Tak se raději posadil.
Otevřely se mříže a třetí muž v zeleném úboru hodil
na malý stoleček hromádku oranžového šatstva.
"Půjdete do díry, tak se převlékněte," zakysle na něj
pohlédl.
"Všechno, co mám na sobě, si musím vyměnit?" zeptal
se naivně.
Chlapíci v zeleném na sebe rozmařile pohlédli.
"Dostaneš pěknou pálku! Bude to hodně, hodně let v chládku,
tak nemusíš spěchat - ano, občane Ho, všechno!", zařval ten
s vytaseným pendrekem.
"Tak tak, malý Ho, to musíš," laskavě mu poradil tenoulinký
hlásek, který se k němu láskyplně přitulil.
Vyzul si boty, svlékl kalhoty, sundal sako z velbloudí srsti,
rozvázal si kravatu, povolil límec a začal se vytahovat i ze zářivě
lesklé, jemně hedvábné košilky.
"Tak se měj, malý Ho, už se neuslyšíme!"
Rozhlédl se kolem sebe.
Tři dozorci ho zaujatě pozorovali, jako mlsní havrani.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 5 bodů
- 1 komentářů
- 2 hodnocení
- 27. dubna 2015, 09:03
- 1064 zobrazení
- 0 oblíbené
-
