PRŮKOPNÍK
Literatura > Povídka
PRŮKOPNÍK
Seděl na plochém kameni nad bývalým kamenolomem.
Vypadalo to, že se jedná o nadšence, který v polotmě
bude vyhlížet východ slunce.
Prozatím se díval do hloubi údolí pod sebou, a celkový
pohled působil, že přemýšlí. Jeho pohled sklouzl
až na dno nížiny pod ním.
Tam bych nechtěl přistát, napadlo ho, když skoumal
kamenité dno prohlubně.
Nad jeho hlavou přelétl první ranní ptáček. Z povzdálí
se probouzely k životu - zdálo se - i další váhavější
hlasy. Trylkovaly, některé se ploužily vleklejší melodií -
bylo to prostě takové obyčejné jarně brzké ráno.
Nad protějším vzdáleným kopcem začalo svítat.
Muž sáhl do náprsní kapsy kožené bundy a vytáhl
tmavé brýle. Nasadil si je a vzhlédl do paprsků.
Našpulil ústa.
Jeho pohled se stočil na stavbu, která se nacházela
po jeho levé straně. Zdálky vypadala jako zřícenina
starověkého hradu. Nebylo to zase k ní daleko.
Pěšinkou do mírného svahu takového půl kilometru.
Poměřoval si v duchu rozměry zdánlivé ruiny, nad
níž se významně tyčila vysoká, starobylá věž.
Dobře věděl, že pozemek i s chátrajícím objektem
odkoupil před časem jeden zámožnější občan
a v posledních měsících ho - jak se v těchto nadšených
krajích říká - rekonstruoval.
To bude ono, pomyslel si. Udělal tedy, pro jistotu, ještě
pár skic a dal se dolů, klikatou pěšinkou, obalenou
mladými smrčky. Městečko se právě začalo probouzet
k běžnému denímu rytmu.
Když dorazil do svého hotelového pokoje, sundal si
sluneční brýle a padl do postele.
Než se mu podařilo usnout, stále myslel na obstarožní
recepční, která si ho již od večera prohlížela, jako
nějakého zvráceného poloslepce.
No nic, měla jistě únavnou noční směnu.
Probudil se až navečer. Osprchoval se a pobalil
si věci. Chvíli vypadal trošku nervózně, ale - kdo
by nebyl - před premiérou!
Sešel do přízemní restaurace a objednal si večeři.
Maso bylo trošku tuhé, opečené brambory tak
z minulého týdne a příloha pravděpodobně čerstvě
narvaná ze zahrádky za domem.
S provinilým úsměvem zaplatil a vydal se na cestu.
Za hodinku byl u cíle.
Posadil se pod vysokou borovici a vyčkával.
Světla v hradním přízemí pohasínala.
Když kostelní hodiny ve městě odbily jedenáctou,
byla již všude ve stavení naprostá tma. Přikradl se k zadnímu
vchodu, vytáhl jakýsi umně pokřivený šroubovák a odemkl
zchátralou konstrukci.
Před ním se objevily točité schody. Zábradlí i matný povrch
klenby byly obaleny vrstvami snad tisíciletého prachu.
Opatrně začal stoupat až k novotou se lesknoucím
dveřím v prvním patře. Zkusil kliku - a vstoupil do pěkně
zařízeného pokoje.
Pod oknem na lůžku se právě probouzela postava.
Vystrčila hlavu z podušek a chystala se vykřiknout.
Poznal to okamžitě, jak se ji náhle otevřela ústa.
Na takové překvapení nebyl ve svém plánu vůbec připraven.
Vyděšeně k ní přiskočil a chytil ji za zpocený krk.
Ozvalo se hlasité zachrčení, tak přitlačil, dokud tento protivný
zvuk nepřešel k chrochtavému sípání.
"Nebojte se, paní," a důrazně sevřel dlaně. Ihned se ozvalo
zřetelné křupnutí.
Vtom za svými zády uslyšel praskavý zvuk.
Otočil se.
U otevřených dveří se pohupovala jakási rozevlátá postava.
Mnula si oči a strnule zírala před sebe.
Rozhodl se okamžitě. Vyskočil a uchopil robusní svícen, který
stál mezi ním a starším mužem v županu. Přiskočil k němu
a svižně se rozpřáhl. Nadarmo přece nechodil už léta do posiloven.
Hrudní koš mu pod bundou naskočil do mohutného objemu.
Svalstvo na rukou vytrénovaně zpevnělo. Úder byl příšerný.
Lebka starocha se roztříštila na několik kousků.
Ti se za chvilku proberou, opakoval si pochvalně, když za
sebou tiše zavíral a začal vystupovat po točitém schodišti
vzhůru do koruny hradní věže.
Polorozpadlé schodiště vyluzovalo tajemné, vrzavě skřípavé
zvuky.
Otevřel padací dvířka na plochou střešní terasu.
Nad ním se objevila vzdálená obloha s tisícem hvězd.
Vysoukal se do volného prostoru. Oprášil si kalhoty
a zamířil ke kostrbatému povrchu obvodové kamenné konstrukce.
Vypadala jako monstrózní vrcholek osamocené černé věže při
šachové partii v klidném spánku dějin.
Pohlédl na svoje náramkové hodinky, jejichž ciferník zářil
do chladné noci.
"Létat? Jako ptáci?! Však já vás všechny překvapím!",
vykřikl do údolí nad utichlé městečko.
Vysoukal se na cimbuří, rozpažil a nadšeně zakvedlal pažemi.
A skočil.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 1 komentářů
- 2 hodnocení
- 24. dubna 2015, 09:01
- 960 zobrazení
- 0 oblíbené
-
