NA ZAHRÁDCE U LESA
Literatura > Povídka
NA ZAHRÁDCE U LESA
Miluji přírodu.
Rostlinky, květinky, stromy a keře.
Rád jsem se také potuloval mezi klíčící
či již notně přerostlou trávou.
Přímo jsem zbožňoval jarní bzukot včel,
když vylétaly z úlů nebo lesních hnízd,
ponuré tóny žlutočerných čmeláků nebo
hašteřivé popěvky ptáčků v pučících
korunách stromů.
Tak jsem škudlil a škudlil, až jsem nakonec
našetřil celkem pěknou sumičku a mohl
si tak splnit svůj prastarý sen. Koupil jsem
obstarožní chatičku s větší zahrádkou
v cípu tichého kouta louky na okraji zapadlé
vesničky - v rázovitém kraji, v kraji romantického
Máchy nebo pěkné řádky slavných přírodních
badatelů.
A hned jsem se dal do díla.
Upravil jsem vjezd na pozemek, vyčistil cesty
a vykopal první jámu. Rozhodl jsem se, že do
ní zasadím trnkový keř, protože jsem měl
vypozorováno, že na něm velice rády dovádějí
sýkorky.
Asi měsíc jsem přemýšlel, kam posadím vrbičku.
Velice se mně líbila, jak se rozrůstala u potoka
za mojí chatkou. Opatrně jsem ji vydoloval z bahnité
půdy a rychle zasadil na spodní konec zahrádky.
Také se až obdivuhodně rychle ujala.
Po jaru přišlo léto. Nu a potom i zlatistý podzim.
Když jsem se tak jednoho duhového dne posadil
na skromnou verandičku, nalil si do umorousané
skleničky hltečky gruziňáku a zapálil si pár voňavých
retek, stále se můj pohled vracel k plotu po levé straně
pozemku. Zpočátku jsem nevěděl, co mě na tom plácku
vadí. A pak, zcela neodolatelně, mě to napadlo!
Chce to tradiční jablůňku.
Asi během dalšího měsíce byla na svém místě nejen
mladá jabloň, ale pár metrů od ní i keř kanadských
borůvek. Stálo mě to sice trošku času, objezdit pár
prodejen, ale fantazie a píle se přece jen vyplatila.
Jakmile začaly poletovat první vločky sněhu, můj vjem
z překrásného okolí byl dokonalý.
Náhle jsem se zarazil.
Jak se píše slovo obdivuhodné?!
Usrkl jsem horkého čaje a přivřel oči. Kolem zasvištěl
vzdalující se stehlík. Zamával mně křídly a pokýval
hlavou. Zvedl jsem pravici a také se s ním pro letošek
rozloučil.
Na okamžik mně připadlo, že jsem na terase osaměl.
Mám napsat velké nebo malé písmeno?
Koukal jsem do devadesáté stránky deníčku uprostřed
věty.
No nic, napíšu malé o. Kdybych dal důraz na velikost,
jen bych se dopustil kdovíjakého omylu.
Takže jsem uváženě pokračoval: Je to obdivuhodné,
Petru jsem dal pod vrbu. Lidka je pod borůvkami -
a teď jsem zaváhal. Majka odpočívá pod trnkami? Nebo pod
jabloní? Dodnes ji vidím jako Lenku. Napíšu tedy Majku místo
Lenuš.
V nejhorším je zjara přesídlím, pomyslel si, a zahleděl se do
čarokrásné nížinky pod sebou, která bublala pod záplatou
hebkého podzimního poprašku.
Napsal tedy Lenuš a deníček zavřel.
Ozval se zvuk mobilního telefonu.
"Kde seš? Čekám na nádraží a je mně hrozná zima."
"Kdo volá?"
"No přece Lenuš, ty můj magore!"
Polkl náhlý nával chundelatých slin.
"Nemůžu nastartovat, asi mám píchlý kolo. Vydrž, do půl
hodiny jsem tam."
Zvolna se nadechl.
A pomaloučku vydechl: " Do hajzlu! Tak to byl asi ten cesťák
s holícími strojky."
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 7.5 bodů
- 3 komentářů
- 3 hodnocení
- 20. dubna 2015, 08:54
- 997 zobrazení
- 0 oblíbené
-
