NADĚJNÝ PŘÍBĚH
Literatura > Povídka
NADĚJNÝ PŘÍBĚH
Poklimbával hlavou.
Seděl na příjemně vytopeném místě hned za vstupními,
nebo - pro některé - čelními výstupními dveřmi.
Málem by snad i usnul, když se tramvajka jakoby povznesla.
Ozvalo se šílené skřípění - a pomalované krabičky po pár
metrech konečně zastavily.
Probral se a rozhlédl se kolem.
Uviděl řidiče, který se právě prodíral mezi cestujícími, kteří
mu uvolňovali cestu u schůdků a nakonec vystoupil na
zablácenou zem.
Bylo slyšet nějaké šramocení a závěrem železité cvaknutí.
Mašinfíra se vrátil do vozu stejnou cestou, jakou se z něho před
časem vypotácel.
Stále si nesl asi metrovou železnou tyč, která byla na jednom
konci zploštělá.
No jo, šel ručně přehodit výhybku.
Vlastně ne - to asi nepřehazoval zaseknutou věc!
To jsem jen já natáhl zbraň. Zíral na pušku, kterou držel
před sebou. Cestující mu nevěnovali pozornost.
Tramvaj se po zacinkání kolébavě rozjela.
Muž s flintou se podíval na hodinky. Ukazovaly půl nějaké
sedmé.
Někdo mu zabouchal na železnou čepici: " Vojáčku, nespěte -
kampak jedete?"
Ani nezvedl hlavu: "Do války," odpověděl bez výrazu.
Když se ocitl na kraji polní cesty, začaly kolem něj létat
kulky. Napřed jen zlehka pohvizdovaly - svištění sílilo,
až se zvuk změnil téměř v třeskobití.
To začala pálit i děla.
Zemská půda před ním se v záblescích měnila v kostrbaté
výmoly a do tváře se mu snášely chuchvalce řídkého bláta.
Sundal si zaneřáděné brýle a dal je do kapsy pláště.
Okolí se projasnilo.
Kráčel uličkou a přihlouple se rozhlížel. Když zabočil -
neznámo po kolikáté - uviděl před sebou partičku
rváčů. Mlátili se mezi sebou, hlava nehlava. Zastavil se.
V tom ho někteří z mamlasů uviděli a přestali se okopávat.
Celá skupinka našla nový cíl. Nejprve opatrně - co krok,
to chůze - a pojednou se všichni rozběhli směrem k němu.
Otočil se a rozutíkal se zpátky.
Jakýmsi zázrakem byl rychlejší, než jeho pronásledovatelé.
Když míjel jeden z historických domů ve městě, zaslechl
nad hlavou rytmickou melodii i dusot balancujících kroků.
Pohlédl rychle vzhůru. V proskleném prvním patře se míhaly
stíny rozdováděných vyděděnců.
Dostal chuť na dobrou večeři.
Vyběhl tedy těch pár schodů a otevřel dveře do kavárny.
Okamžitě ho zavalil odér nesmírného hluku a bobtnajících
lidských těl. Prodíral se mezi nasáklými tanečníky, až se na
něj pousmálo jediné volné místo, těsně za dveřmi do kuchyně.
Na stole stál malinkatý dezertní talířek, decentně přikrytý
poskládaným příborem a sněhobílým ubrouskem.
Ucítil těžkou ruku na svém rameni. Nad ním stál chlapsky
vyhlížející číšník a vystrčil bradu směrem k zakrytému talířku.
"Pardon," omluvil se mu a přesunul příbor i s ubrouskem na
pokrčený ubrus.
Chlapík mu vychrstl z alpakového polívkového šálku na uvolněný
talířek jakousi zeleninovou hmotu, jejíž podstatná část se vzhledem
k velikosti talířku rozprskla téměř na půlku stolu.
Vzal si z břečky lžíci, osušil ji do kraje ubrusu a snažil se
nabrat kousek celistvého bramboru. Honil ho chvíli po plochém
povrchu. Ale marně.
Kašlu na to, pomyslel si, a zvedl se unaveně od stolu.
Konečně se umyl, převlékl a zamířil do své postele.
To byl ale den!
Natáhl si automaticky budík na pátou hodinu a zahrabal se
do peřiny.
Koukal mátožně do stropu, než ho zase popadla ta permanentní
myšlenka.
Po takové hrůze, bych si jistě zasloužil hezčí snění.
Vydechl a zavřel oči.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 9 bodů
- 2 komentářů
- 3 hodnocení
- 03. dubna 2015, 09:15
- 913 zobrazení
- 0 oblíbené
-
