"VÝLET" - Život a smrt - 3.kapitola

"VÝLET"

ŽIVOT A SMRT
3.kapitola

Pan Tussaud si také přesedl do pozice návštěvníka báječného
filmového představení. Zaujal místo téměř přímo naproti čelní
stěně místnosti. Málem by paní, kterou nazýval profesorkou,
uchopil i za ruku.

Na velikém monitoru se náhle objevil první značený obraz.
Z postranních titulků bylo zřejmé, že se jedná o záběr sledovací
skryté kamery.
Pan Tussaud se neovládl, vystrčil mužnou bradu směrem ke slečně,
která se právě chystala zaklepat na dveře ordinace v čekárně
praktického lékaře.
Vypadala vcelku na běžnou dívku ve věku kolem dvaceti let.
"Tomu doktůrkovi stále říkáte obvoďák, že?", přerušila jeho akci
profesorka.
Muž přikývl: "To je právě náš poslední případ HXH 9232," poznamenal
zaníceně.
Na obrazovce ke slečně přistoupil muž, který se poměrně obratně
vyhýbal přímému záběru kamery.
"To jsem já," poznamenal pan Tussaud.
"Ani bych vás na první pohled nepoznala," podívala se na něj
profesorka a dělala si přitom poznámky do drobného sešitku.
Podle záběru to vypadalo, že se muž na monitoru dal se slečnou
do hovoru.
V tom se otevřely dveře ordinace a dívka vstoupila dovnitř.
Záznam se přenesl na další kameru v ambulanci lékaře.

"Paní profesorko, a já jsem zmizel na toalety."
"Kolik jste měl času?", zeptala se.
"Dost a dost," pohlédl na ni s vítězným úšklebkem, "no a dávku
jsem si vstřikl do úst před hodinou, takže mně zbývalo bezmála
půl hodiny na detoxikaci."
Pokývala hlavou a pohlédla na obrazovku. Přemýšlela.
Nakonec děj příběhu nebyl pro ni ničím novým.
"Kamery byly kde?", zeptala se.
"Různě," poznamenal. " Na mouše, na stěně, na pavoukovi,
na pavučině - stále pracujeme dle pokynů," řekl s úlevou.
"Dobře. Myslím, že nebudete mít nějaký vážnější problém.
Kdy bude konec akce? Odhaduji, tak za osm měsíců?"
"Myslíte, kdy nám přesně objekt porodí?"
"Mluvím snad jasně!", blýskla po něm očima.
Tato otázka však neměla v této chvíli vůbec padnout!

Pan Tussaud pohlédl na strop a vstal z koženého křesla.
Vyseděný dolíček se okamžitě stáhl do původní elegantní
polohy. Kůže z kdoví jakého zvířete pracovala, jako za mlada.
"Tak to nyní nemůžu říct," řekl, když došel ke svému pracovnímu
stolu.
Pohlédla na něj a zvedla své hustě šedivé obočí.
"Copak, copak 555-SM-12?! Co se děje, pane Tussaude?""
"Bohužel nastala mimořádná situace, nemůžu se spojit s jejím
archivem."
"A to znamená co!?"
"Nejde o nic vážného, jenom jsme ztratili spojení."
"A to znamená co?", zopakovala a bleskla po něm pojednou
téměř krutým pohledem.
Poškrábal se na bradě a přešel k tabuli. Vzal z přihrádky křídu
a namaloval velký kruh.
"To je oblast, kde vypojili telefonní signál, což znamená, že i naše
elektromagnetické napojení je na nule."
"A naše - jak tomu říkáte - nosička? HXH 9232?"
"Právě je někde přímo v centru tohoto lesního požáru - zhruba
uprostřed."
Paní profesorka se zvedla a uhladila si faldíky na společenské
ústroji. "No a?"
"Situace je - řeknu to tedy naprosto vážně - velice nepříjemná,"
odmlčel se, aby nalezl ta nejvhodnější slova, " není jiné cesty,
než že tam všichni uhoří," nadechl se, aby pokračoval.
"Tentokrát musíte objekt zachránit, máte moji plnou moc," přerušila,
ho rezolutně, "a to bez ohledu na cokoliv! Nebo je s naším projektem -
a taky s vámi konec. Rozumíte?!"
Pan Tussaud zvedl telefonní sluchátko a vytrvale přitom mačkal
na klávesy internetu. Do sálu postupně vbíhali zahalení muži.

Když vyšel s profesorkou z budovy, sesypala se na ně okamžitě
opět neprodyšně sychravá mlha.
Byla tak vydatná, že se do ní propadli, jako do velice temné a hluboké
jeskyně.
Elegantní dáma zmizela v otvoru a těleso se vzneslo nad mlžnou bublinu
i nad zapomenutý kamenolom kdesi mezi zalesněnými kopci.
Naštěstí se objekt zprvu pohyboval tak trošku rozvláčně.
Divák, sedící v trojrozměrném kině, by se jistě naklonil nejprve nalevo
a pak i na druhou stranu.
Tvar vystouplého oválu se však rychle změnil na jakýsi holografický
válec - a byl pryč.
Na plátně ponrepa by se objevil titulek "The end", návštěvníci představení
by se zvedli ze sedadel a někteří by vykročili do omamné říše představivosti.
V tomto případě by se však ocitli právě ten pověstný krůček nad propastí.

"Už je to tady zase!", vykřikl dispečer na centrální věži celostátního
letového dozoru a pohlédl na kolegy kolem sebe.
"To není možné, vždyť koridor měl být čistý!"
"Co se děje?", vyskočil ze svého křesla jeho nadřízený.
Než se však dostal k radarovému monitoru uslyšel funivý
výdech: "A je to pryč."
Nastala chvíle ticha. Muži v sálu po sobě napjatě pokukovali.
"Dneska je den blbec. Už máme druhou poruchu.", ozval se ze šera
kolegiálně povzbudivý hlas.

Zpráva v médiích jen potvrdila, co naprostá většina soudných lidí
s pochopením již několik měsíců předpokládala.
Byla to tenkrát prostě lidská tragedie. Párek mladých lidí si vyrazil na výlet
do přírody. Nějaký turista odhodil nedopalek cigarety a les začal hořet.
Zahynulo přitom dvanáct lidí - jediná, které se podařilo přežít, byla právě
dívenka, která právě nyní ležela na porodním sálu.
Ovšem definitivním vyvrcholením tohoto dramatického příběhu, byl
současně i průkopnický úspěch vědy.

Těžce popálená pacientka při složitém porodu zemřela.
Narozené dítě však pohlédlo na svět naprosto zdravé - prostě:
kluk jako buk.

A vesmír si tak trošku zatím oddechl.