Zlomená destrukce

Trávila s ním čas. Občas ho poslouchala a příležitostně vnímala jeho hlas. Uvědomovala si přítomnost dalšího člověka a cítila se dobře. Často se smáli. Opět našla osobu, s níž může ignorovat svět a uzavřít se do sebe. Bylo to pohodlné a příjemné do doby, než si uvědomila, že se nikam neposouvá. Marně hledala odpověď na otázky:

„Takže nemáš práci… aha, a cos teda celý týden dělala?“

Cítila z otázek starost i odsouzení, ale podobné věci neřešila, přece to má pod kontrolou. Práce se najde a brzy se odstěhuje od rodičů. Skládala hudbu, hodně hudby. Při splínu šla práce od ruky. V takové chvíli se nejraději oddávala různým tónům a melodiím.

Vyprávěla o něm před svými kamarády, kteří měli vlastní domácnost a málo času na zábavu. Hypotéka se musí splácet, nic naplat. Nechápala to, možná jim ani nechtěla rozumět. Kamarádi vypadali šťastní, proto je podporovala v jejich rozhodnutích. Byli na něj zvědaví, zasypávali ji otázkami, na něž ledabyle odpovídala. Uvědomovala si, že se zajímají o její život, měla radost. Zároveň odmítala přemýšlet nad tím, jestli její dosavadní konání schvalují. Projevili zájem, což oceňovala.

Mluvila s ním o svých přátelích. Bylo jich poskrovnu.  Skákala ze vzpomínky na vzpomínku. Občas ji musel přerušit, aby se v lidech a v situacích zorientoval. Těžko říct, jestli jí rozuměl. Poslouchal, to stačilo. Tóny ji přepadaly i během rozhovoru, snažila se soustředit a vnímat, ale někdy zkrátka odplula na svém nedotknutelném obláčku. Znala pár jeho známých, ale k utužení vztahů s jejími přáteli dosud nedošlo. Asi z toho důvodu, že byli starší, rodili děti a starali se o své drahé polovičky, plánovali budoucnost. Nenašel se čas.

Občas se při společném rozhovoru zasekla, protože v něm viděla letního člověka, na něhož myslívala. Cítila se poloprázdná a vyděšená. Jak se může chovat tak podobně? Pohledy, intonace, podobná barva hlasu… nebo steskem blázní? Mrzelo ji, že má problém tyhle dvě osoby odlišit. Ochuzovala se o charakter svého společníka. Soustředění jí dělalo problémy mnohem častěji. Snažila se s ním udržet v přítomnosti, avšak mnohdy tápala ve vzpomínkách, které se týkaly letního člověka. Nedokázala tyto dvě osoby odlišit, šílela.

Jen hudba s ní měla slitování. Stávalo se, že hodiny ležela a poslouchala melodie, které nikdo jiný nevnímal. Málokdy přenesla totožné tóny z hlavy do počítače, což zamrzelo.  Měla problémy se spánkem, protože po nocích skládala. Stávala se z ní noční sova. Únava byla její druhé jméno.

 Děsil ji a bavil zároveň. O tolik mladší, vyspělejší a ztracenější. Neměla energii na dlouhé rozhovory, nechtěla vést a přijímala jeho návrhy. Couvla, když si uvědomila, že opět ztrácí samu sebe. Čas na utíkání a schovávání vypršel. Trhla se od všeho známého a začala sama u sebe. Prospělo jí to, už si nepřipadala jako magor. Stále se vídají, ale sporadicky. Pochopili, že společné výlety znamenají destrukci, i přesto se měli rádi. Začali od začátku s někým jiným a vyprávěli si o nových zážitcích a dlouhodobých tužbách. Melancholie z jejich vztahu vyprchala. Tóny odezněly. Vysvitlo slunce.