HRABĚNKA - 2.kapitola
Literatura > Povídka
H R A B Ě N K A
2.kapitola
Nebylo to běžné období roku.
Tato zimní noc byla ještě krutější, než bývalo v kraji zvykem.
Přetěžko bylo, aby se stal člověk člověku člověkem.
Ukrutný vichr ohýbal koruny stromů. Části zvetšelých větví
se lámaly a proud vzduchu je unášel, kam ho právě napadlo.
Dráty elektrického vedení se vlnily, sloupy pod nimi se chvěly
a zmražení ptáci padali z temnoty jako přelámané rampouchy.
"Děl-dě-ám to dob-ře-ře, ma-am?"
"Děláš to výborně, Karle. Jen víc zatlač na levou stranu."
"Už je to o-o-no!", zachroptěl, když se masívní skříň konečně
začala přesouvat. Za ní se v promáčené zdi objevila temná
díra.
Vrátili se ke stolu uprostřed chladné sklepní místnosti,
na kterém plápolal robusní svícen. Hned vedle něj stála
neforemná krabice, která díky známkám a razítkům
ovšem vytvářela konečnou vizi pomačkaného poštovního balíku.
"Otevři ho, ať paní hraběnka nečeká," pravila žena a shýbla se k podlaze,
kde ležela v prachu a zbytcích jídel umatlaná starověká kudla.
Skřet zadýchaně rozpáral papírový obal a radostně zavýskal:
" E-e to ta-ta-tady-y, ma-a-dam!"
Žena hrábla netrpělivě do balíku a v jejích rukou se objevily dvě
hliníkové termosky. Odšroubovala víko jedné z nich a pohlédla
do bíle nažloutlé, kropenaté tekutiny.
"To, to, to jeéé zas-za-a-se, mlí-mlíko vl-vl -v-vlččíí mááámy?", zařehtal
se malý hrbáč.
"Ano, Karle."
"Máte?", ozval se právě v tom okamžiku skřípavý hlas, který se
tlumeně ozvěnou prodral z hloubi temného tunelu.
Madam uchopila nádobky a svícen podala mrzákovi.
Když se protáhli úzkým otvorem a plamen svíčky chvějivě dopadl
do prostoru, spoře osvětlil po každé straně blátivé uličky řady
různě velikých rakví. Bylo jich v tomto chmurném prostředí katakomb
dohromady snad stovka. Byly uspořádaně vyrovnané, jako vojáčci
v přehlídkovém útvaru.
V jejich čele, uprostřed tohoto šiku, potměšile vykukovala z mramorové
schrány popelavá stařena, která jim kynula vřetenovitě drobnou -
až téměř průsvitnou rukou. Na svůj věk nevyhlížela zase tak špatně.
Na rakvi, ze které vyčuhovalo její vánkovité tělo, bylo starosvětsky
výpravným písmem napsáno v letmém překladu: Hraběnka Eleonora -
zemřelá L.P. 1534.
"Máte obě?", zašustil nedočkavě její vyzáblý hlas.
Pohybovali se směrem k ní velice opatrně. Země jim čvachtala pod
nohama, občas se museli dokonce i vyhnout pomačkané panence
nebo rozdupaným kolejnicím dětského vláčku.
"Brzo udeří půlnoc, tak dělejte, než se ta drobotina probere!", zanaříkala
netrpělivě hraběnka, a její třesoucí se hnáta s nedočkavými pařády zamířila
k ženě.
Madam ji podala termosky a úslužně couvla zpět. Zahleděla se plaše
do marastu pod sebou.
Pokřivenec stále poklekával v mazlanině u jejích nohou a chvěl se,
jako osika při zemětřesení.
Byl to přes všechny nešvary přírody dokonce snad i bohabojný občan.
Eleonora nadšeně nasála odér z bandasek a její rozjasněný zrak se
rázem povznesl nad všechna úskalí současnosti.
"Na co ještě čekáte?!", vykřikla po inhalaci překvapivě vzrušeně.
Madam na ni pohlédla: "Promiňte, jasnosti, všichni víme, že vlčí
mléko podporuje plodnost, ale -".
"Ale co?!"
"Ale, proč zrovna dneska dvě čutorky?"
Chiméra zakroutila vznešeně prořídlou kšticí: "Rozhodla jsem se,
že se pokusím o jednobuněčná dvojčátka."
"Aha," omluvně zatřepala hlavou žena a začala z bahna vytahovat skřeta:
"Pojď, Karle, musíš kolem rezidence odhrabat fůry sněhu!"
"Ne! Kájík tu se mnou ještě chvíli zůstane!", zašeptala nekompromisně
hraběnka.
k o n e c
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 1 komentářů
- 2 hodnocení
- 23. února 2015, 09:15
- 792 zobrazení
- 0 oblíbené
-
