DÝMKA - závěr

DÝMKA

3.kapitola

Místnost byla plná lidí. Dokonce někteří postávali i v mezerách mezi
skříněmi, tísnili se kolem lednice a zatemněnými okenními rámy.
Ti šťastnější zaujali místa k sezení kolem pracovních stolů.
Konečně vešel i velký šéf.
Propletl se mezi spolupracovníky a na stůl položil objemný fascikl.
Otevřel ho, vyňal složku listin a pokynul muži u projektoru.
Zhasla světla.

"Kolegové," začal bez zdlouhavých úvodů, "situace je velice vážná.
Rozvědka si pracuje na svém písečku, naši nadřízení taky, vojáci si
jedou po svém a nám všichni hážou na krk celkové výsledky."
Pohlédl do temného sálku. " No, tak taková je situace. A my máme co?
My máme jen toto: Čtyři mrtvá těla v rodinném domku a pět mrtvých
členů ostrahy depozitáře sociálních služeb oblasti."
Pokynul obsluze a na čelní stěně se objevilo několik diaprojektorových
obrázků. Vzal si do ruky laserový ukazovatel a posvítil na levou horní
mapku.
"Na plánu budovy vidíme rozložení obětí. Všichni tuto situaci známe
nazpaměť - ale jen pro přesnost. V přízemí byl nalezen muž středních
let, v poschodí v dětském pokoji dvě těla dětí a ve vaně jejich utopená
matka."
V místnosti bylo hrobové ticho. Každý očekával, co přijde konečně
nového.
"A teď to hlavní -", sáhl mezi dokumenty a vytáhl nazelenalý formulář,
" z nálezu patologů vyplývá, že všichni umřeli přirozenou smrtí.
Prostě se zčistajasna udusili. Nemají proto žádné jiné vysvětlení, než
že se týmově rozhodli dál nedýchat! Nikde žádné stopy po násilí, žádná
obranná reakce jejich organizmu."
A než se kriminalisté z tohoto očekávaného sdělení stačili probrat, mrskl
mezi ně i závěr: "V případě strážných je příčina úmrtí naprosto stejná."
Přejel pohledem zkoumavě zleva doprava - dělalo to až dojem, že si každého
zvlášť v tom přítmí skoro pečlivě prohlíží.
"Jistě je tu tedy otázka nejen společné příčiny smrti, ale i to, jak tyto dva
nesourodé případy - mohu-li to tak říct - na sebe navazují."
Sáhl po sklenici vody a napil se. "Spojitost mezi oběma případy je tu - zdá se -
z kriminalistického pohledu jediná."
Osušil si elegantně papírovým kapesníčkem čelo a zadíval se kamsi nad
hlavy přítomných.
"Buď se jedná o nesmyslnou náhodu, nebo v obou zločinech jde pouze o jedno.
Někdo tu něco mimořádně důležitého hledá. A pozor. Tak originální důvody
k zahlazení příčin, může mít jen -", pohlédl na tři nenápadné muže v tmavých
oblecích, kteří na sebe ode dveří stále během jeho monologu toporně zírali,
" může mít snad jen Bůh."
Na řadu pak přišly po chvíli fotografie a nákresy z míst obou činů, rozbory
psychologických profilů obětí a tak dále. A tak podobně - a to až do okamžiku,
kdy nastala přestávka na oběd.
Detektivové se nahrnuli do jídelny a dali se do možných řešení problému.
"Tak ti nevím, ale vypadá to na mimozemšťany."
"Vypadá," zasmál se kapitán. "Blázince po celým světě jsou plné lidí, kteří jsou
přesvědčeni, že je unesli a vrátili. Ty naše nám už nikdo sice nevrátí, ale proč -",
zamyslel se.
"No vidíš, a co ti, co zmizeli a už je nikdo nikdy od té doby neviděl?"

Ve speciálním dobře utajovaném Útvaru epidemiologickém institutu pro mimořádné
situace, zakopaném kdesi uprostřed hor, však byli o krůček dál.
Moc dobře věděli, že do oblasti dopadly před časem úlomky zbytnělé energie.
Hledali ovšem zatím marně.

Šedý a mírně do zelena se nakláněli nad čímsi, co vypadalo pro běžného
občana jako stará dýmka. Velice stará. Snad i cenná historická indiánská
dýmka míru.
Ten šedý obrátil věc dnem vzhůru a opatrně s ní zaťukal o světélkující dno
podivně nesourodé nádobky. Pohlédli na sebe. Do misky se vysypala hrst písku,
a nakonec se uvolnila i jakási kouřová kulička, která se ihned po dopadu rozjasnila.
V tu chvíli se však již planeta Země jevila jako špendlíková hlavička, aby se pak
v několika vteřinách úplně vytratila z černočerného vesmíru.

k o n e c