Jde to Dobré Wow!

DÝMKA - 2.kapitola

Literatura > Vícedílné

 

 
DÝMKA
2.kapitola
 
 
Strážný vyšel z domku u hlavní brány.
Pohlédl na zabezpečení vjezdových závor, zamával do kamer
a vydal se na pravidelnou obchůzku.
 
Pohlédl na svoje hodinky a zvolnil krok. Podíval se nalevo, napravo. 
Vytáhl z kapsy firemního pracovního obleku cupatý kapesník
a potichu se vysmrkal. Pečlivě si poutíral nos a hadřík zase
zastrčil. Zavadil o pouzdro s pistolí a málem si přitom ulomil nehet 
na malíčku.
Byl pověrčivý - za prvé se mu tento druh jisté oddanosti zalíbil, a za 
další mu jeho původem asijská žena už před léty vysvětlila, že právě 
nehet na malíčku pravé ruky je pro blaho éterického nazírání velice 
důležitý. 
Kdo ví, napadlo ho už častokrát, jestli byla jeho manželka opravdu
následnicí říčních lidí, kteří se pravidelně na svých vratkých loďkách
potulovali po vodních tocích na východ od Modré řeky. Nebo mu chce jen
trošku zamotat hlavu.
Oční víčka měla sice šikmá, ale lícní kosti neměla tak robusní jako mívají 
laoští domobranci. Také nebyla zase tak malinkatá. Byla skoro jen o půl hlavy 
menší, než byl on. A to měřil při nástupu na vojenskou službu u námořnictva
bezmála metr osmdesátpět.
Nu co, bylo to, jak osud chtěl.
 
Všechna světla na této straně hranatého objektu zářila, dvojité oplocení 
bylo nenarušené. Pozemní část bývalého vojenského protiatomového velícího
střediska, který nyní sloužilo dočasně k ochraně policií zabavených předmětů,
ve vší noční tichosti jakoby spala.
Kráčel dál po prošlapané pěšince mezi keři, která se klikatila podél bezpečnostního
perimetru.
Obešel hlavní budovu a začal sestupovat z mírného svahu dolů.
Do vysílačky nahlásil svoji polohu a zrychlil.
Míjel nouzové výstupní dveře na zadní straně haly, které byly důmyslně ponořené 
do písčitého násypu - a v tom - zastavil se.
 
Že by? Udělal půlkrok zpátky a otočil se.
Vytáhl z opasku asi půlmetrovou baterku a rozsvítil ji.
Kužel světla si našel elektronický zámek zakulacených dveří, pak
klouzal po obvodu a svoji pouť skončil zpátky na vypínači.
Svítilna zhasla a strážný ji vrátil na své místo. Dvanáctka pokračuje
v normě, pomyslel si.
 
Pokýval hlavou a posunul si výstrojní pokrývku vlasů zpátky do týla.
Pohlédl na zahvězděnou oblohu. Bylo jasno, ale také díky tomu zima.
Zítra odpoledne bude hezky - až se k obědu vyspím, asi vyrazíme pro děti
do školní družiny a pak konečně zajedme všichni na nákup stromků
na zahradu. Bude se kopat a sázet. A konečně tak společně vyřídíme dluh 
nejen vůči přírodě. 
Děti si přejí kanadské borůvky - copak to je stromek?!
Zastavil se. Na zlomek vteřiny to vypadalo, že se snad překvapením lekl.
Oslnivý záblesk mu podlomil kolena.
První byl zelený, druhý modrý a třetí červený.
 
Jeho kolega ve strážním domku u vstupních závor dopsal stránku hlášení 
a vrátil se k časopisu, který měl položený na kraji stolu.
Zahoukal interní telefon.
"Až se dvanáctka vrátí, nachystej mně kávu. Budu u vás tak za půl hodiny", 
uslyšel šéfův hlas.
Koukal do monitoru strážní služby. Zamrkal na nekonečný drátěný plot 
a smutně se nadechl. "Jsem ve služebně, na cestě je dvanáctka -
už měl být zpátky - všechno je pětka. Skočím si na cigaretu před barák."
Sáhl na opasek a přitáhl si řemen.
Zamířil k věšáku u dveří. Sundal si čepici a už už sahal i po pogumovaném
zateplovacím plášti.
Jen co se jeho ruka málem dotkla límce, zabrněla ho - jakoby mu ji někdo
polil neředěnou kyselinou - a zuhelnatěla. 
Stala se vmžiku černější než tmavá noc.
Necítil celkem nic, přestože se právě nořil do jiného světa.
 
A rázem bylo po všem vpravdě lidském.
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 23. ledna 2015, 08:58
  • 792 zobrazení
  • 0 oblíbené