DÝMKA - 1.kapitola
Literatura > Vícedílné
DÝMKA
1.kapitola
Dvě kočky a dvě morčata seděly napjatě na chladné okenní římse
a hleděly toporně do hřejivého pokoje.
Kdyby si chtěly něco zajímavého myslet, pravděpodobně by to
nejraději ihned vytěsnily z představy.
Zády k oknu se totiž pohybovala po místnosti přihrbená postava.
Určitě hledala něco moc důležitého. Otvírala a prohrabávala zásuvky,
nadzvedávala rohy koberečků, odklápěla rámy obrazů na stěnách.
Poté se soustředila na vybavení domácí laboratoře.
A nebyla sama.
Ze šatní skříně po pravé straně vystoupila další. Byla takřka stejně velká,
ovšem poněkud tělnatějšího objemu.
Obě byli navlečeny do dvou typů elastických kombinéz až ke krku.
Jinak ta první byla celá v šedém a druhá v odstínu do zelena.
K hlavám jim pevně přiléhaly šedočerné kukly.
Nad rodinným domkem na městském předměstí právě vykoukl z mraků
srpeček Měsíce.
Zvířata hbitě uskočila mezi růžové keře pod nimi.
Ve vzduchu zašelestil nějaký večerní opozdilec a když dosedl
do větví jabloně v koutě zahrádky, vydal zvuk, kterým napodobil
právě propíchnutý reklamní balónek. Zašumělo podzimní listí.
Jinak byl v okolí domu naprostý klid.
Vetřelci se právě zabývali posouváním divanu,
když se k blahobytnému stavení blížila těžkopádná limuzína.
Kdoví, kde k ní její nynější majitelé v minulosti přišli. Možná ji zdědili,
možná ji našli jako nepojízdný vrak a namáhavě ji opravili.
Ne však úplně dokonale. Zaskřípaly brzdy. Světla zhasla a rodinná
čtveřice vystoupila do svěžího večerního vzduchu.
Manželé a jejich dvě nezletilé děti vešli do domu. Sundali si kabáty,
přezuli se a zamířili do společenského pokoje.
"A co umýt ruce?!", vykřikla matka a usmála se na tatínka.
Asi po půl hodině již seděli všichni čtyři u stolu a večeřeli.
"Já za to nemohla, že se mě paní učitelka nezeptala," řekla Marie.
"Celé odpoledne jsem se včera poctivě učila."
"A proč ses nepřihlásila?", zeptala se matka a napila se sodovky.
"Protože jsem ji řekl, aby to nepřeháněla - vždyť má už šest jedniček,"
poznamenal otec.
"Je to šprtka," utrousil do talíře puberťáček Klement.
"U jídla se nemluví!", uzavřela rozhovor paní domu.
Všichni na sebe neutrálně pohlédli.
Po jídle děti pomohli s úklidem kuchyně a tatínek si pustil rozhlas.
Nalil si trošku šláfdruňku a sedl za psací stůl.
Vytáhl z brašny svazek počmáraných stránek a nasadil si brýle
na čtení.
Začal probírat zdánlivě nesourodé texty rukopisu a přiřazoval některé
ke schématickým náčrtům
Byla to patrně složitější činnost, než původně očekával.
Sundával a opět si nasazoval brýle, dělal si po okrajích stránek tužkou
poznámky, nakonec vytáhl ze šuplíku svazek dalších papírů a začal
se v nich přehrabávat.
"Dobrou noc," zašeptala od dveří žena, a opatrně je zavřela. Když stoupala
do prvního patra, kde měli ložnice, přitáhla si v průvanu opatrně župan
k tělu.
Pohlédl unaveně na nástěnné hodiny, které visely mezi kopií obrazu Mony Lisi
a opéřenou starobylou indiánskou dýmkou, kterou si přivezl před léty ze své
studijní cesty po střední Americe. Při vzpomínce se musel tak trošku pousmát.
Nebylo to zase tak dávno, co si s ní jeho děti hrávaly na zahradě za domem
na indiány. Nejprve jakoby kouřily dýmku míru, později ji používaly jako lžíci bagru
na pískovišti - tak jim ji musel nakonec zabavit a pověsit jako pamětní rekvizitu.
"Dobrou", odpověděl sám pro sebe.
1.kapitola
Dvě kočky a dvě morčata seděly napjatě na chladné okenní římse
a hleděly toporně do hřejivého pokoje.
Kdyby si chtěly něco zajímavého myslet, pravděpodobně by to
nejraději ihned vytěsnily z představy.
Zády k oknu se totiž pohybovala po místnosti přihrbená postava.
Určitě hledala něco moc důležitého. Otvírala a prohrabávala zásuvky,
nadzvedávala rohy koberečků, odklápěla rámy obrazů na stěnách.
Poté se soustředila na vybavení domácí laboratoře.
A nebyla sama.
Ze šatní skříně po pravé straně vystoupila další. Byla takřka stejně velká,
ovšem poněkud tělnatějšího objemu.
Obě byli navlečeny do dvou typů elastických kombinéz až ke krku.
Jinak ta první byla celá v šedém a druhá v odstínu do zelena.
K hlavám jim pevně přiléhaly šedočerné kukly.
Nad rodinným domkem na městském předměstí právě vykoukl z mraků
srpeček Měsíce.
Zvířata hbitě uskočila mezi růžové keře pod nimi.
Ve vzduchu zašelestil nějaký večerní opozdilec a když dosedl
do větví jabloně v koutě zahrádky, vydal zvuk, kterým napodobil
právě propíchnutý reklamní balónek. Zašumělo podzimní listí.
Jinak byl v okolí domu naprostý klid.
Vetřelci se právě zabývali posouváním divanu,
když se k blahobytnému stavení blížila těžkopádná limuzína.
Kdoví, kde k ní její nynější majitelé v minulosti přišli. Možná ji zdědili,
možná ji našli jako nepojízdný vrak a namáhavě ji opravili.
Ne však úplně dokonale. Zaskřípaly brzdy. Světla zhasla a rodinná
čtveřice vystoupila do svěžího večerního vzduchu.
Manželé a jejich dvě nezletilé děti vešli do domu. Sundali si kabáty,
přezuli se a zamířili do společenského pokoje.
"A co umýt ruce?!", vykřikla matka a usmála se na tatínka.
Asi po půl hodině již seděli všichni čtyři u stolu a večeřeli.
"Já za to nemohla, že se mě paní učitelka nezeptala," řekla Marie.
"Celé odpoledne jsem se včera poctivě učila."
"A proč ses nepřihlásila?", zeptala se matka a napila se sodovky.
"Protože jsem ji řekl, aby to nepřeháněla - vždyť má už šest jedniček,"
poznamenal otec.
"Je to šprtka," utrousil do talíře puberťáček Klement.
"U jídla se nemluví!", uzavřela rozhovor paní domu.
Všichni na sebe neutrálně pohlédli.
Po jídle děti pomohli s úklidem kuchyně a tatínek si pustil rozhlas.
Nalil si trošku šláfdruňku a sedl za psací stůl.
Vytáhl z brašny svazek počmáraných stránek a nasadil si brýle
na čtení.
Začal probírat zdánlivě nesourodé texty rukopisu a přiřazoval některé
ke schématickým náčrtům
Byla to patrně složitější činnost, než původně očekával.
Sundával a opět si nasazoval brýle, dělal si po okrajích stránek tužkou
poznámky, nakonec vytáhl ze šuplíku svazek dalších papírů a začal
se v nich přehrabávat.
"Dobrou noc," zašeptala od dveří žena, a opatrně je zavřela. Když stoupala
do prvního patra, kde měli ložnice, přitáhla si v průvanu opatrně župan
k tělu.
Pohlédl unaveně na nástěnné hodiny, které visely mezi kopií obrazu Mony Lisi
a opéřenou starobylou indiánskou dýmkou, kterou si přivezl před léty ze své
studijní cesty po střední Americe. Při vzpomínce se musel tak trošku pousmát.
Nebylo to zase tak dávno, co si s ní jeho děti hrávaly na zahradě za domem
na indiány. Nejprve jakoby kouřily dýmku míru, později ji používaly jako lžíci bagru
na pískovišti - tak jim ji musel nakonec zabavit a pověsit jako pamětní rekvizitu.
"Dobrou", odpověděl sám pro sebe.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 21. ledna 2015, 09:03
- 923 zobrazení
- 0 oblíbené
-
