HRÁČ - 3.kapitola
Literatura > Povídka
HRÁČ
3.kapitola
V zatuchle voňavé místnosti ve třetím patře pod zemí, v bývalém
krytu vládní budovy, se tísnilo kolem mikrofonu pět státních úředníků.
Před nimi v sále se obdobným způsobem městnala asi stovka novinářů,
televizních i rozhlasových pracovníků i asi stovka náhodných občanů,
kteří se k tomu návalu přidali na ulici, protože se domnívali, že to asi
bude stát zato.
Když mluvčí úřadu přednesl své všeobecné proklamace a byl po zásluze
vypískán, přistrčil mikrofon svému najvyššímu nadřízenému.
Sál okamžitě utichl a mohutný muž s urostlým knírkem se nadechl.
"Nebudu vás v tento okamžik zatěžovat banalitami, ty si už přidáte
sami ve svých redakcích - ale soustředím se na to hlavní.
Ano, se vší téměř definitivností jsme pachatele dopadli. Je to ale zcela
bezvýznamný státní - asi šedesátiletý, svobodný a doposud bezdětný -
úředník.
"Byl to snad dokonce sám ministr?", ozvalo se z davu.
"Mohu jen dodat, že se tak stalo po velice náročné - a tudíž i poměrně
zdlouhavé - činnosti všech zapojených pracovníků. Podezřelým je
tedy, jak jsem řekl, téměř důchodce.
Ve své podstatě šlo o kryptografické posouzení jednoduchého vrahova
odkazu: To dítě je moje."
Muž po jeho pravici mu naléhavě přisunul cár papíru. Golem si tedy
nasadil brýle a zamžoural na drobná písmenka.
"Ke každému písmenu tohoto odkazu jsme pak přiřadili jednu hrací
kartu. Nu, a nakonec nám vyšlo, že srdcový král je písmeno té.
Křížová dáma znamená písmeno óó. Pikové eso značí dé, kárový kluk dlouhé
měkké í, hercová desítka é s háčkem, devítka károvou pro nás značila
písmeno j - a nakonec osma křížová představovala em. Tedy vlastně
se vší určitostí písmeno naší abecedy em."
Urovnal si brýle a potřetí nasál dech.
"Což - dáno pospolu - značí, To dítě je moje."
V sále by bylo slyšet upadnout cokoliv malého. Chvíli totiž trvalo,
než si bystří novináři nechají projít svými hlavami nevšednost tohoto
vyjádření.
A pak spustili jeden přes druhého: " ...pročpak ty živé děti ukládal
do schránek v nemocnicích, zatímco jejich příbuzné chladnokrevně
zabíjel...?"
Od betonových stěn se tříštily i otázky na téma: a ty děti byly všechny
holohlavé? Nebo například: to byl ale nechutný prasák!
Pětice mužů, shromážděných kolem mikrofonu, se na sebe nepřítomně
zahleděla, jakoby se každý z nich rozhodl právě nejen ohluchnout,
ale i oslepnout.
V nastalém tichu se opět chopil příležitosti povědomý mládenec v roli
mluvčího. Vynořil se z přítmí a dal se do díla.
Rozhodil ruce nad hlavou a přátelsky se usmál: "Co je to u nás nějaký
ministr?! Vždyť především jsme tu my - vy všichni, stejně jako i my ostatní -
a nám je všem jasné, že příprava a uskutečnění těchto promyšlených
vyšetřovacích postupů - o nichž nemůžu nyní z taktických důvodů hovořit -
si vyžádala notnou dávku smělosti, odvahy i nedozírné osobní nasazení.
A přitom, je to tak průzračné - křišťálovější to snad už být i nemůže -
tento zavrženíhodný nemocný člověk si chtěl tyto děti uchovat pod dozorem
zkušených zdravotníků, a jakmile to čas dovolí, k svoji vlastní adopci. Tedy
tak jednoduše řečeno, chtěl požádat o jejich osvojení."
"Všech sedmi adolescentů?", zaznělo napřeskáčku šeptem z omámeného davu.
Mladíka tato zákeřná otázka zaskočila.
Pohlédl dolů na svých deset křečí pokroucených prstů.
"No, v porodnicích a dětských ústavech se v této části vyšetřování
nachází dosud neupřesněný počet...", než stačil složitost myšlenky
dokončit, šéf ho odstrčil.
"Případ není doposud definitivně uzavřen. Stále máme všichni před
sebou další přebytečnou kartu - žolíka, která nám byla doručena
dneska ráno poštou. Ale také mohu odpovědně prohlásit, že se jedná
se vší pravděpodobností o závěrečnou tečku za větou."
"Nebo otazník, nebo výkřičník", začalo se nepřehledně ozývat
z přeplněného sálu.
Popel si prohlížel město, jako vlastně každé ráno již několik vášnivých
dnů.
Zahleděl se na špičku mrakodrapu po pravé straně výjevu.
Pak na chmurnou oblohu, která věstila déšť. Před chvílí se zdáli
zablesklo a za okamžik se ozvalo mírné zadunění.
No ovšem, přijde bouřka, napadlo ho.
Ne, to nebylo ještě harašení hromu, bylo to naléhavé klepání na dveře.
"Vstupte," zakřičel na obratně vytáflované bráně.
"Pane zastupující ministře, promiňte, ale nesu vám velice urgentní
zprávu."
Pokýval hlavou a dívenka s elánem překlopýtala k jeho pracovnímu stolu.
Generálplukovník zavřel s povzdechem okno. Ještě jednou vyhlédl
na jakoby pozlacené střechy, na jakoby veletok i na jakoby jiný svět
kdesi dole.
Když se uvelebil ve svém křesle a zapálil si kostěnou dýmku, pohlédl
na historické nástěnné hodiny. Uvnitř cosi zašustilo a pak se ozval
skřehotavý zvuk. Z dvířek veterána se vypotácela ošouraná busta
pragmatického prezidenta Wilsona.
Chybí mu Krakonošova dýmka, pomyslel si a sáhl do křišťálové kazety
hned vedle telefoních přístrojů - a byla, jak si představil, křišťálovější,
než by snad i samotný křišťál mohl být - a vytáhl třpytivý nožík.
Pozvedl zapečetěnou obálku, rozřízl ji a vysypal obsah na desku stolu.
Hleděl na úřední sdělení.
Pročetl dokumenty jednou, dvakrát a nakonec pečlivě i potřetí.
A máme to tu konečně zas, pomyslel si.
V babyboxu bylo v noci nalezeno nemluvně a ve sklepě panelového
domu na sídlišti objevili včera odpoledne jeho zavražděnou matku.
Byla několikrát střelena, patrně revolverem s tlumičem, do srdce
a do hlavy. V kapse jejího pláště kriminalisté objevili karetní pikovou
trojku.
Zastupující ministr Popel se pokusil ve všeobjímajícím křesle z krokodýlí
kůže napřímit. Byl to ovšem nerovný zápas.
Po čtvrtém pokusu to vzdal.
Zvedl nahrble s vyčerpaným úšklebkem sluchátko telefonu.
"Ano, pošlete mně sem majora Bororo! Cože?Bože, to jsou věci.
Tak ho zase povýšíme a přeřadíme zpátky na kriminálku," a láskyplně
se zahleděl na poletující ohnivé jazyky v bezstarostném krbu.
Konec.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 2 bodů
- 1 komentářů
- 1 hodnocení
- 07. ledna 2015, 09:14
- 613 zobrazení
- 0 oblíbené
-
