Letiště Dobrou noc

„Kájo? Spíš?“ drcne do svého kamaráda. „Joo pořád,“ zamručí a otočí se na druhou stranu. Bambule mu přitom spadne do obličeje. „Tak nespi,“vezme do ruky bambuli a dá mu ji bokem. Tak, aby mu nezavazela. „To víš, že jo. Vždyť je ještě noc. Tak se zachumlej zpátky a spi také,“řekne už klidně. „Ale Kájo,“posadí se nešťastně. „Já nemůžu spát. Pořád musím myslet na ten svůj krásný byt, na to své pohodlné křesílko a rybičky a pak mi to exekuce všechno zabavila.“rozvzlyká se. Kája se převrátí na záda a povzdychne si. „Ty asi opravdu nehodláš spát.“posadí se také. „Jarmile, já to měl těžší. Ještě před tím, než mi zabavili moje království, mě nechala manželka i s dětmi. Děti si dodnes na tatínka ani nevzpomenou.“posmutní. „A teď tu trčím s tebou v tomhle studeným starým hangáru, ležím ve svém pyžamku, které mi zaplať pánbůh aspoň nechali, na roztrhané dece z popelnice a vedle sebe měděnej hrníček s vodou. Nemám nic stejně jako ty.“podívá se na něj a trochu pousměje. „No jo ale, copak s námi bude? Přece tu nemůžeme jen tak být.“ „Moc nad tím přemýšlíš. Pořád si hlavou ve svém bytečku. Jenže musíš myslet na to, že už se tam nikdy nevrátíš. Nikdy ho neuvidíš, protože už dávno není tvůj. Teď už budeš navždy trčet tady. Smiř se s tím.“sundá z hlavy svou růžovou čepici s bambulí a položí ji ke svému měděnému hrníčku. Jarmil se najedou rozpláče. Kája se na něj napřed jen dívá, ale pak ho jako svého nového kamaráda obejme. Jarmil se na něj vděčně podívá. „Kájo,mám tě rád. Ty jsi teď jediný koho mám.“ „Však já tebe taky,“poplácá ho po zádech. „A pojď, pokusíme se usnout. Tak na to aspoň přestaneš myslet a ráno se probudíš s dobrou náladou. To mám vyzkoušený. Jsem tu už rok a pokaždé se mi tak krásně vstávalo. Navíc, když mě sluníčko ráno polechtalo na palci u nohy.“podívá se na svou děravou ponožku a zahýbe prstem. Najednou si uvědomí, že Jarmila pořád drží v náručí. Už lehce oddychoval. Převalil ho tedy jemně na svou dečku a sám se stočil do klubíčka. „Dobrou noc, Jarmile.“řekl si spíš  pro sebe a zavřel oči.

Druhý den ráno

Káju probudí nečekaný hluk. Tohle tu za celý ten rok neslyšel kromě letadel. Protáhne se a podívá, odkud se ten hluk bere.“ No Jarmile?? Co to provádíš?“ zeptá se udiveně ,když vidí, že Jarmil po zemi tahá velké zrezivělé kusy železa. „Ale, nic. Jen jsem se šel podívat trochu do terénu, jestli na něco nenarazím.“ „A našel si tohle.“vstane a jde k tomu blíž. „Ale můžeš mi říct, k čemu nám to bude? To chceš z toho postavit stan?“ „Ne, ale na něco se to určitě hodit bude. Nechám to tady.“vezme jeden kus do ruky a začne tahat znovu po zemi. Kája si zacpe rukama uši. „Počkej, počkej!“zastaví ho. „Vezmeme to společně. Dělá to hroznej rámus,“vezme železo za druhej konec a společně ho nesou do samého kouta hangáru. Opatrně ho položí. „Hele Kájo, nezajdem někam na snídani? Mám strašný hlad.“pohladí si svůj pivní pupek. „Ted ne, za chvíli tu bude plné letiště letadel a to by pro nás mohlo být nebezpečné.“ „Nebezpečné? Vždyť jsme včera šli v tuhle dobu na snídani normálně a nic nás nezajelo.“trochu se zlobí. „Prostě počkáme, čekal jsem tak vždycky.“odchází ke své dece. „A máme tu vůbec něco na pití?“ jde hned za ním jako klokaní ocásek. „Já mám totiž žízeň.“remcá a dívá se po teritoriu svého kamaráda. „Jo, ještě tu  něco je,“zvedne pet láhev ze země a hodí mu ji. „Díky.“a hned se na ní vrhne. Kája se na svého kamaráda zadívá a zavzpomíná na dnešní brzké ráno……… „Tak se zdá, že se můj milej kamarád vyspal do prapodivné nálady. Asi ho ráno sluníčko nepolechtalo na palci.“….. „Kájo?“odhodí Jarmil pet láhev. „Hmm?“ zamručí jen. „Já se obleču a půjdu na tu snídani teda bez tebe, když nechceš.“Kája se od něj odvrátí zády. „Tak si jdi. Já vyčkám do odletu.“řekne tiše a posadí se na svou deku. Jarmil se začne oblékat do svých jediných džínů a jediné košile s kravatou. „Kájo?“rype pořád do něj. „A nemáš anti-perspirant? No, přece nebudu smrdět.“Kája se na něj ani nevzmůže pohlédnout. „Ne,“špitne a lehne si. „Tak já jdu. Budu holt smrdět, ale…..no, vždyť jsem přeci bezdomovec.“usměje se pro sebe a odchází. Kája je smutný nad Jarmilovou změnou a nechápe ji. Ještě před několika málo hodinami to byl nešťastný chlap toužící po svém bytečku a teď se z něj chlap neznající své meze. Připadá mu rozmazlený, dychtící po majetku cizího. Neví, jestli byl takový i předtím nebo jestli to jen hraje nebo jestli se pouze špatně vyspal. Doufal v to poslední.

O hodinu později

„Kájo!!“volá na něj z dáli Jarmil. „Já jsem měl takovou dobrou snídani! Po sto letech  jsme měl párek!“doskákal k němu radostí. „Hmm, tak to sis určitě pochutnal.“řekl bez zájmu. Ted už mu bylo jasné, že mu nic nedonesl. Je bezdomovec jako on a bezdomovci si vždy pomáhají a v jídle obzvlášť. Vždy si něco donesou, když byl ten druhý hledat jídlo. Ale Jarmil nic. „Ano pochutnal, a jak! Takový libový páreček a s kečupem!“básnil pořád a ještě si rty olizoval. „A co jsi měl na snídani ty?“ „Já? Ještě nic. Půjdu až všechna letadla odletí.“řekl s klidem. „Oh, tak to bych nevydržel.“zul se a svalil se na deku. „Jééé, taková pohoda. Člověk nemusí chodit do práce, nemusí umývat nádobí, jen ta televize mi tu chybí.“rozesmál se. Kája to radši neposlouchal. Jen doufal, že Jarmil po té dobré snídani brzy usne.

Večer

Když Kája slyšel odlétat poslední letadlo, vstal a šel si konečně pro nějakou tu snídani. Klepání jeho podpadků vyrušilo Jarmila z polospánku. „Kam jdeš?“ řekl sotva rozlepil oči. „Na snídani.“odvětil krátce. „Vždyť je večer, to si ani odpoledne nic nejedl?“ „Odpoledne zde byla ještě letadla. Nemohl jsem.“ „Aha. Hm, tak si jdi no. Já budu ještě chvíli spát.“zívl a otočil se na druhou stranu. Kája jen zakroutil hlavou a vyšel z hangáru. Byla už skoro tma a první hvězdy vycházeli na nebe. Kája se na něj vždy podíval. Šel svou obvyklou cestičkou ke svým osvědčeným popelnicím. Vždycky tam na něj něco čekalo. Prohrábl je a našel poměrně starší chleba se salámem. Salám vždy vyhazoval. Už tak má možná kdoví jaké nemoci, tak se chce tímhle vyhnout dalším aspoň trošičku. Přičichne k chlebu. „Ale jo, to se dá.“a ochutná ho. „Hmm,“a podívá se znovu do popelnice. Jednou rukou ji prohrábl. Už tam bylo jen pár rohlíků a trochu nutely v butelce. „To si nechám na zítřek. Však do zítřka neumřu.“zavřel popelnici a šel zpátky k hangáru. Ale to zrovna přistávalo letadlo. Zastavil se a díval na něj. Byla to nádhera a navíc ten vichr. Připomínalo mu to tornádo. Letadlo trochu zabočilo a pomalu brzdilo až zastavilo úplně. Znovu se rozešel k hangáru. Šel pomalým krokem, nikam nespěchal a navíc se mu tam dovnitř za svým „kamarádem“ nechtělo. Jakoby osud chtěl. Kája se svalil k zemi. Chleba se svalil kousek od něj. V tu chvíli vyšel z hangáru Jarmil. Letadlo ho probudilo a tak se šel podívat. V nedaleké dálce viděl na zemi ležet Káju. Tak šel za ním. Ani na vteřinu nepomyslel na to, že by se mu mohlo něco stát. „Kájo, co to přiletělo za letadlo?“křičel na něj. Ale Kája nehnul ani brvou. „No ták Kájo, ty se se mnou nebavíš?“došel k němu. Zůstal ale stát jako opařený. „Kájo??“drcl do něj. „Kájo!!“začal s ním lehce třepat. „Néé, rychle se probuď! Teď mi nesmíš umřít! Já tě mám rád!“vyhrkly mu slzy do očí. Uvědomil si, že ztratil jediného kamaráda, kterého teď měl. „Kájo..“řekl už zoufale a svalil se vedle něj. Rukou ho hladil po jeho špinavé ruce. „Já tě mám rád.“špitl a potáhl. „A já ti ani jídlo nepřines. Beztak si umřel proto, že si hladověl. Já blbec.“hladil ho pořád. Ještě asi hodinu ho oplakával a vyčítal si, jak zlý k němu byl. „V tuhle hodinu jsme šli vždycky spát. Ale ty to víš.“usmál se. „Tak dobrou noc, Kájo.“lehl si vedle něj a zavřel oči.