Jde to Dobré Wow!

H R Á Č - 1.kapitola

Literatura > Vícedílné

 

H R Á Č
 
1.kapitola
 
 
Jednoho roztomilého podzimního dopoledne, kdy se podzimní
slunce povznášelo v lehkém podzimním oparu nad utichlý
podzimní rybníček - v ohrádce z odpočívajícího rákosí - 
se probouzejícím parkem procházel stařík s elegantním kočárkem.
Pobafával z dýmky, zvídavýma očima, pod záštitou z převislého
obočí, vnímal pohádkovou scenérii kolem sebe, jako člověk, 
hledící do smělé budoucnosti.
Osud mu patrně v té kráse mizel kdesi za obludnými panelovými
stavbami ve výšinách kopců nad severozápadním obzorem.
Děťátko si pohrávalo s uslintaným dudlíkem a žvatlalo a žvatlalo.
Důchodce dobrouzdal k provlhlé lavičce, vytáhl z kapsy kapesník,
opatrně ho rozevřel a pečlivě otřel část zahnívajícího povrchu
a posadil se. Zahleděl se na batole a s blahosklonným úsměvem 
pokýval hlavou.
Z protilehlé strany cestičky se vynořila z mlžného oparu nečitelná
postava. Snad ani nekráčela. Vznášela se přízemní mlhou jako
nějaká éterická bytost.
Když takřka míjela obsazenou lavičku, prudce se zastavila.
Vytáhla z kapsy pláště ruku a přiskočila.
Dlouhou dýkou ťala a ťala. Rozhlédla se kolem a znovu prudce
udeřila. Červeno temná tekutina se přitom rozstřikovala na všechny
strany. Dýmka upadla bezhlavému starci do cukajícího se klína.
Nu a pak se lebka kupodivu přímočaře kutálela po travnatém svahu
až téměř k hladině. Bylo to dané především její souměrností, ale také
zcela náhodnou vyvážeností terénu.
Bohužel se nosem zarazila o vyčnívající kámen asi tak deset
centimetrů na samém břehu tichého jezírka.
 
   
   Muž se nakláněl nad pracovním stolem a propisovačkou
se poškrabával v mezírkách řídnoucí vlasové pokrývky. 
Kdyby se čistě náhodou podíval do zrcadla, neuvěřil by patrně 
svým očím. Zírala by na něj zelenobílá maska s rýhami dlabaných
vrásek jako od tesařských hřebíků.
Před ním byly úhledně rozprostřeny hromádky počmáraných
papírových útržků, vytištěných stránek administrativních
hlášení i map s pestrobarevnými šipkami, kolečky či obdélníky.
Za okny se začalo rozpačitě probouzet jitro.
Právě v okamžiku, kdy hrdlička zopakovala své první neodbytné
skřehotání, ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře.
Do kanceláře vstoupila žena středního věku.
 
"Pane majore, právě jsem se vrátila. Šéf vám nařizuje, že se musíte
do půl hodiny hlásit u ministra."
 
Když kriminalista Popel dosedl do populárního koženě narudlého křesla,
zahalil ho voňavý oblak vyfouknutého kouře.
Pan ministr si velice zakládal na tom, aby nebyl nikterak výstřední
a pokud možno se co nejvíce podobal svým literárním vzorům.
Chvíli byl laskavým a moudrým komisařem Maigretem, chvíli
rázným očkem Marlowem nebo neomylným Poirotem.
Nyní měl dýmku v ústech, nohy na stole a v rukou hrací karty.
A také nevyzpytatelně závazný pohled.
 
"Majore, moje trpělivost je už u konce! Máme na krku sedm
vražd, sedmero odložených batolat - a žádného pachatele!"
Zabafal ještě důrazněji.
"Copak se u nás nenajde alespoň jeden trochu schopnější
kriminalista?!"
Sundal pravou nohu, přihrble se předklonil a na ebenovou 
desku rozvážně poskládal sedm karet.
V místnosti zavládlo dramatické ticho.
Ministr pohlédl na podřízeného a smutně pokýval hlavou.
Prstem zaťukal na hercového krále. 
"To s vámi musím vždycky jednat jako s malými dětmi?!
Všichni víme, že první oběť byl dědeček, který se procházel
s vnučkou po parku. Holčičku i s kočárkem pak odevzdal
maskovaný pachatel v kojeneckém ústavu.
A na botě zavražděného byla přišpendlená karta srdcového krále. 
Je to tak, že?", sarkasticky pozvedl hlas.
Popel na něj zíral a únavou se nezmohl ani na souhlasné 
přitakání.
"Srdcový král přece představuje abecední písmeno té, že?"
Co kdyby tento symbol panovníka znamenal třeba toreadora?
Taky by mohl představovat parní válec, pomyslel si vyčerpaný
detektiv, ale konečně odevzdaně pokýval hlavou.
"No vidíte, už vám konečně začíná svítat?!", rozjasnil tvář
muž s dýmkou.
"U druhé oběti - nebohé matky chlapečka - se našla karta 
křížové dámy. A ta je přece typická pro osud. No vidíte, a už tu 
máme rázem dvě začáteční písmena - téé a óóó."
 
Ze starodávných pendlovek zaburácel skřehotavý zvuk. 
Z dvířek veterána se vypotácela ošouraná busta prezidenta
Wilsona.
"Pane kolego, pryč s neústupnou vědou, je čas na drobnou snídani," 
povzdechl si ministr a zaťukal na zelené tlačítko interkomu.
 
Otevřely se bachraté dveře a pokoj doplnily dvě svůdné
tajemnice, servírovací vozík i vůně lesknoucího se selátka. 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 02. ledna 2015, 13:36
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 02. ledna 2015, 09:16
  • 814 zobrazení
  • 0 oblíbené