?bytost?...(s věnováním "Ká" )

Jednou se mi zdál sen. Viděla jsem sebe, asi tak v šestém roce s tváří slzami zmáčenou. Dřepěla jsem na bobku a plakala. Tu přišla ke mně žena. Byla to moc krásná žena. Měla tmavé vlasy, které ji sem tam neposedně padaly do obličeje. Oči měla prozářené sluncem. Byla oblečena  do lehounkých pestrobarevných šatů a přes pravé rameno se ji pohupovala hnědá taška.

"Copak se ti stalo, princezno? Proč brečíš?" Řekla ta paní a také si přidřepla.

"Já ani nevím, prostě pláču." Řeklo moje Malé já. Pak jako když utne, přestalo plakat. Asi se stydělo plakat, před tak krásnou ženou. "Víte, že jste moc krásná?" Řeklo po chvíli. Žena se zasmála, čímž odhalila řadu krásně bílých zubů. "Co ti vždycky zvedne náladu?" Optala se. Malé já si srovnalo šaty a sedlo plnou vahou na zem.

"Já ráda čtu. Nejradši mám Rozum a Štěstí od pana Wericha."

"I já ho mám moc ráda." Řekla žena a ze své tašky vytáhla Fimfárum. "Co kdybychom si ho přečetly, co říkáš?" Malé já pokývalo hlavou. A četly. Střídavě četly a užívaly si to. Čím dál víc Malé já mělo pocit, že to je anděl. Anděl bez křídel. Ale než si to stačilo všechno prověřit... Sen skončil.

Ráno po probuzení přišly povinnosti jako vždy. 

Ale ta tvář. Dyť já ji znám. My se moc dobře známe...:)

(s věnováním osobě, ve které jsem našla "duševní sestru")