TŘI PLATINOVÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA - závěr
Literatura > Povídka
TŘI PLATINOVÉ VLASY
DĚDA VŠEVĚDA
Závěr.
Dva mládenci dojídali opečené špekáčky.
Jeden po druhém si olízali prsty, dožvýkali křupavě slaný rohlík,
který si každý koupil v domácím pekařství po cestě k vodě.
Umaštěné ruce si otřeli do vodnaté trávy a s úlevou se vymočili
na doutnající dřevnaté uhlíky ohniště.
"Nebylo to špatný," pochválil snídani mladík v modré
kombinéze.
Druhý pokýval hlavou a nasadil si brýle.
"Deme na to?", zeptal se.
U jejich nohou se vlnila široká řeka.
Byli u ní snad víc než v zaměstnání. Ale ano - rozhodně víc,
než v kancelářích poříčního oddílu.
Spolupracovníci si z nich také proto dělali často legraci:
"Kde jsou? No přece pod vodou," a všichni se potom smáli,
až se za kolena popadali. Ano, taková to byla bez nich často
povedená taškařice.
Ale hochům to bylo jistě celkem jedno.
Místo na karty do nedalekých hospod, nebo za ženskými,
si sbalili potápěčskou výbavu - a hajdy k hlubinám!
Vířili tokem, procmrndávali dna, bloudili zahnívajícími úžlabinami.
Jejich společným snem totiž bylo najít soudky vyplněné
mrtvolou, nerezavějící síťovinou vystrojené rozkládající se
kousky lidského masa nebo kusance betonu s deriváty
pohřešovaných a - jak se mohlo i místy zdát - nepodajných
občanů.
Jenže - odsud, posud.
"Deme na to?", pokýval na kamaráda jeho kolega a chystal
se právě seskočit z dřevěného můstku.
Ale právě v tom okamžiku na ně dopadly neobvyklé tóny.
Oba chlapci se zarazili.
A hlahol sílil.
Od zákruty se vynořila bytelná špice parníku a halasné vřískání
zesilovalo.
"Halíhaló - od lodi k lódi, od městečka k vesnici jdem," a pak
následovala roskodrcaná odpověď o kvartu niž a kvintu výš:
" a s námi ruku v ruce prápory revoluce po celé zemi rozvinem."
Někteří shromáždění bojovníci kolem sebe mávali prapory,
jiní jen tak - opřeni o brlení lodi, nebo o tyče svinutých transparentů
- zírali do plynoucí krajiny.
Mládenci v potápěčských kombinézách počkali až kocábka
proplave dál po proudu a pomalu se ponořili do rozbouřených vln.
Loď ovšem neplula daleko.
Motor nabral zpětný chod a hlasitě se rozburácel, parník se začal
na hladině otřásat. Od lodního šroubu se rozstřikovaly chuchvalce
zčeřené vody.
A to tak dlouho, dokud nepřirazila k vyčnívajícímu přístavnímu
molu.
Rozdovádění výletníci se začali houfovat směrem k východu.
První vyskočil na kymácející se plato přístaviště patrně jejich velitel,
protože to byl kurážný člověk. Do úst si ihned po dopadu vsunul
píšťalku a začal rozvážně hvízdat. Nejprve třikrát dlouze a jednou
krátce. Na tento povel se vyvalily na břeh děti a omladina.
Když byly spočítány, ozvalo se dvojité dlouhé písknutí - a za mládeží
se na cestě do kopce objevily v dvojstupu ženy.
Nakonec chlapík v maskovacím stejnokroji zapískal šestkrát krátce
a masívní průvod zakončil zástup mužské populace.
Na jedno velice táhlé zafunění se všichni ještě jednou přepočítali.
Když se takto dopracovali k číslu tisíctřistadvacetšest, muž přešel
do čela davu, zakroužil vztyčenou levicí a průvod se dal do pohybu.
Bylo vcelku příjemné, že jejich velitel měl nějaké základnější
informace, protože všechny seřadil do dvojstupu. Tak se jim
podstatně lépe prodíralo úzkou pěšinkou pralesního charakteru.
Pajdali přes popadané stromy, přeskakovali bublající korýtka potůčků
a vzájemně se podpírali při zdolávání skalních výčnělků.
Když se tlupa dostala až na vrchol kopce, chlap v čele zamířil
prudce doprava. Před nimi se objevila širší mýtina. Ozval se
kodrcavě přerušovaný hlahol píšťalky.
Na tento pokyn se nad hlavami rozvinuly prapory a transparenty.
Ozval se opět burácivý zpěv i potrubování veselých fanfár.
Průvod v klesání nepatrně zrychlil, až v kruzích všichni obestoupili
košatou vrbu, která se rozkládala v rohu lesní prolákliny.
O kolena posedávající ženy se pod velikánem opíral stařík.
Jeho mírně pokroucené tělíčko se umně vměstnalo do otvoru
mezi mohutnými kořeny stromu.
Vypadalo to, že měl kmet dobrý sluch.
Vztyčil obě ruce a po vodácky je překřížil.
"Tiše, tiše", zašeptal - a řičící shromáždění utichlo, jakoby právě
vystřelil z děla.
Ukazováčkem pravé ruky si to namířil na jejich velitele: " Mluv -
proč rušíte lesa a vody klid!?"
Komisař se plaše podíval kolem sebe. Způsobně si několikrát
odkašlal, přičemž si zakrýval ústa pěstičkou levé ruky.
Ale odvážné pohledy davu ho přesvědčily.
"Uctivý děde," opět se kradmo rozhlédl," máme u nás tmu".
"Máme tmu, máme tmu!", začala postupně skandovat masa jeho
vášnivých přívrženců.
Vůdce tato kouzelná reakce davu potěšila. Drásavě nabral kyslík
do plic, zamával rukama a prudce utišil shromáždění:
"Máme tmu. Na lampy elektrického světlení se po setmění snese
naplavenina můr. Přilétne jich několik, a za pár dnů jsou jich tisíce,"
zalapal po dechu výřečně.
"A přilétají další a další. Obalují světla - lepí se tak jedna vrstva
na druhou, čtvrtá na třetí. Stmívá se a stmívá," opět se odmlčel.
Slzy mu začaly stékat po zarudlé tváři. Rozhlédl se kolem sebe.
Mohl být právem snad i nadšený.
Většina shromáždění už také plakala.
"Máti," pootočil se na příbuznou vševědoucí stařík, " vytrhni mně,
prosím tě, můj poslední stříbropěnný vlas."
Mladíci na sebe prudce pohlédli.
"Taky ti cinklo v uchu?", zatřepal hlavou ten starší.
"Jo. Tobě taky? To se ještě nestalo, že?"
Složili si neopreny, zabalili potápěčskou výstroj a zamířili k domovu.
Začal zvonit telefon. A takto vyzváněl asi minutu.
"Ano, tady Vševěd, haló?", vysoukal z hrdla mladík.
"Čuldo, právě jsem se probudila. Nebudeš tomu asi věřit, ale zdál se mně podivnej sen -"
"Máti, nebudeš tomu věřit. Ale mně právě taky."
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 17. října 2014, 08:59
- 562 zobrazení
- 0 oblíbené
-
