TŘI PLATINOVÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA - 2.kapitola
Literatura > Povídka
TŘI PLATINOVÉ VLASY
DĚDA VŠEVĚDA
Kapitola druhá.
Vlnkobití v úvrati se povznášelo až k šumivému rozmaru.
Srpeček zfialovělého slunce sice ještě vyčuhoval nad mořskou
hladinu, ale partička potápěčů toho všeho měla za desetidenní
dovolenou už akorát. Prakticky byli od časného rána až do
pozdního večera stále někde pod hladinou.
Mladíci se postupně potápěli k několika historickým vrakům,
v etylénových sáčcích vynášeli různé druhy mořské havěti
i třeba zvláštních tvarů z místy kamenitého dna.
„Pánové, už se dokonce těším, až si doma zapnu obyčejnou
telku a budu čumět na přiblblý zprávy o počasí!“, zasmál se
jejich vedoucí, když třídili na palubě jachty poslední kořist.
„Ale, ale – nech toho!“, skočil mu do řeči jeho zástupce,
„vždyť je tady s náma i Pepík!“
"Pepo – jmenuješ se tak, že - nic neříkej, a dej svoji ruku tady za mé levé ucho. Tak tak.",
pravil rozvláčně vševědoucí stařík a pohlédl do střapatého dílku zrcadla, které viselo
na dlouhatánské větvi stromu, o jehož mohutný kmen se posmutněle opíral.
Obrázek se pohupoval - to nám právě fouká údolím řeky mírný severovýchodní větřík, nebo máti
mohutně látá a látá - pomyslel si.
Odrazem při změnách úhlu, byla k vidění také blahodárná tvář stařičké dívenky, která na něj
probleskovala z tohoto urousaného skleněného střepu.
"Matko, matičko - pověz, co má nyní Josífek udělat."
Vrásčitá žena pohlédla ze špíglu na mladého muže, který stále
zodpovědně přidržoval svoji ruku na synově levé straně lebeční
kosti.
"Víte co, pane, pokuste se chytit mezi prsty jeden platinový vlas -
a až si budete naprosto jistý, že vám nevyklouzne, škubněte.
Čas plynul a mládenec se snažil a snažil.
Po půlhodince byl nešika tak chvějivý, že se pode všemi snad viklala i řeka až u samého pramenu.
"Stařeno," roztřásl se," nejde mně to. „Když vlas konečně
chytnu a už si myslím, že ho mám pevně ve své moci, zkusím trhnout - a zase mně vyklouzne,"
ucouvl rozdováděnou rukou.
Bolestně zavzlykal.
"Tak co, máti, dáme Josefovi už pokoj?"
"Dáme, synáčku," bezmyšlenkovitě usekla krejčířka a dál
zapichovala jehlici do široké krempy upravované fusekle.
Stříbroplavý děd si tedy vykasal rukáv podzimní flanelové
košile, zlehka uchopil jeden ze svých vlasů nad levým uchem -
a přihladil ho.
Bylo to takové rozmařilé gesto - kdo by tento příběh neznal,
mohl by si pomyslet, že se mu snad zdá nějaký lázněmi
dopracovávaný sen.
"Chceš se dozvědět, proč jen tobě vypadává v širokém okolí televizní program - a pořád,
a denně i nočně?", ťukal mu rytmicky do čela děda Vševěd.
Chlapík švidral na jeho prsty a při každém dotyku těkal tak roztomile očima,
že se i dočkal poměrně brzké odpovědi.
Po dvacátém úhozu se chytrý stařec konečně ukojil.
"Tak poslyš - já ti tedy nyní povím, co je třeba udělat - na tvém vlnovém prameni totiž sedí žába,"
pohlédl úkosem na švidravce, který se právě překvapením zapomněl nadechnout.
Nastalo napínavé ticho.
Děd si ovšem byl vědom toho, že i hloubkový potápěč má přece jenom také svoje plicní limity:
"Dobře, a pak je tedy nutné, se žáby zbavit."
Slovo dalo radikální čin.
Ihned po příjezdu domů si po zdlouhavé cestě ani neopláchl ruce,
ba ani nepohladil po kymácejících se ňadrech svoji chlípně nahatou manželku, která na něj číhala,
dychtivě poskakujíc přede dveřmi stavení, a vběhl přímo do kůlny.
Vyrval ze zdi mohutnou dřevorubeckou sekeru.
Po delší potyčce s ochrankou na televizním ředitelství ho nakonec
spoutali a odvezli.
Neuplynulo ani deset celých let.
Rozjitřený elegán se vracel z blázince s pytlíčkem obnošeného
prádla přes rameno.
Radostně vyskočil z ucouraného osobáku a nadšeně kynul
vesničanům, které potkával na cestě ke svému stavení.
Po pravdě řečeno, většina ho poznala na první pohled.
Ale našlo se pár - převážně mladších jedinců - kteří se museli
po návratu domů o jeho původu poradit se svými rodiči.
Když napravený došel na přílesní křižovatku, u níž stávala před lety
jeho čisťoučce zabydlená chaloupka, zastavil se. Domeček se nyní ztrácel pod nánosy plazivých
bylin a keřů.Nebyl na něho vůbec moc pěkný pohled.
Když se takto uklidnil - po chvíli šíleného hluku - odemkl si a vešel.
Kolem zaprášených oken visely hororové pavučiny, na zemi za dveřmi se uhnízdily kilogramy dopisů,
poštovních poukázek i reklamních nabídek.
Rozběhl se k televiznímu přijímači a nedočkavě zatlačil na spínací knoflík.
Koukal a koukal.
Obrazovka po chvíli zamrkala, rozsvítila a děj na ní se začal smyslně vytvářet.
Muž naplácal zaprášenému křesílku. Posadil se - a protože byl
televizní pořad od prvního okamžiku velice zábavný - přeložil si
i nohu přes nohu.
Program byl moc pěkný.
Chodili v něm cizí lidé, jeden pán se dokonce i před kamerami hlasitě vysmrkal.
"Pitomý televizáci – děda stařík měl pravdu - nakonec je stačilo jen trošku postrašit," zahrozil ukazováčkem do špinavého okna.
A pak mu najednou blýsklo v hrdle jako zkažené víno:
„Kde je ta moje potvora?!“
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 15. října 2014, 09:08
- 530 zobrazení
- 0 oblíbené
-
