Konec duhy

Přes útesy ostré jako zuby tygra,

přes lesy plné zeleně,

přes proudy vod korytem se valících,

putuji dál hledat konec duhy.

Kolem orlích hnízd a liščích nor,

pod nebem plným hvězd i slunce,

po zemi písčité i sněhem zaváté,

putuji dál hledat konec duhy.

Přes rozkvetlé louky a mýtiny,

přes vesnice a města,

s větrem opírajícím se do mých zad,

putuji dál hledat konec duhy.

Unaven a hladový, cupitám stále dál,

v ústech mi vyschlo pálícím sluncem,

nohy mě bolí a tesknou po odpočinku,

já však putuji dál hledat konec duhy.

Zklamán, že nenacházím to, co hledám,

začínám vzdávat se sám sobě,

možná není mi souzeno dojít do cíle,

já hroutím se do voňavé trávy.

A pak ji uvidím, jasně a zřetelně,

jsem obklopen její září,

šťasten a s úsměvem usínám,

našel jsem ztracené mládí.