
V zajetí doteků, polibků a něhy,
tančím vášnivě nad oblaky,
pomalu překonávám břehy,
neskrývaje rozpaky.
Jako fénix letím oblohou,
křídla plamenem mi hoří,
unášena touhou nezkrotnou,
pod mým stínem města se boří.
Chci zpívat, křičet i řvát,
však jen na šepot se zmůžu,
nemám sílu s rozumem se prát,
ale podvolit se nemůžu.
Myšlenky jako blesky šlehají,
výš a výš začínám stoupat,
na svolení o stoupání se křídla neptají,
v ještě víc začínám doufat.
V nádechu srdce se mi zastaví,
ten okamžik ovládne mé tělo,
svou nahou tvář záři slunce nastavím,
zas jedno pírko z křídel uletělo...