Vysloužilec

Na vojnu se ubíral
noc před tím mě bouřlivě líbal,
bůh ví, kam by jsme došli, jestli by z toho naše touhy vzešli.
Jaký by to následek byl, však Bůh by ten hřích odpustil,
neboť moje láska k němu a jeho láska ke mně i železo roztaví,
možná i sedmero hor přestaví .
Pak vtiskl mi jeden, jediný polibek,
jenž se mi uložil do vzpomínek
jako růže květ, na pohled krásný, však pravda je, že pod krásou, trny se nachází
a rány v mém srdci krvácí.

Za zvuku bubnů, hrdě odkráčel,
jeho obraz utkvěl v mém duchu,
však čas běžel dál a jeho neskonalý odraz se pomalu vytrácel,
přesto pokaždé, když tiskla jsem si na prsa jeho psaní,
vzpomněla jsem si, jak jsme byli zamilovaní.

Hospodine, Otče boží!
Jeho slzy v mých očích.
Teď tu na kolenech klečím
a v nitru křičím:
„Pomoz mne a pomoz jemu,
pomoz dobré duši v jeho tělu!“

Na poli jsem zrovna stála,
do krajiny jsem se podívala,
nevěděla jsem, kolik tomu bylo už let,
rozběhla jsem se za ním hned.
Možná pro ostatní jen veterán,
však pro mě to byl srdce král!