DINO A BLECHA
Sluníčko, rozpálené téměř až do fialova, se usmívalo také na jednoho
docela kulatého souputníka, který se kolem něj neodbytně plahočil.
Co naplat, na Zemi zavládlo poledne, kdy si každý soudný jedinec
připomněl okamžiky zaslouženého odpočinku.
Nechutně obrovský Dino se tedy opřel o skálu, aby si trošičku oddechl.
Mimořádně totiž už od samého rozednění ufuněně spěchal.
Chtěl být pochopitelně prvním atletem, který dorazí k mořskému zálivu
na východní straně nenápadného světadílu.
Nakonec, kdopak by si nepřál být tím průkopníkem, který objeví zázračný
lék pro zvětšení lenošivě nevelikého mozečku?
A dinosauři ho opravdu měli neveliký. Byl dokonce o hodně menší, než
celé jejich materialistické tělo.
Když Dino konečně dorazil na pláž, málem se zhroutil nadšením.
Opravdu tu stál na všech čtyřech - a byl první. Ale ať se rozhlížel,
jak se rozhlížel, nikde, kromě volně pobíhajících koček a psů, ani živáčka.
"Copak tu pohledáváš, krasavče?", ozvalo se v jeho ukojené mysli.
Velikán zakroužil bulvami a naklonil hlavičku do stínu palmovité
kapradiny.
"Ne, nemáš ani úžeh, ani úpal. Nehovoří k tobě ani choroba,
ani podvědomí. Jsem to jen já, dovádivá blecha.
A právě jsem přiskočila do tvého levého ušního tunýlku. A jsem také
mezi našimi ta první."
Nadšený dinosaurus se tak mohl i s úlovkem vrátit mezi své.
Netrvalo příliš dlouho a z chundelatých vládců zeměkoule se stala
zběsilá smečka schvácených, pobíhajících a bláhově se odrbávajících
pomatenců.
Naštěstí si tímto způsobem všichni uhnali zavčas definitivní mozkové
mrtvice či nevratně devastující srdeční kolapsy, které jim umožnily
nečekaně milosrdné rozloučení se svým nepodajným životem.
A to měli obrovské štěstí.
Z hlubiny téměř kulatého vesmíru se k nim blížila nezáviděníhodná
pohroma.