DINO A BLECHA

DINO A BLECHA

Sluníčko, rozpálené téměř až do fialova, se usmívalo také na jednoho

docela kulatého souputníka, který se kolem něj neodbytně plahočil.

Co naplat, na Zemi zavládlo poledne, kdy si každý soudný jedinec

připomněl okamžiky zaslouženého odpočinku.

Nechutně obrovský Dino se tedy opřel o skálu, aby si trošičku oddechl.

Mimořádně totiž už od samého rozednění ufuněně spěchal.

Chtěl být pochopitelně prvním atletem, který dorazí k mořskému zálivu

na východní straně nenápadného světadílu.

Nakonec, kdopak by si nepřál být tím průkopníkem, který objeví zázračný

lék pro zvětšení lenošivě nevelikého mozečku?

A dinosauři ho opravdu měli neveliký. Byl dokonce o hodně menší, než

celé jejich materialistické tělo.

Když Dino konečně dorazil na pláž, málem se zhroutil nadšením.

Opravdu tu stál na všech čtyřech - a byl první. Ale ať se rozhlížel,

jak se rozhlížel, nikde, kromě volně pobíhajících koček a psů, ani živáčka.

"Copak tu pohledáváš, krasavče?", ozvalo se v jeho ukojené mysli.

Velikán zakroužil bulvami a naklonil hlavičku do stínu palmovité

kapradiny.

"Ne, nemáš ani úžeh, ani úpal. Nehovoří k tobě ani choroba,

ani podvědomí. Jsem to jen já, dovádivá blecha.

A právě jsem přiskočila do tvého levého ušního tunýlku. A jsem také

mezi našimi ta první."

Nadšený dinosaurus se tak mohl i s úlovkem vrátit mezi své.

Netrvalo příliš dlouho a z chundelatých vládců zeměkoule se stala

zběsilá smečka schvácených, pobíhajících a bláhově se odrbávajících

pomatenců.

Naštěstí si tímto způsobem všichni uhnali zavčas definitivní mozkové

mrtvice či nevratně devastující srdeční kolapsy, které jim umožnily

nečekaně milosrdné rozloučení se svým nepodajným životem.

A to měli obrovské štěstí.

Z hlubiny téměř kulatého vesmíru se k nim blížila nezáviděníhodná

pohroma.

Pro přidání komentáře se přihlaste.