KANÁREK A DRAČICE
Den ještě ani pořádně neprocitl a každoroční veletrh nadějných
zpěváčků ožíval.
Kostrbatá dlažba náměstí se zaplňovala různě rozměrnými
nákladními i osobními povozy, různě tvarovanými výstavními
stánky i prvními nedočkavými obdivovateli.
Například paní s dlouze strakatými vlasy rozkládala
na svém výstavním pultíku různobarevné andulčí krasavce
a klokotavé slavíky, elegantní pár s velice podobnými
jmenovkami na klopách poťukával do klícky s rozpačitým
pávem a pán s copatými výčnělky pod krkem osvěžoval
sprejovou nádobkou tři bytelné klece, v nichž mlátilo o mříže
několik macatých pštrosů.
Jen co se sluníčko posunulo výš nad historické střechy
a stoleté lípy, tváře kolem ojínělých stánků zbrunátněly.
Ptačí zob mířil ve sprškách pojednou na všechny světové
strany.
Vodička z vaniček zablýskala v rozčepýřených kšticích
uchvácených posluchačů. Zaleskly se vlněné šátky
i plstěné klobouky.
A zakrátko se kolem jednoho prožloutlého tělíčka začalo
rozrůstat potměšilé nadšení.
Byl to kanárek.
Klokotal trylky - vznášelely se kvarty i kvinty.
Odborník ptákoznalec by patrně mluvil také o sopránu
s barytonem.
Čas se postupně prolínal se stále se přibližujícím vytím.
K městečku se po roce opět přibližovala láskyplná
chapadla dračice, aby si v tradičním stylu vybrala a poté
odnesla na svůj vyhlášený hrad nadaného vítěze.
Udeřilo poledne.
Náměstí se vylidnilo.
Zmizeli vystavovatelé se svými letošními exponáty,
rozešli se diváci, a do dálav se přesunul i unesený
umělec.
Na kostelní věži sice odbila dvanáctá o něco později, ale
okolní hospůdky byly již přesto nyní přeplněné.
Nebylo divu, v takový truchlivý den se může otevírat
i o něco dříve.