ČÁP A VRÁNA

ČÁP A VRÁNA

Vesnička se vyznačovala originalitou již na velikou

dálku.

Byla známá tím, že nejen příjemně voněla, ale hlavně tím,

že v ní byli všichni obyvatelé šťastní, zdraví a převážně

spokojení.

Chaloupky i domečky zářily poklidnou čistotou, zahrádky

byly elegantně upravené a okolní políčka přinášela jen

samou perspektívní úrodu, jako podle pravítka.

Nebylo tedy divu, že i čápi doručovali do tohoto pohádkového

údolí častěji a nápaditěji, než jinde v široširém světě.

A protože jsou i oni omylní, podařil se jim opravdu husarský

kousek.

Trošku to přehnali.

Jak mláďátka z posledního přínosu zdravě rostla, rozléhalo se

kolem čím dál tím hlasitější krákání.

Netrvalo dlouho a k ozvučenému rybníku za obcí se začaly

slétat houfy rozčepýřených vran.

Nejprve všechnu čirou vodu vypily a pak zamířily své zobáčky

do vlnícího se bahna.

"Přece nám nebudou kazit naši dobrou pověst!", ozývalo se

kolem hráze z klátících se haluzí topolů i podél břehů z větviček

modřínů a smrčků, objímajících prosluněné pláže, dokud nezmizela

v jejich nenasytných žaludcích i ta poslední krakatice.

Pro přidání komentáře se přihlaste.