Ballerine - Baletka

Když mi bylo pět let, rodiče mě přihlásili na taneční školu. Na balet. Pamatuji si ten otcův vznešený výraz, pokaždé, když mě doprovázel. Nosil tmavě černý kabát. Ještě teď, když k němu přivoním, cítím jeho starou kolínskou.
Ve škole bylo vše perfektní. Ten první den. Den, kdy jsem poprvé otevřela težká vrata a vešla na obrovský dvůr. Naproti mě a po mé pravici byly dveře. Celou budovu lemovali okna. Svítilo se vnich. Stála jsem jako opařená a ve vzduchu, jakoby se vznášelo něco magického. Tatínek mě začal popohánět: ,, Se presser maličká. Se presser! " Požďuchoval do mě a tlačil mě ke dveřím předemnou. ,,Petit papa, já sama." Vyprostila jsem se z ruky, která mi svírala levou paži a otevřela jsem ty dveře. Dveře, za kterými mě čekal můj život. Mých dlouhých pětačtyřicet  let.
,,Adagio!" ,,Arabeska dámy, ano.  Assemblé!" Těm výrazům jsem vůbec nerozuměla. Pozorovala jsem starší paní, oblečenou do černého s dřevěnou holí ,a tanečnice, které stáli opřené o tyč. Byli nádherné. Vlasy stáhlé do drdolu. Ladné pohyby. Nádherná těla. Sem nepatřím. Pomyslela jsem si. A ano, cítila jsem se hloupě. Já byla malá pětiletá holčička a tyhle víly... ,,Áá, tady ji máme." Víly přestaly tančit a obrátily se směrem ke dveřím. Ke mě. ,,Vítej u nás, já jsem Alma." Ta žena mi podala ruku a usmála se na mě. Pohladila mě po vlasech a já věděla, že ji budu milovat.
Vracela jsem se domů. Uvnitř jsem cítila zvláštní pocit. Má první hodina byla zajímavá. Potom co můj otec odešel nás madam Alma (tak jí mám oslovovat, jako všechny dívky) posadila do kroužku na zem. Dívky se mi začaly představovat a každá ukázala nějáký cvik. ,,Demi-plié! Výborně Louisé.Excellents!" Dívka s blond vlasy se na mě usmála a uklonila se. Takhle to šlo dál, než jsem jich poznala všech sedm. Sedm úžasných dívek, které jsem nazývala vílamy, poněvadž jsem nemohla uvěřit, že tohle dokáže smrtelník.
Přišla řada na mě. ,,Jmenuji se Juliette. Juliette Adnre."  Stála jsem tam a nevěděla jsem co dál. Každá dívka předvedla skvělou kreaci. Alma vstala, opřela se mi o ramena a zašeptala : ,,Uvolni se." Zatlačila a já pokrčila nohy v kolenou. ,,Plié!" Dívky začaly tleskat. Moc se mi to líbilo.
Procházela jsem ulicemi. Šla jsme kolem Moulin Rouge. Ženy ,které stály všude okolo nebyly tak vznešené jako mé víly. Byly veselé, ale já poznala, že uvnitř jsou moc smutné.

Po hodině klavíru jsem se vracela domů. Jemně padal sníh. Dýchala jsem si na dlaně a třela je o sebe. ,,Horké kaštany! Pečené kaštany!" Pár jsem si jich koupila.,,Merci, poulette."  Přes papírový kournout krásně sálalo teplo a kaštany chutnaly výborně. Procházela jsem okolo Eiffelovi věže. Nesla jsem si své piškotky. Byly nové. Pyšně jsem je vystavovala všem na obdiv. Před taneční školou mě čekala Louisé. Za těch pět let jsme se skamarádily nejvíc a byli z nás nejlepší kamarádky. Čteme  spolu knihu Dopisy matce od Exupéryho, chodíme spolu ven, svěřuje se mi a já jí. Jsme prostě nejlepší kamarádky. Je krásná a nádherně zpívá. Vypadá jako anděl. Má blond vlásky, štíhlou a na svůj věk vysokou postavu, krásný obličej a je moc talentovaná. S baletem začala o rok dříve než já a taky je o rok starší. V listopadu jí bylo 11 let. Obdivuju ji. Ne že bych záviděla. To bychom nemohli být kamarádky. Vešly jsme dovnitř, pozdravily madam Almu a šli se převléct. Černé legíny, tílko a piškoty. Začínali jsme protahováním a správným dýcháním. Celá tahle rozehřívačka trvala cca hodinku. Potom následovalo samotné cvičení. ,, A raz, dva tři. Retiré! Raz, dva, tři..." Nevěřícně jsem zírala na Louisé. Byla čím dál tím lepší. ,,Raz, dva, tři. Grand jeté! Výboně Louisé!" Má úžasná kamarádka předvedla trik, který nám ostatním dělal velké problémy.

Ráno jsem vstala, dala si čaj a šla se obléci. Zjistila jsem, že podprsenka, kterou mi matka koupila k mým sedmnáctým narozeninám, je velká. To znamená, že za dva týdny jsem musela nějáké to kilo shodit. Byla jsem moc šťastná. Všechny dívky ze školy byly hubené, tím pádem i lehčí a mohly tancovat ve dvojici. To jsem si přála. Oblékla jsem se, své dlouhé černé vlasy jsem stáhla do drdolu a běžela jsem do školy. Byla jsme baletem posedlá. Posedlá baletem a psychologií. Seznámila jsem se s dívkou jménem Brie. Byla autistka. Úžasná dívka. Nevím čím mě přitahovala ,ale byla jsem s ní ráda. Velmi jsem se ale trápila. Cvičila jsem každý den,ale pořád mi nešla jedna kreace. Nešlo mi Ballonné. Je to skok, při kterém tanečník dopadne na jednu nohu v demi-plié s kročnou nohou sur le cou de pied. Bylo to velmi těžké. Perfektně to zvládala jen Louisé. Jen Louisé...

Už jsou to tři roky . Tři dlouhé roky a já stále trčela v naší škole. Madam Alma zemřela. Louisé se odstěhovala do centra Paříže. Teď vystupuje na národní opeře. Už jsem ji neviděla dva roky. Odcizily jsme se. Ona žije baletem. Nic jiného ji nezajímá. Na pohřeb madam Almy také nepřišla. Byli tam všechny dívky, jen ona ne. Měla zrovna vystoupení. Vyčítala jsem  si každou noc, že málo cvičím. Kdybych více cvičila, byla bych tam, kde je teď Louisé. Kdybych méně jedla, mohla bych tancovat ve dvojici. Ale já se přece tak snažila. Jedla jsem jen jedno jablko denně. Brie mi říká, že bych měla jíst. Že prý vypadám nezdravě. Ale ona tomu vůbec nerozumí. Sama má své problémy. Její strýc ji pohlavně zneužívá. Vím to. Sama mi to řekla a autisté neumějí lhát. Můj otec je taky nemocen. Není na mě ani pyšný. Se své postele mi jen ubližuje. Často slýchávám přes zeď, když se baví s matkou, že den kdy mě poslal do té školy, byl ten nejhorší. Prý jsem k ničemu. Má pravdu. Jsem k ničemu a musím s tím začít něco dělat!

Poznala jsme muže. Bylo mi 21 let a já až teď pocítila to, o čem jsem jen slýchávala. Lásku. Jmenoval se Corbin. Pracoval vedle naší školy. Asi celé dny seděl v kanceláři a zíval. Moc pěkně se oblékal. Byl elegantní. Měl hnědé kudrnaté vlasy. Výrazné modré oči a nosil oblek. Šitý přímo na míru. Byl nádherný. Zamilovala jsem se do něj. Už jsem nebyla posedlá jen baletem a psychologií. Byla jsem posedlá tím mužem. Mužem, kterému patřila půlka Paříže. Ballonné jsem už uměla. Konečně. Uměla jsem již sto kroků. Všech sto. Dostala jsem nabídku tančit v národním divadle. Můj sen se měl naplnit. Každý den jsem cvičila. Byla jsem nádherně štíhlá, správné držení těla ani dýchání mi nedělalo problémy. Jen mě občas bolely záda a nohy, klouby. Jenže, když jste se o něco snažily a každým dnem jste se přibližovali svému snu, bolest byla vedlejší. Můj otec zemřel. Matka ještě stále truchlí. Je divné, že necítím bolest. Jen je mi líto, že nemůže vidět, čeho dosahuji. Byl by na mě konečně pyšný.

Bylo to v den mých pětadvacátých narozenin. Sledovali jsme večer televizy, když jsem zahlédla Brie. Byla mrtvá. Našli ji v parku, poblíž Effelovi věže. Zneužitou a mrtvou. Také našli dopis. V televizy uvedli, že je adresován pro Juliettu Andre. Pro mě. Nestačila jej poslat. Něvěřícně jsem koukala na obrazovku. Ještě teď cítím ty horké slzy a divnou pachuť v ústech. Okamžitě jsem volala na policejní stanici. Měla jsme přijet. ,,Pojedu s tebou!" oznámil mi Corbin. V jeho hlase jsem zaslechla obavy. Teď už vím proč. Když jsme dojeli, ověřili si, že jsem opravdu Juliette Andre a do rukou jsem dostala ušmudlanou obálku. V dopise stálo : ,,Juliette. Má Juliette. Dlouho jsi nepřišla ke mně. Smutná Brie. Moc smutná. Juliette. Pozor na hada. Had. Juliette. Tebe uštknout. Juliette. Už umím Plié. Ty skvělá Juliette. Sbohem. A Juliette, přišla."
Dopis jsme si musela přečíst dvakrát. Jen jsem stále nechápala hada. Nebrala jsem Brie vážně. Do smrti si budu vyčítat, že jsem ji nenavštěvovala a také nepochopila.

V národním divadle jsem byla jako doma. Měla jsem i svoji šatnu a všichni se kě mně chovali velmi pěkně. Cítila jsme však, že nezbývá moc času a já budu muset přestat tančit. Bolest zad byla čím dál tím větší a každé ráno jsem těžce vstávala. Třicetiletá baletka? Není se čemu divit. Louisé zemřela. Neviděli jsme se deset let. Už to nemůžu napravit. Prý zemřela na anorexii. Je to nemoc hladu. S Corbinem jsem stále ještě žila, ale měla jsem plno milenců. I on pravidelně navštěvoval veselé domy. Bil mě. Často jsme musela pudrem maskovat modřiny, když jsem měla vystoupení. Neměla jsme žádné přítelkyně. Ve volném čase jsem  chodívala k Montmartru modlit se do Sacre Coeur. Modlila jsme se za svého otce, madam Almu a děkovala ji za vše, za Brie a omlouvala jsem se, a také za Louisé. I přes vše jsem ji měla ráda a nikdy na ni nezapomenu.
 V té době jsem přišla i na to, proč mě Brie ve svém dopise upozorňovala na hada. Ten dopis mám stále schovaný. Hada měl na pravé lopatce vytetovaného Corbin. Přišlo se na to, že nutil ženy k prostituci. Chtěl k tomu ohavnému činu donutit i Brie, ale ta se nenechala přemluvit. Kdybych Corbinovi neřekla to co jsem četla v knihách, kdybych mu jen neřekla, že autisté neumějí lhát. Brie by mohla žít.

Corbin je už pět let ve vězení. Nenáviděla jsem ho z celého srdce. Ublížil tolika ženám. Zabil Brie. Vzpomínala jsem na to ,když mi bylo pět let a já viděla ty prostitutky u Moulin Rouge. Jejich vesele smutný obličej. Skončila jsem také s baletem. Bylo mi třicet pět let a byla jsem v důchodu. Už skoro vůbec jsem nemohla na nohy. Vypadávaly mi vlasy, lámaly se zuby. Doktor mi radil, ať začnu pořádně jíst. Už si to můžu dovolit. Svůj sen jsem si prožila.

Uběhlo dlouhých deset let a já stále žila. Učila jsem malé slečny baletu. Přibrala jsme pár kilo a dostala hůl. Moc se mi líbila. Byla dřevěná se zlatou hlavou lva. Moc mi pomáhala. Byla to taková má třetí noha. Od madam Almy jsem se naučila jednu věc. Nenadržovat ostatním a chválit všechny stejně. Ne, že ona sama by toto praktikovala. Ba naopak. Často chválila jen Louisé, ale to už jsem jí dávno odpustila. Sice i já jsem si tu oblíbila jednu holčičku, ale nedávala jsem to najevo. Já děti neměla. Bohužel.

Nyní je mi padesát. Nemám děti ani manžela. Ležím ve své posteli a dopisuji své paměti. Snažím se zachytit jen ty podstatné události, které si ještě pamatuji. Doktor mi dává sice plané naděje, ale já vím jak se cítím. Umírám. Prosím, nezapomeňte vyřídit malé Antoinettě, že ji pozdravuje madam Juliette. Juliette Andre.