Jde to Dobré Wow!

Jak mi shnilé jablko zachránilo život

Literatura > Povídka

Bylo mi asi jedenáct let, kdy jsem se dostala do situace, kterou si ani nedovedete představit. Vyjeli jsme s dědou jako každý rok na Štědrý den do obory krmit zvířata. Děda je zaměstnanec lesní správy a také vášnivý myslivec. Naložili jsme na auto stará jablka, mrkve, tvrdý chléb a rohlíky a mohlo se vyrazit. Cílem naší cesty bylo Velké krmeliště. Prasata shromážděná u své snídaně zvědavě zvedla hlavy. Jelikož si za těch pár let co tam žijí, zvykla na oborníkovu společnost, ani se nehnula. Čučela na nás a našeho Nissana s korbou přeplněnou dobrotami a čekala, co se bude dít. Vysypali jsme obsah zadní části vozu na zem a zjistili, že nadílky je pro gang divokých prasat málo. Děda tedy rozhodl, že zajede pro další jablka a mrkve, zatímco já prý nanosím do koryt vlažnou vodu. To určitě! Jakmile děda odjel, nasbírala jsem si několik jablek a vyrazila vstříc těm uchrochtaným, hladovým rypákům. Jablka jsem jim postupně házela a pořád jsem se pomalým krokem přibližovala blíž a blíž. Asi pět metrů od hloučku po zemi šátrajících protáhlých hlav jsem zakopla o kamen a prasata se rozutekla. S klením jsem zahodila zbytek jablek na zem a vracela se zpátky. Popošla jsem pár kroků a najednou za zády slyším hlasité zafunění. Otočím se za zvukem a… Franta! Nejochočenější, nejdrzejší, největší a nejchlupatější divočák z celé obory stojí přímo přede mnou. Upírá na mě svoje malá prasečí očka a od tlamy mu stoupá pára za doprovodu mocného funění. Nejistým krokem se s odvahou vydám k němu. Vím, že tu děda není, aby mě případně zachránil, ale jeho rady a pokyny co, kdy, jak a proč moc dobře znám. Hlavně nesmím zpanikařit. Nesmím se bát. Stále se teď už odhodlanějším krokem blížím k černé kouli. Franta čumí, funí a ani se nehne. Popojdu ještě dva kroky. Franta pomalu vyrazí vpřed. Zastavím se. Franta zrychluje. Běží. „Hlavně klid. Jenom nepanikař.“ říkám si. Rychle mi však začíná docházet, že Franta běh jen tak neubrzdí. „Zdrhej! Hned!“ nabádá mně rozum, který pomalu panikaří. Naposledy zhodnotím situaci a na poslední chvíli beru nohy na ramena a úmyslem vylézt na nějaký strom. Jenže lesníci přes léto nemeškali a v okolí krmeliště stromy prořezali, tedy je zbavili spodních větví. Běžím dál. Franta mi funí za zády ve zběsilém sprintu. Nevím co dělat. „Strom, větve, támhle!“ Jako blesk se celá vyděšená přiřítím ke stromu a bez meškání se začnu škrábat nahoru. Vylezu asi dva metry nad zem a Franta je tu. Zastaví se pod stromem, nasaje vzduch do lesklého rypáku a zvedne zrak nahoru – na mě. Já plná už skoro vyhaslé naděje, že se sebere a půjde sežrat někoho jiného, mu pohled opětuji. Je to boj kdo s koho. Po chvíli vzdám úsilí hypnotizování jeho černých hladových očí a zašátrám v kapse po telefonu. Mám v úmyslu vyslat SOS dědovi. Ten mě jistě přijde vysvobodit. Ale kam jsem ten telefon zase dala? „Do háje“ já blbá ho nechala v autě. Tak teď už pohasla veškerá naděje, kterou jsem měla. Ještě zkouším druhou kapsu, zda jsem si telefon přeci jenom nevzala, ale místo něj nahmatám v kapse něco kulatého. Udiveně vytáhnu malé červené jablko, ze strany trošku nahnilé. Jablka Franta přeci miluje. Hodím ho tedy dolů, ke kopýtkům toho černého démona. Franta si odfrkne, podívá se na jablko, na mě a znovu na jablko. V napětí čekám na zázrak. Zabralo to! Franta popadne jablko a spokojen se svým úlovkem peláší pryč. No a já už můžu slézt dolů ze stromu a jít nanosit do koryt tu zatracenou vodu.

Pro přidání komentáře se přihlaste.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 06. srpna 2019, 23:41
3 -
  • She-Wolf Autor
    She-Wolf
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 21. března 2014, 00:33
  • 708 zobrazení
  • 0 oblíbené