Jde to Dobré Wow!

Mimozemšťané

Literatura > Sci-fi / Úvaha / Pohádka

 

 

 

Na možnost života na jiných planetách pohlížíme jako na velice moderní otázku, ale seriozní diskuse na toto téma probíhala už v 17. století. Když je Slunce pouhá hvězda, proč by planety nemohly obíhat i kolem ostatních hvězd? Například Johna Wilkinse a ostatní zajímal duchovní status těchto mimozemských bytostí. Mohly by mít nesmrtelnou duši jako lidi? A pokud ano budou spaseni nebo zatraceni? Protože pokud by bytosti obývající planety obíhající kolem Arktura nebo Síria nikdy nespáchaly prvotní hřích, nemohly by být padlou rasou jako pozemští lidé a museli by nám být duchovně nadřazeni. A pokud by to byli stejní hříšníci jako my, znamená to, že Bůh přišel převtělen v Ježíše Krista a byl ukřižován na každé obydlené planetě ve vesmíru, aby spasil všechny tyto mimozemské lidi? O existenci jiných a osídlených světů přemýšleli lidé již ve starém Řecku. Později např. G. Bruno ( 1548 - 1600 ) považoval takovou myšlenku za zcela samozřejmou. Jeho optimismus posílily i Galileiho ( 1564 - 1642 ) výsledky pozorování Měsíce a některých planet naší sluneční soustavy.

 

Také již dominikánský mystik Mistr Eckerhardt ( 1260 – 1327 ), po něm Nikolaus von Cues ( 1401 – 1464 ), německý teolog a filozof byli toho názoru, že existuje spousta světů, jako náš. Mimozemskými živými bytostmi se zabývali také Immanuel Kant a Carl Friedrich Gauss. Kant věřil, že živí tvorové existují na každé planetě sluneční soustavy. Bylo mu jasné, že vzdálenost určuje nejdůležitější vlastnosti obyvatel. Čím je planeta blíž ke Slunci, tím víc spojeni se Zemí a mravně pokleslejší měli být její obyvatelé. Na vzdálenějších plynných planetách předpokládal éterické, téměř plynné bytosti vysokého morálního smýšlení. Jupiter a Saturn obývali zvlášť dobří duchové. O ostatních vnějších planetách Kant ještě nevěděl.

 

Velice vážně se myšlenkou mimozemských civilizací zabýval B. Fontenel ve svém díle Rozhovory o různosti světů z roku 1686. Podobné téma je k nalezení i v knize Voltairově nazvané Mikromegas z roku 1752. Píše zde o muži ze Síria, který objevil zemi. Představy právě těchto autorů z osvíceneckého období nebyly skromné. Podle nich život ve vesmíru existoval prakticky všude, včetně hvězd a komet. V 17. a 18. století v období osvícenství o životě mimo naši Zemi lidé nepochybovali. Věřili, že mimozemský inteligentní život existuje. Život na jiném principu než je náš pozemský, rozebíral ve svém díle Kosmologické principy už v roce 1761 J. H. Lambert. Na Měsíc jako nejbližšího společníka Země se ve své fantazii vydávalo nespočet autorů. Původ scifi se odvozuje z mýtů a její počátky lze nalézt už ve 4. století př. n. l. ( Diogénův hrdina vyslaný na Měsíc ).  Za první "proto-sci-fi" se považuje příběh o cestě na Měsíc. Napsal ho Lúkiános Samosatský, řecký spisovatel syrského původu ( přibližně v letech 120 – 180 ). V cestopise Ikaromenippus vybavil svého hrdinu umělými křídly a poslal ho na Měsíc, aby odtud pozoroval marnost lidského hemžení. Vypravěč spolu s dalšími 50 poutníky, potká četné kosmické bytosti, zažije meziplanetární válku a po četných dobrodružstvích se vrací na Zemi. Dále vás určitě napadne Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha, či Verneovo dílko Do Měsíce (Autour de la Lune, 1871; čes. 1871). Mnozí si vzpomenou i na neuvěřitelné příhody barona Prášila a bylo velice časté, že se pozemšťan na Měsíci setkával s humanoidními bytostmi - měsíčnany ( Wells napsal román První lidé na Měsíci ( First Men in the Moon, 1901; čes. 1908 ), který u nás vyšel několikrát, tam jsou bytosti nazvány Lunovládci a Selenité). S vývojem vědy a poznatků o Měsíci se spousta autorů vydala hledat život dále na Mars. Ale se zrodem moderní science fiction a pokrokem vědy se spisovatelé od Měsíce úplně neodpoutali. Místo zelených mužíčků na Měsíci hledali pro lidskou rasu možnost, jak začít s osídlením vesmíru. Konstantin E. Ciolkovský se Měsícem zabýval v povídce Na Měsíci ( Na Luně ). Neodvážil se popsat rakety, ale měsíční krajinu už popisoval se vším všudy. Jeho hrdinové jsou navíc postaveni před smrt umrznutím, ale závěr vše rozřeší. R. A. Heinlein vytvořil společnost lidí žijících v měsíčních koloniích, kteří se snaží získat nezávislost na matičce Zemi, byl to román Měsíc je drsná milenka. Nesmíme zapomenout ani na Lemův Mír na Zemi, či Zajdelův Vynález profesora van Troffa. Ani Isaac Asimov neodolal svodům toho krátery zjizveného objektu a nechal na něm vyvrcholit svůj cyklus o robotu R. Daneelovi a Nadaci. Aldissův román Skleník, ve kterém jsou fyzikální zákony celkem snadno porušovány, ale fantazii se meze nekladou a i Měsíc v něm získal atmosféru. V roce 1862 ( česky v roce 1907 ) vydal Camille Flammarion  ( 1842 – 1925 ) práci O mnohosti světů obydlených ( La pluralité des mondes habités ). V roce 1877 Schiaparelliho objev kanálů na Marsu nejenže ohromil svět, ale velmi tím byl posílen i optimismus vyznavačů mimozemského života. Když se stalo jistým, že Venuše má atmosféru, předpokládal Lomonosov, že vyspělý život je i tam. Ve 30. a 40. letech 20. století astronomové zjistili, že v atmosféře Venuše chybí kyslík a převažuje kysličník uhličitý. Usuzovali, že na jejím povrchu bude extrémní tlak, následkem  skleníkového efektu velké horko a žádná voda. Takže špatné podmínky pro život. Další Rus, J. S. Šklovskij ( 1916 - 1985 ), od roku 1965 člen korespondent AV SSSR, předpokládal, že Marsovy měsíce jsou umělé a duté a jsou dílem tamější civilizace. Z výpočtů vycházela i dutost Měsíce. Sovětský spisovatel Nosov popsal civilizaci uvnitř dutého Měsíce v knize pro děti Neználek na Měsíci.

 

Od doby, kdy začali astronomové pozorovat hvězdy a planety a zjistili, že to nejsou žádné nadpřirozené objekty, ale tělesa jako Země, klade si lidstvo otázku, jestli by na některém z těch cizích světů nemohl existovat život. V těchto dobách byly domnělým obyvatelům těchto světů přisuzovány vlastnosti jejich planet, které jim dali astrologové. Lidé z Marsu byli podle nich silní, svárliví a jejich potěšením byla válka. Naopak Venušané měli být krásní a jejich doménou byla láska a umění. Herbert George Wells a jeho Válka světů ( 1898, čes. 1911 ) líčí dramatickou invazi Marťanů na Zemi. Tento román byl zpracován do rozhlasové podoby tak dokonale, že posluchači, kteří slyšeli vysílání z rádia, podlehli panice. Stalo se tak v New Jersey v roce 1938 a několik lidí bylo ušlapáno (+ několik sebevražd ). Další zmínku o Marsu nacházíme v díle Camille Flammariona Konec světa ( Le fin du monde; čes. 1896 ). Flammarion byl astronom a publikoval i práci O mnohosti světů obydlených. V Konci světa je o Marsu opravdu jen několik zmínek, protože styky Země s Marsem byly přerušeny v důsledku vymření tamní populace. O civilizaci na Marsu psal i Arnould Galopin ve sf příběhu Divy neznámého světa (Le docteur Oméga, 1910).Na Rudou planetu se nejvíc vydával Edgar Rice Burroughs. Kromě známého Tarzana vytvořil Johna Cartera. Ten se na červeného souputníka dostane při svých toulkách Arizonou. Bezděky pohlédne na noční oblohu, kde září rudá planeta a... Mimo jiné vytvořil i postavu Carsona Napiera, ale ten se dostal na Venuši. U nás vyšlo několik Carterovských románů (celkem 10 s podtituly John Carter, pán Marsu, nakl. Paseka). Dalším z "dobyvatelů" Marsu je německý filozof, historik a spisovatel Kurd Lasswitz. Pro Němce znamená asi tolik jako Verne pro Francouze a Wells pro angličany. Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje román Na Zemi a na Marsu  (Auf zwei Planeten, 1897; čes. 1904 ). Ačkoliv teoretik v tomto dílku popustil uzde své fantazie. Lidé navštíví Mars a v pohodě spolu vycházejí, ale vše se zvrtne. Marťané technologicky vyspělejší ovládnou větší část Země. Nakonec jsou pokořeni spojeným úsilím všech pozemšťanů. Nesmíme zapomenout na Stanleye Weinbauma, který zemřel v pouhých 35ti letech na zákeřnou chorobu. V roce 1969 Američané vybírali nejlepší sf povídky všech dob a na druhém místě se umístila Odyssea z Marsu ( A Martian Odyssey, 1934, Wonder Stories ). Česky vyšla ve výboru Těžká planeta (1979) a pak samostatně v nakl. AFSF (1992). V povídce je popsán život na bázi křemíku.Pokud se podíváme k našim východním sousedům, pak nalezneme Tolstého Aelitu (U nás poprvé vydáno jako Kráska z Marsu) (čes. 1925). Poprvé je zde zmíněn časový paradox, při cestování rychlostmi blízkými rychlostem světla. Pozemští vědci se snaží vrátit víru v krásy života znuděným Marťanům. Pak je zde Alexander Alexandrovič Bogdanov-Malinovskij, který napsal pouze dva romány. Jeden z nich se jmenuje Červená hvězda (Krasnaja zvezda, 1908; čes. 1921). Je to utopie srovnávající dva světy - Zemi a Mars. Země je kapitalistická, Mars utopisticky kolektivní. Marťané pomáhají ruským revolucionářům v jejich boji. Pokud budeme chvíli hledat slovo Mars v názvech u nás vyšlých knih dostaneme například takovýto seznam: sbírku povídek Únos na Mars (nakl. Orbis), romány Vražedná past Marťanů (Nathan Archer, nakl. And-Classic), Mars (Ben Bova, nakl. Paseka), Marsovský skluz v čase (P. K. Dick, nakl. Leonardo), Pozemšťan na Marsu a Vězeň planety Mars (Gustave LeRouge), Manžel z Marsu (Eduard Martin, nakl. Svoboda), Reportáž z Marsu (Georgij Martynov), Aljuta s Trávkou letí na Mars (Sergej Rozanov), ale i české autory Sláva Václav Jelínek (Vyzvědači na Marsu), Karel Pacner (Cesta na Mars 1998-1999) a František Pintera (Král Marsu), Adolf Veselý (Karlík letí na Mars).V několika povídkách Clarka (Sbírka Devět miliard božích jmen - povídka Střílejte veverky se odehrává na Deimosu) i Asimova (např. pov. Marťanský styl - Robouniversum I. Asimova 8) se na něm odehrávají různé příběhy. Asimov také napsal sérii příběhů Lucky Starr (vydal Ivo Železný) a v prvním díle je onen hrdina ohrožen mikroskopickými zrnky prachu z častých marsovských bouří.

 

To byla literatura science – fiction. Následně se podíváme na literaturu z oboru označovaného jako pavěda :

Vatikán připravuje katolickou církev na objev mimozemského života

Astro, 27 .05. 2002

Když se jednou při televizní debatě zeptal Nick Pope, známý anglický ufolog, profesora Davida Hughese, hlavy univerzity astronomie v Sheffieldu, co by dělal, kdyby objevil důkaz mimozemského života, odpověděl: "Řekl bych to světu! Nedržel bych to v tajnosti! I když bylo profesoru Hughesovi dovoleno takové oznámení učinit v souvislosti s meteoritem ALH84001 nalezeným v Antarktidě v roce 1984, NASA s tímto objevem nešla na veřejnost až do roku 1996. Předpokládalo se totiž, že by to mělo za následek rozsáhlý celosvětový rozruch. Pro náboženské představitele všech skupin by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, se s takovými důsledky vyrovnat. Takové oznámení, které by např. doprovázela nějaká vesmírná loď, by bylo dramatickým krokem v rozdělováni energetických zásob, jež by mohlo spustit globální ekonomickou krizi.Oznámení zvěstující objev mimozemského života by znamenalo problémy a vyvolávalo nebezpečnou argumentaci, zvláště pro budoucnost křesťanství. Z pohledu běžného člověka by katolická církev měla velké potíže s rozhodováním, zdali Ježíšovo ukřižováni, o kterém se myslelo, že vykoupí lidstvo z jeho původního hříchu, by se také týkalo mimozemských bytostí. Nyní je zcela zřejmé, že se Vatikán pustil do záměrného procesu masového školení (indoktrinace), aby připravoval katolickou církev vyrovnávat se s oficiálním oznámením o objevu mimozemského života.V roce 1997, 14. prosince, oznámil novinář Jonathan Leake (Sunday Times), že papeže navštívil tým předních astronomů, aby se pokusili najít "Boži otisky" uprostřed chaosu kosmu. Aby dosáhli svých cílů, zkonstruoval Vatikán jednu z největších astronomických observatoří na světě, aby pomáhala vyhledávat jiné planety a sluneční systémy schopné života. Observatoř, která jev Arizoně, má dva dalekohledy sestavené pro astronomické měřici práce se schopností rozeznat mračna prachu a plynu, která mohou dát vznik planetárním systémům. Mohou přesně stanovit takové hvězdy a planety, na kterých by se podmínky pro život považovaly za možné. Byla to stavba, která se popisovala jako "nejambicióznější astronomický projekt v historii katolické církve". Vatikán a jeho jezuitští partneři investovali miliony dolarů do silného infračerveného dalekohledu, jenž prohledává vesmír v tandemovém spojení s optickým systémem.Tato observatoř je využívána i astronomy z vatikánské observatoře nedaleko Říma, jejíž původní tým deseti vědců se nyní rozrostl na dvacet. Jezuité přesvědčili papeže, aby zapomněl na peníze a aby byla jeho observatoř, založená v Římě v minulém století, zastavena, protože prý způsobuje atmosférické znesvěcení. Rozhodnuti také přineslo velmi pozoruhodnou poznámku Otce Georga Coyne, ředitele této observatoře, který míní, že její hlavní prací je čistá věda, ačkoliv s teologickým podtextem. Řekl: "Kristovo vtělení se týká veškeré lidské aktivity včetně astronomie." Vatikán vidí sestavení týmu astronomů jako nezbytné k zabránění opakování jejích minulých bitev s vědci. Pronásledovali přeci astronomy jako Koperníka a Galilea, kteří uváděli v pochybnost náboženské představy o vesmíru, ve kterém Slunce a planety rotovaly kolem Země. Jeden způsob ohledně tohoto problému by byl přeměnit mimozemšťany na katolíky. O tomhle nápadu již uvažovali papežovi astronomové. Otec Chris Corball, anglický jezuita, který je zástupce ředitele observatoře, řekl: "Kdyby se nalezla na jiných planetách civilizace a byla vhodná ke komunikaci, pak bychom chtěli poslat misionáře, aby je spasili, tak jak jsme to udělali my v minulosti, když byla objevena nová země. "Taková spasitelská expedice by mohla trvat dost dlouho a přitom má křesťanství dost problémů na Zemi, a to nejen svůj mocný konflikt s vědou. Člověk se soustřeďuje na nedávné teorie o vesmíru, které tvrdí, že je bez konce a bez začátku, a které by odstranily potřebu Boha, jenž tohle všechno vytvořil. Papežovi astronomové uvažují o tom, že takové otázky rozvíjejí teorii o "spekulativní teologii", která totiž umožňuje církvi větši pružnost v reagováni na nové objevy. Na základě teorií nově objevených jevů církev na tyto jevy pohlíží jako na "otisky Božích prstů", přičemž jejich spletitost i jemnost jednoduše zesiluje Boži všemohoucnost. To znamená, že cokoliv objeví papežovi astronomové, bude raději využito k takovéto Boži podpoře, než si nechat podkopávat viru. "Proč dokonce i Vatikán debatuje o tomto tématu, nechávaje utrácet miliony na hledáni mimozemského života? Nelze věřit tomu, že jde o pouhou shodu náhod, že rok po oznámeni programu "Origins" ( program NASA o vyhledávání mimozemského života ), by se měla "spekulativní teorie" Vatikánu náhle také zmiňovat o "otiscích Božích prstů". Vzpomeňme totiž, co řekl pracovník v administrativě NASA Daniel Goldin v prosinci 1996: "Naše astrobiologie je na tom finančně velmi bídně. A my přitom potřebujeme pochopit to, co by mohly být otisky prstů života mimosolárniho systému." A zatímco z NASA přichází naléhavá žádost po zkoumání otisků prstů mimosolárního života, z Vatikánu přichází pro změnu žádost zkoumat "otisky Božích prstů". A to vše v dosahu jednoho roku. Někdo si to může vysvětlovat po svém. Musí se ovšem brát v úvahu, že vůči programu NASA "Origins" jsou z Vatikánu zcela "odpojeni" a že chrlí jen "spekulativní nesmysly". Avšak tyto citace a fakta týkající se jak programu NASA "Origins", tak hledání mimozemského života Vatikánem, jsou naprosto přesné. Není pochyb, že když se naplní čas, vážná prohlášení jak NASA, tak Vatikánu se ukáží jako historická. Ne, že by se mimozemský život měl co nevidět odhalit, on totiž odhalen již byl. James Hurtak se na konferenci v Brazílii v prosinci 1997 zmínil o tom, že se právě vrátil z Kapského Města v Jižní Africe, kde diskutoval na téma o mimozemské civilizaci se všemi hlavními africkými náboženskými představiteli. James zastával své stanovisko, přičemž se stalo něco velmi neobvyklého. O osm měsíců později - 29. 8. 1998 přinesly Timesy následující palcové titulky na přední straně: "Muž z Vatikánu věří na ET a jejich přátele." Pod tímto nezvyklým titulkem příběh pokračuje: "Mimozemšťané existují a není žádného střetu mezi vírou v neznámé bytosti a vírou v křesťanství." To říká vatikánský teolog, blízký papežovi. Otec Corrado Balducci praví, že je mýlka prohlašovat, že zprávy o setkání s mimozemskými bytostmi nejsou hodnověrné. Domnívá se, že "jejich existence se už nemůže dále popírat, protože existuje příliš mnoho důkazů o existenci mimozemšťanů a létajících talířích". Otec Balducci citoval pasáž z Nového zákona, kde se svatý Pavel odvolává na Ježíše jako na krále vesmíru, nikoli jako na krále světa. "To znamená," říká Balducci, "že všechno ve vesmíru, včetně mimozemšťanů a UFO, je srovnatelné s Bohem." Bylo tvrzení Otce Balducciho jen klepnutím přes prsty lidstva? Kancelář pro "Catholic Media" v Londýně odpověděla takto: "Kdyby se ukázalo, že mimozemšťané existuji, nevrhalo by to žádné pochyby na pravdomluvnost slova Božího."Téměř polovině světové populace, která je římskokatolického vyznáni, bylo náhle řečeno, aby plně využívala myšlenky, že všechny hovory o UFO nebo ET nebyly tak bláznivé, jak se myslelo. A to nedlouho poté oznámil Vatikán, že do slovníku byla vložena nová fráze (slovo používané kněžstvem) – UFO.Znovu nalezená empatie Vatikánu vůči tomuto tématu způsobila, že koncem roku 1999 přijeli zástupci Vatikánu na konferenci o UFO do Acapulca v Mexiku. A tak se stalo, že na konci nového milénia mělo publikum možnost vidět videonahrávku se zprávou od samotného papeže, který dal osobní požehnání organizátorům a všem zúčastněným. To zapříčinilo absolutní senzaci mezi mexickými médii a rozšířilo se to jako oheň až do Jižní Afriky. Zpráva se s největší vážnosti objevila v novinách, avšak mimo tento kontinent se o tom nikdo příliš nezmiňoval. Pravda o tomto tématu vycházela najevo pomalu. Mnoho let jen odkapávala, ale to, co kapalo, se nyní změnilo v povodeň. NASA si nyní uvědomuje, že I když se vyslovovala s lehkým optimismem k nalezení důkazů o mimozemském životě, bude muset přiznat, že nečekala, že to přijde mnohem dříve, než kdokoli jiný předpokládal.Dne 21. 4. 2001 oznámila italská Vesmírná agentura, že NASA zakázala jednomu z astronautů, Italovi Umbertu Guildonimu, v odvysílání zprávy od papeže z vesmírného raketoplánu Endeavour. NASA prohlásila, že důvod k zákazu papežovy zprávy byl prostý:"Protože by to mohlo urazit nekatolické astronauty." . Zdroj: časopis ASTRO, č. 18/2002, autor Karel Rašín

 

Pozn.

1.

Kolem roku 1630 napsal Johannes Kepler první science fiction : Somnium ( Sen ), vydaný tiskem v roce 1634. Je o muži cestujícím ze země na Měsíc a vyměňujícím si názory s obyvateli Měsíce – Selenity ( podle Seléné, jména řecké bohyně Měsíce ). O několik let později Francis Godwin, anglický duchovní ( pozdější biskup z herefordu )napsal dílo man in the Moone ( 1638, Muž na Měsíci ). Kniha obsahovala popis stoupání do vesmíru, odkud zelené kontinenty vypadaly menší a moře modřejší a černá obloha se nakonec vyplnila hvězdami. Reverend John Wilkins ( 1614 – 1672 ), rektor Wadham College v Oxfordu, pozdější biskup z Chesteru napsal The Discovery of a New World . . . in the Moon . . . with a Discourse Concerning the possibility of a Pasage thither, 1638 a 1640 ) Objev Nového světa . . . na Měsíci . . . s pojednáním týkajícím se možnosti vzdálenější cesty ) a Mathematical magic, 1648 ( Kouzlo matematiky ) probíral v nich způsoby jakými by se mohlo létat do vesmíru. Experimentoval také se stavbou létajících strojů a testoval v zahradách Wadham College, jak o mnoho let později dosvědčil jeho chráněnec doktor Robert Hooke.

2.

Lidé asi nikdy zcela nepřijali myšlenku, že se život rozvinul jen na naší planetě. Podobné otázky si lidé pokládají již od svého počátku, kdy na nebesa umístili svá božstva a nadpřirozené bytosti, až do dnešních dnů. V 17. a 18. století v období osvícenství o životě mimo naši Zemi lidé nepochybovali. Věřili, že mimozemský inteligentní život existuje. Ve svém románu Micromegas píše Voltaire o muži ze Síria, který objevil naši planetu. Od doby, kdy začali astronomové pozorovat hvězdy a planety a zjistili, že to nejsou žádné nadpřirozené objekty, ale tělesa jako Země, klade si lidstvo otázku, jestli by na některém z těch cizích světů nemohl existovat život. V těchto dobách byly domnělým obyvatelům těchto světů přisuzovány vlastnosti jejich planet, které jim dali astrologové. Lidé z Marsu byli podle nich silní, svárliví a jejich potěšením byla válka. Naopak Venušané měli být krásní a jejich doménou byla láska a umění. Venuše a Mars byly hlavními kandidáty na existenci mimozemského života, protože v dalekohledu se jevily podobné Zemi. Obě měly atmosféry, na Marsu se střídala roční období. Na jeho povrchu lidé pozorovali rudé pouště a jasné polární čepičky, jejichž velikost se během marťanského roku měnila. V atmosféře Venuše zase astronomové pozorovali oblačné útvary. Až do 50. let 20. století si lidé mysleli, že oblaka na Venuši jsou tvořena vodními parami, a předpokládali, že poloha planety blízko u Slunce způsobuje, že na jejím povrchu panuje tropické klima. Vybájili si tam rozsáhlé pralesy, oceány i pouště a život podobný tomu, jaký byl na Zemi v dobách Karbonu a Permu.

 

Ve čtvrtém století před naším letopočtem žili dva řečtí filosofové: Aristoteles a Epikuros. Oba dva se zabývali možností existence planet u jiných hvězd. Zatímco Epikuros prohlašoval, že ve vesmíru musí být tisíce jiných planetárních světů, Aristoteles prohlásil Zemi za jedinečnou a za střed vesmíru. Římský básník Lucretius kolem roku 50 př. n. l. ve svém díle De rerum natura napsal : Ostatně z nebeských semen jsme povstali všichni. Čtyři století před ním řekl řecký filozof Anaxagorás : Setba života přichází z kosmu, zapustí kořeny tam, kde jsou vhodné podmínky. Domněnka, že Země je jediný  obydlený svět v nekonečném vesmíru, je stejně absurdní  jako předpoklad, že na  osetém poli vyroste jediný  klas," tvrdil již ve 4. století př. n. l. řecký filosof  Metrododras. Podobné názory měl Giordano Bruno. Jako určité zárodky úvah o mimozemském životě můžeme chápat třeba víru v božstva sídlící na nebesích. Do podobné kategorie spadají i úvahy o sféře stálic (vnímaných jako místo nějak dokonalé, kam se za určitých podmínek může přenést po smrti i lidská duše) a vlastně i o všemožných záhrobích, lokalizovaných "někam jinam". Je ale jasné, že toto ještě nejsou úvahy o mimozemském životě v moderním slova smyslu - o životě ve fyzikálním vesmíru.Uvažovat o mimozemském životě v našich dnešních intencích začali poprvé řečtí atomisté v 5. - 4. století př. n. l. Předpokládali, že v kosmu existuje nekonečný počet atomů a "světy" vznikají jejich srážkami. Není pak žádný důvod, proč by kromě našeho světa nemohl existovat i nekonečný počet světů dalších, klidně též obydlených. K tomu se přidala i původně hérakleitovská představa o tom, že světy se mění dle toho, nakolik v nich "plane oheň", tj. procházejí obdobím vzniku, rozkvětu a zániku (tak, jak se vzájemně přeskupují atomy). Světy jsou obyvatelné pouze v určité fázi.Už první filozofové byli přesvědčeni, že žijí již v sestupné fázi našeho světa. Nebylo úplně jasné, co se přesně těmi "jinými světy" myslí. Mělo jít o jiná slunce a planety, nebo o paralelní vesmíry? (Podobné úvahy existují v moderní kosmologii, kdy se třeba předpokládá, že varianty multiverza s jiným počtem rozměrů neumožňují díky odlišnému působení gravitace vznik hvězd - také v tomto případě se jiným světem míní spíše paralelní vesmír než sousední planetární soustava.) Řecký atomismus byl ale zatlačen učením Aristotelovým o konečném vesmíru a "nebeských sférách". Země byla v tomto vnímání zcela jedinečná (ne nutně v kladném slova smyslu, ale třeba i jako kosmická skládka), rozhodně ne jednou z mnoha planet. Debaty o jiných světech tak na nějakou dobu ustaly. Když Lukiános psal své fantastické cestopisy, kde vystupují i obyvatelé Měsíce, měl spíše v úmyslu vytvářet zábavné hříčky (třeba ve stylu Gulliverových cest), než nějak seriózně uvažovat o mimozemšťanech. To platí i pro některá další antická díla. Pokračování těchto úvah se objevilo ve středověku a bylo spojeno se spory o všemohoucnost Boží a její podobu. Mohl všemohoucí Bůh stvořit více světů? A pokud ano, proč tak neučinil? A neučinil tak opravdu? Po poměrně dlouhou dobu bylo možné s těmito myšlenkami experimentovat víceméně bez nebezpečí. O nekonečném množství světů byl přesvědčen například kardinál Mikuláš Kusánský. Otázky týkající se počtu stvořených světů středověké teology mátly. Tomáš Akvinský tvrdil, že Boží jedinečnost spočívá právě v tom, že náš svět je jediný. Takové názory sice byly ve shodě s Aristotelem, pro jiné představovaly popření všemohoucnosti Boží. Argumentovalo se, že nekonečnému a nekonečně mocnému Bohu by přece mnohem více odpovídalo, aby stvořil nekonečné množství světů (klidně i s nekonečným množství inteligentních bytostí). Takováto představa je jistě velmi dobře slučitelná s nějakým obecným deismem, co však s biblickým Zjevením? Platí snad Kristova oběť jen pro náš svět? Nebo takto trpěl i pro spásu obyvatel jiných světů? Vtělil se snad i na těchto světech?  Podobně jako se biblické poselství přináší domorodcům na druhém konci světa, tak by církev mohla své poslání chápat i jako šíření víry mimozemšťanům - ve středověku byla by ale myšlenka cest k jiným světům byla chápána jako příliš fantastická. S otázkou mimozemského života se různé církve tím či oním způsobem musejí vypořádávat i dnes.) Myšlenka mnoha světů byla církví shledávána stále více kacířskou. Heliocentrismus otřásl představou výjimečného postavení Země, která náhle mohla být chápána jako jedna z planet (a proč by pak život nemohl být i jinde?). Došlo k objevu dalekohledu a náhle se ukázalo, že pozorování dalších planet odhaluje útvary připomínající ty, které nacházíme na Zemi. Kepler byl v té době přesvědčen, že Měsíc je obydlen, a Galileo zřejmě jako první zavedl pojem "měsíční moře". Zhruba od Descarta se začalo uvažovat nejen o životě na dalších planetách, ale i o planetárních soustavách kolem jiných hvězd. V roce 1689 napsal Fontenelle dílo s názvem Rozprava o pluralitě světů. "Mohu se snad přinutit k názoru, že moudrý Stvořitel umístil všechna svá zvířata a rostliny na Zemi jen proto, aby ostatní světy ponechal pusté?" Tuto otázku položil už před více než třemi staletími objevitel Titanu Christian Huygens. Jeho jméno nesl modul, který pronikl pod oranžová oblaka tohoto měsíce. Sonda Cassini-Huygens odstartovala ze Země 15. října 1997. Zatímco americký modul Cassini bude mít za úkol prozkoumat Saturn, Evropská kosmická agentura (ESA) dodala výsadkový modul Huygens, určený pro přistání na měsíci Titanu. První část jména expedice patří Giovannimu Domeniku Cassinimu, který zkoumal Saturnovy prstence. Kromě měřicích přístrojů má sonda na palubě také milióny pozdravů od pozemšťanů shromažďovaných v NASA a ESA pomocí Internetu. Některé z nich stojí za povšimnutí - nechybí například recept na přípravu italských špaget, seznamovací nabídky nebo výzva Titaňanům, aby se připojili jako další stát Unie k USA. Jeden z  pozemšťanů, který se podepsal jako Christelle Levrat poslal Titaňanům pozdrav začínající slovy: "Hello, vy malí bídní zelení červi! V knize Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea putuje k jednomu ze Saturnových měsíců kosmická loď Discovery, aby pak na něm objevila stopy mimozemské civilizace. Podobnou cestu podnikla sonda Cassini-Huygens. Cílem byl Saturnův měsíc Titan, který představuje jednu z velkých záhad Sluneční soustavy. Měsíce obíhající kolem planet jsou malá vesmírná tělesa, která nemají atmosféru a jejich povrch je vystaven kosmickému mrazu a záření. Je jedna výjimka. Titan je větší nejen než všechny ostatní měsíce, ale i než planeta Merkur. S průměrem 5830 kilometrů je dokonce jen o málo menší než Mars, který je v současnosti považován za nejperspektivnější planetu jak pro možnost existence života. Titan má hustou atmosféru. Saturnův měsíc Titan byl objeven již roku 1655 geniálním holandským přírodovědcem Christianem Huygensem. Astronomie 20. století umožnila zjistit i některé detaily o povaze tohoto obřího záhadného měsíce. V roce 1944 vědci našli ve spektru odraženého světla čáry charakteristické pro plyn metan, což bylo známkou existence rozsáhlé atmosféry. 13. listopadu 1980 proletěla ve vzdálenosti pouhých 4000 kilometrů od Titanu sonda Voyager 1, její přístroje potvrdily to, co už mnozí předtím vytušili: základní složkou atmosféry Titanu není metan, ale dusík. Podíl metanu je jen asi 10 procent. Díky tomu se také tlak na povrchu Titanu velmi blíží tlaku na naší Zemi. Dnes se má za to, že jeho hodnota je asi 1,3 tlaku pozemského.Konec osmdesátých let umožnil zjistit další detaily. Vědci z Jet Propulsion Laboratory na Titan namířili parabolickou anténu velkého radaru a s překvapením zjistili, že signály odražené v různých dnech se značně liší. Slabý odraz odpovídá hladině kapaliny, zatímco silné signály byly shodné s těmi, které odborníci znají z výzkumu vyprahlého povrchu Venuše. Na Titanu jsou oceány a nejméně jeden velký kontinent. Titan je stále zahalen hustými oranžovými mračny, takže běžnými prostředky není možné dohlédnout na jeho povrch. Vědci se proto snaží tímto závojem proniknout pomocí snímkování v infračervené části světla. Poprvé se tak stalo za pomoci Hubbleova kosmického teleskopu, později však přinesl ještě lepší výsledky kanadsko-francouzský havajský dalekohled vybavený tzv. adaptivní optikou, eliminující rušivý vliv atmosféry Země. Při snímkování Titanu se podařilo potvrdit dřívější rozčlenění povrchu na "světlé" a "tmavé" oblasti (světadíl a oceán). Je docela možné, že tyto snímky ukazují přibližné obrysy břehů nejvzdálenějšího oceánu Sluneční soustavy. Známý planetolog a tvůrce kacířských exobiologických teorií Carl Sagan již v osmdesátých letech minulého století vyslovil hypotézu, která připouštěla možnost existence života na Titanu. Podle něj mohla srážka tohoto měsíce s dostatečně hmotným tělesem uvolnit tolik tepla, že zde po celé věky existovala jezera nezmrzlé vody - a třeba i primitivní život. Nelze ale zatím ani docela vyloučit, že příznivé podmínky stále přetrvávají. To by bylo možné, kdyby se nitro Titanu zahřívalo podobně jako nitro Jupiterových měsíců Io a Europa působením gravitační síly mateřské planety. Stálá sopečná činnost by společně s hustou atmosférou a hojností organického materiálu vytvářela podmínky pro existenci kapalné vody a vznik života, jak jej známe na Zemi. Newton byl v těchto otázkách velmi opatrný. Obecně tvrdil, že jeho gravitační teorie nedokáže odpovědět na otázku, zda je sluneční soustava ve vesmíru nějak ojedinělá, nebo zda podobných systémů existuje mnoho. Odvolával se na to, že on pouze popisuje důsledky, prvotním hybatelem a strůjcem pohybů měl být Bůh.V 18. století nicméně myšlenka nekonečného vesmíru, ve kterém se pravděpodobně nachází nekonečné množství obydlených světů, začala i přes odpor církve převládat. V 19. století se objevila scifi literatura, popsány byly i kanály na Marsu a debata o mimozemském životě vstoupila do fáze, která již byla blízká současnosti.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 29. června 2020, 18:06
Emi: děkuji
Emi
kvalita komentáře: 1 Emi 28. června 2020, 21:21
3 "debata o mimozemském životě vstoupila do fáze, která již byla blízká současnosti."
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 03. března 2020, 12:31
Ant: děkuji
Ant
kvalita komentáře: 1 Ant 26. února 2020, 13:29
0.7 -
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 21. srpna 2016, 20:02
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 03. února 2014, 22:52
Děkuji. Já teď nestíhám chodit na Humanart, ani něco psát. Tohle je část jednoho mého staršího textu, jeho další části jsou již zastaralé, tahle má snad ještě co říci.
Kai
kvalita komentáře: 2 Kai 03. února 2014, 09:16
2 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 17.1 bodů
  • 5 komentářů
  • 4 hodnocení
  • 21 hodnocení neregistrovanými
  • 02. února 2014, 23:12
  • 1299 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz