Jde to Dobré Wow!

Psychologie davu

Literatura > Krimi / Úvaha / Kritika

 

 

 

 

Psychologie davu

 

Od dob vzniku civilizací podléhaly davy vždy vlivu iluzí. Nejvíce chrámů,

soch a oltářů bylo postaveno právě tvůrcům iluzi. Ať jsou to náboženské iluze

kdysi a filozofické a sociální dnes, nalézáme vždy tyto strašlivé vládce v čele

všech civilizací, které postupně vznikly na naší planetě. V jejich jménu byly

vystavěny chaldejské a egyptské chrámy, církevní budovy středověké; v jejich

jménu byla před staletími rozvrácena celá Evropa a dnes není ani jeden umělecký,

politický nebo sociální názor, aby nenesl stopy jejich moci. Člověk je někdy

zničí za cenu velikých převratů, ale zdá se, jako by byl odsouzen k tomu, tvořit

je vždy znovu. Není pochyby, že jsou to jen prázdné stíny. Autor, který shrnuje naše názory, napsal: "Kdybychom zničili v muzeích a knihovnách a strhli ze stěn chrámů všechna díla a všechny umělecké památky, které vznikly vlivem náboženství, co by zbylo z velikých lidských snů? Dát lidem trochu nadějí a iluzí, bez kterých nemohou žít, je smyslem existence bohů, hrdinů a básníků. Nějakou dobu se zdálo, že tento úkol na sebe převezme věda. Co ji zkompromitovalo, bylo, že se už neodvažuje dost slibovat a že neumí dost lhát" . Filozofové posledního století počali s nadšením ničit všechny náboženské, politické a sociální iluze, ve kterých po dlouhá staletí žili naši předkové. A ničíce je, vysušili zdroje naděje a rezignace. Za rozdrcenými chimérami nalezli však slepé přírodní síly, které jsou neúprosné k slabostem a neznají slitování.Přes všechny své pokroky nemohla dosud filozofie poskytnout davům žádný ideál, který by je mohl okouzlit; poněvadž však potřebují iluze za každou cenu, obracejí se pudově, tak jako hmyz, jdoucí za světlem, k davovým řečníkům, kteří jim je poskytují. Hlavním faktorem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, nýbrž klam. Všechny vědecké důkazy nemohou zastavit jeho postup. Jeho největší síla spočívá v tom, že je hájen lidmi, kteří dost neznají skutečnou podstatu věcí, a proto se směle odvažují slibovat lidem štěstí. Davy nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí a zbožňují raději klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je velmi snadno; kdo se je snaží iluzí zbavit, stane se vždy jejich obětí.

 

Pro chování člověka v davu jsou nejdůležitější tři procesy: - proces sociální facilitace - přítomnost jiných napomáhá výskytu jistého chování, vzájemné posilování členů - proces deindividualizace - člověk ze ztrácí v anonymitě davu a snižuje se jeho odpovědnost a sebekontrola - proces emocionální nákazy - přenášení prožitků z jednoho člena davu na druhého, vzájemné ovlivňování. Tyto tři procesy hrají nejvýznamnější roli v chování člověka v davu.Dav se také označuje jako masový jev.

 

Masový jev- dav - na základě koncepce francouzského sociologa a sociálního psychologa G. Le Bona, který zjistil, že pro chování člověka v davu ( davové chování ), je charakteristické potlačení až ztráta vlastní individuality, výrazná převaha původních primitivních instinktů a emocí nad racionalitou, ztráta rozumové kontroly a morální odpovědnosti. Člověk je v davu anonymní a má proto pocit  bezpečí před případnými sankcemi.

 

Le Bon rozdělil davy na :

a) heterogenní : skupiny osob, které se významně odlišují podstatnými znaky ( věk, povolání, zájmy)

 

anonymní (pouliční dav)                      

neanonymní (porota, parlament)

 

b) homogenní:skupiny vykazující ještě nějaké další podstatné společné znaky, kromě prostorové blízkosti a lze je dělit na sekty, třídy a kasty

 

Dalším významným soc. psychologem zabývajícím se davy byl Američan Charles Cooley ( Kůly).

 

Na konci 19. století se díky sociálním problémum této problematice začala věnovat větší pozornost a vzniklo dílo G. Le Bona : Psychologie davu. Následovala řada dalších autorů, kteří se spolu s ním považují za zakladatele psychologie davu, jako byli S. Freud, W. McDougall, G. Tarde a S. Sighelle. Ve třicátých letech minulého století to byli J. Ortega, Y. Gasset a K. Jaspers, kteří nezávisle na sobě dospěli k názoru, že se objevil nový člověk - člověk davu. Po těchto pokračovali například K. Young, R.W. Brown, E. G. Boring či E. Cannetti.

 

Dav je skupina lidí soustředěná na jednom místě, kdy fyzický kontakt i jednoduchý cíl, a často také vůdce, vytvářejí rozbouřené emoce, snižují racionální kontrolu, posilují sugestibilitu a odstraňují individuální morální zábrany v chování. Podle Le Bona se dav stal vládcem ve společnosti. V davu převažuje nevědomí ( podvědomí ). Davy jsou krajně konzervativní, protože jsou ovládány podvědomím.S tímto pojetím se shodoval s Freudem a Frommem. Při definování davu předjímal Le Bon koncepce synergetiky : za jistých okolností, má shromáždění lidí nové vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je skládají. Vědomá osobnost mizí a city i myšlenky všech jednotek jsou zaměřeny týmž směrem. Tvoří se kolektivní duše beze vší pochybnosti přechodná, která má velmi určité vlastnosti. Ať jsou jedinci, ze kterých se skládá, jacíkoliv, ať jejich způsob života, jejich zaměstnání, jejich povahy nebo inteligence se jakkoliv shodují nebo liší, nabývají prostě tím faktem, že jsou přetvořeni v dav,jakousi kolektivní duši. Tato duše způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně, než by každý z nich cítil, myslil a jednal, kdyby byl sám. Duši davů nikdy neovládá potřeba svobody,ale potřeba otroctví. Dav žízní po poslušnosti tou měrou, že se instinktivně podrobuje tomu, kdo se prohásí za jeho pána. V davu probíhá zpětný vývoj člověka. V davu rozum uvolňuje místo emocím, agresivním instinktům, spontánnosti řízené nahodilou situací. Freud napsal : nelze se vzdát ovládání masy menšinou, protože masy jsou liné a nechápavé, nerady se zříkají pudů, argumenty o nevyhnutelnosti takového odříkání je nepřesvědčují, povzbuzují se navzájem v nevázanosti. ( Freud : Nespojenost v kultuře, studie : Budoucnost jedné iluze ). Freud nahrazoval pojem dav pojmem masa. Napsal na toto téma knihu Psychologie masy a analýza Já. Vytýkal le Bonovi a dalším, že při charakteristice masy ( davu ) kladl malý důraz na roli vůdce. Tvrdil,že ztráta libidiozních vazeb na vůdce a mezi jednotlivci znamená konec masy, armády a církve. Dokládal to davovou psychózou, v níž davové chování ničí dav. Podle něj není vznik davu - masy okamžikem vzniku nových vlastností jednotlivce, ale odkrytím nevědomí. Takto zaniká svědomí a pocit odpovědnosti, je odvrženo vytěsnění pudových pohnutek. Lidskou destruktivitou se zabýval také From Erich v knize Anatomie lidské destruktivity. Můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Cestu k řešení naznačil ve své knize Mít nebo být.Problémy výše uvedenými se zabýval také v knize Strach ze svobody. Také Jung, další ze svatých psychologů se zabýval davem. Jeho pojetí přenáší některé charakteristiky davu nejen na masu, ale obecně na jakoukoliv organizaci. Silné morální dispozice jsou vzácné, a tak se zlé může stát módou. Každý má v sobě i svého statistického zločince a stejně tak duševně chorého nebo svatého. Čím více lidí se shromáždí, tím víc se stírají individuální faktory, a tím i mranost. Jaká součást společenství je proto každý jednotlivec nevědomě v jistém smyslu horším člověkem než když jedná sám o sobě. Čím větší jsou organizace, tím nevyhnutelnější je také jejich nemorálnost a slepá hloupost. Čím je větší, tím větší je také zdůraznění primitivnosti v člověku a tím nevyhnutelnější je likvidace individuality ve prospěch monstra. Kolektivní člověk je bestie spící v každém jedinci, která se probudí, když se stane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá na nižší mravní i intelektuální úroveň. Masová politická hnutí naší doby jsou psychickými epidemiemi, tj. masovými psychózami ( Jung : Duše moderního člověka ).

 

Le Bon byl přesvědčen, že u parlamentních shromáždění nalézáme všechny obecné vlastnosti davů : zjednodušování idejí, sugestibilitu, dráždivost, přehánění citů, převažující vliv vůdců. Ve sněmovním shromáždění závisí úspěch řeči téměř výhradně na prestiži, kterou řečník má, a ne na důvodech, které uvádí. Senatores boni viri, senatus mala bestia - senátoři jsou dobří mužové, senát je zlá šelma. Pochopení některých závěrů parlamentu se blíží představa nákazy v průběhu diskuse.

 

Podvědomí nás řídí v davu. Rozum ustupuje, aby uvolnil prostor podvědomí a davovému chování, protože to je v nás zakódováno jako obranný reflex. Naše podvědomí rozhoduje zda je pro nás výhodnější vypnout nebo zapnout rozum. Ne vždy správně. V knize Psychologie davu autor ( Le Bon ) popisuje zvláštní formu přesvědčení davů, kterou nazývá náboženský cit - zbožňování domněle vyšší bytosti, bázeň před mocí, která se jí přisuzuje, slepé poslouchání jejich rozkazů, neschopnost rozebírat její dogmata, touhu šířit je a tendenci pokládat za nepřátele všechny, kdo je neuznávají. Náboženství je produktem davového chování. Všechna velká náboženství byla založena podle zákonů davů - prorok hluboce přesvědčený až zfanatizovaný svými představami, halucinacemi nebo čímkoliv jiným si získává prestiž a lidi na svou stranu svými řečnickými nebo jinými schopnostmi. Samotné již fungující náboženství je potom stále jen davovým chováním, slepým následováním vyšší moci podpořené pocitem moci a bezpečí vyvolaným velkým počtem věřících. Duchovní jsou pak jen jinými vůdci davů a kázání nejsou ničím jiným než projevy psanými k uchvácení davů.

 

Následuje výtah z knihy Tajemno na obzoru od C.G.Junga :

Zakladatelé náboženství často zakládají své věrouky na základě vizinářských zážitků, vizí a pověstí a svou činnosti způsobují a podporují vznik vizí a fám.Vědomá fantazie produkuje spekulativní domněnky a klamné pověsti a nevědomá fantazie  dodává mytologické pozadí, které k těmto pozorováním patří. Vzniká tak situace, ve které se  neví nebo nemůže rozpoznat, zda primární vjem má za následek fantazma, nebo naopak primární, v nevědomí se připravující fantazie přepadá vědomí iluzemi a vizemi.V jednom případě tvoří objektivně reálný fyzický proces základ průvodního mýtu, ve druhém případě archetyp produkuje příslušnou vizi. K těmto kauzálním vztahům lze připojit třetí možnost - synchronistické, akauzální, smysluplné koincidence. Tento způsob interpretace se obzvlášť vnucuje u fenoménů, které se pojí s archetypickými psychickými procesy. Existují vyprávění, která jsou opakována po celém světě, ale odlišují se od obvyklých fám tím, že se projevují ve vizích, nebo jsou jimi vytvářeny a udržovány. Jung označul tuto relativně vzácnou odchylku jako vizionární pověst. Je velmi blízce příbuzná s kolektivními vizemi, např. s vizemi křižáků při obléhání Jeruzaléma apod. Nehledě na kolektivní vize však existují případy, kdy jedna nebo více osob vidí něco, co fyzicky neexistuje. V protikladu k obyčejné pověsti, respektivě fámě, k jejímuž rozšíření a vývoji stačí všudypřítomná zvědavost a touha po senzaci, je předpokladem vizionární pověsti vždycky neobvyklá emoce. Stupňování k vizi a smyslovému klamu pramení ze silnějšího vzrušení a proto má hlubší zdroj. Jde - li o psychologickou projekci, potom pro ni musí existovat psychická příčina. Nelze asi předpokládat, že by výpověď vyskytující se po celém světě, byla čistě náhodnou bezvýznamností. Mnoho tisíc jednotlivých svědectví musí mít spíše nějaký právě tak dalekosáhle se rozprostírající příčinný základ. Jestliže se taková výpověď potvrzuje takříkajíc všude, musíme předpokládat, že všude k ní existuje také odpovídající motiv. K vizionárním pověstem sice mohou dát podnět anebo je doprovázet všechny možné okolnosti, avšak jejich existence spočívá v podstatě na na všude se vyskytujícím emočním základě. V tomto případě na nějaké všeobecně pohotově přítomné psychologické situaci. Základem pověstí tohoto druhu je afektivní napětí, které je zapříčiněno nějakou kolektivní nouzovou situací, respektive nebezpečím, anebo nějakou vitální psychickou potřebou. U individua se jevy podobného druhu, jakými jsou abnormní přesvědčení, vize, iluze atd. rovněž vyskytují jen tehdy, když je psychicky disociované. To znamená když došlo k rozštěpení mezi zaměřením vědomí a příslušnými obsahy nevědomí, které vědomému zaměření odporují. Poněvadž vědomí o právě těchto obsazích nic neví, a proto je konfrontováno se zdánlivě bezvýchodnou situací, nemohou být tyto cizorodé obsahy integrovány přímo a vědomě, ale snaží se projevit nepřímo tím, že vytvářejí neočekávané a zprvu nevysvětlitelné názory, přesvědčení, iluze a vize. A tak nakonec může mnoho lidí nezávisle na sobě a dokonce současně vidět věci, které nejsou fyzicky reálné. Také asociační procesy mnoha lidí mají svůj časový a prostorový paralelismus, takže např. v rúzných hlavách vznikají současně a nezávisle na sobě tytéž nové myšlenky.K tomu přistupují ještě ony případy, kdy táž kolektivní příčina vyvolává tytéž nebo přinejmenším podobné psychické účinky, tj. tytéž intepretace nebo vizionární obrazy, a to právě u lidí, kteří jsou na takovéto jevy nejméně připraveni nebo mají nejmenší sklon jim věřit. Je to tato okolnost, která dodává zprávám očitých svědků obzvláštní věrohodnost, vždyť přece zdůrazňujeme, že tento svědek je obzvláště spolehlivý, protože se nikdy nevyznačoval fantazií nebo lehkověrností, naopak vždycky vynikal chladným úsudkem a kritickým rozumem. Právě v takových případech musí nevědomí sáhnout po obzvláště drastických prostředcích, aby upozornilo vědomí na své obsahy. Nejdůrazněji se to děje projekcí, tj. přemístěním nějakého duševního obsahu ven, na nějaký objekt, na němž se pak zjevuje to, co bylo předtím tajemstvím nevědomí. Proces projekce lze pozorovat všude, u duševních chorob, paranoidních myšlenek a halucinací u tzv. normálních lidí, kteří u  jiných vidí v oku třísku ale trám ve vlastním ne, a v nejvyšší míře je patrný v politické propagandě. Projekce mají různý dosah podle toho, zda je jejich původ dán pouze osobně intimními podmínkami, nebo zda jejich podmínky sahají hlouběji a jsou kolektivní. Rúzná osobní vytěsnění a neuvědomění se projevují v projekcích na nejbližší okolí, na okruh příbuzných a známých. Naproti tomu kolektivní obsahy, např. náboženské, světonázorové, politické a sociální konflikty si vybírají příslušní nositele projekcí. Za hrozivosti současné světové situace, kdy člověk začíná chápat, že by mohlo jít o všechno, sahá fantazie, která projekci vytváří, za oblast pozemských organizací až do nebe, tj. do prostoru, kde kdysi měli svá sídla bohové, vládci osudu.Objevují se proto, znamení na nebi, vyšší bytosti v jakýchsi kosmických letadlech, jaké vymýšlí náš technický rozum. Z úzkosti jejíž příčinu v plném rozsahu nechápeme a z toho důvodu není vědomá, vznikajíc totiž vysvětlující projekce, které mají za to, že nalézají její příčinu ve všech možných a pravděpodobných sekundárních nepřístojnostech. Některé z nich jsou dnes tak zřejmé a jasné, že se zdá být téměř zbytečné hledat ještě hlouběji. Jestliže však chceme porozumět masové pověsti, která je jak se zdá provázena dokonce kolektivními vizemi, nesmíme se spokojit s příliš racionálními a povrchně evidentními motivy. Příčina se musí dotýkat až kořenů naší existence, má - li vysvětlit tak mimořádný fenomén, jakým jsou UFO. Byla sice jako vzácná kuriozita pozorována již v minulých stoletích, tehdy ale vyvolávala jen obyčejné regionální pověsti. Univerzální masová pověst byla vyhrazena naší osvícené, racionalistické přítomnosti. Velká a široce rozšířená fantazie zániku světa na konci prvního tisíciletí, která byla zdůvodněna čistě metafyzicky, nepotřebovala žádná UFO, aby se jevila jako racionálně odůvodněná. Zásah nebes odpovídal tehdejšímu světovému názoru. Ale naše veřejné mínění by asi sotva mělo sklon chopit se hypotezy metafyzického aktu, jinak by už jistě mnoho farářů kázalo o varovných nebeských znameních. Náš světový názor nic takového neočekává. Spíše bychom byli ochotni myslet na možnost psychických poruch, obzvláště proto, že náš duševní stav se od poslední světové války stal do jisté míry problematickým. Dokonce naše historiografie při hodnocení a vysvětlování událostí, které postihly v posledních desetiletích Evropu, už nevystačí s obvyklými prostředky, ale musí uznat, že horizont dějepisectví začínají povážlivě rozšiřovat psychologické a psychopatologické faktory. Mohly bychom se spokojit s psychologickým vysvětlením i se zřejmou skutečností, že na tvorbě fámy mají rozhodující podíl vědomá a nevědomá fantazie a dokonce lhavost. Mytická výpověď spočívá v první řadě na zvláštním stavu psychického pozadí, kolektivního nevědomí, a k jeho projekcím docházelo vždycky. Jacques Vallee v souvislosti s fenoménem UFO vydal (kniha The Invisible College )  (Neviditelná univerzita),v níž tvrdí,že létající talíř je objektem pocházejícím z kolektivního nevědomí lidské rasy.Podle Valleho se objevuje,aby zlomil nadvládu představ,které ve své vysvětlující síle působí na úkor etiky.Je to uvedení ve zmatek,jakési zhacení,k němuž v dějinách dochází vždy znovu a znovu,kdykoli historie dostupuje jakéhosi bodu varu.Podobnou představu má Colin Wilson,který ve svém románu The Mind Parasites (Duševní parazit),tvrdí,že i život Krista způsobil ve své době podobné zmatení.

 

Každá kniha má - li být považována za správnou musí vycházet ze skušeností sovětských soudruhů. A zde je třeba poukázat na to, že v podstatě totéž říká soudruh Kapica - historická zkušenost přesvědčivě dokazuje, že zájem o paravědy nastává v obdobích duchovní krize společnosti, v době nástupu nových hodnot a ničení dosavadních představ a světových názorů. ( Z různých zdrojů zejména z knihy C.G. Jung, Tajemno na obzoru ).

 

Fantazie a symbolické obrazy, které známe z pohádek a mýtů, jsou projevy archetypů. Archetyp je také mytologický motiv - strukturální mýtotvorný prvek. Tyto motivy říká Jung, k nám přicházejí z předhistorického světa, jehož duchovní představy a pojmy můžeme dodnes pozorovat u primitivních lidí. Ale jsou dodnes přítomny i v našem mimovědomém psychickém prostoru jako části mysli dávných předků. Jsou kolektivní povahy a vyskytují se na celém světě. Na vlastní oči je

můžeme vidět ve snech, kdy k nám přicházejí, aby nás informovaly, jakým

životním obdobím procházíme a jaké jsou naše hlavní úkoly pro tato období.

Jsou to obrazy určitých tendencí a sil přítomných v nás, vnitřních

instinktivních struktur, které jsou nám vrozené.K jednomu archetypu se váže více symbolů a jeden a týž symbol může sloužit více archetypům. Jung, který sice termín archetyp nevytvořil, ale začal ho systematicky užívat, nazýval tyto archetypální obrazy také primordiálními obrazy (prvotními obrazy, obrazy prvního řádu). Dohromady vytvářejí archetypy tzv. kolektivní nevědomí (mimovědomí).

Můžeme říci : archetypy jsou formy (způsoby) lidského vnímání a prožívání světa spočívající na instinktivním základě a formy vyjadřování tohoto prožívání, které jsou nám vrozené a nejsou vědomé. Archetypy formují lidskou zkušenost a

jsou zdrojem i formou poznání před vznikem ego - vědomí; zprostředkují

intuitivní poznání. Jsou to apriorní formy, které se mohou stát vědomými

teprve druhotně. Jsou to spontánně se vynořující obrazy instinktů, jsou

zakotveny ve zvláštnostech živého organismu a existují patrně i ve zvířatech. Vstupem do lidského světa nabyly nových, lidských, komplikovanějších forem. V tomto smyslu jsou ne-li věčné, tak alespoň tak staré jako člověk a vyvíjejí se jen pokud se vyvíjejí a mění biologické a psychické základy člověka. Jejích vnější podoby a projevy jsou však proměnlivé, protože jsou do velké míry projevem lidské kultury. Projekce archetypů vznikají a vyvíjejí se jako stará božstva v mýtech, mají tedy vývojový aspekt. Archetypy se projevují ve snech a viděních, ve fantazii, v umění a v životních situacích.Vystopovat činnost instinktivních archetypických struktur přímo ve vlastním chování je bez přípravného studia a dlouhodobého cviku pro moderního člověka už téměř nemožné, a ani po vyškolení to není lehké. Proto je velkou výhodou, že jejich obrazy

vidíme ve snech; podle těchto obrazů poznáváme, které vzorce chování jsou

v nás momentálně aktivní, a můžeme se svému nitru lépe přizpůsobit. Archetypické obrazy, které vidíme ve snu, jsou spojovatelé mezi naším racionálním vědomím a světem instinktů, našimi vrozenými tendencemi, schopnostmi, nadáními atd. Není-li archetyp prezentován vědomí ve snu, neznamená to, že ho v sobě nemáme. Prostě není aktivní a je přítomen jen potenciálně - to jest v možnosti. Obraty archetypů jsou silně ovlivněné a modifikované kulturou ve které žijeme, a naší životní zkušeností. Konkrétní obraz archetypu se totiž vytváří až během našeho

života, podobně jako vrozená jazyková struktura (fyziologicky daná možnost

naučit se přirozený jazyk, která zahrnuje např. i "pravidlo", že přísudek

normálně následuje za podmětem) se v dětství naplní určitým konkrétním

jazykem, třeba češtinou nebo řečtinou. Archetyp se ale uplatňuje již při

výběru materiálu pro svůj vlastní obraz, určuje, co je pro nás z jeho

hlediska významné. Archetypy či jejich náplně existují ve vývojových stupních a mohou přecházet jeden v druhý. Jsou to živé jevy, nejsou strnulé, mrtvé, neproměnné. Je těžké říci o nich něco příliš určitého, ostatně stejně tak je tomu se všemi psychickými jevy a pojmy. Všechny takové pojmy jsou značná zjednodušení; jsou to jen pomůcky, které potřebujeme, abychom mohli o těchto věcech nějak myslet a hovořit.Archetyp není sám o sobě ani dobrý, ani zlý a jeho buď pozitivní či destruktivní vliv záleží na tom, jak se k němu postavíme, zda

mu podlehneme, budeme ho ignorovat, či naopak respektovat a brát v úvahu.

Archetypy jsou neutrální, tak jako jiné přírodní jevy, jako vítr nebo

voda; neobejdeme se bez nich, prospívají nám, ale jestliže je neznáme nebo

je záměrně ignorujeme, mohou nám i velice uškodit. Našemu vědomému egu

připadá úloha uvědomit si vliv těchto archetypických postav, které působí

v naší tzv. objektivní duši nebo v našem mimovědomí, pozorně je vyslechnout, přijmout jejich rady a sladit jejich působení.Archetypů je mnoho, tolik, kolik je typických životních situací. Nejvýrazněji se archetypy aktivizují ve významných přechodných údobích a životních změnách, které jsou univerzální lidskou zkušeností. Paralela mezi instinktem a archetypem je zjevná zvláště v období fyziologických změn, jako jsou puberta, počátek pravidelného sexuální

života, porod, kojení, stárnutí, umírání, smrt, kdy se člověk začne chovat

určitým obecně známým způsobem (např. standartní chování mladého zamilovaného člověka, chování mladé matky, specifické způsoby starých lidí a podobně) a kdy se příslušné universální obraty aktivují.Archetypy se ale mohou objevovat kdykoli nebo stále, často v krizových obdobích našeho života, když potřebujeme vnitřní silu. Vychází z nich fascinující, záhadné, tajemné obrazy bytostí nebo i věcí nadané velkým nábojem energie, to znamená, že v nás vzbuzují silnou

citovou odezvu a že jim také můžeme nevědomky úplně podlehnout, jak se

nám, lidem, stává již nejméně po čtyři tisíce let. Archetypy dávají smysl

našemu životu, jsou základem našich hlubokých tužeb.

 

Následuje výtah z Psychologie Davu od Gustava LeBona

Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu. Stává se zřídka, aby vůdce kráčel před veřejným míněním, skoro vždy se spokojí s tím, že přijme jeho omyly. To souhlasí s dnešními výzkumy, které říkají, že když si má skupina ze svých členů ( nebo z kandidátů ) vybrat svého vůdce ( předsedu, posrance atd. ) nikdy si nevybere toho nejchytřejšího z nich. Vždy někoho na půl cesty mezi středem a nejlepším. Je potom otázka, jak to ty slepé síly trhu zařídí, že ny trhu zvítězí ten nejlepší výrobek a nejlepší služba. Když lidé si to nejlepší nevybírají. Ale o tom na jiném místě. Vraťme se k vůdcům. Jsou málo prozíraví a nemohou ani jinak, poněvadž prozíravost vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti. Vycházejí z lidí nervózních, podrážděných a polopomatených, kteří se pohybují na hranici šílenství. Ať je idea, kterou hájí, nebo cíl, který sledují,sebenesmyslnější, rozbíjí se každá rozumová úvaha o jejich přesvědčení. Pohrdání a pronásledování je pouze ještě více popudí. Osobní zájem, rodina a vše ostatní je obětováno. I sám pud sebezáchovy je u nich potlačen do té míry, že jediná odměna, po které často touží, je mučednictví. Síla jejich víry dodává jejich slovům velikou sugestivní moc. Množství lidí poslouchá vždy člověka, obdařeného silnou vůlí. Lidé shromáždění v davu ztrácejí veškerou svou vůli a instinktivně se obracejí k tomu, kdo ji má.Národům nikdy nechyběli vůdcové, ale ti všichni neměli nezbytné pevné přesvědčení, jež dělá z lidí apoštoly. Jsou to často bezvýznamní řečníci, kteří sledují pouze své osobní zájmy a snaží se přesvědčovat dav tím, že lichotí jeho nízkým pudům. Vliv, který takto vykonávají, je vždy jen krátkodobý. Muži hlubokého přesvědčení, kteří vzbouřili duši davů, jako Pavel Poustevník, Luther,Savonarola, mužové Francouzské revoluce, uchvacovali teprve tehdy, když byli sami dříve vírou podmaněni. Proto mohli vyvolat v duších onu strašlivou moc, zvanou víra, která činí člověka naprostým otrokem jeho snu.Vyvolat v život víru, ať už jde o víru náboženskou, politickou nebo sociální, o víru v dílo, osobu nebo v ideu - je vždy úlohou velikých vůdců. Ze všech sil, které jsou lidstvu k službám, byla vždy víra jednou z největších a právem jí připisuje evangelium schopnost hory přenášet. Dát člověku víru znamená zdvojnásobit jeho sílu. Veliké historické události byly provedeny neznámými věřícími, kteří měli pouze svou víru. Veliká náboženství, jež řídila svět a rozsáhlé říše, které se rozkládaly od jedné polokoule k druhé, nebyly jistě zbudovány učenci a filozofy, a zvláště ne skeptiky.V těchto příkladech jde o veliké vůdce, kteří se rodí tak zřídka, že dějiny mohou lehce stanovit jejich počet. Oni tvoří vrchol nepřetržité řady, sestupující od oněch mocných vůdčích druhů až po dělníka, který v zakouřené hospodě pomalu uchvacuje své druhy, vykládaje jim ustavičně jisté formulky, kterým stěží rozumějí a které, budou-li uskutečněny, přivodí podle něho jistě vyplnění všech jejich snů a nadějí.Ve všech společenských vrstvách, od těch nejvyšších až po nejnižší, propadá člověk, není-li osamocen, brzy zákonu nějakého vůdce. Většina jedinců, zvláště v lidových masách, nemá kromě svého oboru o ničem určitou a rozumnou představu.Jsou neschopní vést sami sebe a proto potřebují vůdce. Ten může být ovšem nahrazen - ale velmi nedostatečně - periodickými časopisy, které vyrábějí mínění pro čtenáře a poskytují jim ony hotové fráze, které je ušetří přemýšlení.Autorita vůdců je velmi despotická a právě jen tímto despotismem se uplatňuje. Už se upozorňovalo na to, s jakou snadností si vůdcové vynutí poslušnost i v nejbouřlivějších dělnických vrstvách, ačkoliv nemají nic, oč by mohli opřít svou autoritu. Stanoví pracovní dobu a mzdové sazby, rozhodují o stávkách, zahajují je a určují jejich konec.Dnes se vůdcové snaží vždy více a více nahradit veřejnou moc podle toho, jak tato nechá o sobě diskutovat a oslabovat se. Tyranie těchto nových pánů působí, že je davy poslouchají mnohem ochotněji, než kdy poslouchaly vládu. Zmizí-li nějakým způsobem vůdce a není ihned nahrazen, dav se opět rozpadne a je neschopen odporu. Poslední stávka dostavníkových zřízenců v Paříži byla po zatčení dvou vůdců, kteří ji řídili, okamžitě skončena. Duši davů nikdy neovládá potřeba svobody, ale potřeba otroctví. Dav žízní po poslušnosti tou měrou, že se instinktivně podrobuje tomu, kdo se prohlásí za jeho pána.Vůdce lze dost přesně rozdělit. Jedni jsou mužové energičtí s pevnou, ale okamžitou vůlí, druzí - a ti jsou daleko vzácnější - mají vůli zároveň pevnou i trvalou. První jsou bouřliví, stateční a smělí. Hodí se zvláště k řízení náhlé akce, k uchvácení mas bez ohledu na nebezpečí a k přeměnění včerejších nováčků v hrdiny. Takovými byli např. za prvního císařství Ney a Murat. V naší době to byl Garibaldi, dobrodruh bez nadání, ale energický, který se dovedl s hrstkou lidí zmocnit starého Neapolského království, ačkoliv bylo hájeno pravidelnou armádou.Jakkoli je energie těchto vůdců značná, je pouze chvilková a přetrvá málokdy podnět, který ji vyvolal. Vrátivše se do běhu všedního života, podávají hrdinové, kteří jí byli oživeni, často důkaz neobyčejné slabosti jako ti, které jsem uvedl. Zdají se neschopnými přemýšlet a poradit si i v těch nejjednodušších záležitostech, ačkoliv dříve dovedli tak znamenitě vést druhé. Jsou to vůdcové, kteří jimi mohou být jen s tou podmínkou, že sami budou vedeni a stále pobízeni, že budou mít nad sebou vždy člověka nebo ideu a že směr jejich jednání jim bude vždy přesně určen.Druhá kategorie vůdců, mužové s vůlí trvalou, má přes méně okázalé formy mnohem větší vliv. Do ní náležejí praví zakladatelé náboženství nebo tvůrcové velikých děl: sv. Pavel, Mohamed, Kryštof Kolumbus, Lesseps. Svět jim bude vždy náležet, ať jsou vzdělaní nebo omezení. Vytrvalá vůle, kterou mají, je neobyčejně vzácnou a silnou schopností, která překoná všechny překážky.

 

Prostředky, jimiž vůdcové působí:tvrzení opakování, nákaza.Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, např. vyplenil palác nebo se dal pobít při obraně barikády, je třeba působit naň rychlou sugescí. Nejúčinnější je zajisté jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl vlastnost, kterou dále popíši pod jménem prestiž.Mají-li ideje a přesvědčení pozvolna vnikat do duše davů jsou metody vůdců naprosto odlišné; uchylují se hlavně ke třem prostředkům: tvrzení, opakování a k nákaze. Působení těchto prostředků je dosti zdlouhavé, ale jeho účinky jsou trvalé.Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea ujala v mysli davů. Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoliv důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Náboženské knihy a zákoníky všech věků užívaly vždy pouhého tvrzení. Jeho cenu znají velmi dobře státníci, povolaní hájit nějaké politické stanovisko, i průmyslníci, doporučující reklamou svoje výrobky.Tvrzení nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy. Napoleon říkal, že je jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování. Tvrzená věc se opakováním konečně ustálí v myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu. ( pozn. Goebbels : Stokrát opakovaná lež se stává pravdou ).Pochopíme velmi dobře vliv opakování na davy, vidíme-li do jaké míry působí i na nejvzdělanější jedince. Opakováním se věc posléze zakoření v hluboko ležících oblastech nevědomí, kde se vytvářejí motivy našich činů. Zakrátko zapomeneme, kdo je původcem opakovaného tvrzeni a nakonec mu sami věříme. Z toho pramení překvapující síla reklamy. Když jsme stokrát četli, že nejlepší čokoláda je čokoláda X, představujeme si, že jsme to slyšeli z mnoha stran a jsme o tom konečně pevně přesvědčeni. Čteme-li tisíckrát, že prášek Y vyléčil největší osobnosti z nejúpornějších nemocí, jsme nakonec v pokušení jej také zkusit, onemocníme-li stejnou chorobou. Čteme-li stále v týchž novinách, že A je úplný padouch a naopak B velmi čestný muž, jsme o tom nakonec přesvědčeni, nečteme-li ovšem často také jiný deník opačného mínění, kde ocenění obou je obrácené. Jedině tvrzení a opakování mají dost moci, aby se mohly vzájemně potírat.Je-li tvrzení stále stejně a dosti často opakováno, jak se to stává u jistých finančních podniků, jež mohou vykoupit všechny konkurenční firmy, vznikne to, co nazýváme myšlenkovým proudem, a začne působit mohutný mechanismus nákazy. Ideje,city, emoce a přesvědčení mají v davech nakažlivou moc, která je stejně silná jako nákaza bacily. Tento jev pozorujeme i u zvířat, jakmile jsou ve stádu.Trhnutí jednoho koně napodobí záhy i ostatní koně v téže stáji. Zděšení nebo bezhlavý poplach několika ovcí přenese se ihned na celé stádo. Nakažlivost rozčilení vysvětluje náhlost paniky. Také mozkové poruchy, jako např. šílenství, se šíří nákazou. Je známo, že psychiatři často propadají šílenství. Nedávno byly uvedeny dokonce případy, kdy se některé formy šílenství, např. agorafobie, přenesly z člověka i na zvířata.Nákaza nevyžaduje současnou přítomnost jedinců na jednom místě; může působit i na dálku pod vlivem jistých události, která zaměří mysli týmž směrem a dají jim zvláštní vlastnosti davů, jmenovitě jsou-li mysli připraveny nepřímými faktory, které jsme již studovali v dřívějších kapitolách. Tak např. revoluční výbuch v r. 1848 rozšířil se z Paříže rychle po velké části Evropy a otřásl několika monarchiemi. (Viz mé poslední knihy Psychologie politique, Opinions et Croyances, Révolution francaise.píše LeBon)Napodobování, kterému se přikládá tolik vlivu v sociálních jevech, je ve skutečnosti pouze výsledkem nákazy. Jelikož jsem ukázal vliv napodobování jinde,omezím se zde na prostou reprodukci toho, co jsem o této věci již dávno pověděl a co od té doby bylo rozvedeno jinými spisovateli:"Jsa podoben zvířatům, je člověk svou přirozeností napodobivý. Napodobování je pro něho potřebou, ovšem pod tou podmínkou, že je zcela snadné; z této potřeby se rodí vliv módy. Ať jde o názory, ideje, literaturu nebo prostě o oblek, kolik lidí se odváží vzepřít se její moci? Davy je třeba vést ne důvody, ale vzory. V každé době je skromný počet osobností, které ji vnucují svůj způsob jednání a které pak neuvědomělá masa napodobuje. Tyto osobnosti se nesmějí příliš odchýlit od všeobecně přijatých názorů. Potom by bylo velmi obtížné je napodobit a jejich vliv by se rovnal nule. Proto také lidé, kteří stojí příliš vysoko nad svou dobou, nemají na ní obyčejně skoro žádný vliv. Propast je příliš hluboká. Z téhož důvodu mají Evropané se všemi výhodami své civilizace tak nepatrný vliv na východní národy.Společné působení minulosti a vzájemného napodobování způsobují, že všichni lidé téže země a téže doby jsou si navzájem tak podobní, že i u těch, o nichž bychom si mohli myslit, že se z tohoto vlivu nejspíše vymaní, filozofové, učenci a literáti, mají myšlení i sloh tak příbuzný, že lze okamžitě poznat, ke které době náleží. Není třeba dlouho hovořit s nějakým člověkem, abychom podle toho,co čte, poznali, jaké je jeho pravidelné zaměstnání a prostředí, v němž žije."(Gustav le Bon: ľHomme et les Sociétés, leurs origines et leur histoire, díl II,. strana 116, r. 1881.)Nákaza je tak mocná, že vnucuje lidem nejen určité názory, ale i určité způsoby cítění. Tato nákaza vzbudí někdy pohrdání i takovým dílem, jako např. Tannhausser a za několik let vyvolá naopak k němu obdiv, a to právě u těch, kteří je dříve nejvíce snižovali.Také názory a přesvědčení davů se šíří hlavně cestou nákazy a nikoliv cestou uvažování. Dnešní názory dělníků se tvoří v hospodách tvrzením, opakováním a nákazou. Přesvědčení davů všech dob vznikla sotva jinak. Renan právem srovnává první zakladatele křesťanství "se socialistickými dělníky, kteří šíří své ideje od hostince k hostinci" a již Voltaire poznamenal o křesťanském náboženství, že "po více než sto let k němu lnula ta nejnižší lůza".V podobných případech nákaza, vykonavši svůj vliv na lidové vrstvy, přechází později do vyšších vrstev společnosti. Vidíme to dnes na socialistických naukách, které si počínají podmaňovat i ty, kteří by byli pravděpodobně jejich první obětí. Mechanismu nákazy ustupuje i osobní zájem. A proto každý názor, který se stal lidovým, vnutí se nakonec i nejvyšším společenským vrstvám, i když je absurdnost tohoto vítězného názoru

sebepatrnější. Tento zpětný vliv nižších společenských tříd na vyšší je tím

zajímavější, že přesvědčení davů vyplývá vždy více nebo méně z nějaké vyšší

ideje, která v prostředí, kde se zrodila zůstala často bez vlivu. Vůdcové,

nadšení touto vyšší ideou, se jí zmocní, znetvoří ji a stvoří sektu, která ji

znovu přemění a šíří ji pak v davech stále více překroucenou. Stavši se lidovou

pravdou, vystupuje jaksi zpět ke svému zdroji a působí pak na vyšší vrstvy

národa. A tak přece jen nakonec rozum řídí svět, ale řídí jej velmi zdaleka.

Filozofové, kteří tvoří ideje, obrátili se již dávno v prach když účinkem právě

popsaného pochodu jejich myšlenka konečně vítězí.Nabývají-li názory, propagované tvrzením, opakováním a nákazou velké moci, je to proto, že nakonec získají tajemnou sílu, zvanou prestiž.Vše, co ve světě vládlo, ať ideje nebo lidé, uplatnilo se hlavně jen touto neodolatelnou silou, kterou vyjadřuje slovo prestiž. Je to výraz, kterého se užívá příliš různým způsobem, takže je nesnadné ho definovat, i když můžeme pochopit smysl, který se mu dává. Prestiž se může snést s jistými city, jako např. s obdivem nebo bázní - stává se často, že jsou přímo jejím základem - může však docela dobře existovat i bez nich. Velkou prestiž mohou mít mrtví, kterých se již nebojíme, jako Alexandr Veliký, Caesar, Mohamed a Buddha. Na druhé straně se neobdivujeme určitým fikcím, jako příšerným božstvům podzemních indických chrámů, která přesto mají zřejmě značnou prestiž.

Prestiž je ve skutečnosti jakási fascinace, kterou náš duch pociťuje před

určitým jedincem, dílem nebo ideou. Tato fascinace ochromuje všechny naše

kritické schopnosti a naplňuje naši duši úžasem a úctou. City, jež pak vyvolává,

jsou nevysvětlitelné jako všechny city, patří však asi do téže třídy jako

sugesce, které podléhá hypnotizovaný. Prestiž je nejmocnější hybnou silou každé

vlády a bohové, králové i ženy nebyli by mohli nikdy bez ní vládnout.

Rozmanité druhy prestiže lze rozdělit na dvě základní formy: prestiž získaná

a prestiž osobní. Prestiž získaná je ta, která je nám propůjčována jménem,

jměním a vážností. Může být zcela nezávislá na osobní prestiži. Osobní prestiž

je naopak něco osobitého, co může někdy existovat současně s vážností, slávou i

jměním, bývá někdy jimi i zesílena, ale může docela dobře působit i samostatně.

Získaná nebo umělá prestiž je mnohem rozšířenější. Někdo má prestiž již jen

prostě proto, že má určité postavení, jmění a hodnosti, třebas by jeho osobní

hodnota byla sebenepatrnější. Voják v uniformě a soudce v červeném taláru mají

vždy prestiž. Pascal proto právem zdůraznil nutnost talárů a paruk pro soudce;

bez nich by ztratili velkou část své autority. I nejzavilejší socialista je

rozechvěn při pohledu na prince nebo markýze a s podobnými tituly vylákáme na

obchodníkovi vše, co si jen budeme přát. (Tento vliv titulů, uniforem a

vyznamenání na davy se vyskytuje ve všech zemích, i v těch, kde vědomí osobní

nezávislosti je nejvíce rozvinuto.Prestiž, o které jsem právě mluvil, mají pouze osoby; vedle ní lze však postavit ještě prestiž, kterou mají i názory, literární nebo umělecká díla atd. Je to obyčejně jen výsledek opětovného opakování. Protože dějiny a zvláště dějiny literární a umělecké jsou pouze opakováním týchž soudů, které se nepokouší nikdo kontrolovat, opakuje nakonec každý to, čemu se naučil ve škole. Jsou určitá jména a určité věci, kterých se nikdo neodváží ani dotknout. Pro moderního čtenáře je četba Homéra nepopiratelně nesmírně nudná - kdo se to však odváží říci? Parthenón je ve svém nynějším stavu celkem nezajímavá zřícenina, má však takovou prestiž, že ji vidíme jen v rámci historických vzpomínek. Zvláštností prestiže je především to, že nám brání vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou a že ochromuje naše úsudky. Davy potřebují vždy a jedinci velmi často zcela hotové názory na všechny věci. Úspěch těchto názorů nezávisí na tom,jak dalece jsou pravdivé nebo pomýlené, ale závisí jedině na své prestiži.Přicházím nyní k osobní prestiži. Je zcela jiné povahy, než prestiž umělá nebo získaná a představuje vlastnost nezávislou na každém titulu a každé autoritě. Malý počet osob, které ji mají, působí opravdu magnetickým vlivem na své okolí i na lidi jim společensky rovné. Vynucují si poslušnost jako krotitel u dravé šelmy, která by ho mohla tak snadno rozsápat.Velicí vůdcové davů, Buddha, Ježíš, Mohamed, Johanka z Arku, Napoleon, měli tuto formu prestiže ve velkém měřítku. Především jí mají co děkovat, že se uplatnili. Bohové, hrdinové a dogmata se vnucují, ale nediskutuje se o nich:jakmile se počnou kriticky rozebírat, rozplynou se.Týrejte lidi jak chcete, dejte je zabíjet po

miliónech, buďte příčinou vpádu za vpádem - vše je vám dovoleno, máte-li jen

dostatečný stupeň prestiže a schopnost si ji udržet.

 

Ať už vědomě nebo ne, bytost, idea nebo věc, které mají prestiž, jsou ihned napodobeny cestou nákazy a vnucují celé generaci určité způsoby cítění a myšlenkového výrazu. Napodobování bývá obyčejně neuvědomělé, a právě to je činí dokonalým.Při zrodu prestiže působí mnoho faktorů; jedním z nejdůležitějších byl vždy úspěch. Každý člověk, který měl úspěch a každá idea, která se uplatnila, lámou již touto skutečností veškerý odpor.Prestiž mizí vždy s neúspěchem. Hrdina, kterého dav včera vítal, bude jím zítra popliván, potká-li ho nezdar. Reakce bude tím větší, čím větší byla prestiž. Lid pak pohlíží na padlého hrdinu jako na sobě rovného a mstí se na něm za to, že se sklonil před nadřazeností, kterou již neuznává. Robespierre měl nesmírnou prestiž, když dal popravovat své kolegy a veliký počet současníků; když byl jednou nepatrnou většinou přehlasován, ztratil okamžitě prestiž a byl veden na popraviště s týmž proklínáním, jako před nedávnem jeho oběti. Věřící vždy rozbíjejí sochy svých starých bohů s velkou zuřivostí. Prestiž, ztracená neúspěchem, mizí velmi rychle, může však být také vyčerpána diskusí, což přirozeně vyžaduje delší dobu. Tento postup má ovšem zaručený výsledek, neboť kriticky rozebraná prestiž. přestala být prestiží. Bohové a lidé, kteří si dovedli dlouho zachovat svou prestiž, nestrpěli nikdy, aby se o nich diskutovalo. Chceme-li se dát obdivovat davy, musíme si je vždy držet od těla.

 

Adolf Hitler se dostal k moci také díky tomu, že působil na vlastnosti typické pro Německý národ. Když posloucháme záznamy jeho projevů zjistíme, že pokud obsahují nějakou myšlenku, tak jistě pouze omylem, a že neustále omílají to samé. Mnoho lidí se diví, jak mohly být účinné - právě proto, že byly zanícené, jednoduché a neustále se opakující. Davy vnímají iluze a obrazy. Tím lépe, čím jsou zapálenější a přesvědčenější, čím jsou blíže jejich smýšlení, čím více se opakují a čím jsou jednodušší. Davy nemají schopnost rozumně uvažovat.

 

Davové chování je stejné pro jakoukoliv skupinu čehokoliv, jejíž části jsou spolu v nějakém kontaktu. Takto popsané davové chování má skoro formu fyzikálního zákona a není nijak zvláštní, že lidé se chovají stejně.V přírodě mají tělesa tendenci chovat se tak aby byla v rovnováze. Aby byla v místě vyváženého silového působení. Snaží se chovat tak aby jejich potenciální energie ( daná vzdáleností od centrálního tělesa ) byla co nejmenší. Stejně tak lidé se snaží chovat tak aby jejich vzdálenost od centra byla co nejmenší. V přírodě je schopnost tělesa konat práci dána jeho potenciální energií. Ve společnosti je schopnost člověka dělat práci ( což může znamenat změnit stávající stav ) také měřena vzdáleností od centrálního názoru. Proto se ostatní lidé snaží schopnost svého kolgy snížit. Vše je ale vzájemné. Člověk, který se příliš vzdálil od centra má většinou sám snahu se k centru přiblížit. Může to být způsobeno zákony, morálkou, financemi, psychiatrickým léčením, citovým vydíráním atd.

Jinak řečeno často platí : socializace = otrokizace. Manipulativním názvoslovím se to nazývá konformita. Tlak nutící nás shodnout se s většinou, přizpůsobit se, nevyčnívat ze skupiny se nazývá konformita. Solomon Asch zkoumal faktory, které konformitu ovlivňují. Je jich mnoho, takže jen několik příkladů. Konformita narůstá, pokud ostatní členové skupiny mají vyšší "sociální statut" než pokusná osoba. Pokud se objevil alespoň jeden "rebel", který řekl správnou odpověď, konformita poklesla. Roli sehrály i tak neuchopitelné faktory jako třeba "sympatie k ostatním členům". Paradoxní také bylo, že pokusné osoby spíše podlehly "konformnímu tlaku" ve skupině lidí, které neznaly, než mezi svými přáteli s těmi se asi nesouhlasí lépe. Pouhá čtvrtina lidí nepodlehla "sugesci skupiny" a za všech okolností trvala na své odpovědi. Projevují se tendence podřídit se tlaku ostatních (skutečnému i jen představovanému), souhlasit s většinovými názory, postoji a způsoby chování ve skupině, vyhnout se tomu, abychom byli považováni za odpůrce, "jiného", podivína apod. Příčinou může být i přání neudělat chybu "pokud všichni říkají', mají asi pravdu". Touha někam patřit, zapadnout do skupiny je asi silnější než vlastní názor a důvěra ve svůj rozum.

 

Detailní výzkumy lidské mysli jsou nejvíce finacovány reklamními giganty,a to pro lepší manipulaci spotřebitelů. Ale nebojte se : manipulace nebolí. ( Ale ty následky ). Podle některých výzkumů je IQ podvědomí odhadováno na 20-40, což stačí k pochopení pojmů bohatý, chudý, peníze a majetek. To k manipulaci stačí. Možná by nevadilo, že reklamní agentury pomáhají prodávat zboží. Zboží nejsou jenom výrobky, zboží jsou i víra, zločin a nájemní zločinci, tj. politici.

 

Chce - li zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může

být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká. Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Vezměme si, že by každý občan platil daně tak, jako podnikatelské firmy na konci roku (navíc samotní podnikatelé mají tu možnost, převážnou část této sumy odepsat si jakožto nové investice). Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích. Dav je přesvědčen, že dnes kdy platí devadesátek je na tom lépe než za feudalismu, kdy se církvi platil desátek. Za feudalismu se daně platily daleko menší ( třeba 3 % ) a jen občas. Platily se například ve válečných letech. A po třicetileté válce kdy se některá území v českých zemích vylidnila a neměl kdo platit daně, byly v některých oblastech zvýšeny daně na neskutečných 30%. Pokud neumíte počítat zjistěte si v některé knize například o regionální historii, jaké měly poddaní robotní povinnosti. Půl dne v týdnu, jeden den v týdnu bez koně nebo s koněm ( podle velikosti majetku ), někteří bohatí dokonce dva dny. V zimě kdy se na polích nepracovalo poddaní na panské nechodili. Dnes jenom daň z příjmu znamená, že občan chodí do práce přes půl roku zdarma, a navíc při nákupu zboží platí spotřební daň.Přičtěte k tomu, že cena zboží se z 80% skládá z nákladů na dopravu a reklamu. To nemluvím o práci Římského klubu Faktor čtyři, kde se píše, že je možné ( po určitých investicích ) s polovičními náklady vyrábět dvakrát více. Přesto  věřím, že tento bordel je ten nejlepší možný bordel, který může být. Le Bon uvádí, že všechny formy davových přesvědčení mají náboženský charakter. Náboženskými nejsme jen tehdy, uctíváme-li nějakého boha, ale i tehdy, když dáváme všechny síly svého ducha, veškerou oddanost své vůle a všechen žár fanatismu do služeb nějaké věci nebo bytosti, která se stává cílem a vůdcem našich myšlenek a činů. Právě u davů se tento náboženský cit velmi projevuje, má velmi prosté charakteristické znaky: zbožňování domněle vyšší bytosti, bázeň před mocí, která se jí přisuzuje, slepé poslouchání jejich rozkazů, neschopnost rozebírat její dogmata, touhu šířit je a tendenci pokládat za nepřátele všechny, kdo ji neuznávají. Ať se takový cit vztahuje k neviditelnému bohu, ke kamenné modle, k hrdinovi nebo politické myšlence, zůstává vždy v podstatě náboženským Moc slov je těsně spjata s představami, jež slova vyvolávají a je úplně nezávislá na jejich skutečném významu. Obyčejně jsou nejpůsobivější právě ta slova, jejichž smysl je nejméně vymezený. Takové jsou např. výrazy: demokracie, socialismus, rovnost, svoboda apod., jejichž smysl je tak nejasný, že k jeho přesnému vymezení by nestačily ani objemné knihy. A přece je jisto, že se k jejich krátkým slabikám pojí síla opravdu magická, jako kdyby obsahovaly rozřešení všech problémů. Shrnují v sobě různé druhy neuvědomělých tužeb a zároveň i naděje v jejich uskutečnění.Hlavním faktorem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, nýbrž klam. Nejlépe se klame zmatením jazyků. To věděli již autoři Bible. To znamená například špatnými definicemi slov. V podstatě každý jazyk klame. Některé národy nemají například výraz pro pocit štěstí. Jiné zase pojmy skládají z pojmů, takže například znak pro dům by se skládal ze znaku pro studnu a ženu. Být feministkou už bych v tom viděl skrytý mužský šovinismus. Z těchto příkladů vidíme, že každý jazyk vytváří ve vědomí člověka jeho vlastní virtuální realitu. Je zde souvislost s Godelovou větou o neurčenosti.

 

Davem ( a duší davu se zabýval také Spengler). Napsal knihu Zánik Západu. Srovnal v ní tehdejší situaci s obdobím zániku říše římské. Spenglerovo pojetí dějin bylo částečně popsáno v časopise Marathon.

 

Spenglerovo pojetí dějin jako vývoje jednotlivých lidských kultur vychází z Kanta. Svět není věc o sobě, je to jev. Má-li něco, cokoliv, pro nás existovat, musí to vstoupit do našeho vědomí a tudíž nabýt jeho forem. Jak je to o sobě a pro sebe, je pro nás nezjistitelné. Náš svět neboli svět není tedy nic o sobě, ale je to soubor toho, co se nám jeví a co my ze svého nitra do těchto jevů vnášíme, je to naše poznání. Svět a poznání, pokud pojem "poznání" chápeme dostatečně široce, jsou totéž.Poznání se děje v určitých nám apriorně daných formách smyslovosti a rozumu, z nichž se nemůžeme vymanit. Náš svět tedy nutně nabývá, co se týče smyslovosti zejména formy prostoru a času, co se týče rozumu formy kauzálního chápání jevů. U ahistoricky myslícího Kanta jsou tyto formy totožné pro všechny lidské subjekty všech dob a typů. Ne tak pro filosofa dějin Spenglera. Smyslové a rozumové formy jsou v něčem totožné, ale vždy se v něčem liší. Spengler zde navazuje na Nietzscheho a Chamberlaina, ale v základní podobě nacházíme tuto myšlenku u Leibnize. V přírodě neexistuje totožnost, ale jen podobnost. Žádný subjekt (monada) nemůže být absolutně identický s jiným a tudíž se musí lišit i jejich poznávací formy.Neexistuje jediný typ lidského subjektu, který se vyvíjí kamsi vzhůru a stále se "zdokonaluje", asi jako konstrukce automobilu či letadla, ale různé subjekty různých historicky vzniklých typů lidí, kteří vytvářejí svůj specifický svět forem, své poznání a svou kulturu. Z tohoto důvodu není ani jediný "svět", "všelidský svět", ale mnoho světů, tj. zcela specifické a navzájem odlišné, i když se vždy v něčem podobající světy různých subjektů. Poznání není vývoj "lidského" rozumu. Tento údajně všeobecný rozum, rozum jako takový, je jen projekce našeho specifického rozumu do dějin poznání.Členění poznání na smyslové a rozumové je do značné míry umělé schéma. Již od Berkeleye víme, že každé smyslové vnímání doprovází činnost rozumu. Např. identifikace předmětu předpokládá účast paměti a schopnost generalizace. Goethe, na něhož se Spengler často odvolává jako na hlavní zdroj své filosofie dějin, člení svět subjektu jinak, a sice na "to, co se děje" a "to, co se stalo". Život je proud dění. Rozum interpretuje toto dění převedením do generalizovaných forem pojmů a myšlenek. "Co se stalo" lze pak chápat jako poznání v užším slova smyslu.Co platí o jednotlivém subjektu, platí také o subjektech kolektivních. Také jejich uplynulý život, historie, je proud, resp. soubor mnoha proudů, cosi, co se děje, probíhá, je to "dějící se", - ale dříve, ne dnes. Naproti tomu historiografie, popis a výklad tohoto dění, může vypovídat jen o tom "co se stalo", ono dříve "dějící se" petrifikuje, převádí do formy ztrnulých, "nedějících se" pojmů a výroků. Přítomnost "se děje", minulou přítomnost lze uchopit jen v myšlenkové formě, tj. ve formě "stavšího se". Dějiny, jak se děly, "skutečné" dějiny jsou tudíž něco jiného než historiografie, pojednání o nich. Historiografie je vždy pohledem určitého subjektu nebo souboru subjektů, tj. myslících lidí určitého kulturního typu a určité doby. Je determinována jednak gnozeologicky, protože "dějící se" je vždy něco jiného než "stavší se", jednak rozdílností subjektů, jejich poznávacích forem a světů. "Každá doba má své dějiny minulosti... Každá doba si představuje minulost podle sebe", Feuerbach.V "dějícím se",v dějinách není určujícím činitelem rozum, ale cosi za ním, co lze nazvat podstatou, přirozeností, charakterem, duší určitého typu člověka, neboli v projevu člověka jeho vůlí. Zde působil na Spenglera Schopenhauer. V dějinách stejně jako v životě jednotlivce hraje rozum služebnou roli, vykonává jen to, co je dáno duší, co chce vůle, a hledá různé způsoby její realizace. Proto v dějinách nenacházíme jednotný proud umění, vědy, náboženství, filosofie, ale jejich různé styly podle příslušných typů lidských duší. Kdyby byl rozhodující rozum, byli by všichni lidé v podstatě stejní, byli by "racionalisty" a jednali by z "racionálních" důvodů.Jenže za racionalitou se vždy ještě něco skrývá, totiž to, co se racionálně sleduje, a to je racionalitou samotnou nevysvětlitelné. Staří Egypťané stavěli racionálně pyramidy, ale důvod,proč je stavěli, nelze pochopit z pouhého racionálna. Prvotní je vůle, skutečnost, že něco chtěli a tato vůle je výrazem jejich specifického charakteru, přirozenosti, duše.Kdyby v dějinách vládl rozum, tj. ve skutečnosti rozum, jak si ho dnes představujeme my, neboť nejsme schopni pod tímto pojmem chápat něco jiného, než co je nám dáno naším životním názorem a naší přirozeností, totiž utilitaristický rozum, pak by lidé před námi museli být stejní "racionalisté" jako my, jen s menšími znalostmi a snad méně vyvinutým myšlením. Pak by ale bylo vyloučeno, aby např. stavěli gotické nebo barokní domy se zcela neužitečnou, nefunkční, zbytečnou neracionální výzdobou a složitými tvary, nýbrž museli by jako my veškeré úsilí věnovat otázkám hygieny, pohodlí a "vkusu".Dějiny nedávají našemu racionalismu za pravdu.Naše kultura začíná kolem roku 1000, umělecky vrcholí barokem, od počátku 19. století přechází do civilizačního stádia a dnes se blíží svému konci. Z analogie s jinými kulturami určuje Spengler trvání této kultury na přibližně tisíc let.Všechny optimistické vize o stále se kultivujícím lidstvu, které spěje v ustavičném pokroku k metám spravedlnosti a svobody, nebo technokratické o proměnách člověka v blížící se "postindustriální" společnosti superhojnosti, je třeba podle Spenglera zahrnout mezi anekdoty, protože špatně znají člověka a stále si o něm a o dějinách vytvářejí iluze. Lidským světem a světem každé lidské pospolitosti právě tak jako světem každého jednotlivce nevládne rozum, morálka nebo ekonomika, ale vůle, která je nezměnitelná a slepá. Člověk nemůže změnit své touhy, své vášně a pudy. Podle těchto vášní se pak řídí jeho rozum, morálka i tendence ekonomiky. Pokud se v rámci jedné kultury mění její duše, je to tím, že k faktické moci nastupují jiní lidé, příslušníci jiných tříd, lidé odlišného myšlení a cítění. Na konci kultury další možnosti

vnitřních proměn neexistují. To je podle Spenglera náš případ. Speglerova věštba se v mnohém mýlila, v mnohém se vyplňuje. Věda a technika se zatím zdaleka nevyčerpaly. Komplikovanost nejen myšlení, ale i života dále pokračuje, dokonce stále vzrůstajícím tempem. Musí tato tendence přece jen jednoho dne skutečně skončit zhroucením? To je otázka,která znepokojuje intelektuály. Vědeckotechnické myšlení si ji neklade a pracuje, vyvrací Spenglerovy pesimistické prognózy Chceme-li dát naopak Spenglerovi za pravdu, můžeme především konstatovat, že materiální pokrok přivádí celou planetu na pokraj záhuby. Vzduch se stává nedýchatelný, voda nepoživatelná. Přitom se obecně věří, že věda zachrání, co sama způsobila.Obrovský význam se přisuzuje sportu, jakoby výsledek nějakého utkání byl historickou událostí, na níž závisí osud světa. Přitom za několik dní je vše zapomenuto, jsou zase nové senzace. Davu se musí stále předhazovat nějaké novinky. Život je stále umělejší a organizovanější.

Ale zatímco dříve se objevovaly jen pokusy organizovat masy shora, dnes se dav navíc organizuje sám. Touží po organizovanosti stejně jako po umělosti. Občas si hraje na milovníka přírody, ale denně sleduje výklady obchodů, aby zjistil, co je v nich nového a pokochal se jejich "krásou".Člověka nelze organizovat a manipulovat libovolně, ale jen v tom směru, který odpovídá jeho přirozenosti. Možná existují manipulátoři, kteří hnětou lid ve svých spárech, ale tito manipulátoři se drží u moci jen tím, že podkuřují davovým vášním.Pokud bychom uvažovali právnicky, tj. chápali člověka jako schopného svobodné volby a odpovědného za své činy, dojdeme k závěru, že vina za všechny tyto negativní tendence padá na hlavu davu a jeho reprezentantů,kteří rozpoutávají jeho materialistické vášně. Tito lidé, organizátoři davu a jeho modly, sami vyznávají davové vášně a proto plně patří mezi dav. Neexistuje jen dav dělníků, rolníků, živnostníků a úředníků, ale také dav politiků, umělců a vědců, dokonce i dav filosofů. K davu patří každý, kdo vyznává davové vášně, bez ohledu na povolání a vzdělání. Davovost je otázka životního názoru. Spengler tvrdí, že bažení po zábavách, blaženosti a požitcích "není vkus velkých objevitelů samých, a také ne znalců technických problémů". Snad tomu tak bylo ještě na začátku 20. století, ale dnes už není pochyb, že naprostá většina těchto lidí je stejného rodu jako dav, vyznává stejné vášně a stejný životní názor.Na jedné straně nacházíme příznaky úpadku, na druhé v dějinách dosud nevídaný pokrok. Tuto rozpornost lze sledovat snad ve všech oblastech moderního života. Všude lze nalézt důvody k optimismu a zároveň k nejčernějším prognózám. Neexistuje "pokrok" vůbec, jako takový, ale vždy jen pokrok v něčem, který znamená zároveň regres v něčem jiném. To je vlastní podstata skutečnosti, že jedni nacházejí před lidstvem skvělou budoucnost, jiní blížící se katastrofu. Záleží na úhlu pohledu Spengler bývá někdy označován za "jednoho z teoretických předchůdců nacismu". To je hodnocení velmi zjednodušené. I když Spengler některé základní myšlenky přejímá od Chamberlaina, jeho koncepce dějin v Zániku Západu není rasistická. Spengler, jednotlivé vysoké kultury nechápe jako "nižší"a "vyšší", natož jako dílo jediné výjimečné rasy. Jsou pro něho výrazem vnitřních životních představ určitých typů lidí. To je vše. Spengler je historický fatalista. Nevěří, že je možné zhroucení nynější západoevropské kultury odvrátit nebo významně oddálit. To bylo pro nacionálně socialistickou ideologii nepřijatelné. Rosenberg mu vytýká, že opět jako mnozí před ním odhaluje nějaké historické "zákonitosti". Neznáme takové zákony, soudí Rosenberg, a také netvrdíme, že jednáme ve shodě s nimi a máme nějakou "pravdu", natož vědeckou. Jsme ale přesvědčeni, že máme dostatek vůle a energie, abychom uskutečnili svou ideu, které hluboce věříme. Demokratická ideologie je se Spenglerovou filosofií dějin v rozporu. Demokratický svět je podle Spenglera zase jen svět určitého typu lidí určité doby, stejně jako třeba svět monarchistický. Demokracie, zvláště angloamerického typu, pro něho rozhodně nepředstavuje žádnou "metu", k níž se "lidstvo" dopracovalo tisíciletým vývojem či "pokrokem",aby ji do budoucna již neopustilo a od nynějška se s odůvodněním, že jde o "nejlepší systém ze špatných", soustředilo na její neustálé zdokonalování. Takové pojetí je podle něho opět mýtus, a to nikoliv nějakého "člověka" vůbec,ale právě moderního, inteligentního velkoměšťáka západoevropské civilizace a jeho souputníků.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 18. září 2016, 16:31
Makat po čtyřicítce osm hodin denně? A ještě k tomu celý pracovní týden? To je pro lidský mozek nebezpečné! Podle australských vědců hrozí, že člověk zhloupne a zhorší se mu rozeznávací schopnosti. Jenže o zkracování pracovní doby nechce české ministerstvo průmyslu ani slyšet... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/122463/nova-studie-vedcu-prace-po-40-nici-mozek.html
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 18. září 2016, 16:16
3 Teorie Elit ;-) ODSákům se dokonale daří rozeštvávat lidi proti nezaměstnaným, jako kdyby vysávali 90 procent z rozpočtu státu, ačkoliv sociální dávky netvoří ani 3 procenta rozpočtu.

Nejlepší je unavený a prací zničený dělník, protože nadbytek práce ničí mozek více než lenošení. Vysvětlím proč!!!
Práce na střídavé směny poškozuje mozek https://www.novinky.cz/veda-skoly/355668-prace-na-stridave-smeny-poskozuje-mozek.html
Nová studie vědců: Práce po 40 ničí mozek! http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/122463/nova-studie-vedcu-prace-po-40-nici-mozek.html
NOČNÍ PRÁCE NIČÍ MOZEK https://www.respekt.cz/na-zdravi/nocni-prace-nici-mozek
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 15.9 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 34 hodnocení neregistrovanými
  • 25. prosince 2013, 20:15
  • 1615 zobrazení
  • 0 oblíbené