Napoleonova politika

Mužové ducha podobají se meteorům, povětroňům, aby shořeli, avšak tím právě dobu svou osvítili.

Napoleon.

Vládnoucí vrstvy a nejen ony vždy hledaly poučení v historii. Získávaly tak poměrně levně životní zkušenosti, které by v jiném případě financovaly ze svého. Dnes hledáme poučení ve virtuální historii. Umožňuje nám to konstruovat a věřit v současnou virtuální realitu. K tomu jak ji konstruovat opět nalezneme poučení v historii. Uvedeme příklad všeobecně známé virtuální reality. Netalentovaný Salieri neměl rád talentovaného Mozarta. Mozart byl jistě velice talentovaný, jenže Salieri, kromě toho, že podporoval Mozartovu rodinu po Mozartově smrti, byl také velice talentovaný. Dokonce svým hudebním dílem pomáhal změně společenského řádu z feudalismu v kapitalismus. Šlechta tleskala jeho opeře Tarare, která předpovídala pád feudalismu a příchod nových pořádků. Když přišly, rozšířila šlechta jako pomstu pomluvy o Salierově podílu na Mozartově smrti. Posloužil tomu Puškin a jeho kontakty na Rakousko – Uherskou šlechtu. ( Informace čerpány z přednášky prof. Štedroně ).

Podobně Napoleon a jeho politika se hodili jednou jako pokroková a pozitivní věc, jindy přesně naopak. Virtuální realita se nejlépe tvoří výběrem a zatajením informací. V poslední době, kdy se všechny problémy transformují na občanskou společnost, demokracii a podobné vágní pojmy bez obsahu a v dnešní době i bez užitku se poukazuje na to, že Napoleon vytvořil policejní stát atd. To měl Napoleon čekat až mu zahraniční nepřátelé rozvrátí ekonomii a stát? To taková Anglie, nebo Španělsko se svými koloniemi byly vzorem občanských práv? Podívejme se jak na Francouzskou revoluci reagovala habsburská monarchie, která byla z Francouzské revoluce ve velkém stresu.

Habsburská monarchie hned od počátku Velké francouzské revoluce sledovala s napětím vývoj situace. Císař Leopold II. ( 1747 – 1792 ) s určitým uspokojením konstatoval, že revoluce Francii vnitřně oslabí. Když si uvědomí širší souvislosti, prosazuje společně s Pruskem práva na intervenci, neboť revoluce ohrožuje monarchie a absolutistické státy. Též vznikl názor, že se revoluci dalo zabránit řadou reforem a že reformy Josefa II. zabránily intenzívnějšímu ohlasu francouzské revoluce. Pražský přírodovědec Josef Bernard Scotti navrhl, aby měšťanstvo dostalo rovnprávné zastoupení na českém zemském sněmu. Když přibývalo hlášení o vnitřních poměrech, vydala vláda v roce 1795 patent o velezradě. Trest smrti postihne každého, kdo by se pokusil o změnu státního zřízení. Vláda Františka I. ( 1792 – 1835 ) vybudovala pevný policejní režim. Obava z revoluce dostávala hysterický charakter. Činnost profesorů střežila církev a policie. Dlouholetý a systematický dozor vychoval z učitelů bojácné a vládě vždy oddané lidi.

A co ve Francii?

Joseph Fouché ( 21. 5. 1759 – 25. 12 .1820 ). Příznivec francouzské revoluce, podílel se na jakobínství, když zjistil její neperspektivnost, zasadil se o její pád. Pomohl i při nástupu Napoleona k moci. Ochraňoval Napoleona a současně proti němu intrikoval. Spojil se s ministrem zahraničních věcí Talleyrandem, který od roku 1808 byl agentem Ruska.

Vraťme se do habsburské monarchie a podívejme se jak to viděl Metternich.

Metternich zajistil, že účast rakouské armády na Napoleonově tažení v Rusku byla značně formální, navíc tajně informoval ruskou vládu o úkolech a přidělených cestách. Tvrdí se, že některé informace získával také od své milenky vévodkyně Vilemíny Zaháňské. K Metternichovým postřehům, platným i mimo jeho dobu, patří bezesporu postřeh, že silného Ruska se bude obávat Evropa, silného Pruska Rakousko a sjednocené Německo bude hrozbou Francii. Německo v úloze evropské velmoci ohrozí všechny menší státy.

Jiří Frajdl, Stopy české špionáže.

Joseph Goebbels : Rede des hern reichsministers Dr Joseph Goebbels an die tschechischen kulturschaffenden und journalisten am 11. september 1940 in Berlin :

V tom momentu, kdy se anglická moc zhroutí k zemi, budeme mít možnost organizovat Evropu nově, a sice na základě hledisek, která odpovídají sociálním, ekonomickým a technickým možnostem dvacátého století. Jsem přesvědčen, že během padesáti let se nebude myslet pouze v pojmech zemí. Mnoho dnešních problémů pak úplně vybledne a mnoho z nich toho nezbude. Bude se pak myslet v pojmech kontinentů a evropské myšlení budou naplňovat a budou jím hýbat možná větší problémy. Viděli jste Říši ve válce a budete si moci udělat představu o tom, co to bude znamenat v míru. Pak naše velká, národně nejsilnější Říše kromě Itálie prakticky převezme vedení Evropy. Zatímco až dosud jsme německým filmem zajišťovali našich 86 milionů Němců, máme do budoucna oblast odbytu nesouměřitelně rozsáhlejší.

Mezi spisy německého autora Emila Ludwiga, zaujímá první místo jeho Napoleon. Velmi zajímavé je líčení Napoleonovy snahy vytvořit Panevropu, zajímavé tím více, že se právě nyní o tomto tématu horlivě mluví znova… Co stálo před Slavkovem před napoleonovým duchem? Spolek států pod vedením Francie. Rusko je Asie, Anglie je ostrov venku. Pevnina musí být sjednocena, samé střední a menší mocnosti pod francouzskými orly. Tato Napoleonova myšlenka po Slavkovu přijímá určité formy. Po Slavkovu je v Napoleonově moci sjednotit Evropu. Napoleon válku nevyprovokoval. Po bitvě u Marenga toužil po míru. Od Rakouska se však nemohlo čekat, že jej přijme. V Evropě nemohli vedle vládnout Habsburk a revoluce ( Napoleon ).

Nelze v bitvě u Slavkova vidět pouze epizodu válečnou, nýbrž politickou událost prvého řádu – mezník velké Evropy… ( Z knihy : Mezník velké Evropy mohyla míru u Pratce, sestavil a vydal v prosinci 1933 nákladem vlastním J. A. Klíč, Vyškov – Drnovice. ).

Chceme – li hodnotit prostředek musíme znát co předcházelo a co následovalo.

PŘEDREVOLUČNÍ FRANCIE

Aprés nous le déluge ( Po nás potopa ). Vévodkyně ( markýza ) Johanna Pompadour.

Byla absolutistickou monarchií, nejmocnější evropskou zemí, ale také dlouhodbě v krize kvůli válkám a nákladnosti byrokratického aparátu a královského dvora, s vysokým státním dluhem. Hojně se vyskytovaly osvícenské teorie. Společnost se rozdělovala na tři stavy, daně platil třetí stav, politická práva měly první 2 privilegované stavy. V letech 1774-1792 na trůnu LUDVÍK XVI. Za něj vzrůstala nespokojenost s francouzskou politikou, které přerostla v revoluci. Její průběh je všeobecně známý, zopakujeme jen, že třetí stav se dne 17.6.1789 prohlásil za Národní shromáždění a 9.7.1789 za Ústavodárné národní shromáždění. Byly vydány srpnové dekrety ÚNS: 4. - 11.8. 1789 zrušen sociální systém starého režimu, odstraněna privilegia šlechty, osobní závislost rolníků na vrchnosti, roboty, cechy, církevní desátky (zachování jen poddanských platů za užívání půdy). Ve dnech 20. – 26. 8. 1789 schválena Deklarace práv člověka a občana o 17 článcích: lid je jediný zdroj moci, rovnost před zákonem, náboženská a názorová svoboda, podíl na veřejném životě, svobodné podnikání, nedotknutelnost soukromého vlastnictví

Dne 3. září 1791 byla přijata 1. francouzská ústava: - Francie konstituční monarchií

- oddělení moci výkonné (král), zákonodárné (poslanci) a

soudní (nezávislí, volení a neodvolatelní soudci)

- přísná kontrola státních financí

- základní občanská práva (svoboda tisku, slova, právo soukr. vlastnictví)

- právo pro majetné muže (aktivní občané), pasivní občané nízké daně či žádné

(=nemající majetek)

- hospodářská ustanovení pro rozvoj obchodu a výroby (zrušeny cechy, státní

monopoly, vnitřní cla, jednotný metrický systém)

po přijetí ústavy konec činnosti ÚNS, ústava nebyla příliš uspokojivá pro většinu občanů – přetrvala 10

měsíců

1791 Pilnické prohlášení – dohoda Pruska (Fridrich Vilém II.) a Rakouska (Leopold II.) s cílem potlačit

revoluci a restaurovat francouzskou absolutistickou monarchii (výzva evrop. státům ke společ. intervenci)

b) období zákonodárného shromáždění 1.10. 1791 – 20.9. 1792

shromáždění od počátku konflikty s králem, hrozba zahraniční emigrace + 1. protifrancouzská koalice

(Rakousko František II. a Prusko Fridrich VilémII.) na hranicích Francie, spory francouzských politiků:

girondista Brissot byl pro preventivní válku X jakobín Maxmilien Robespierre zdůrazňoval špatný stav

armády a nutnost vnitřních změn před započetím války, nakonec zvítězil návrh na vyhlášení války

válka revolucionářů s vnějším nepřítelem:

duben 1792 - vyhlášena Francií válka Rakousku, zpočátku převaha Rakouska, pak vyhlášena „lidová obrana revoluce“ ve Francii - Zákonodárné shromáždění vydalo 11.7. 1792 dekret Vlast v nebezpečí, dekret dal vzniknout dobrovolnické armádě vedle Národních gard, v oddíle dobrovolníků z Marseille vnikla hymna revoluce i dnešní Francie= Marseillaisa

9./10. srpna převrat – povstání drobných obchodníků, měšťanů a tovaryšů, v čele Gerges Jacques Danton, útok sanculótů a dobrovolných oddílů na královský palác, král sesazen, zatčen za velezradu a spolčení s nepřítelem a uvězněn v Templu = svržení monarchie

moc do rukou revoluční komuny (obecní rada ze zástupců lidu = sansculotů), drahota a nedostatek potravin, neúspěch ve válce (pád Verdunu), zprávy o přípravě spiknutí artistokratů – strach lidu z převratu

vedl k dalšímu povstání Pařížanů 2.9. 1792.

lidová povstání + obránci země způsobili obrat ve válce – vítězství nad intervenční rakouskou armádou

v bitvě u Valmy 20.9. 1792, ústup intervenční armády, Francouzi do protiútoku – okupace Frankfurtu,

Bruselu, obsazení Savojska a Nice, všude zrušení feudálního režimu a zavedení občanských práv

zrušena ústava a rozpuštěno Zákonodárné shromáždění = konec 1. Fáze

II. FÁZE REVOLUCE

vyvrcholení, heslo „Vítězství nebo smrt“

a) období girondistického Konventu 21.9. 1792 – 2.6. 1793

centrum dění Konvent zvolený na základě všeobecného volebního práva (ale bez nižších vrstev)

společný

zájem – odstranit krále a vyhlásit republiku, cílem bylo svrhnout tyranii v celé Evropě

Konvent poprvé přiznal volební právo všem mužům bez ohledu na majetek

21.9. dekret o zrušení královské moci, 22.9. 1792 vyhlášena republika
leden 1793 byl Ludvík XVI. na nátlak jakobínů popraven, v říjnu i jeho rozmařilá a pyšná žena Marie Antoinetta
poprava krále ohromila a sjednotila evropské panovníky proti revoluci (obava) – nepřátelská koalice (Rakousko, Prusko, Španělsko, Velká Británie, Nizozemí, německé a italské státy, později i Rusko), tato koalice znamenala vnějšího nepřítele pro Francii + vnitřní nepřátelé => royalistické povstání rolníků v zaostalém kraji Vendée v Z Francii – vedeno kontrarevoluční šlechtou, duchovenstvem a podporováno Velkou Británií, nakonec krvavě potlačeno => prohloubení rozporů girondistů X jakobínů
zhoršení hospodářské situace (růst cen potravin, nezaměstnanost…)
své neúspěchy se girondisté snažili zakrýt terorem (vůči kritikům, Komuně a lidovým řečníkům), pokládali revoluci za skončenou
1793 povstání „zběsilých“ – v čele J. Roux, požadavky maxima = nejvyšší ceny obilí, chleba, potravin proti spekulantům
stupňování lidového odporu + neúspěchy v Belgii a Porýní – Francie poražena u Neerwindenu v březnu 1793
2.6. 1793 převrat – povstání Pařížanů X girondistům, obležen Konvent, vůdci girondistů zatčeni – revoluce vyvrcholila, její nejradikálnější představitelé jakobíni byli podporovaní chudinou

období jakobínského Konventu 2.6. 1793 – 27.7. 1794

hlavní politickou silou jakobíni – dominantní a vůdčí osobnost Maxmilien Robespierre
opora jakobínů o střední vrstvy a sedláky – opatření v jejich prospěch: -na venkově zrušeny feudální

povinnosti bez náhrad

- rozprodej půdy emigrantů mezi rolníky, rozdělení obecní půdy

- přijat zákon o všeobecném maximu (= nejvyšší přípustné ceny

za obilí, a základní potraviny)

- dekret proti lichvě a spekulaci - stanovena horní hranice dělnického platu

příprava nové – jakobínské ústavy – nejdemokratičtější systém od doby starověkých Athén, v platnost měla vejít po skončení revoluce, zaručovala: -základní občanské svobody

- přirozená lidská práva (na práci, sociální podporu, bezplatné

vzdělání, každoroční volby s přímým a všeobecným hlasováním

pro všechny muže bez ohledu na majetek

- zavedena instituce referenda

- povinnost povstat proti vládě porušující práva lidu

+ zachování nedotknutelnosti soukromého vlastnictví

vzhledem k politické situaci nevešla ústava v platnost

na venkově další povstání – vedle Vendée i v Lyonu…, mezitím Britové obsadili přístav Toulon
vláda - obavy z návratu předrevolučních poměrů (= revoluce v nebezpečí) => zavedena revoluční diktatura, „velký teror“, Konvent se pokusil vládnou Francii systémem výborů a komisí – vzniká:

- Výbor pro veřejné blaho – v čele Robespierre, neomezené pravomoci, řídil

obranu země, zahraniční politiku, válečnou výrobu a

zásobování, měl zástupce v krajích a armádě (komisaři)

- Výbor veřejné bezpečnosti – boj s domácími odpůrci revoluce, dohled nad policií

- Výbory bdělosti – hledání odpůrců revoluce, politika teroru (pronásledování..), pokus o

systematické zničení vnějších revolučních nepřátel

červenec 1793 byl zabit Jean Paul Marat – posloužilo jako jedna ze záminek k rozpoutání hrůzovlády
vydán dekret o podezřelých – započalo hledání skrytých nepřátel, udavačství, věznění a popravy, proti rozsudku nebylo odvolání
likvidace frakcí – proti „zběsilým“ (agitátoři, požadavek utužení teroru), proti církvi – odmítla červnový převrat, konfiskace majetku, vyhánění duchovních z farností..,
Francie v totální válce – zavedení všeobecné branné povinnosti (muži 18 – 25 let), vyhlášena všeobecná mobilizace + armádní reforma (nová strategie a taktika, posílení armády, upevnění kázně, do čela oddaní revoluci, výroba zbraní, práce v nemocnicích apod.)
do konce roku 1793 byl dobyt zpět Toulon (zásluha Napoleona Bonaparta)
červen 1794 vítězství nad Rakušany u Fleurus, Belgie navždy vytržena z moci Habsburků
tvrdá opatření jakobínů i proti nevinným – rozpad revoluční jednoty:

-radikální levice – héberisté (Hébert, Rousin) požadovali rozšíření revoluce a utužení teroru

-umírnění dantonisté ( přívrženci Dantona) – uzavřít mír s nepřítelem (zvl. s Anglií), svobodu

podnikání, zmírnění revolučních opatření

proti dantonistům a dalším odpůrcům zaveden „velký teror“ = nepřátele zničit, hromadné popravy…,

Robespierre využil i vojsko k odstranění odpůrců, byl popraven populární revoluční politik a řečník

Georges Danton, zrušeny výslechy, soud bez obhajoby – rozsudek nevina či smrt

jakobíni tak ztratili širokou lidovou podporu – vznik opozice – 26.7. 1794 (tj. 9. thermidoru) Robespierre

zatčen a s dalšími byl bez soudu popraven („Ať žije republika!“ , „Pryč s tyranem!“) = thermidorský

převrat znamenal konec revoluce (její vzestupné fáze)

k moci thermidoriáni = nepřátelé jakobínských myšlenek, kteří z revoluce zbohatli a chtěli ji skončit

III. FÁZE REVOLUCE

a) období thermidoriánského Konventu 27.7. 1794 – 25,.10. 1795

politická moc – zbohatlíci z revoluce, odliv revoluční vlny, sestupná fáze revoluce, rozpuštění jakobínského klubu

- reformy: - odstraněna moc revolučních výborů, zrušeno všeobecné maximum, svoboda podnikání a

obchodu =>drahota, strádání lidových vrstev

-4-

odpor royalistů – tzv. „bílý teror“ proti republikánům – povstání royalistů poraženo v říjnu 1795, odpor

girondistů a jakobínů – zorganizování selské války v Bretagni a Vendée

1795 separátní mír s Pruskem v Basileji, pak mír s Nizozemím a Španělskem, pokračování bojů s Anglií a

Rakouskem, tažení do Belgie a Porýní, francouzské síly se přeměnily na útočné – výboje a dobývání území

srpen 1795 thermidoriánská ústava – republika zachována, ale občanská práva omezena (zrušeno

všeobecné volební právo), zaveden volební cenzus (volební právo jen pro majetné), dvoustupňový volební systém (moc v rukou obchodníků, podnikatelů a statkářů)

- říjen 1795 – konec činnosti Konventu

období direktoria 26.10. 1795 – 9.11. 1799

Pozn. Nejprve kratší poznmka k mezinárodní sitiuaci, kterou osvětlíme na příkladu hamburské krize :

Hamburk byl v 18. století vedle Frankfurtu, Kolína nad Rýnem a Berlína jedním z nejdůležitějších bankovních center v Německu. Krátce před příchodem nového století se v severním Německu odehrála krátká, ale vážná finanční krize, která měla své epicentrum v Hamburku. Události v roce 1799 byly vyvolány především politickými změnami v Evropě a Americe.

Druhá polovina 18. století přinesla Hamburku nebývalý rozkvět. Do té doby probíhaly veškeré zámořské obchody, směřující do Hamburku, výhradně v režii koloniálních mocností – zejména Velké Británie a Francie. Rok 1769 se stal v historii Hamburku významným mezníkem. Tehdy začalo hanzovní město samo obchodovat se zámořím, když v pozadí byly změny v Americe, které nakonec vedly ke vzniku USA. V Hamburku i dalších přístavních městech prudce vzrostl objem obchodů. Mnoho obchodníků začalo větřit velké zisky, protože přímý obchod s "novým světem" bez zprostředkovatele podstatně zlevňoval export i import. Význam obchodního spojení s mladými Spojenými státy byl takový, že již roku 1794 byl v Brémách otevřen první konzulát USA v Evropě. Vedle Brém to byl také Hamburk, který díky své centrální evropské poloze získal na důležitosti. Konec 18. století přinesl dalekosáhlé změny také na evropské politické scéně. V Evropě na jedné straně stály Francie a Dánsko, na druhé Anglie, Rakousko, Rusko a Prusko. Po separátním míru s Pruskem v roce 1795 získala Francie území na levém břehu Rýna. Současně pokračovala ve válce proti Anglii a Rakousku. V těchto válkách se především vyznamenal mladý korsický generál jménem Napoleon Bonaparte. Roku 1795 se Napoleon stal, poté co bylo potlačeno povstání royalistů, vrchním velitelem vojenských oddílů v Paříži. Zanedlouho převzal generál velení francouzské armády v severní Itálii, kde vyhrával nad rakouskými vojsky. Mírem v Campo Formio ( 1797 ) muselo poražené Rakousko odstoupit Francii rakouskou část Nizozemí ( Belgie ) a potvrdit francouzské panství na levém břehu Rýna. Tak zůstala Anglie největším francouzským nepřítelem a díky své převaze na moři zůstala i nenapadnutelná. Francie proto chtěla zasáhnout britské impérium na citlivém místě v zámoří a rozhodla se pro válečné tažení do Indie. Aby toto tažení bylo proveditelné, musel být nejdříve získán Egypt. A tak vyrazil Napoleon v květnu 1798 z pověření direktoria s 350 loďmi a armádou čítající na 30.000 mužů s jediným cílem - dobýt Egypt. Neklid ve Francii a Nizozemí vedl k tomu, že se – kromě obchodu se zámořím – velká část francouzských a nizozemských obchodních aktivit přesunula do severoněmeckých přístavů Hamburku a Brém.

Napoleonovu nepřítomnost v Evropě využili jeho protivníci k protiúderu. Bonaparte zatím v Egyptě porazil nepřátelské vojsko v bitvě u pyramid, ale 1. srpna 1798 zdecimoval anglický admirál Viscount Horatio Nelson francouzské loďstvo v bitvě u Abúkíru. Napoleon se vypravil do Sýrie, ale jeho postup byl zastaven u Akkonu. Ve Francii rostla zatím nespokojenost s vládou direktoria, které bylo zapleteno do nejrůznějších skandálů a korupce. Pak zasáhlo opět do války Rusko a v roce 1799 jeho armáda přešla Alpy a spolu s rakouskými oddíly vstoupila do Itálie. Vyčerpávající boje, žhavé slunce a mor oslabily francouzské vojsko a když pak přišly zprávy o vážné situaci ve Francii a v Evropě, rozhodl se Napoleon k návratu. Anglie se pokusila zabránit Napoleonovi v návratu námořní blokádou. Tato blokáda byla rozšířena i na severoněmecké přístavy Hamburk a Altonu, které Anglie považovala za nejjižnější výspu Dánska, tehdejšího francouzského spojence. Blokáda Hamburku byla ovšem pro město a jeho okolí pohromou. Mnoho, a často i velice spekulativních obchodů, bylo tehdy na úvěr a jejich splácení bylo blokádou znemožněno. V srpnu 1799 vypukla finanční krize naplno. Když už se situace stávala kritickou, přišla nečekaná záchrana v podobě generála Bonaparta, kterému se podařilo prorazit anglickou námořní blokádu a vrátit se v září 1799 zpátky do Francie. Krátce po svém návratu provedl Napoleon za pomoci vojska státní převrat. Neschopné a zkorumpované direktorium bylo 10. listopadu 1799 rozpuštěno a Napoleon Bonaparte se stal prvním konzulem.

Návratem francouzského generála pozbyla námořní blokáda smysl.

nová forma republikánské vlády: pětičlenný výkonný orgán a zákonodárný sbor o 2 sněmovnách – Rada

pěti set (dolní sněmovna) a Rada starších (horní sněmovna)

konec teroru a hrůzovlády, odmítnutí předrevolučních pořádků stejně jako revolučního teroru
uvolnění ekonomiky a liberalizace cen, oživení obchodní a průmyslové výroby => hospodářská prosperita
tři různé vztahy obyvatelstva k revoluci: - rolníci a buržoazie (=většina) revoluci uvítala – byla totiž zrušena

monarchie, poddanství a feudální privilegia, ustanovena volnost

podnikání, rovnost občanů a byl rozdělen církevní majetek

- např. sansculoti chtěli v revoluci pokračovat

- zastánci starých režimů (většina šlechty a duchovenstva) byly proti

revoluci

vytvoření opozičních skupin: - zleva - lidové hnutí, které uspořádalo tzv. spiknutí rovných v čele

s Gracchusem Babeufem s cílem nastolení tzv. rovnostářského

komunismu, ve svém Manifestu předvídají, že francouzská revoluce je

předstupeň dalších slavných světových revolucí, toto hnutí usilovalo

o zrušení soukromého vlastnictví a nerovnosti, spiknutí odhaleno1797,

potlačeno a Babeuf byl popraven

- zprava – neúspěšný pokus royalistů o státní převrat

ve Francii sílila nutnost režimu pevné ruky a konsolidace poměrů (zadlužení státní pokladny, nutnost zastavit inflaci, růst cen a nezaměstnanosti)
9. 11. 1799 byl uskutečněn státní převrat – proveden Napoleonem Bonapartem za pomoci jeho bratra Luciena, ministra zahraničí Talleyranda, policejního ministra Fouchého a za podpory vojska
do čela Francie se postavilo kolegium 3 konzulů (Napoleon Bonaparte, abbé Emmanuel Joseph Sieyes, Ducos), definitivní konec revoluce

VÝZNAM A PŘÍNOS REVOLUCE

- politické a ekonomické sjednocení země

úplné vítězství nad stavovským uspořádáním společnosti i nad státním absolutismem
vytvoření cesty pro průmyslovou revoluci, industrializaci země
zavedení politiky pro občany, suverenita a svoboda lidu
X ale i potlačení zákonných práv

OHLASY REVOLUCE V EVROPĚ

sympatie svobodomyslných vzdělanců, politiků a umělců v Itálii, Belgii, Nizozemí, Anglii a Polsku
nesouhlas ve většině německých zemí, ve Španělsku, Skandinávii, Rusku a v habsburských zemích

v dobytých oblastech (Belgie a Porýní) přátelé (díky svobodě a odstranění privilegií) i nepřátelé (kvůli peněžním dávkám a potravinám pro vojsko – zde konflikty), v Itálii růst sympatií po nástupu jakobínů

Napoleon Bonaparte

Za jakobínské diktatury byl vrchním velitelem vojsko u Toulonu, kde zvítězil nad Angličany. Za to byl jmenován generálem. Za vlády direktoria se vyznamenal porážkou royalistického povstání. Bojoval v severní Itálii proti Rakousku. 1797 porazil Rakousko a ovládl Itálii. (Mír v Campo Formio 17. října roku 1797 ukončil válku mezi Francií a Rakouskem a potvrdil nové východní hranice Francie až k levému břehu Rýna. Rakousko tu uznalo ztrátu svého vlivu v Itálii a vzdalo se Lombardie a Belgie výměnou za Benátsko, Istrii a Dalmácii.

Průběh

Jednání o mírové smlouvě měla probíhat v Udine. Ačkoli to měl Napoleon Bonaparte z Milána coby kamenem dohodil, nechal císařova zmocněnce, nejlepšího rakouského diplomata hraběte Ludwiga Cobenzla, den čekat. Jednání začala 27. září. Postupovala velice pomalu a Napoleon musel vyvinout obrovské diplomatické úsilí. Pokusil se Cobenzla zastrašit, že jednání budou přerušena. Cobenzl byl neústupný. Již během předběžných leobenských jednání narazil na slabé místo rakouské diplomacie - Prusko. Společně čelit Prusku, rakouskému rivalovi, se Cobenzlovi zamlouvalo. Napoleonovi na Prusku nezáleželo a splnění této smlouvy také nepovažoval za závazné. Cobenzl se handrkoval o každý bod smlouvy a jednání všemožně natahoval. Z Paříže přicházely každý dnem nové směrnice, ta poslední ukládala přerušit jednání a pokračovat na Vídeň do 29.září. Napoleon potřeboval konec tažení a spěchal. Rozhodl se riskovat. Nótu o „ultimátu do 29. září“ ukázal Cobenzlovi, který jí byl naprosto zaskočen. Napoleon mohl přerušit jednání a jeho vláda by byla jen spokojena. Vyděšený Cobenzl byl ochoten souhlasit se vším. Benátská republika byla rozdělena mezi Rakousko, Francii a Cisalpinsko republiku. Mohuč a levý břeh Rýna připadl Francii. Rakousko uznalo nové italské republiky. Všechny otázky byly vyřešeny, a tak se 11. října obě strany sešly, aby smlouvu podepsaly. Vyskytly se však netušené obtíže. Napoleonovi se nelíbil článek o Mohuči a rýnské hranici a navrhl jej opravit podle sebe, Cobenzl měl námitky. Za dva dny byl text ale oficiálně schválen, teď už šlo jen o to ho podepsat. Bylo dohodnuto, že se podpisy uskuteční v městečku Campo Formio, na poloviční cestě mezi rezidencemi obou stran. Když byla smlouva 17.října konečně vyhotovena, hrabě Cobenzl, který se obával dalších Napolonových kousků, nečekal v Campo Formiu a odjel do Passariana za ním. Tam byla také smlouva v noci na 18.října podepsána. Ačkoli Napoleon ani Cobenzl v Campo Formiu nebyli, smlouva, jež ukončila pětiletou válku mezi Francií a Rakouskem, vešla do dějin jako mír z Campo Formia. ). Roku 1798 byl poslán do Egypta, aby ohrozil britskou cestu do Indie. Srpen 1798 u Abukiru zničilo britské loďstvo pod vedením admirála Horatia Nelsona francouzské loďstvo. Po návratu do Francie r. 1799 využil nespokojenosti lidí s vládou a provedl státní převrat.

Vnitřní politika:

Byl položen základ francouzským státním, soudním a finančním institucím. Nastala konsolidace vnitřních poměrů, velká autorita Napoleona i důvěra v něj X nepřátelé – republikáni a royalisté

Zrušil obě sněmovny i direktorium a do čela státu postavil 3 konzuly. Skutečná moc v rukou 1. konzula – Napoleon, zvolen zpočátku na 10 let, další 2 konzulové právo poradního hlasu. Roku 1802 se prohlásil prvním konzulem na doživotí. 2. 12. 1804 se korunoval císařem za přítomnosti papeže. Vydal občanský zákoník: velmi moderní, dal pevný řád nově vytvořené společnosti, staví ho na římském právu, náboženská tolerance, občanská a právní rovnost, zrušeny feudální závazky. Ovlivňuje francouzské zákony dodnes. občanský zákoník Code civil (1804) – tradiční francouzské právo + změny provedené za revoluce + staré římské právo, potvrzeno zrušení feudálních práv a povinností, rovnost občanů před zákonem, základní lidské svobody X zájmy státu povýšeny nad zájmy občana, zákoník také počítal s hierarchickou společností, podřízeností bohatství a postavení, práva žen a dětí odstraněna, nepovoleno právo na shromažďování,

NAPOLEON A LEGISLATIVA

Napoleon zavedl rovnost před zákonem a inicioval soudní reformu. Za direktoria bylo 417 soudců policejních a 98 občanských. Roku 1800 bylo v každém obecním arrondissementu (okrese) zřízeno soudnictví prvního stupně, jemuž příslušely též policejní přestupky. Roku 1804 dostala Francie Napoleonův Občanský zákoník (Code civil), z jehož 2281 článků jich většina platí dodnes. Roku 1807 se podílel na vydání finančního zákoníku a roku 1810 na vydání obchodního zákoníku.

Napoleon si na svém občanském zákoníku velice zakládal a je znám jeho výrok, že toto dílo má větší a trvanlivější cenu než jeho vyhrané bitvy.

Jiří Klabouch ( právní historik ) dokládá ve své práci Manželství a rodina v minulosti, že tento zákoník uchovával všechny nejdůležitější výsledky buržoazní revoluce, a dokonce se stal klasickým zpracováním kapitalistických společensko-ekonomických vztahů. Také v oboru manželského a rodinného práva kodifikoval Code civil základní vztahy buržoazní rodiny, ale na rozdíl od demokratické frazeologie, vyjadřoval celkem nepokrytě a srozumitelně její soukromovlastnický základ. Článek 213 tohoto zákoníku formuloval poměr mezi mužem a ženou tak, že "muž je své ženě povinen ochranou, žena svému muži poslušností". O rovnoprávnosti manželů nebylo ani řeči. Žena musela s mužem společně žít a následovat ho do místa jeho pobytu, nemohla nabývat ani pozbývat majetku ani provozovat živnost nebo přijmout zaměstnání či vystupovat u soudu bez mužova svolení.

Majetkové vztahy manželů byly určeny svatební smlouvou uzavřenou před sňatkem. Poněvadž však kapitalismus vyžadoval co největší koncentraci jmění, nebyla-li taková smlouva uzavřena, přecházel ženin majetek pod mužovu správu a muž disponoval i důchodem z ženina jmění

Napoleonův zákoník pojímal manželství důsledně jako občanský poměr, trval na obligatorním občanském sňatku, formuloval své předpisy, pokud jde o překážky, rozlučitelnost manželství, nezávisle na výkladu kanonického práva a zaváděl zejména bez ohledu na konfesní rozdíly jednotné právo pro příslušníky všech společenských tříd bez jakýchkoli výjimek, a byl tak prvním zákoníkem na světě, který uskutečňoval důsledně formální buržoazní rovnost v manželském právu.

V době vydání Code civil ( 23.března 1804 ) byla Francie jedinou zemí na světě, kde byly buržoazní zájmy v oboru manželského práva úplně realizovány. V mnohých evropských státech byla na jeho základě zrušena inkvizice, mučení a nevolnictví.

Po porážce Napoleona se reakce snažila odstranit řadu dílčích vymožeností, které si buržoazie v různých zemích vybojovala. Největší zpátečníci zacházeli až do bizarních detailů. Např. v Římě dali kardinálové odstranit z ulic lampy, které tam pro osvětlení města postavila francouzská správa. Církev se snažila obnovit své panství i nad těmi oblastmi vztahů, které se z její moci vymkly, jako byly právě vztahy manželské. I když si netroufali zrušit vymoženosti revoluce a ponechali v platnosti napoleonské občanské právo, byla v roce 1815 alespoň zrušena rozluka manželství souhlasnou dohodou stran.

Francie je dnes, právě tak jako za Napoleona, rozdělena správně do 114 departementů ( krajů ) a 398 arrondissementů . Je zde patrná jeho myšlenka nutnosti urychleného vybudování funkčního správního systému podloženého promyšlenými zákony.

Napoleon zavedl funkci ministra pokladníka a ministra státního sekretáře. Pokladník kontroloval všechna vydání císařství, státní sekretář byl ministrem ministrů, veliký notář císařství, který podepisoval všechny státní listiny.

Napoleon se zasloužil o oddělení vězňů kriminálních a lehkých delikventů. Vazba trvala nejdéle jeden rok do přelíčení. I to byl obrovský kus dopředu na cestě budování lidských práv a svobod, kdy ještě dlouho po napoleonské éře byl vězení zneužívána jako odkladiště nežádoucích osob na libovolně dlouhou dobu.

Literatura: Napoleonská encyklopedie - Richard Blatný (str.45), Napoleon Bonaparte - A.Z. Manfred a jiné

Roku 1800 zřídil Francouzskou národní banku - Banque de France, zaveden frank a berní systém,

čímž položil základy finanční soustavy. Konkordát s papežem Piem VII. již 1801 – papež se vzdal nároků na půdu zkonfiskovanou za revoluce a souhlasil se státním vlivem na církev, za náboženství většiny Francouzů bylo prohlášeno katolictví cenzura tisku a mluveného slova, tajná policie, přísné postihy protistátních činů zásahy do ekonomiky – kapitalistický vývoj, 1800 zřízena Banque de France, zaveden frank a berní systém, všechny zdroje měly sloužit k expanzivní zahraniční politice, vybudování Grande Armée zavedena moderní školská soustava. Podporoval průmysl a obchod, zavedl moderní školskou soustavu. Předstíral, že pokračuje v reformách revoluce, ale ve skutečnosti zavedl vojenskou diktaturu. Je otázkou zda mohl v situaci v jaké byl nezavést vojenskou diktaturu. Jeho protivníci, nepřátelé Franice a revoluce rozhodně nespali. Neobnovil privilegia a tituly šlechty, ale uděloval nová privilegia a tituly těm, kdo se zasloužili o stát, zejména na válečném poli. Zavedl přísný policejní režim, tajnou policii, cenzuru.

UMĚNÍ EMPÍRU

Empír = umělecký sloh počátku 19. století

Vývojově navazuje empír na klasicismus. Utvořil se na francouzském dvoře císaře Napoleona I. Projevil se zejména v architektuře. Monumentální stavby, napodobující jednoduchý antický styl, měly navěky připomínat Napoleonovo panování a mnohá vojenská vítězství. Znaky: pravidelné linie, symetrie, majestátní uspořádání prvků do harmonického celku kvůli vyvolání představy ant.Říma, střízlivá jednoduchost, barevná střídmost, v interiérech se uplatnil na nábytku – geometrické linie, masivnost, mahagonové dřevo, inspirace starověkou mytologií. Stavěly se triumfální oblouky, sloupy, nové chrámy a muzea, kam se umisťovaly poklady z dobytých zemí (někdy inspirace i egyptským uměním).

Zahraniční politika:

Klasikové marxismu – leninismu konstruovali ve svých dílech jiné společnosti, než bylo do té doby přijatelné a proto též uvažovali o šancích na úspěch. Marx převídal, že socialistická revoluce jako první začne v Anglii ,v jeho době nejprůmyslovější zemi světa. Předpokládal ale, že bez téměř současného vítězství nových poměrů na celém světě, nemá revoluce šanci na úspěch. Lenin tvrdil, že stačí jedna země a šance zde je. Nakonec těch zemí bylo více a nezvítězily. Metody boje byly podobné Napoelonovým. Můžeme se vzít informace z historie před Napoleonem. Starověký Řím a jeho výboje za účelem ochránit své hranice.

" Teď vím, pane, že válku vyhrajeme. Už nemáme žádné spojence. "

John C. Tovey

Budeme – li analyzovat dějiny Evropy zjistíme, že jde většinou o souboj několika hlavních evropských mocností, které si zajišťují své zájmy i daleko od svých hranic. Činí tak koalicemi s jinými státy. Tyto mocnosti jsou : některý německý útvar, Anglie, Francie, Rusko, později též Itálie. Z toho je třeba vycházet při hodnocení napoleonovy politiky. Pojďme pomlouvat Napoleona.

Dobyvačné války, v nichž prokázal vynikající vojevůdcovské schopnosti. Z 81 bitev pouze 4 prohrál.
Války sledovaly vyřazení Anglie ze světového velkomocenského soupeření a získání hegemonie Francie nad celou Evropou. 2. 12. 1805 bitva tří císřů u Slavkova – Napoleon proti koalici Rakouska (František I.) a Ruska (Alexandr II.). Říjen 1805 bitva u Trafalgaru – námořní bitva proti Anglii, kterou vedl admirál Nelson. Nelson padl, ale Anglie zvítězila. Napoleon se rozhodl, že Anglii porazí na poli hospodářském, a proto vyhlásil kontinentální blokádu, v Berlíně 1806: zákaz dovozu anglického zboží.

Kontinentální napoleonský systém Když Prusko konečně, i když poněkud pozdě, pozvedlo zbraně, jeho vojáci, byli poraženi v bitvě u Jeny a Auerstardu v roce 1806. Mírové podmínky byly kruté. Bylo mezi nimi obnovení polského státu, velkovévodství varšavského, čímž přišlo Prusko o svoji část, kterou získalo při rozpadu Polska v devadesátých letech osmnáctého století. Z pruského hlavního města Berlína vyhlásil Napoleon první dekrety, které se staly jeho tzv. kontinentálním systémem. Zasáhly Británii jediným možným prostředkem - zákazem dovozu britského zboží kamkoliv na území francouzského císařství. Napoleon věřil, že znemožnění obchodu srazí Británii na kolena. Pořád však zůstával jeden nepřítel, se kterým se musel vypořádat. Rusové totiž byli stále ještě ve hře. Krvavý a krutý střet v Jílové ukázal, že Napoleon není nepřemožitelný, jenže ruská armáda byla pro změnu jasně poražena ve Friedlandu v roce 1807. A když se Napoleon a car Alexandr setkali u Tylže, ruský vladař nejenže přistoupil na mír, ale udělal nečekaný obrat a stal se francouzským spojencem. ( Pozn. : Tylže, červen-červenec 1807

Jedenáctého dne po bitvě u Friedlandu postavili sapéři uprostřed Němenu rozdělujícího obě armády postaven vor dvěma stany. 25. června v 11 hodin dopoledne na něm došlo k prvnímu setkání obou císařů. Napoleon vstoupil na vor jako první a uvítal Alexandra : „Proč bojujeme ?“ Schůzka Napoleona s Alexandrem trvala dvě hodiny. Když oba vyšli ze stanu ven, byli už spojenci. Setkání obou pokračovala každý den, až do podpisu mírové smlouvy 7. července 1807. Mír s poraženým Pruskem podepsala Francie 9. července. Mezi Napoleonem a Alexandrem bylo uzavřeno spojenectví. Rusko se tím připojilo k dekretu o kontinentální blokádě proti Anglii. Na přímluvu Alexandra Napoleon nesmazal pruské království docela z mapy, ale ponechal mu pouze čtyři provincie na východ od Labe. Západně od Labe se zrodilo nové království vestfálské, kde se stal králem jeho bratr Jerome. Z bývalých pruských provincií v Polsku - Poznani a Varšavy - vytvořil velkoknížectví Varšavské se saským králem Fridrichem Augustem na trůnu. Poláci byli ovšem zklamáni, očekávali restituci velkého Polska. „Já mám o to jiné mínění“ řekl Napoleon generálu Dabrowskimu a dodal : „ Ukážete nyní, jak dokážete hospodařit ve svém vévodství“. Dne 9. července k závěrečnému podpisu mírové smlouvy byl pozván i pruský král. Napoleon s Alexandrem vykonali společnou přehlídku francouzské a ruské gardy. ).

Koncem roku 1807 okupovala francouzská vojska Portugalsko, které se vysmívalo kontinentálnímu systému. Napoleon v následném roce obelstil a vzápětí přemluvil španělského krále a jeho dědice, aby se vzdali svých práv, takže králem se stal císařův starší bratr Josef Bonaparte. Mnozí Španělé však odmítli tuto cizí dynastii přijmout a respektovat a široký odpor se přeměnil v krutou guerillovou (partizánskou) válku, která později díky britské výpravě vedené sirem Arthurem Wellesleym ( pozdějším vévodou z Wellingtonu ) stávala stále úspěšnější. Časem byly francouzké zdroje a morálka vážně poškozeny "španělským vředem". Evropské státy začaly samy vyrábět, což uspíšilo příchod kapitalismu.

Pozn. Podívejme se co kontinentální blokáda udělala s Anglií a jak moc splnila své cíle :

Kontinentální blokáda

Anglie vítězila na moři, na souši zůstával Bonaparte neporazitelný. Když 14. října 1806 porazil Prusy i Sasy u Jeny a Auerstedtu, rozhodl se Napoleon zničit anglický obchod tím, že zakáže anglickým lodím vjezd do kontinentálních přístavů. Dne 21. listopadu vydal "berlínský dekret", kterým vyhlásil kontinentální blokádu a zakázal spojencům Francie i neutrálním státům obchodovat s Anglií a jejími koloniemi. Anglie kontrovala blokádou francouzských přístavů a zastavila veškerý námořní obchod, který neprocházel jejími přístavy, včetně obchodu Spojených států.

Následky kontinentální blokády byly pro Evropu nedozírné. Napoleon chtěl Anglii srazit na kolena, blokáda uškodila více francouzským spojencům a vazalům než Anglii. Aby byla blokáda co nejúčinnější, nepodléhaly zákazu dovozu jen anglické výrobky, ale konfiskovány byly také produkty kontinentální Evropy, které se anglickému zboží podobaly (např. textilie a ocelářské výrobky). Dřívější čilý obchodní ruch s Anglií a Spojenými státy ustal a ceny vystřelily do výše. Protože se Evropa nemohla obejít bez anglických a koloniálních výrobků, rozkvetlo všude podloudnictví, které však nemohlo nahradit přerušené obchodní vztahy. Pevninský průmysl se bez dovážených surovin dostal na mizinu, zatímco Anglii se podařilo udržet obchodní vztahy s Portugalskem a na některých místech Španělska ( Cádiz ).

V roce 1807 přistoupilo k blokádě také Rusko a ukončilo obchodní vztahy s britským impériem. Aby zabránila Dánsku přistoupit k francouzské blokádě, přepadla v září téhož roku britská flotila Kodaň, kterou bombardovala a dánské loďstvo bylo odvlečeno do anglických přístavů. Na jihu Evropy jediné Portugalsko se nepřipojilo k blokádě. Aby dostala Francie celý kontinent pod svou kontrolu, rozhodl se Napoleon Portugalsko obsadit. Když silné francouzské oddíly vtáhly do země, podařilo se portugalskému králi Janu VI. za pomoci Anglie uprchnout s rodinou do Brazílie.

V Brazílii prováděl vypuzený král hluboké hospodářské a politické reformy a zavedl státní vzdělávací systém. Díky těmto reformám se rychle pozvedlo hospodářství dosud zaostalé portugalské kolonie. Angličtí obchodníci, zbaveni možnosti obchodovat s Evropou, vycítili novou příležitost a začali hromadně vyvážet zboží na rostoucí brazilský trh. Nová odbytiště v Jižní Americe kompenzovala ztrátu evropského obchodního prostoru a významně zlepšila hospodářské klima na britských ostrovech.

Dne 5. srpna 1810 vydal Napoleon "dekret trianonský", kterým zatížil všechno koloniální zboží s výjimkou francouzského clem ve výši až 50%. Další dekret z 19. října téhož roku nařizoval veřejně pálit zabavené britské zboží a zvláštní soudy začaly tvrději postupovat proti pašerákům. Protože však mnoho kontinentálních podniků bylo závislých na anglických surovinách a polotovarech, vedla tato zpřísněná opatření k masové nezaměstnanosti a velkému počtu krachů firem a obchodních domů.

Zostření kontinentální blokády postihlo i anglické obchodníky. Jestliže se dosud mnoho produktů dostávalo na pevninu různými oklikami, tak po přísných opatření francouzských úřadů obchod s kontinentem zcela ustal. Současně s přitvrzením blokády se začaly objevovat další problémy. Následkem přemístění anglického exportu z Evropy do Jižní Ameriky bylo zaplavení mladého brazilského trhu anglickými produkty. Došlo k přesycení jihoamerických trhů a situace dosud vysoce ziskových anglických obchodních společností i výrobních podniků se začala zhoršovat.

Hrozící recesi nemohlo už zastavit ani vystoupení Ruska ze systému kontinentální blokády v roce 1810. Podobně jako ostatní evropské země, tak i Rusko trpělo blokádou a zoufale potřebovalo dovážet anglické zboží. Proto se car Alexandr I. odvrátil od Napoleona a zakázal dokonce dovoz francouzského luxusního zboží. Našlo se však jen málo anglických vývozců, kteří riskovali přepadení francouzskými námořními hlídkami a vydávali se na nebezpečnou plavbu do baltských přístavů.

Začátkem roku 1811 ve Velké Británii vypukla hospodářská krize, v historii známá jako "velká panika" ("great panic"). Ztráta trhů přivedla mnoho obchodních domů do platební neschopnosti a protože již nikdo nechtěl poskytovat nové úvěry, přišly konkurzy. Krize zachvátila postupně celou Anglii. Anglické hospodářské zemětřesení pocítili také obchodníci na druhé straně Atlantiku, kteří udržovali s Británií úzké obchodní vztahy. Zlepšení nastalo již v únoru roku 1811, když na základě výnosu anglického parlamentu převzal vládu Jiří IV. a situace se postupně zklidnila.

Napoleonova blokáda, která způsobila mnoho škod na všech stranách, přinesla evropské pevnině také jednu pozitivní skutečnost. Vyloučení, do té doby vedoucí průmyslové mocnosti – Anglie, z evropského obchodního dění, urychlilo hospodářský rozvoj v kontinentální Evropě. Evropské země a města, které se dříve spoléhaly na dovoz, byly v době blokády odkázány jen na sebe a snažily se chybějící produkty samy vyrábět. Již brzy po zavedení blokády vyrostlo "na zelené louce" mnoho nových podniků a vznikala také celá nová průmyslová odvětví. Tak průmyslová revoluce ovládla se zpožděním evropský kontinent.

Násilně oddělené trhy ( Anglie a evropská pevnina ) se nakonec naučily žít samostatně a obejít se jeden bez druhého. Tato skutečnost vedla, po pádu kontinentální blokády a obnovení mezinárodního obchodu, k hospodářské nerovnováze a následně k další těžké hospodářské krizi v letech 1816/17.

1806 Napoleon zrušil Svatou říši římskou národa německého a z 16 německých států vytvořil Rýnský spolek. František I. se vzdal titulu římského císaře. Napoleon obnovil samostatnost Polska pod názvem Velkovévodství varšavské. V bitvách u Jeny a Auerstädtu porazil Prusko a podstatně zmenšil jeho území. 1810 zahrnovala hegemonie Francie téměř celou Evropu. Napoleon nově zřídil a zcela k sobě připoutal království italské (cisalpínská republika se stala královstvím), španělské, neapolské, r. 1808 byl obsazen Madrid. Květen 1809 Napoleon poražen u Asperu, červenec 1809 zvítězil u Wagramu nad Rakouskem – Rakousko muselo uzavřít vídeňský (schönbrunský) mír. ( Pozn. : Mezi 21. a 23. květnem 1809 nad Napoleonem zvítězil arcivévoda Karel Ludvík u Aspern. V úseku mezi Korneuburgem a Stockerau úspěšně bránil Francouzům v přechodu na levý břeh Dunaje v čele své lehké brigády generál Radecký. Radecký byl v bitvě zraněn, ale odměnou za vítězství mu bylo povýšení na polního podmaršálka. Váhavostí rakouského velení bylo vítězství u Aspern promarněno a po vítězství Francouzů 5. a 6. července 1809 u Wagramu, Napoleon názorně předvedl jak se má vítězství využít. Mírové podmínky byly pro Rakousko ponižující, kromě kontribuce 85 miliónů franků, muselo Rakousko přistoupit ke kontinentální blokádě Anglie, snížit stavy vojska na polovinu a vzdát se části území. ).

1812 Napoleon vybudoval armádu a vtrhl do Ruska, velice rychle postupoval, dostal se až do Moskvy. Začala partizánská válka. Moskva byla vylidněna a zapálena. Hlad a zima přinutily Francouze k návratu. Při přechodu řeky Bereziny (tzv. řeka smrti) utrpěl Napoleon porážku, ze které se již nevzpamatoval. Ozvalo se vlastenecké národní hnutí. Koalice Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska porazila Napoleona v říjnu 1813 v bitvě u Lipska = bitva národů. Rozhodnutím spojenců byla ve Francii obnovena vláda Bourbonů – nastoupil Ludvík XVIII., který v květnu 1814 podepsal mírovou smlouvu, která skončila 20 let trvající válku Francie s Evropou. Potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův občanský zákoník. Vydal ústavní chartu, která ustanovovala dvoukomorové shromáždění volené omezeným volebním právem velkých pozemkových vlastníků. Napoleon byl nucen odejít do vyhnanství na ostrov Elba, odtud utekl a podařilo se mu ve Francii obnovit vládu na 100 dní. Nakonec byl 1815 poražen v bitvě u Waterloo. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Svatá Helena, kde r. 1821 zemřel. Napoleon uspíšil příchod kapitalismu v Evropě, položil základy buržoaznímu zákonodárství, ale přinesl i bídu a strádání. Napoleonské války skončily Vídeňským kongresem 1814 – 1815 = mírová smlouva, která provedla nové uspořádání Evropy. Jeho účelem bylo potrestat poražené, odměnit vítěze a zabránit dalším revoltám. Ve Vídni se sešli Prusko, Rakousko, Rusko, a Velká Británie. Hranice Francie byly vráceny do původního stavu jako v roce 1790. Byly stanoveny reparace. Na východofrancouzských pevnostech pobývala po 3 roky spojenecká vojska. Francie musela odevzdat svoji vítěznou flotilu. Anglie se obohatila o Maltu, Helgoland, Kapsko a Cejlon a získala převahu na moři.
Rusko připojilo Finsko a oblast zvanou Besarábie (na rozhraní Rumunska a Ruska). Stalo se hlavní pevninskou velmocí. Zabírá také Polsko, které dostalo název Království polské a bylo spojeno s Ruskem personální unií (= měli společného panovníka). Rakousko získalo Lombardii a benátsko. Prusko připojilo část Saska, Poznaň, Vestfálsko a Porýní. Vzniklo Nizozemské království spojením Nizozemí a Belgie. Norsko bylo spojeno s Dánskem a připadlo Švédsku. Itálie byla nábožensky rozdrobena. Sever ovládají Rakušané, existuje Sardinské království a Království obojí Sicílie. Vzniká Německý spolek, který tvoří 35 monarchií a 4 svobodná města. Německo rozdrobeno do 70. let. Období po kongresu se nazývá rekonstrukce – obnovení starých feudálních pořádků a nastolení starých dynastií. Kvietismus = názor, který prosazují vlády proti revolučnímu hnutí; prohlašují, že mír může být zachován jedině neměnností starých pořádků. Svatá aliance = vzniká na popud ruského cara Alexandra II. Spolek evropských panovníků, kteří se rozhodli společně postupovat proti revolučnímu hnutí, oporou byl Rakušan Metternich.

NAPOLEONSKÉ VÁLKY, přehled

Napoleon Bonaparte (1769 – 1821)

Korsičan, první žena Josefína Beauharnaisová, druhá žena Marie Louisa (dcera Františka I. Habsburského)-

- s ní syna Napoleona II. Orlíka ( vl. jm. Napoleon Francois Bonaparte)

původně dělostřelcem u Bastily, na straně revoluce, 1793 vysvobodil Toulon od Angličanů (=> generálem), po pádu jakobínů krátce vězněn, 1795 potlačil monarchistickou vzpouru v Paříži

po uzavřená separátního míru s Pruskem 1795 na V frontě samotné Rakousko, Napoleon tažení do Itálie 1796 – z totálně rozložené armády složené z dezertérů a raněných zajatců vytvořil organizovanou armádu a použil taktiku bleskového úderu – v S a stř. Itálii vítán jako osvoboditel od cizí dynastie (Habsburkové) – dobyl Piemont, Milán, Řím a Neapol, vyhlášení „sesterských republik“: Cisalpinská + Miláno,

ligurská + Janov, římská + papežský stát, parthenopská + Neapol

1797 mír v Campo Formio – Rakousko nuceno uznat republiky, ztrátu Belgie a Lombardie, v sesterskou

republiku přeměněno Švýcarsko a Nizozemí

Velká Británie posledním nepřítelem a konkurentem – výprava do Egypta v květnu 1798 s cílem přerušit spojení VB s Indií (cestou nalezena Rossetská deska), červen 1798 tajné vylodění, obsazení Káhiry, Alexandrie, ústí Nilu
francouzská expediční flotila pak zničena admirálem Horátiem Nelsonem u Abukiru v srpnu 1798 a tím znemožněn návrat fr. armády po moři – po souši na východ přes Sýrii ( X Turci, Arabové a Angličané) a rychlý návrat do Francie a provedení státního převratu 9.11. 1799

- Francie zpočátku nucena vést obranné války, později nabývaly útočného charakteru, cílem válek bylo

ubránit revoluční Francii i rozšířit revoluci do Evropy, získat spojence a vyřadit VB z velmocenského

soupeření, získat hegemonii Francie nad Evropou

protifrancouzská koalice 1799 - 1801

Británie, Rusko, Rakousko, Turecko, Burgdunsko, Sardinie
ruská vojska vedená A. V. Suvorovem, finanční podíl VB + iniciativa V Egyptě, počáteční úspěchy rusko-rakouského vedení, poté Suvorov odvolán carem Pavlem I. z Itálie (zpět do Ruska)
Napoleon průchod přes Alpy, ze S do Itálie, Rakousko poraženo u Marenga v červnu 1800 a v Bavorsku u Hohenlindenu v prosinci 1800, mír v únoru 1801 v Lunéville – negativní dopad na finanční situaci habsburské říše, hladové bouře

Rakousko dočasně přerušilo nepřátelství s VB – mír v Amiensu 1802 („ozbrojený mír“)

1803 Napoleonova příprava na invazi do Anglie – na základně u Boulogne a na březích La Manche,

převaha v pozemním vojsku, ale obava z britského námořnictva X anglický premiér William Pitt ml.

zbudoval obranu + spojenectví s Rakouskem = přenesení války na evropskou pevninu, což bylo pro

Napoleona riskantní =>invaze se neuskutečnila, zvolen postup do střední Evropy

protifrancouzská koalice srpen 1805 – prosinec 1805

Británie, Rusko, Rakousko, Švédsko
X Napoleonovi postup rakouského vévody Karla, od V maršála Kutuzova (nástupce Suvorova)
Napoleonova armáda přes Rýn do Německa – postup na V proti ruské armádě
porážka Rakušanů u Ulmu a vstup do Vídně bez boje (3.11. 1805)

21.10. 1805 francouzsko-španělská flotila zničena u mysu Trafalgar = vítězství VB pod vedením Horatia Nelsona (v této bitvě zemřel)

2.12. 1805 „bitva tří císařů“ u Slavkova- Napoleon( dále N.B.), císař František II. a car Alexandr I. , útok zahájen Ruskem, koaliční armáda Z od Slavkova, francouzská S a J od Slavkova, Napoleon řídil bitvu z Žuráně – útok do středu armád a jejich rozpůlení, poté zaujal pozici na kopci u Prace a postupně vítězil nad koaličními vojsky,

příměří 6.12. ve Slavkově na zámku, prešpurský mír 26.12 1805 : Rakousko se vdalo Benátska, Istrie,

Dalmácie a části Tyrolska, vznik Italského království

u Slavkova rozhodnuto o zániku Svaté říše římské národa německého (962 – 1806), vznik vazalského

Rýnského spolku (červenec 1806) – 16 J-německých a Z-německých států (Napoleon protektorem),

=> 1. krok ke sjednocení Německa

habsburská monarchie – „císařství rakouské“ , František I. prvním císařem rakouským jako František I.,

zároveň král český a uherský (označení státních úřadů „c. k.“ = císařské a královské)

předstupeň 4. koaliční války 1806
země 3. koalice + Prusko a Sasko
1806 tažení N.B. X Prusku z území Rýnského spolku – vítězství N.B. u Jeny
1807 vytvoření království vestfálského (pro bratra Jeroma), z polského záboru patřícího Prusku Velkoknížectví varšavské (saskému králi Friedrichu Augustovi)
N.B. tažení do Berlína – 21.11. 1806 zde vyhlášena kontinentální blokáda X VB (=celoevropský zákaz obchodu s Anglií a jejími koloniemi) – postižení nejen Anglie, ale i Francie apod. => nedodržováno

protifrancouzská koalice

Británie, Prusko, Rusko
N.B. vítězství nad ruskou armádou u Jílové a u Friedlandu, dobytí Královce, 1807 ruská vojska na řece Němen – mír v Tylži 7.7. 1807 s Pruskem a Ruskem,

Rusko slib dodržení kontinentální blokády a zisk Finska, rozdělení vlivu Francie a Ruska v Turecku

N.B. zabral Portugalsko (záminkou bylo pašování zboží z VB přes Pyrenejský poloostrov)
1808 N.B. operace ve Španělsku a tažení na Madrid – královská rodina Bourbonů zatčena, v červnu španělským králem Josef I. (bratr N.B.)

X

povstání Španělů – národněosvobozenecký boj „guerilla“ organizovaný v každé provincii + pomoc VB

= posila protinapoleonských sil ,N.B. se stává spíše tyranem (dříve osvoboditel)

5. protifrancouzská koalice duben 1809 – říjen 1809

- Rakousko a VB X Bavorsko, Sasko a Rýnský spolek spojenci N.B.

Rakousko poraženo a vytlačeno z Bavorska
duben 1809 druhý vstup N.B. do Vídně, N.B. poražen u Aspern v květnu
N.B. zvítězil u Wargamu v červenci – vídeňský (schönbunnský) mír s Rakouskem v říjnu: rakousko ztráta 1/3 území (hlavně alpské země, Halič a jihoslovanská oblast)
rakouský ministerský předseda hrabě Stadion nahrazen Klemensem Lotharem Metternichem

protifrancouzská koalice

Rusko, Španělsko, VB
1812 N.B. tažení do Ruska, vynucená podpora Rakouska a Pruska
přechod Velké armády 24.6. 1812 přes Němen, Rusové vypálili zemi (zničili tak zásobu potravin) a postupně vtahovali francouzské jednotky hlouběji do Ruska, Rusové ustupovali a vyhýbali se střetům, k bojům došlo až u Moskvy: krvavá nerozhodná bitva u Borodina 7.9.
Napoleonův vstup do vylidněné a hořící Moskvy – marné očekávání nabídky míru ze strany Ruska, demoralizace armády
nucený ústup stejnou cestou – pronásledování Kutuzovovými vojáky a kozáky (partyzáni), rozvrat francouzského vojska za silných mrazů, rozpad koalice N.B.
prosinec 1812 přechod přes řeku Berezinu – zdrcující porážka N.B., tisícové ztráty na životech, Napoleon tajně prchnul přes Polsko, Prusko a Sasko do Paříže
vliv na široké národně osvobozenecké hnutí (nenávist Napoleona a jeho politiky) – Španělsko, Prusko, Vestfálsko a Rakousko, osvobozenecký boj i v Latinské Americe (vznik států nezávislých na Španělsku a Portugalsku)
1813 budována nová francouzská armáda

protifrancouzská koalice 1813 - 1814

Prusko, Rusko, Rakousko, Švédsko
počátek rozpadu Napoleonova impéria

- „bitva národů u Lipska“ 1813 – v srpnu Rakousko válku Francii

rusko-pruské sbory ve Slezsku, od S Švédové – útok na N.B. v Sasku
Rakušané, Češi, Moravané, Chorvati a Němci v S Čechách – N.B. útok do Čech, obsazení Liberce, České Lípy , poté vítězství Napoleona u Drážďan
ústup koalice, bitva v S Čechách u Chlumu a Přestanova – úspěch spojenců, N.B. se stáhl k Lipsku
přistoupení Anglie a Bavorska ke koalici
16. – 19.10. bitva u Lipska zdrcující porážka Napoleona

rozpad Rýnského spolku, vyhnání Francouzů ze Španělska
1.3. 1814 v Chaumontu předběžná dohoda o válečných cílech spojenců po bitvě u Lipska, přesunutí války do Francie – obležena Paříž (březen 1814), Napoleonova kapitulace 30.3. a abdikace ve prospěch 4-letého syna Orlíka 6.4.
květen 1814 – N.B. poslán na Elbu

30.5. 1814 pařížský mír: Francie zpět hranice jako před rokem 1792 a odevzdala válečný materiál
návrat Bourbonů – Ludvík XVIII. (1814 – 1824) – bratr popraveného Ludvíka XVII., Francie konstituční

monarchií, Chartou ponechána většina Napoleonových institucí i zákoník, ale návrat emigrantů s požadavkem navrácení privilegií a majetku, církev snaha o restituci statků…, odpor k Bourbonům

Stodenní císařství březen – červen 1815

neshody na vídeňském kongresu, rozpad jednoty evropských zemí = příležitost pro Napoleonův návrat
N.B. se vylodil s malou flotilou nedaleko Cannes 1.3. 1815, ve Francii vítán, táhl na S a vstoupil do Paříže, Bourboni útěk do Belgie, Napoleon opět na trůně
liberálnější režim, výzva k evropským státům na vídeňském kongresu s programem míru – ale ty prohlásili Napoleona za nepřítele lidstva
Napoleonovo tažení do Belgie, bitva u Ligny s Pruskem – to zahnáno na ústup, poté finální porážka Napoleona u Waterloo16. 6. spojenými vojsky Pruska a Anglie
N.B. podruhé abdikoval 22.6., návrat Ludvíka XVIII.
30.7. N.B. internován na ostrov sv. Heleny jako zajatec Britů, pod vojenským dohledem do smrti 5.5. 1821

2. pařížský mír 20.11. 1815 – reparace 700 mil. franků, ztráta Savojska, Sárska, vojska vítězných velmocí

dočasně ve Francii

VÍDEŇSKÝ KONGRES září 1814 – červen 1815

mírový kongres konaný za účasti všech evropských států (mimo Turecka)
cíle: ukončit války s Francií, restaurovat politické poměry v Evropě, projednat poválečné uspořádání Evropy, zajistit mír a vytvořit bezpečnostní systém - dohodu o společném zásahu X revolučnímu hnutí
hlavní slovo 4 vítězné mocnosti: Rusko – car Alexandr, diplomat Andrej Kirillovič Rauzmovskij

Prusko – král Fridrich Vilém III., kancléř Karel August Hardenberg

Rakousko – císař František I., kancléř K. L. Metternich

Velké Británie – min. zahraničí Robert Stewart Castlereagh, Arthur

Wellesley Wellington

předseda konference – kníže Metternich, významná role francouzského ministra zahraničí Maurice de

Talleyranda – docílil rovnoprávného uznání Francie na kongresu

jednání vycházela z prvního pařížského míru 1814, byla přerušena stodenní vládou Napoleona
byly zde přijaty 4 principy politické (konzervativní):

a) legitimita bývalých vládnoucích dynastií (Bourboni ve Francii, Španělsku, monarchie v Portugalsku

apod.), potlačení ústavnosti na minimum

systém rovnováhy sil v Evropě – aby žádná země nezískala hegemonii, zásada spolupráce a jednoty všech X nebezpečí revolucí a vzájemných konfliktů (zásluha Metternicha – „hrabě Rovnováha“)
územní vyrovnání – hlavním předmětem sporů bylo Polsko a Sasko – konflikt odvrátil kompromisní návrh

Talleyranda, zisky: Prusko – upevnění prvenství mezi německými státy, připojení Porýní, Vestfálska,

Gdaňsk, Poznaňsko, Dolní Lužice, část S Saska a zbytek Pomořanska

Rusko – personální unií připojena hlavní část Velkoknížectví varšavského = Polské

království (polská samospráva omezována, nakonec zrušena), Finsko,

Besarábie (u Černého moře) => pevninská velmoc

Rakousko – S-italské ekonomicky vyspělé Benátsko a Lombardsko, V Halič, Ilyrské

provincie a Tyrolsko, obnova svrchovanosti nad jaderským pobřežím =>

opět námořní velmoc

Velká Británie – námořní základny obsazené za války – Malta, Jónské ostrovy,

strategické body v Antilách, Indickém oceánu, Cejlon, mys Dobré

naděje, část Guayany v J. Americe, Helgoland v Severním moři =>

převaha na moři, hospodářské oslabení Francie = VB bez konkurence

na světových trzích

Sardinské království – Savojsko, Piemont, Nizza a Janov

Vznik personálních unií: Švédsko + Norsko (odškodnění za ztrátu Finska)

Rusko + Polsko (Království polské = Kongresovka)

Dánsku přiznáno Holštýnsko

rakouské katolické Nizozemí spojeno s protestantským = Nizozemské království

Švýcarsko – garance neutrality

Potvrzen vznik Německého spolku – volné sdružení asi 36 (nebo 41) států, 1/3 území Pruska, 2/3 území

Rakouska, (dočasně členy i VB, Nizozemí a Dánsko), + 4 města

(Hamburk, Brémy, Lübeck, Frankfurt) + 4 království (Bavorsko,

Wüttembersko, Sasko, Hannoversko) + řada malých knížectví,

nejvyšší orgán – spolkový sněm ve Frankfurtu + trvale zasedající rada

snaha zabezpečit výsledky jednání – uzavřen Čtyřspolek vítězných zemí (1818 přijata i Francie),

pravidelné kongresy velmocí

- Svatá aliance – slavnostní rakousko-ruské prohlášení (1815 v Paříži),

= charta evropské kolektivní protirevoluční bezpečnosti, připojení

téměř celé Evropy , aliance se v politice řídila křesťanskými principy,

zdůrazněny morální principy, vzájemná pomoc a smysl pro povinnost

po rozporech 1822 rozpad jednoty Svaté aliance – vytvoření 2 bloků (liberální - konstituční monarchie,

konzervativní – absolutistické monarchie) => znemožněná obrana vůči sílícímu demokratickému hnutí,

revoluce 1848 – zánik Svaté aliance

po Vídeňském kongresu nastolení předrevolučních dynastií a státních zřízení, policejní dozor ( je vytýkán Napoleonovy, v hodnocení doby po napoleonských válkách se totéž pouze konstatuje ), podpora

církve („spojení trůnu s oltářem“)

V textu neuvedená použitá literatura

Dušan Uhlíř : Slunce nad Slavkovem

Čestmír Kramoliš : Ve stínu bitvy u Slavkova