Zrádný anděl

"Pod jemnou tvářičkou se objevila pěkná potvora," pomyslela jsem si. Jak hloupá jsem byla, když jsem uvěřila jejím slovům. Když jsem se s ní smála a zvala ji k nám domů.

            Ten osudný okamžik, stisk její ruky s mým manželem, byl bolestný. Nemohla jsem tušit, že tentýž stisk jsem viděla i poté. Ten stisk, objetí, polibek, úsměv a zásnubní prsten na její ruce. To vše bylo mé a nyní? Má snědá tvář se zalila mokrými kapkami, které ne a ne přestat.

            Přes okno jsem se vzduchem loučila pohledy se svými dětmi, které odcházely s ní. "Mami, mami, když ona je tak hodná a stále se směje. Věnuje se nám více než ty. Mami my ji máme moc rádi," říkaly mé děti a přitom se k ní tulily. Vždyť já jsem jejich matka! Já je porodila a vychovala s láskou. Všechny okouzlila dokonce i rodinu mého manžela. Jak to dokázala? Její blonďaté kudrnaté vlasy a modré uhrančivé oči mluvily za vše. Stále se usmívala a pro celý svět by se snad rozdala.

            Já ji poznala náhodně, ale již od té chvíle, co jsem….Ne, nemohla jsem to ani vyslovit. Když jsem spatřila svého manžela s ní, jak v našem domě, v naší posteli. Ne, nesmím na to ani pomyslet. Pak se mi nikdo nemůže divit, že…. Vyškrábala bych jí oči.

            "Ta nenávist mě zaslepila, ale může se mi někdo divit? Jak by Vám bylo, kdyby Vám někdo sebral úplně vše, co jste milovali?" obhajovala jsem se těmito slovy u soudu. Dokáže mne někdo pochopit? Kdo to nezažije asi ne. Nedokáže se vcítit do myšlení zraněné ženy. Ach, ani já teď nic necítím, jen bolest, která mne dusí. Snad smrt by byla vysvobozením, ale? Musím žit s tím, co jsem provedla. Pomstila jsem se, ale bohužel ne tak, jak bych si přála. Chtěla jsem ji ublížit, ale ta zbraň a okamžik překvapení. Odnesl to on, moje láska, moje vášeň, můj navždy milovaný...

Kristý