Sluneční paprsek

Stejně jako kapky deště smyly špínu z ulic, stejně jako nový den dal svými paprsky slunce novou naději na lepší svět, stejně tak jsme věřili my. Věřili jsme a doufali, protože to bylo jediné, co se dalo dělat.

       Seděla jsem v křesle a přemítala si v hlavě všechny vzpomínky. Chtěla jsem zachytit tu krásu třeba jen krátkých okamžiků, kdy jsme byli spolu. Do očí se mi vehnaly slzy a já cítila, že smutek vstupuje do mého života. Chtěla jsem tomu zabránit, ale jak člověk může bojovat s osudem? Jak když  nemá žádné zbraně?

       Uslyšela jsem hlasy z ulice. Dva lidé se hádali o banální věc. Kdybych tak  mohla řešit takové hlouposti, byla bych šťastná. Každá hloupá hádka, kterou jsem dříve vedla, byla zbytečná. Kolika hloupostmi se člověk za svůj život zabýval? Možná, že nyní bych za ně byla vděčná.

       Za posledních pár dní jsem zestárla o několik let. Můj optimismus byl náhle pryč. Pocítila jsem únavu z probdělých nocí. Jako kdybych nespala sto let. Dopila jsem kávu a šla umýt hrnek. Musím se nějak zabavit. Práce mi dodává sílu. Práce mi pomáhá, abych se nezhroutila.

       To čekání mě ubíjí. Volala jsem už několikrát do nemocnice, ale žádné novinky mě nečekaly. Toužila jsem po nějaké uklidňující zprávě. Po něčem, čeho bych se mohla zachytit. V ruce jsem neměla žádné karty, se kterými bych mohla hrát.

       Zazvonil telefon. Nejprve jsem se lekla toho zvuku, který přetnul mé myšlenky. Sáhla jsem po telefonu a nejistým hlasem jsem promluvila. "Prosím." "Mám skvělé zprávy," ozvalo se z telefonu. "Vypadá to, že bude vše v pořádku. Probral se
z umělého spánku. Orgány i srdce zatím pracují dobře. Přijeď do nemocnice, budu tu na tebe čekat."

Byla jsem šťastná. Na tuhle zprávu jsem čekala dlouho. Modlila jsem se a toužila. Splnilo se mé největší přání.

       Vzala jsem si tašku a hodila do ní klíče. Vyběhla jsem
z bytu, nastartovala auto a jela, co nejrychleji to šlo. Ozářil mě paprsek naděje a dodal mi sílu. Posvítil mi, když jsem už přestávala věřit.

věnováno dědovi