Ctitel- Tajný (1. díl)

Bolest hlavy byla k nevydržení a ten zápach, co to jen mohlo tolik čpít? Aceton? Pokusila se otevřít oči. Nešlo to. Panebože, co se děje?
Přes zavřená víčka pronikalo silné světlo a násobilo tak bolest hlavy. Kde to jsem? Nejsem ve svém pokoji! Tohle není můj pokoj!
Chtěla křičet, ale nešlo to, jazyk jakoby ztvrdnul a její tělo ji vůbec neposlouchalo. Dobře Caroline, něco se stalo, vzpomeň si!

Pozoroval ji. Stál jen kousek od ní, tak blízko že by se jí mohl dotýkat. Díky bohu za tu obrovskou lampu, která se tenkrát měla vyhodit.
Jen se snaž holčičko. Ani nevíš jaké potěšení je pro mě vidět tě. Stál ve stínu , kam nedosáhlo to oslepující světlo lampy, která visela přímo nad jeho obětí.
Najednou se ale zalekl. Přestala dýchat nebo se mu to zdá. Chtěl se přiblížit a ujistit se, že je naživu. Ksakru, nemůže být po tobě ty svině, ještě je příliš brzy!
Jeden krok ze stínu.

Co to bylo? Krok? Slyšela jsem dobře?

Ale ano, žiješ. Vrátil se do svého úkrytu a pozoroval ji.

Musíš otevřít oči! Musíš! Ano, otevřela je. Hned však zavřela. Otevřela. Začala divoce mrkat. To ostré světlo bylo k nesnesení. Nemohla pohnout hlavou, nevěděla proč, ale nešlo to. Rozhlížela se po místnosti jen za pomocí očí. Místnost nepoznávala.
Najednou ji začaly strašně svědět záda. Vždyť já jsem nahá! Nahá a spoutaná! Počkat. Vzpomeň si.
Vím, že jsem kojila malou a ... Ach proboha mé dítě,kde je mé dítě. Pomoc! Nic. Žádný zvuk z jejich úst nevyšel. Najednou jí víc rozbolela hlava.
Mé dítě, křik, cizí muž. Jistě, ten muž v kukli mě unesl, to byl on!

Už se probouzí. Je dobře, že jsi konečně otevřela oči. Mám pro tebe malý dáreček. Tiše přešel k dřevěnému pilíři a otočením malého kolečka snížil sílu světla.
Hned na to zmáčkl červený obdelník a otočil se.

Prosím, pomozte mi někdo. Kde je ten hajzl a proč se nemůžu hýbat. Caroline, mysli! Musíš něco udělat. Díkybohu už to světlo tolik nesvítí, asi pomalu dochází žárovky.
Hudba? Slyším dobře, nebo už jsem se úplně zbláznila? Její pohled skončil přímo naproti ní,na velké holé zdi. Z dálky slyšela nějákou operu a přímo před ní jí běžel film. Psaný dopis.

Milá neznámá. Vítám tě v mém království. Jako první věc, bych tě rád ujistil, že živá se odsud nedostaneš. Určitě se ptáš proč? Co jsi komu udělala?
Vlastně ani já sám nevím. Snad jen jedna věc. Jsi matka. Matka malé holčičky, proto to umíš s dětmi. Dovol mi, být teď tvé dítě. Mohu? Souhlasíš? Pokud ano, odpověz. Už to půjde, droga, kterou jsem ti píchl už by měla přestat působit.

,,Nee! Nee! Ty hajzle! Nebudu tvá matka! A Kde je má dcera? "Opravdu už mohla křičet. Ale ne se zcela tak hýbat. Zvedla hlavu. Zjistila že je připoutaná na velkém koženém křesle. Zubařském křesle. ,,Pomoc, prosím! Slyší mě někdo?"

Asi jsi odpověděla negativně, vlastně jako každá. Dobrá tedy. Vybrala sis scénář sama. Za chviličku vylezu, ale ještě předtím. Poslouchej. Tvůj Tajný Ctitel.

Všechno utichlo. Opera co hrála v pozadí taky utichla. Bylo naprosté ticho. ,,Pomoc! Pomoc! "

,,Pššt! "

Ten zvuk znala. Líbezná melodie, která by uspala snad každé dítě. Napínala uši, aby slyšela o něco lépe. Vždyť to je hrací medvídek mé dcery.
Hnědý medvěd z plastu se šňůrkou dole. Když se zatáhne, začne hrát melodie.
,,Ty šmejde! Kde je má dcera. Dělej si se mnou co chceš, ale jí nechej na pokoji! Slyšíš! "

,,Tvá dcera je teď  u sester v klášteře. Zanechal jsem ji před dveřmi. Neboj, nejsem takový surovec, abych ti zabil dítě." Vystoupil ze své skrýše. Byl nahý. Svalnatá, mírně porostlá hruď vůbec nepasovala k dudlíku, co měl přivázaný na krku.

,,Co jsi zač? Jsi nějakej pošahanej magor? Pusť mě ty svině! Zkurvysyne! Fuj ! " Plivla na něj.

,,Takhle se nechová matka k dítěti!" Byl rozčílený. Vřelo to vněm. Otočil se a odešel.

,,Pusť mě! Pusť mě! Pomoc! Prosím! Slyší mě někdo! "

Slzy mu stékaly po tváři. Ta svině! Ta svině! Nenávidím ji! Nenávidím svouji matku! Byl rozrušený. Sešel ze schodů k malému stolečku.

,,Kde jsi ty sráči? Slyšíš? Co bude?" Divoce s sebou škubala na křesle a povolila jednu pásku na zápěstí. To je má šance! Rychle! Rychle než se vrátí!
Odepla si i druhou přesku na ruce. Cítila nezkonalou úlevu, ale ještě pořád zcela nemohla ovládat své tělo. Rychle! Škubla páskou na noze. Rozhlédla se.
Ještě tu není! Dělěj Carol! Sehla se ke druhé noze...

,,Ať tě to ani nenapadne! " Vylezl z poza rohu. Mířil jí na hlavu pistolí. ,,Okamžitě lehni! " ,,Prosím vás..." ,,Lehni!" Hlas mu přeskočil o tóninu výš.
,,Jsi mrcha , nic jinýho. Víš to? Dal jsem si tolik práce a pochválila jsi mě? Ne! Nejsi dobrá matka! Nejsi vůbec dobrá matka!
,,Prásk, prásk!" Padl na zem. Přitáhl si kolena k bradě a začal si pobrukovat melodii. Přes slzy v očích zíral na odkapávající krev snad ze všech otvorů.
,,Promiň mami..."
Zasunul dudlík do pusy a po čtyřech se vzdálil do stínu.