Jde to Dobré Wow!

Dopis Vincentovi

Literatura > Jiné / Úvaha

18.května 2013

 

Milý Vincente,

 

      když jsem si o tobě pouštěla nedávno dokument, který mě opravdu dojal a z těch všech zaujal nejvíc, už tehdy jsem něco vytušila a tak jsem vyšla ven do naší zahrady. Šla jsem až na samý konec, kde nám roste v úplném rohu blízko plotu ořech. Právě tam se větve tohoto největšího stromu sklání z té výšky blízko zemi. Konce těch špičatých jasně světle zelených listů prozářených slunečním svitem sahají do úrovně mého pohledu. Stála jsem pod nimi a dívala se v dál. Statický neměnící se výhled na nádraží mi narušovalo mihotání těchto listů. A najednou se ten pohled změnil ještě víc. Rozmazal se a ocitl pod vodou, jako zatopený zámek z Labutího jezera. To se mi oči zalily tou známou tekutinou, které se říká slzy. Najednou se objeví a ani nevíme proč. Prostě se uvolní ze slzných kanálků tak lehce a prostě, jako ten vítr co pohne s listy.

 

      Přišel za mnou můj pes a usmíval se na mě. Kdybych tam ale takhle nestála, nedošel by. Nepřemýšlel by nad zapadajícím sluncem. Proč jen mi máme tu potřebu se takhle zamýšlet, zadívat se do slunce a vyčíst z něho nějaké poslední zprávy o dni, co nám ještě chce prostřednictvím své líbeznosti, ať je pozorováno z jakéhokoli místa, stihnout předat před tím, než zapadne úplně? Všude kolem byla jasně zelená, žlutá, okrová a oranžová. Jak se ta zahrada úplně mění před očima, pomyslela jsem si a pousmála se. A tak jsem se sklonila k mému psovi, který seděl u mé nohy a čekal, až ho poškrábu na zádech jako obvykle. Místo toho jsem ho ale zezadu pevně objala a chtěla, aby tak ten svůj úsměv vetkl i mě. Když se mu to nepovedlo, vstala jsem, pohladila ho po temeni a šla se dotknout toho stromu. Ale ani ta drsná kůra mi nic nepředala, nezastavila ten stále se objevující neklidný pocit, díky kterému mi slzy samovolně dál stékaly po tváři.

 

      Rozešla jsem se tedy hlouběji do útrob zeleně. Už jsem se nedívala do slunce ani na ulici a domy za plotem, ale na zem, na rostliny, na plody, na květy. Už jsem nevěděla kam s očima. Pocit neklidu, strachu a nejistoty ve mně stále neutuchával. Některé věci se zkrátka nevyřeší hned, pochopila jsem. Proto jsem to pro tentokrát nechala odložené někde na zahrádce a nic netušící šla zpátky k mé práci.

 

      Milý Vincente, nevím zda-li bych ti měla teď poděkovat za to, že díky tobě mě tehdy přepadla tak úzkostná chvíle. Nevím, proč bych měla děkovat někomu, kdo zraňuje. Každopádně mě to zase pozměnilo, nenápadně, trochu však ano.

 

 

                                                                                                                                                                                                                            Kateřina

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
MiraV
kvalita komentáře: 0 MiraV 08. srpna 2013, 09:50
1 Konečně zas po dlouhý době text, nad kterým jsem se neobsypala:)) Hezká momentka...
Darth
kvalita komentáře: 0 Darth 07. srpna 2013, 20:05
1 -
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 07. srpna 2013, 17:12
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Camay Autor
    Camay
  • 5.4 bodů
  • 1 komentářů
  • 3 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 07. srpna 2013, 15:36
  • 952 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz