Jde to Dobré Wow!

Strážce snů

Literatura > Povídka

Do bytového pokoje pronikalo pootevřeným oknem pouze světlo ulice. Dlouhé závěsy vlnily se v rytmu profukujícího větru, střídavě narážely o šedou vytapetovanou stěnu nebo na protilehlé straně obtáčely půlkruh a tlumočily tak do místnosti melancholicky depresivní náladu zvenčí.

Záři pouličních lamp nechával hluboko pod sebou. Často takhle v noci postával u okna, ruce opíraje o kamenný výčnělek pod rámem a snažil se v té černočerné tmě nalézt alespoň nepatrný pevný bod. Pozdní chodci by ani nedokázali rozpoznat, že v tomto rozmrzelém sídlišti stále oddechuje někdo, jehož oči ještě nesemlela mašinérie všudypřítomného spánku.

Celému bytu vládla tma. Pouze červený kroužek poukazoval na přítomnost zapálené cigarety. Často ji nechával jen tak položenou na parapetu, aby mohl sledovat bílé obláčky cigaretového dýmu stoupajícího ke stropu. Skrz sklo k němu doléhaly zvuky ulice. Nedaleká dráha opět rozložila perkuse a nočním městem se nesla tichá sonáta na motivy kvílející oceli požírající nekonečné smyčky železnice. Kakofonická předehra; úzká jako proužek cigaretového dýmu. Pronikavá, na výsoste navlečena do podoby komického výmyslu moderní doby. Pak horká pára pročísne vzduch a monotónní klapot vibrujících kolejnic vyplní pozadí slzavého města. Obloha, jakoby rozdrážděna pochody lidské pošetilosti, z bezedných očí v afektu zaplavuje panelovou krajinu. Z nitra prázdného prostoru přichází doznívající činely uzavírajících se víček milionu lidí na této planetě. Buch, další. Buch, další…

Jenomže této noci nemohl jít spát. Dnes ne! Ještě není u konce. Ještě ne…Však jednou jej najdou. A nebude to trvat dlouho…Vždy jsou o krok před ním…

Od jisté doby všichni usínají se strachem. Nevědí kdy, nevědí koho, nevědí proč…vědí pouze, že to existuje a že je to pomaličku sžírá. Bezmoc a tíživá únava nejvěrnější přátelé těch, kteří ještě nepodlehli. Věrní sami sobě, bdělí chrání poslední zbytky svojí bytosti, toho jediného, co jim ještě stále říká pane. Poklidná země to bývala a potom tma…stálá věky trvající Tma.

Narodil se za času Tmy. O Bohu Heliovi slýchával pouze z vyprávění svého děda. Nedokázal si představit, že ve světě okolo něj se kdysi mohla nacházet hvězda, která den co den vyhrávala boj s pomstychtivou nocí, která své marné snažení opakovala znovu a znovu a znovu až…to se od něj nikdy nedozvěděl. Rozbolestněnou dědovu tvář vždy ke konci příběhu zvýrazňovaly hluboké vrásky. Nikoliv věkem vybrané, avšak ty, jenž byly daní z minulosti.

Noční ticho probodl ženský výkřik. Nenadálý, hlasitý. Další zmařená mysl, další bláhový, jenž prohrál svůj boj s vyčerpaností. Tíhu snu sama unést nedokázala. Pouhý předkrm pro hladovou noc. Ucítil svůj čas. Sňal ze stěny středně dlouhou dýku z kalené oceli. Jediný on má tu možnost naklonit se přes zábradlí lidské mysli. Proniknout brankou pro myšlenky, stát se součástí snu, součástí nočních můr, průvodcem…cigaretu nechal zapálenou na parapetu…

. . .

Obrátila se na odpor. Opřela se a celou svou vahou zatlačila. Ucítila chlad skleněné lahve ve svém obličeji a s kaleidoskopem vlnící se květinové mozaiky před očima ochutnala dlažbu. Slabá chvíle otupení smyslů. Dlažba by byla milosrdná. Přála by jí věčný spánek a ona sama by jej uvítala jako milenka milence. Avšak tohle nebyl její svět. Zde vládnou jiná pravidla. Zákony pro usnuvší při Temné noci. Obrátila se směrem, odkud tušila, že přijde další vroucný polibek láhve od moku, který dříve tak moc zbožňovala. Jednou rukou opíraje se o žulovou kostku vyčnívající ze silnice, prsty druhé zbavovala čelo provazců krví obarvených vlasů. Ze dvou stran obklopena vysokými oprýskanými zdmi a před sebou postavu svého trýznitele bez tváře. Z rudé růže za jeho majestátním černým kloboukem k ní vítr ve spirálách donášel okvětní lístky této uvadající květiny. Přistoupil blíže. Okovaná bota začala pomalu drtit její holeň.

„Kdo jste?!“ vyhrkla ze sebe sípaje skrz zuby poslední zbytky drahocenného dechu.

Muž neodpovídal.

„Prosím, kdo jste?“ opakovala prosebně.

 Ledové prsty ji sevřely hrtan. Tichý hluboký smích k ní doléhal přes ztrácející se obraz okolního světa. Krátké přerušované nádechy…na to jediné se v tuto chvíli zmohla. Oběma rukama uchopila mužskou ruku a nehty vjela pod jeho drsnou kůži. Smích však nepřestal a dusivý tlak v okolí krku stále udržoval svoji ztuhlost.Okolím zavládlo bezvětří. Královské žezlo nad střechami převzala Strnulost. Harfa hvězdné oblohy hladila konci lesklých strun své hudby vylidněné město. Jediné co se v nočním oparu zmítalo, bylo ženské tělo v letních šatech na studené dlažbě. Sinalou tvář dokrášlovaly mimikry zuboženého obličeje.Přestala sebou házet. Dunění podpatků o dlažbu ustalo. Poslední kapka života si nalezla své místo ke konečnému tahu na malířově plátně. Noční ticho probodl ženský výkřik. Poté se její mysl zamlžila. Ani si nevšimla, že jí chladné prsty už nesvírají hrdlo. Že mužem, který jí nasadil těsný náhrdelník širokých dlaní, projelo ostří středně dlouhé dýky z kalené oceli. Upadla do bezvědomí…

. . .

Rázem procitnul. Na rameni ucítil palčivou bolest. Ranou po kulce stékala horká krev.

Už jsou tady. Konečně mne našli.

Před očima ještě poslední výjev z cizího snu (dýku třímaje neustále v rukou) se postavil a rozpřáhl paže. Setrval takto jen několik okamžiků. Další kulka okusila jeho tělo. Tentokráte s sebou vzala i kousek duše... Exploze citu ronícího člověka. Emoce z těla vyprchají touto malinkou dírkou v levé straně hrudi a společně s ním vyhasnou.
Stejně jste mně nedokázali zastavit. Přišli jste později, než včas. Dostali jste mne v tomto světě, padl jsem k vašim nohám jako pes, ale ve světě za hranicí vašeho chápání padla noční můra k nohám mým. Padla Tma. Na vás čeká osud zatracení. Na vás, co pomáhali jste postupně zaplétat osidla její touhy. Klaním se vám, sluhové Noci.

Vyjekla a posadila se na posteli. Rukou si opatrně prohmatala krk… Sen!.. S úlevou se naplno nadechla. Neuvědomovala si, co se doopravdy stalo. Vnímala to jako jeden z několika dalších špatných snů, které přišly, a které možná ještě přijdou. Možná…skutečně mohou přijít takové, jenomže jejich následky už nepocítí navenek. Nikdo už je nepocítí.
Přistoupila k oknu. Skrz zavřené okenice dovnitř pronikaly oranžové paprsky vycházejícího slunce. Nedaleká dráha opět rozložila perkuse a ranním městem se nesla tichá sonáta na motivy kvílející oceli požírající nekonečné smyčky železnice. Kakofonická předehra; úzká jako proužek cigaretového dýmu.

 

Dnešní noci odešla sama Tma … a s ní i strážce. Strážce snů.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 07. prosince 2016, 11:13
3 +
MiraV
kvalita komentáře: 1 MiraV 08. srpna 2013, 09:59
1.5 Skvělý! Ty popisy, ta atmosféra... Působí to tu trochu jako zjevení:) Fakt se mi to líbí.
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 07. srpna 2013, 17:22
2 -
  • Springie Autor
    Springie
  • 6.5 bodů
  • 2 komentářů
  • 3 hodnocení
  • 07. srpna 2013, 13:56
  • 847 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz