Březinův čtenář Vilém Závada

Literatura > Teorie

Vilém Závada debutoval svou sbírkou Panychida v roce 1927. Nemelodické a niterně takřka nihilistické verše mladého básníka byly přivítány Bedřichem Fučíkem v časopise Pramen oslavnými slovy: „Přes dvě tři básně (Pastel, Demagog atd.) nutno radostně uznat Panychidu nejvýznačnějším zjevem naší poetické produkce v posledních třech čtyřech letech“ (Fučík 1998; 183). Sbírka je Fučíkem ceněna především pro nesamoúčelnost své kypící obraznosti, pro syrovost autorova slova a jeho schopnost jít hlouběji pod povrch a odkrývat tak tragiku současného života v poválečné Evropě. Fučík spatřuje v Závadově poezii dokonce jistou absolutnost, kterýžto dojem jej pravděpodobně vede až k výroku, že „v Závadovi vyúsťuje do dneška linie březinovsko-durychovská, svou absolutností zhola cizí nejmladšímu snažení rozkochaně vizuálnímu a namnoze proto bezmocnému“ (Fučík 1998; 181). Svůj názor na kořeny Závadovy poetiky v tvorbě Březinově potvrzuje Fučík i v pozdější recenzi na další Závadovou sbírku Siréna (1932), tentokrát tištěnou v Listech I. Zde Fučík pojmenovává typickou polohu Závadova lyrického subjektu čirým zoufalstvím a přepisuje verše „Když v očích ustala něžná čerpadla prostoru,/bez stonku plul jsem, uvolněn v neslunném obzoru/“, k nimž dodává, že „to jsou končiny již čistě březinovské odvahy, krajiny, kde oheň mrazí. Krajiny nejvyšší, až odlidštěné intenzity, odosobněné, podivně pálící i mrazící zároveň. Dál už by bylo nebezpečno nebo nemožno jít,“ (Fučík 2002; 36–37).

Závadu s Březinou do souvislosti dává i Masarykův slovník naučný VII z roku 1933, jenž Závadu líčí jako „pokračovatele poetistické generace, který úspěšně debutoval sbírkou Panychida (1927, 1928), projevil se jako silná básnická osobnost sbírkou Pašijový týden (1931) a v sbírce Siréna (1932) se přihlásil k básnickému odkazu O. Březiny. Liší se však od něho značně bolestivou reflexivností, která pramení z děsivých, krutých zjevů sociální zkušenosti z básníkova rodného Ostravska“ (1933; 947). Slovník pojmenovává odlišnosti obou tvůrců, avšak v čem onen Závadův příklon k Březinově dílu spočíval, konkretizuje bohužel ještě méně než Fučík. Je proto možné se domnívat, že autora hesla k tomuto poznatku přivedla spíše než důkladná veršová analýza přítomnost básně Pohřeb básníka. In memoriam Otokara Březiny, již Závada do Sirény zařadil a v níž se odráží veškerý patos a tragický pocit ztráty, který se nad českým literárním světem po Březinově úmrtí rozprostřel. Přestože ve světle těchto pochybností váha tvrzení Masarykova slovníku naučného klesá, spojování prvních Závadových sbírek s Březinou v dobové recepci je již zjevné.

Ani sám Závada svůj vřelý vztah ke staršímu básníkovi nikdy nevyvracel. O tom, že se po většinu života aktivně účastnil budování březinovského kultu, svědčí nejen výše zmíněná báseň a výpovědi v poskytovaných rozhovorech, ale především Závadova publicistická činnost. Iva Málková v ediční poznámce k vydání Závadových básní v České knižnici píše: „O. Březinu Závada velice ctil, jeho smrtí v roce 1929 byl zasažen a účastnil se jeho pohřbu v Jaroměřicích; v roce 1929 vydal v Mánesu studii Za Otokarem Březinou“ (Málková 2006; 410). K Březinovým šedesátým narozeninám v roce 1928 vychází v Rozpravách Aventina Závadova rozsáhlá gratulace Místo blahopřání několik improvisací, při příležitosti sto let od básníkova narození v roce 1968 zas vzpomínková esej Otokar Březina. Pokusme se nyní na základě dostupných Závadových textů týkajících se Otokara Březiny zjistit, jak vypadal Závadův konstrukt Březinovy osobnosti, v čem dle něj spočívaly hlavní kvality jeho poezie a v závěru práce alespoň nastínit, zda se opravdu (a případně jak) promítaly do Závadových vlastních sbírek.

Prvním textem, v němž se Závada Březinou zabývá, je již zmíněná gratulace Místo blahopřání několik improvisací. U příležitosti básníkových narozenin vyšlo tenkrát v Rozpravách Aventina podobných článků několik. Vedle Závady zde nalézáme též skromnější příspěvek Jaroslava Durycha, prostě nazvaný Otokar Březina. Na jeho počátku autor o Březinovi konstatuje, že „(…) přes jeho odmlčení a odloučení bylo, jest a snad i bude mnoho psáno o něm i o jeho díle a na zhodnocení a výzkum jeho díla bylo by zapotřebí vynaložit alespoň polovinu normálního mužného věku. Proto netroufám si nějak se pokoušet o krátkou charakteristiku jeho díla ani o posouzení poměru dnešního světa k němu, nýbrž oživím jen nějakou vzpomínku“ (Durych 1928; 1). Následuje krátké pásmo vzpomínek na společné chvíle s Březinou, v nichž jsou zdůrazňovány výhradně charakterové klady tvůrcovy osobnosti, až se vzpomínkový proud náhle zlomí do závěru celého textu: „Nechci psát chválu Otokara Březiny. Jest dobrota srdce, která o chválu nestojí.“ Rozsáhlejší, systematičtější a literárně podstatně analytičtější (byť s ještě silnějším nánosem jubilejního patosu, než lze zaznamenat u Durycha) je stať literárního historika Pavla Fraenkla s názvem Básnický typ Otokara Březiny. Autor polemizuje s dosavadními pokusy o hledání Březinových vzorů. Zavrhuje veškeré umělé konstruování příbuznosti Březinovy poetiky s poetikami jeho předchůdců i současníků a staví jej na piedestal neopakovatelné básnické jedinečnosti. Vnáší však zároveň do hry konstrukt Březiny jakožto myslitele, kterýžto se názorově podobá jednak Platonovi (Březinův motiv duše, která tuší jiný svět, z nějž byla vyhoštěna na tuto zemi, versus Platonův svět idejí), jednak sv. Augustinovi (sdílení křesťanských principů).

Závadův text se též odklání k tematizování Březinovy poezie spíše než jeho dobrotivé osobnosti, oproti oběma předchozím příspěvkům v něm však vygradoval oslavný tón až do bridelovsky vypjatých končin. V autorově ódické dikci můžeme ovšem spatřovat jistou korespondenci s hymnickým charakterem samotné Březinovy poezie. Závada se nechává Březinovým patosem s rozkoší unášet a při představách narozeninového dne zbožňovaného básníka nešetří obrazností: „Probuditi hvězdy z lethargického spánku sfing a rozhlaholiti jejich zvonkovou hru a rozehřmíti fanfáry slunce. Dáti znamení pramínkům, aby flétnovým crkotem doprovázely břeskné pozouny řek a do fortissima rozhučené oceány. Za taktování blesků! Zvěstovati tuto slavnost orchidejím trópů, protěžům mrazivého vzduchu hor a mateřídouškám našich mezí, aby si připravily své nejvzácnější vůně a nachystaly své nejzářivější barvy (…)“ (Závada 1928; 2). Velice často se shledáváme se zmnožováním: „Kdyby nebylo mezinárodních expresů, se vším komfortem vybavených wagonslits a wagons restaurants, kdyby ptactvo roztrhalo všechny aeroplány, jež plaší jeho zpěv a požírají vzdálenosti, kdyby ochrnuly rotačky, jež chrlí denně tisícové náklady novin, znalo by básníka Otokara Březinu osobně jenom těch několik málo nadšenců, kteří by se nebáli obtížné cesty v blátě, v závějích a úpalu, kteří by se nerozpakovali slézati nebezpečná pohoří, kteří by vážili za ním dalekou cestu třebas až do Říma“ (Závada 1928; 1). Vidíme zde porůznu násobené větné členy, přičemž hlavní věta je z obou stran symetricky rozvita třemi větami vedlejšími stojícími ve stejném poměru, na něž se vážou další věty vedlejší. Tyto složité syntaktické konstrukce ještě umocňují obřadný ráz celé hyperbolicky laděné gratulace. Typické je též Závadovo umenšování sebe samého za účelem ještě ostřeji vykresleného kontrastu s velikostí Březinovou. Dozvídáme se tak například, že „kdo se jednou dostal do prvního patra domu jaroměřického pekaře, kdo se odvážil zaklepati, když už byl u dveří, komu bylo dopřáno nahlédnouti do předsíně tohoto tvůrce nových kosmů, kdo byl vyznamenán milostí pohleděti mu přímo do očí, stisknout mu ruku, ba dokonce zasednouti za jeho stůl, bude na tuto chvíli vzpomínati jako na nejkrásnější, jimiž ho obdařil život tak skoupý na podobné události a u této vzpomínky prodlí jistě nejdéle, až v hodinu smrti bude před ním defilovati celý život jako ptáci, kteří odlétají“ (Závada 1928; 1–2). Na jiném místě zas čteme: „Byl jsem vylosován, abych donesl básníku Vaše i své blahopřání. Ale jsou lidé, kterým se stydíme pohlédnouti přímo do očí“ (Závada 1928; 2).

Již jen z uvedených citací je zřejmé, že v Závadově příspěvku do Rozprav Aventina – i když vezmeme v potaz případnou dávku Závadovy nadsázky – dochází bezmála k zbožštění Březiny-autora. Březinu slaví celá příroda a člověk je před jeho přítomností naplněn posvátnou bázní. Březina dle Závady není obětí času, nýbrž čas je jeho služebníkem, potažmo služebníkem jeho tvorby. Březina se dle Závady – na rozdíl od ostatních básníků, kteří k nebesům vzhlížejí ze země – naopak „vznesl až k hvězdám a s jejich cimbuří se díval na zemi“ (Závada 1928; 2). V Březinově poezii spatřuje Závada celý vesmír. Co u Závady toto vědomé a neskrývané zbožštění umožňuje, je jeho pohled na Březinovy verše jako na soustavné budování nového kosmu duší, jež pochází z vyššího, dokonalejšího světa a jež v světě tomto jen jakoby ztroskotala. Tato duše si posléze vytváří svět vlastní, v němž se Březina jakožto jeho stvořitel stává zákonitě boží bytostí. Závada je tímto světem cele vtažen a vzdává jeho stvořiteli okázalý hold. Vedle absolutnosti, již nacházel Fučík i v Závadových vlastních verších, vyzdvihuje Závada na Březinově tvorbě především ony hodnoty, jichž se mu v lyrice vlastní generace nedostává. Patří mezi ně Březinovo myšlenkové bohatství, jež se z poválečné lyriky obzvláště s příchodem poetistické estetiky vytrácí [„Ale což když myšlenka sama o sobě je básní?“ (Závada 1928; 3)], a polohu Březinova lyrického subjektu, kterou nazývá lítostí a která je dle něj „výsadou jenom těch, kteří něco měli, kteří něco ztratili (…), těch, kdož poznali slávu moci. Lítost je tuchou štěstí“ (Závada 1928; 3). Závada zdůrazňuje význam duchovního boje, v němž se vítězí poznáním a tvořením. Zvlášť vysoce pak hodnotí Březinův vývoj od mystické lyriky naplněné bolestí, pesimismem a žalem až k naději, k vizím všeobjímajícího bratrství, k smíření a bezvýhradnému přijetí.

V následujícím roce 1929 Březina umírá. O tom, jak byl jeho odchodem český literární svět ochromen, se můžeme přesvědčit z četných reflexí smuteční události. V Rozpravách Aventina publikuje Bedřich Fučík pod názvem Zemřel kníže nekrolog, jenž je svou patetickou stylizací věren podobě Závadovy rok staré gratulace [„Odešel kníže, zemřel tichý světec, světec chudoby, lásky a práce, démon moudrosti a síly, vykupitel lidského utrpení, připravovatel lidského blaha, pěvec nejčistších melodií, největších akordů a intensity, a nám se zdá, že navždy umlkl zpěv našeho ptactva, šplouchání našich potoků, šumění našich lesů a hor, že oblaka se zastavila, že se všechen život zastavil, že nikdy již se neprobudí k téže svěžesti, že (…) (Fučík 1929; 285) ]. Vítězslav Nezval otiskuje v časopise ReD báseň Smuteční hrana za Otokara Březinu, jež posléze vychází jako samostatná bibliofilie a ještě později je zařazena do Básní noci. Také zde se rozeznívá hluboký smutek a prázdnota, jež po obdivovaném literátu zůstává: „Je bez nástupce Král jak by se posel bral/ a těžce vrávoral stín koně smrti kluše/ v korunovační sál kde jak by duhou hrál/ se vznáší svatý Grál z hvězd básníkovy duše//“ (Nezval 1973; 11).

Vilém Závada reaguje na Březinovo úmrtí rovněž básní, již prvně otiskuje v Rozpravách Aventina.[1] Text popisuje pohřební scenérii v Březinově rodném kraji. Jestliže v den narozenin příroda Březinu oslavovala, nyní se ocitáme v prostředí truchlivém: „Obloha oděná v žíněný šat deště/ pláče/“ (Závada 1929; 285). Spolu s oblohou pláče i její protipól-země, jež do sebe Březinovo tělo přijímá: „A země, která se nad ním naposledy zavírá,/ truchlící pozůstalé utěšuje/ (…)// Ale jak věřit těšitelům, když sami pláčí?“ (Závada 1929; 285). Pláčí i pozůstalí básníci: „Jakub Deml v černém a zlatém pluviálu/ celebruje slavné rekviem a pláče./ Smuteční průvod básníků/ doprovází svého admirála na posledním tažení/ a pláče.// (Závada 1929; 285). Povšimněme si, že zde jakožto i v textu Nezvalově a Fučíkově je přiřčena Březinovi vysoce aristokratická pozice – po knížeti a králi je Závadou titulován ještě admirálem básníků, jehož národní trikolorou je duha[2] a domovinou nebeská vlast, v níž se stává jedním ze světců a andělů. Březinova postava je vykreslena jako vysoce žádoucí („Bůh ho lidem záviděl,/ proto si ho k sobě zavolal/“), potřebná, pomáhající až spásná (viz přirovnání k blanickým rytířům). Mezi čtvrtou a pátou sloku (tedy v polovině básně, jež byla při svém prvním otisku členěna do osmi strof) však dochází k výraznému zlomu, který staví první a druhou polovinu básně do vztahu teze a antiteze. Zatímco v prvních čtyřech strofách se koncentruje žal nad ztrátou a atmosféra beznaděje [„A slzy kanou po popelavých tvářích/ a slzy stékají po svraskalé zemi/ tak pomalu, tak pomalu,/ jako by si brázdily stezku vráskami stařen,/ které plakávají tak tichounce, tak tiše,/ protože vědí, že ničeho už nevypláčí,/ protože vědí, že pláčem ničeho už nezmění.// (Závada 1929; 285)] v páté sloce dochází k něčemu, co Závada na Březinovi zvlášť vyzdvihoval a již předešlý rok označoval za vítězství jeho ducha, totiž že Závadova postava Březiny – stejně jako ve své poezii i v okamžiku smrti –, dovede obrátit negativní hodnoty v pozitivní a „v záři duchového úsměvu básníkova/ mění se pláč v duhu/“.

V témže roce vychází jako samostatně vydaná bibliofilie ještě jeden Závadův březinovský text, tentokrát pod názvem Za Otokarem Březinou. Bývá označován jako studie (viz například výše citovaná Iva Málková či heslo Vilém Závada v internetově dostupném Slovníku české literatury po roce 1945), avšak vzhledem ke skutečnostem možno uvažovat, zda není na místě jeho žánrové zařazení přehodnotit[3]. Vznikl totiž z předešlého příspěvku pro Rozpravy Aventina Místo blahopřání několik improvizací, a to následujícím způsobem: nejprve byla z původního článku vyjmuta pasáž odkazující k Březinově jubileu, jež se nacházela přibližně v jeho středu. Spolu s ní autor odstranil ještě závěrečný krátký Komentář k hovoru zaslechnutému na ulici, v němž odráží náhodně zachycené připomínky k Březinovým básním a posléze Březinovi za jeho dílo děkuje. Zbytek příspěvku byl – až na nepatrné a velice řídké změny týkající se členění do odstavců či záměny dvou synonymních výrazů – přetištěn doslova. Nově připojil autor k začátku své „studie“ poměrně dlouhou pasáž, kterou se mu původní verzi sice podařilo přibližně o třetinu rozšířit, avšak opodstatnění k charakteristice nově vzniklého textu jako studie nám z toho stejně neplyne. Práce spíše názorně ukazuje, jak lze z narozeninového přání dovedně utvořit nekrolog[4]. Neboť skutečnost, že lze původní verzi propojit s dalším textem bez větších úprav, aniž by šev mezi nimi byl zřetelný, jasně poukazuje na nedostatečnou sevřenost a nejasně vymezené téma, a tudíž nemožnost označit dílo jako studii.

Nově vzniklá pasáž dále posiluje Závadův důraz na duchovnost Březinovy poezie. „Život smyslů, jenž byl u Březiny tak prudký, tak mohutný a žhavý, že z jeho věna by mohla těžiti celá řada básníků, kteří by zůstali výhradně básníky smyslů, nestačil rozdychtěnému letu jeho duše“ (Závada 1970; 154). Závada přisuzuje Březinově verši vysoké vizuální i hudební kvality, avšak jeho největším bohatstvím je pro Závadu myšlenka. Materiální svět je takřka s opovržením upozaděn a Březinova smrt je koncipována jako osvobozující vykoupení z omezujícího světa hmoty: „A tělo bylo básníkovi jenom stanem, jejž rozpjala duše na cestě své, aby odpočinula. Po jeho svinutí rozšíří se obzory, zazáří nové hvězdy a objeví se jiný život, v němž žije minulost, přítomnost i budoucnost“ (Závada 1970; 155). Zostřuje se též vidění Březiny jakožto vyhnance z lepšího světa. Nejasný pocit vystěhovalectví ustanovuje Závada společným všem básníkům obecně. U nich se však pojí i s tápavou bezcílností smyslu svého počínání, s neurčitostí vlastního cíle i východiska. Oproti nim „Březina hned na počátku své básnické dráhy měl jasné vědomí o svém cíli“ (Závada 1970; 154). Překvapivá je v této souvislosti hned úvodní věta nekrologu: „Otokar Březina byl vyhoštěn na tuto zemi sedláků a pastevců (…)“, vezmeme-li v potaz, že jejím autorem je pozdější režimní básník Města světla či Polního kvítí.

V kontextu oslav, jakých se Březinovi v Závadově recepci na přelomu 20. a 30. let dostává, je překvapivé znění rozhovoru, který Závada poskytl o několik desítek let později, v roce 1966, a jehož první otázka zněla: „V jaké situaci jsi spolu se svou generací vstupoval do literárního života? Jaký vztah jste měli k těm starším a uznávaným?“ Součástí Závadovy odpovědi je mimo jiné i prohlášení: „V gymnáziích jsme probírali víceméně jen Šaldu, Březinu, Sovu, Bezruče, Machara, Dyka a Neumanna, ale co přišlo po nich, o tom jsme se většinou dozvídali jen v hlavních obrysech. A mně, jakkoliv jsem uctíval Březinu i Sovu, přece jen modernější připadal Neumann, Bezruč a Šrámek“ (Závada 1980; 373–374). A jinde zas: „Já sám jsem ve svých mladých letech velice miloval Březinu i Bezruče (a dosud je mám rád), nepovažoval jsem je však za básníky moderní“ (Závada 1980; 374). Ačkoliv toto sesazení Březiny z trůnu všech poetů Závadovi nikterak nezabránilo, aby ještě o čtyři roky později, v roce 1970, znovu přetiskl svou zbožnou esej Za Otokarem Březinou ve sborníku Stavba ve výši věnovanému památce Otokara Březiny ve znění z roku 1929, dají se zde již vysledovat jisté proměny v Závadově čtení Březinových sbírek. Změnu, jaké Závada svůj přístup ke kdysi milovanému autorovi s postupem věku podrobuje, dokumentuje ostatně už i to, že z druhého vydání Sirény v roce 1950 byla probíraná báseň Pohřeb básníka. In memoriam Otokara Březiny vyjmuta.

K 100. výročí Březinova narození píše Vilém Závada další esej, nazvanou prostě Otokar Březina. Ve vnímání Březinova díla zde lze zaznamenat hned několik posunů. Esej se v porovnání s předcházejícími texty vyznačuje větší střízlivostí a úbytkem extatičnosti. Je nepochybné, že Závada nikdy nepřestal chovat Březinu ve velké úctě i oblibě a že v jeho očích vždy patřil mezi největší literární zjevy vůbec [viz nejexplicitněji v samotném závěru: „(…) Březina patřil k největším lidem našeho rodu, k největším lidem našeho národa (Závada 1980; 184)], onen absolutně nekritický pohled však mizí. Hned v úvodu Závada zmiňuje postupný úbytek Březinových ctitelů, jejichž názory na Březinovu tvorbu došly po jeho smrti takové proměny, že byl básník „odsunut bezmála na samou periferii naší literatury“ (Závada 1980; 184). Závada nyní Březinu nahlíží především jako tragickou postavu, jež pro své neustálé vzlety z reálného světa do nadosobních sfér procházela během svého života mnohým bolestným utrpením [„Musel si nejednou přiznat i marnost a pýchu svého počínání. Cítil, že směřuje do prázdna a že svou setbu hází napospas větrům. Nebylo mu dáno, aby mohl oslavit přirozený a třebas i naivní lidský život, lidskou lásku, a tak přirozená hnutí lidského srdce stylizoval, potlačoval, kondenzoval a povznášel do nadpozemské výše“ (Závada 1980; 183)]. V jeho poezii se jako největší nedostatek nepříliš překvapivě konstatuje přehlížení sociálních problémů a jiných dobových útrap a neschopnost přiblížit se skutečnému člověku. Tyto nedokonalosti v Březinově tvůrčím záběru se však spíš než předmětem kritiky stávají podnětem k lítosti nad ubohou lidskou duší, jež se po celý svůj život nedokázala zbavit ničivého pnutí. I zde přetrvává Březinův obraz jakožto vyhoštěnce, jehož duše tuší či se dokonce rozpomíná na jiný svět, který pro ni Březina buduje, mění se ale nazírání onoho stvořeného světa: „Vytvořil si bohatou říši, ale byla to říše ideální, říše iluzí, utopie a snů“ (Závada 1980; 183). Vědomí uvržení duše do tenat pozemského světa a omezujícího lidského těla již tedy Závada neoznačuje za pozitivní zdroje Březinovy poezie, nýbrž za její překážky; tyto trýznivé okolnosti znemožňovaly básníkovi zaměřit se na obyčejné lidské slasti i strasti. Je zřejmé, že Závada prodělal během čtyř dekád, jež dělí vydání jeho dvou březinovských esejí, dlouhou cestu od silně duchovního zaměření až k zálibě v každodennosti a sociálnímu cítění prorežimního básníka. Březinu si již čtenář nemá představovat s žezlem a pomyslnou korunou na hlavě; hojně vyzdvihovány jsou nyní naopak právě nuzné sociální podmínky, v nichž se Březina pohyboval: „Stejně jako jeho předkové dýchal i on nakyslý parfém chudoby a s nimi sklízel v potu tváře žeň ponížených a uražených“ (Závada 1980; 179). Březina též přestává být zpodobován jen jako jakýsi občan celého vesmíru. V očích Závady, básníka spjatého s rodným Ostravskem, zjevně ne náhodou dochází nyní úcty spíše pro to, že „tento básník kosmu byl zároveň víc než jiní věrným synem svého kraje“ (Závada 1980; 179), ačkoliv se tento úzký vztah k Jaroměřicím do Březinovy poezie nikdy nepromítl.

Jelikož Březinův vliv přímo na Závadovu vlastní poezii je téma, jež by vydalo na samostatnou práci, pokusme se v závěru nastínit alespoň možnou hypotézu: V Závadových esejích jsme se opakovaně shledávali s náhledem na Březinův lyrický subjekt jako na promlouvajícího vyvržence z lepšího světa. V tomto kontextu je pozoruhodné si uvědomit, že první Závadova sbírka Panychida se měla původně jmenovat Země a ráj a již ve svém názvu tedy právě k takovému lepšímu světu odkazovat. Že Závada se stylizací svého lyrického subjektu do vyhnance z ráje rovněž pracuje, nám potvrzují například verše „v kosmickém průvanu jako potrhlý prapor/ se potácím a zpívám a pláču/ a moje naděje si znovu v krvi koupá svoje křídla“ (Závada 2006; 69). Tragičnost Závadova lyrického subjektu ještě narůstá, když si povšimneme, že po svém vykořenění z ideálního světa se ani neocitá na zemi, nýbrž nešťasten zůstává v kosmickém průvanu. Taktéž Závadův mluvčí se uchyluje k budování nového světa, jež se projevuje například ve verších: „Tobě stačí ťuknouti jen na slovíčko/ a s hřměním vynoří se skvělá Atlantis/ jak pod dotykem klávesnice“ (Závada 2006; 56). Budování nového světa zde probíhá pomocí slov, čímž se dostáváme zpět k Závadově zdůrazňování plnohodnosti duchovní reality, jež je pro něj minimálně stejně hmatatelná jako realita hmotná. Postavy, jimiž je Závadova poezie zabydlena, jsou též v roli vyhnanců z ráje. Setkáváme se však s tím, že se na svou původní vlast nerozpomínají a jsou z ní vyvrženy právem: „ty krásné šelmy žravé ukrutné/ neznají mateřské šňůry pupečné/ vrženy na tuto planetu ji parcelují/ stavíce na červivých pobřežích z betonu a mramorové křtince/…“ (Závada 2006; 66). Sdílení pocitu vyděděnce by se tedy dalo považovat za výrazný styčný bod mezi poetikou raných Závadových sbírek a poetikou Březinovou. Rozvinout tyto předpoklady nechť je úkolem dalšího bádání.

 

Zdroje:

 

Durych, J.: Otokar Březina. In Rozpravy Aventina. Ročník 4. 1928. Číslo 1. S. 1. Dostupné na internetové adrese < http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/4.1928-1929/1/1.png>;.

 

Fraenkl, P.: Básnický typ Otokara Březiny. In Rozpravy Aventina. Ročník 4. 1928. Číslo 1. S. 3–5. Dostupné na internetové adrese < http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/4.1928-1929/1/1.png>;.

 

Fučík, B.: Panychida. In Kritické příležitosti I. Eds. Binar, V.; Trávníček. M. Melantrich. Praha. 1998. S. 181–183.

 

Fučík, B.: Poezie těžkomyslnosti. In Kritické příležitosti II. Eds. Binar, V.; Trávníček, M. Triáda. Praha. 2002. S. 33–42.

 

Fučík, B.: Zemřel kníže. In Rozpravy Aventina. Ročník 4. 1929. Číslo 29. S. 285–286. Dostupné na internetové adrese < http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn%2F4.1928-1929%2F29%2F285.png>;. Citováno ze dne 25. 1. 2012.

 

Nezval, V.: Smuteční hrana za Otokara Březinu. In Básně noci. Odeon. Praha. 1973. S. 11.

 

Masarykův slovník naučný VII (kol. autorů). Heslo Vilém Závada. Československý kompas. Praha. 1933. S. 947.

 

Závada, V.: Místo gratulací několik improvisací. In Rozpravy Aventina. Ročník 4. 1928. Číslo 1. S. 1–3. Dostupné na internetové adrese < http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/4.1928-1929/1/1.png>;.

 

Závada, V.: Otokar Březina. In Krajina a lidé mého srdce. Československý spisovatel. Praha. 1980. S. 178–184.

 

Závada, V.: Panychida. Nakladatelství Lidové noviny. Praha. 2006. S. 9–73.

 

Závada, V.: Pohřeb básníka. In memoriam Otokara Březiny. In Rozpravy Aventina. Ročník 4. 1929. Číslo 29. S. 285. Dostupné na internetové adrese <http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn%2F4.1928-1929%2F29%2F285.png>;. Citováno ze dne 25. 1. 2012.

 

Závada, V.: Siréna. Nakladatelství Lidové noviny. Praha. 2006. S. 77–183.

 

Závada, V.: Siréna. Československý spisovatel. Praha. 1950.

 

Závada, V.: Za Otokarem Březinou. In Stavba ve výši. Ed. Jaroslav Novák. Blok. Brno. 1970. Totéž S.V.U. Mánes. Praha. 1929.

 

 

Odborná literatura:

 

Novák, A.: Přehledné dějiny literatury české. Atlantis. Brno. 1995. S. 912–921; 1391.

 

Málková, I.: Hledání Viléma Závady. Votobia. Olomouc. 2003. S. 13–51.

 

Vojvodík, J.: Od estetismu k eschatonu. Academia. Praha. 2004. S. 311–351.