Jde to Dobré Wow!

Krátké vyznání Konstantinu Bieblovi

Literatura > Teorie
Přiznávám dopředu, že při četbě Konstantina Biebla jsem se okamžitě vydala cestou nekritického obdivu a zbožnosti. Abych si tuhle vlnu, na které se kupodivu stále ještě nesu, udržela a dostatečně užila, rozhodla jsem se v následujícím textu pro "menší" chirurgický zásah a z celého Konstantina Biebla si vypreparovala a zde zohlednila pouze toho se zálibou dálkách. Opomíjím tedy záměrně Bieblovu pozdější zveršovanou politickou angažovanost a soustředím se jen na Biebla dobrodruha a cestovatele.
 
Na Bieblovi mi v prvních týdnech četby učarovalo především to, co k uzoufání postrádám u Viléma Závady a mnohých jiných: nadhled. Nadhled, humor, uvolněnost, schopnost nebrat sebe samého tak směšně vážně. Při četbě Biebla jsem nikdy neměla pocit, že (jako Závada, ehm ehm...) dva dny se zpoceným čelem okusoval tužku, než na svůj upatlaný papír konečně vyvrhl už tisícerou variaci metaforického popisu špatného počasí. Biebl, troufám si tvrdit, netrpěl tím úsměvným pocitem, že musí nést "úděl" básníka, úděl jakéhosi vyvoleného, který je svou imaginací a schopností vidět za věci nucen trpět za všechny ty méně vnímavé necity okolo, slovy napravovat chyby vesmíru a oslavovat bohulibé principy. Tvorba, zdá se mi, byla pro něj prostě "jen" radost či způsob sebevyjádření a sdílení svého originálního vidění světa bez přehnaně megalomanských ambic. Formální nedokonalosti jako například poněkud primitivní rýmy typu flíček-pantoflíček (viz níže) mu zůstávají čtenářem pro hravost, hyperboličnost a humornost zbylého textového kontextu promíjeny.
 
Bieblův sklon věci přehánět a nadsazovat pro mě byl neustálým zdrojem pobavení:
 
"... Pro říšského Němce rozhodnutí už samo znamená polovinu cesty, proto s největším klidem a vážností vybalil z kufru tropickou helmu a nasadil si ji dříve, než vlak vyjel z Mnichova" (Ve vlaku, Cesta na Jávu).
 
"Nevím zda měla křídla ale byla to Anděla
dotkl se jí kominík tam kde skrývá černý flíček
a bosýma nohama jako by ve vzduchu zvonila
až uletěl jí pantoflíček"  (Na oceánu, S lodí jež dováží čaj a kávu)
 
Bytostně vlastní je Bieblovi laškovná poloha. Ani v převážně melancholicky laděné básni vyjadřující tesknění po domově neopomene darebácký úsměšek:
 
"Na domov myslím a proto se dívám do země
kdyby zem byla průhledná
všem ženám v Evropě bylo by viděti pod sukně" (Protinožci, S lodí jež dováží čaj a kávu)
 
Slzavé loučení s přáteli před několikaměsíční zahraniční cestou pak řeší Biebl ještě žertovněji:
 
"Zavírám ve tmě oči, abych si vyvolal obraz těch, s nimiž jsem se rozloučil. Daří se mi to, nevím jen, jak učesat paní Longenovou pod kloboukem, který náhle zprůhledněl. (...) Teď mám před sebou hlavu Jaroslava Seiferta, barva jeho očí není jeho: zkouším mu oči modré, fialové, červené, zelené i černé a dosud nevím, pro které se rozhodnout.
Karla Teigeho jsem několikrát oholil a zase ho nechal zarůst.
S kostýmy je to ještě hůř, jak jsem už pravil. Nezvalovi jsem vyzkoušel dvanáct žokejských pruhovaných žaketů a žádný není ten jeho.
Josef Hora si je podoben, ale má cizí klobouk.
Myslím, že Beethovenův" (Odjezd, Cesta na Jávu).
 
Osobně mi je blízká především nespoutaná lačnost, která z jeho básní a próz čiší. Slova ze začátku cesty na Jávu "Maminka koupila jeden banán a dítě snědlo celou Jávu" se ke mně neustále vracejí v nejrůznějších každodenních situacích. Bieblův lyrický mluvčí je lovec s touhou po všem nepoznaném, nedostižném a dalekém...
 
"A jiný díl světa
pro jinou ženu!" (Yorck, S lodí jež dováží čaj a kávu)
 
Biebl pracuje především s horizontálním prostorem.
 
"Náš hřbitov tolik se zvětšil za války
jeden cíp sahá až na Sibiř" (Cesta k lesu, S lodí jež dováží čaj a kávu)
 
Na rozdíl od Závady u něj do popředí nevystupují ani tak protipóly nebes a země, jako spíš dualita jakéhosi "tady" a "tam". Bieblovo tady a tam může vystupovat jak proti sobě, tak se navzájem prolínat. Autor mistrně propojuje ve svých textech dva prostory: jeden všední, každodenní, druhý daleký, exotický, vysněný.
 
"Býval jsem lovcem tygrů, chodili v noci kolem dětské postýlky. Na dosah ruky visela moje flobertka. Co jsem jich pobil! Těch tygrů!" (Barbarská láska, Cesta na Jávu)
 
Na relativnost obou prostorů nás pak nejvýmluvněji upozorní verše:
 
"Na druhé straně světa jsou Čechy
krásná a exotická země
plná hlubokých a záhadných řek
jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš" (Protinožci, S lodí jež dováží čaj a kávu).
 
Fascinace tropy je u Biebla více než zřejmá. Je však nutné si uvědomit, že se nejedná ani tak o uhranutí exotikou samotnou, jako spíše svojí dokonalou představou o ní. Bieblovu lyrickému mluvčímu je úplně nejlépe ve vlastním imaginárním světě, který si vybudoval za pomoci exotických kulis, vlastních snů a ideálů - tuto vykonstruovanost si Bieblův lyrický mluvčí velice dobře uvědomuje a střet s realitou jej stejnou měrou láká i děsí. Nezbývá mu tedy nic, než pomocí veršů hledat křehký balanc mezi snovostí a skutečností.
 
"Dnes večer chtěl bych být poblíž Sumatry. Říkám výslovně poblíž, ne tedy přímo v jejích pralesích, neboť nemám rád orchestr zblízka. Chtěl bych plout kolem ostrova asi ve vzdálenosti dvaceti kilometrů, tedy na dosah ruky, ale přece jenom tak daleko, že bych nezřel více než modrý pruh země, pruh úzký a dlouhý jako kouř vzdáleného parníku.
Byla by to poloskutečnost a polosen, byla by to Sumatra, skutečná Sumatra, kde obrovské kmeny stromů a kapradí jako v dávnověku se propadají do bahna, a přitom by zůstala Sumatrou vysněnou, tou zemí blouznivých žen s očima jako fosfor, s rukama jako černé plameny, jež zažehují noc, zůstala by zemí všech sladkých dohadů, zemí sladké neurčitosti, zemí těch přivřených očí, za nimiž rodí se krajiny, nikdy a nikým nespatřené ani zde, ani kde na světě. Zde na Sumatře, v jejíž blízkosti bych se plavil na onom rozhraní snu a skutečnosti..." (Kde bychom teď chtěli být, Cesta na Jávu)
 
 
 
Před rokem jsem se v rámci literární akce Ars poetica (http://www.arspoeticaweb.net/) zavázala, že budu Konstantina Biebla číst pravidelně (nejlépe denně) po dobu jednoho roku, abych pak svou intenzivní čtenářskou zkušenost mohla v kruhu dalších čtenářů poezie předat dál. Tento svůj závazek jsem, bohužel, nesplnila. Prožila jsem s ním však sedm nejintenzivnějších týdnů svého života při své loňské cestě do Indonésie, na kterou jsem se dostala díky svému bývalému muži. Mé cestovatelské cíle se od Bieblových značně lišily: nepomýšlela jsem si na Sumatru, ale z Jávy mířila naopak na východ, směrem na Bali a posléze na Lombok. Podstatný rozdíl musím přiznat i způsobu našeho cestování. Kdyby se dalo trochu cestovat v čase, oba bychom se sice sešli v Mnichově... Ale to je asi tak všechno. Zatímco Biebl se z Mnichova kodrcal vlakem do Janova, kde teprve nasedl na loď a dlouhé týdny se poté natěšeně plavil po oceánu, vzrušeně zaznamenávaje vše, co se mu během toho času přihodilo, já se strachy celá podělaná dopovala na mnichovském letišti jedním Neurolem za druhým. Pár hodin v letadle a byla jsem v Dubaji. Pár hodin na přestupu a pak hned do dalšího letadla... A nedlouho nato už pod námi svítila noční Jakarta. Toho půl dne, který jsem cestou na Jávu strávila já, stačilo akorát na to, abych v přestávkách mezi otupělým spánkem a srkáním mangového džusu Bieblovy zápisky z několikatýdenní cesty pohodlně přečetla a udělala si k nim poznámky.
O kolik jiná pak čekala každého z nás Indonésie, by vydalo na celou knihu. Stopadesátistránkový Biebl trčící ven z mého příručního zavazadla, jehož jsem blahosklonně vyvezla s sebou na výlet, neustále třeštil své imaginární oči a fňukal, že takhle si tu Batávii ale nepamatuje.
Střet s realitou byl v prvních dnech drsný. Na každém kroku jsem se setkávala s pocitem, který nedovedu vyjádřit výstižněji než Biebl, když píše:
 
"Teď!
Je to možné, že jsme přejeli rovník? Přejeli jsme rovník, a nic se nestalo. Bože, jaké zklamání! Kolik jich bylo, těch bouřlivých dobrodružství vašich šestnácti let, jež vyvolalo moře a s kterými se loučíte ještě jednou a navždy: přejeli jsme rovník, a nic se nestalo. Bože, jaké zklamání! Honem, honem! Snad se dá ještě něco zachránit z těch krásných časů!" (Plancius).
 
Přibližně po prvních dvou týdnech (a první krabičce Neurolu) ale odezněl jak kulturní šok, tak hořkost ze ztráty své roky budované, snové Indonésie. Poté, co jsem se začala v té nové a poněkud hmatatelnější Indonésii trochu orientovat, mohli jsme - já a můj stopadesátistránkový Biebl tam na rozhraní divokého pralesa a tepajícího velkoměsta - začít nový, mnohem zajímavější dialog, který spolu v podstatě vedeme dodnes. A kupodivu v něm stále a znovu neúnavně převracíme jakýkoliv náraz do skutečnosti v novou a novou idealizaci:
 
"Bože můj vždyť je to moje vysněná Jáva
šuměním vodopádu zalesněná země
Stačí utrhnout chléb
strom čerstvé mléko dává" (Na hoře Merbaru, S lodí jež dováží čaj a kávu)
Pro přidání komentáře se přihlašte.
MiraV
kvalita komentáře: 0 MiraV 31. července 2013, 20:50
:) Ikaros je taky skvělej, co se mě týče, kam se hrabe Apollinaire!
Artguy
kvalita komentáře: 0 Artguy 31. července 2013, 20:08
priznam se, ze moji srdcovkou je "Nový Ikaros", ale strasne mu zavidim celkove jeho zapal v poetismus.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 31. července 2013, 13:08
3 -
MiraV
kvalita komentáře: 0 MiraV 31. července 2013, 11:30
(Text vznikl pro účastníky Ars poetiky 2013, všechny citace pochází z knihy Cesta na Jávu (K. Biebl), Praha 2001, edice Karawana, nakladatelství Labyrint)
  • MiraV Autor
    MiraV
  • 3 bodů
  • 3 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 31. července 2013, 11:26
  • 1239 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz