Experimentální jazyk v dílech Hnáta Daňka

Nestandardnost, s jakou Hnát Daněk zachází s jazykem, zaznamená čtenář už při letmém listování knihou. Už z jednoho odstavce je zřejmé, že se jedná o autora nespoutaného jinými než vlastními pravidly a osobním vkusem, o autora provokujícího. Autor se na první pohled může jevit jako příklad jazykového necitu a nevkusu, může se zdát nesystematický, ledabylý až „blábolivý“, při bližším prozkoumání však zjišťujeme, že jeho texty jsou po jazykové stránce sice velmi nezvyklé a odvážné, ale zároveň přísně řešené. Daněk v prózách pracuje se zcela originálním, vlastním jazykem, a díky tomu se mu daří vytvářet naprosto svébytný fikční svět (a ovládat jej).

Podívejme se na nyní prostředky, které k tomu používá ve svém románu Až budeme velcí z roku 1996, konkrétně v kapitole datované čtvrtkem 26. ledna 1978 (ve vydání z roku 1996 na stranách 47–52). Ve vymezeném úseku textu se – ve zkratce – popisuje, jak mladá, psychicky nevyrovnaná středoškolská studentka Honza přichází o své panenství se spolužákem Plancem (autor sám pak děj této kapitoly shrnuje v přehledu na straně 317 slovy „Honza s Plancem se rozcházejí“).

Lubomír Machala, který se touto knihou zabývá v knize interpretací českých literárních děl 90. let 20. století V souřadnicích volnosti, píše: „Daňkův jazykový příval, ne nepodobný Topolovu slovesnému proudu v Sestře (1994), postupně nabývá na sugestivnosti a podmaňující síle. Autor si počíná jako skutečný slovesný demiurg, syntetizuje prvky a postupy jazyka archaického, knižního, nářečního, všelijak jej pitvoří, modifikuje, vymýšlí nové. S oblibou využívá odborné cizojazyčné výrazy, přičemž balancuje na hranici srozumitelnosti, ocitaje se někdy až za ní – ‚svrhnout apoziopezi obstinací na maroty od brka k plezére‘ (248). Aplikuje též průpovědi latinské, francouzské, hraje si s němčinou i angličtinou ‚kdeže loňští snowdenové kde ty‘ (244)“ (Machala 2008).

Všechny Machalou formulované rysy Daňkova vyjadřování můžeme po přečtení zmíněné kapitoly potvrdit. Z prózy zvlášť vystupuje odborné výrazivo. Je tomu zřejmě jednak proto, že se celkově jedná o jazykovou vrstvu pro umělecké druhy textů atypickou, jednak též proto, že jeho užívání zde nevyžaduje samotný obsah textu. Ostatně, děj stručně jedinou větou vystihují anotace internetových knihkupectví: „Román o středoškolácích a jejich osudech ve zcela zapadlých časech uplynulého [sic] desetiletí.“ Postavy středoškolských studentů a prostředí, v němž se pohybují, jistě odborné, z velké části cizojazyčné výrazy nijak plastičtěji neprokreslí, a to ani jedná-li se o osmdesátá léta dvacátého století. I přesto se však u Daňka shledáváme se spojeními jako „maminkou informována o somatické lásce“ (49), „ve světové [literatuře] ji uchvacovala lapidárně vyslovovaná mnohovýznamovost, dobro prezentované krutostí a zázrakem, mnohovrstevnou psýchy podávaná pitvou“ (49), nebo „termínem sračky klasifikovala celou poezii“ (50). Vidíme, že deminutivum „maminka“ z prvního příkladu stojí v zajímavém v kontrastu vedle odosobněného vyjádření tak citlivého a intimního aktu, při němž matka dospívající dceři sděluje tajemství pohlavního života. Z druhé ukázky se zase dozvídáme, že v Daňkově jazyce se i vulgarismus „sračky“ může stát „termínem“. Zdá se tak nejen, že tento autor na každém řádku záměrně narušuje stylovou jednotnost a mnohdy velmi extravagantně mísí jednotlivé stylistické vrstvy. Můžeme si vybrat, zda tento jev interpretovat jako upozorňování na existenci těchto vrstev, nebo naopak jako na naprosté popření jakékoliv stratifikace... Jako by záleželo jen na zabarvení slov, jak jej subjektivně vnímá autor, a dál jako by tato slova byla libovolně kombinovatelná mezi sebou. V Daňkově světě, v němž se takovýto nerozvrstvený jazyk používá, se pak může „sračka“ stát „termínem“ celkem jednoduše, stejně jako o pár řádků níže zas „bláboly“ mohou být „regionální“ (49). Výsledkem takového zacházení s jazykem je pak vedle zvýšené expresivity (umocňované ještě častým inverzním pořádkem slov ve větě) především výrazný vypravěč, který na sebe skrze formu neustále strhuje pozornost. Stěží nás nyní již překvapí, když na jedné stránce (51) zaznamenáme odbornou lékařskou terminologii („poslední systola vyrvaného srdce“), slova knižní („obratněji se zbyla punčochových kalhot“) i expresivní citoslovečné vyjádření („plancova žádost fuč“). Na straně 48 můžeme sledovat, jak autor zapojuje neologismy („pedagožky zle potíraly tabakismem nakažené děti“ či „anebo jí to bylo šumafuk“) a nespisovné výrazy nejspíš z oblasti právnického slangu („trest za pokus o vraždu nižší než třísettisícová rozkrádačka“). Daněk se nebrání nejrůznějším projevům cizojazyčných vlivů ani mimo oblast odborné terminologie, jak dokladují kupříkladu spojení „boom vlčích a neúrodných čtyřicetiletých mladíků“ (50) a „z jejich kabinetních ajnclíků“ (48). Nezřídka se uchyluje též k tvorbě vlastních neologismů. Jedná se přitom buďto o jakousi aktualizaci již existujících slov, která Daněk různě přetváří a ozvláštňuje, a tak k nim jako k zvláštním významovým ohniskům strhává větší pozornost (například místo běžně užívaného výrazu „nevinnost“ se v románu Až budeme velcí setkáváme na straně 47 s jeho obměnou „bezvinnost“), nebo o snahu zcela nově pojmenovat jistou skutečnost, jak se můžeme přesvědčit například ze spojení „surově se vpochvuje do ztrýzněné ženy“ (48) nebo „měsíčky neměsíčily“ (49). Jiné neologismy pro změnu vycházejí z potřeb Daňkovy specifické syntaxe, neboť autor občas upřednostňuje shodný přívlastek před neshodným, načež v textu stojí „domodra zmalovala jejího školkového kamaráda“ (49) namísto „kamaráda ze školky“.

Pro román Až budeme velcí je vedle míšení nejrůznějších stylových rovin charakteristické především hromadění prvků, jimiž autor znesnadňuje čitelnost textu (a ještě více strhává pozornost k jazyku). Jedním z nejvýraznějších takových prostředků jsou bezesporu nekonečně větvená souvětí. Kapitoly románu, čítající něco okolo sedmi stran, jsou psány jako jedna jediná věta. Takováto technika nám samozřejmě okamžitě připomene souvětími proslulého Bohumila Hrabala, Hnát Daněk však na rozdíl od něj nevykazuje polysyndetonové tendence. Naopak, když se v jeho textech setkáme s mnohonásobným souřadně spojeným větným členem (jako je tomu například u výčtů „ta ji nechala podstoupit testy, zkoušky, pohmaty, vhledy, sondy, až o sobě Honza přemýšlela jako o flašce z černého neprůhledného skla“ na straně 48 a „knížky, sešity, pravítka, tužky, propisky, papíry propadaly“ na straně 51), zaznamenáme spíše spojkovou absenci.

Postavit kapitolu knihy z jedné jediné věty autorovi umožňuje především kreativní práce s interpunkčními znaménky a časté vkládání vsuvek velmi rozličných délek. Může se jednat pouze o doplnění hlavního toku řeči vyjádřené dvěma větnými členy, jako je tomu v úryvku „narůstala (umocňováním) komplikovanost všednodenního života a – v terminologii té doby – bojovat proti zlořádům pro jejich propojenost a rozšířenost nebylo lze jednotlivci“ (48), nebo o celé souvětí: „maminkou informována o somatické lásce – a v deváté třídě pouze děvčata zasvěcována v předmětu péče o dítě, Honza vychovávána v k prsu kojence přiložení na sto způsobů, v do povijanu balení na tisíc způsobů, nikoliv v předcházení otěhotnění – varováním před vojáky základní služby“ (49). Podobně jako vsuvek (ba mnohdy stejně) Daněk využívá i závorek, povětšinou k upřesnění informací – „jako zaoblující se třináctka (v Přerově) s hochy navštěvovala sklepy a háječek“ (49). Ukazuje se zde i neobvyklost, s jakou tento autor používá interpunkci. Pomlčkami Daněk neznačí pouze vsuvky, ale zároveň graficky zvýrazňuje některá obzvlášť důležitá slova ve výčtech – „šestnáctiletá pochopila, že svými pohyby, myšlenkou – existencí – bude způsobovat neštěstí“ (49). Vidíme tedy, že některá interpunkční znaménka mohou u Daňka vykazovat několikery funkce (zdůraznění slova a oddělení vloženého souvětí), i že mohou jednu funkci zastávat znaménka dvě (oddělení některých vsuvek pomlčkami a některých závorkami). Opět zde můžeme vzpomenout na Hrabala a jeho pověstné tři tečky, jak je ve své studii popsal Milan Jankovič[1] – ty však Hnát v románu Až budeme velcí nepoužívá. Dost svébytným způsobem ovšem nakládá též s ostatními interpunkčními znaménky, především s čárkami. Po většinu času se sice řídí pravidly českého pravopisu, ne však vždy. Kontrastu, který vzniká při kombinaci textu, který využívá čárek, a textu, který nikoliv, využil k vyznačování vnitřního monologu. Ten začíná obvykle velkým písmenem a oddělen je od zbylého textu z obou stran čárkami, přičemž vlastní vnitřní monolog je bez interpunkce. Čteme tedy například „Planec opuštěný na sestřiččině lůžku, Proč leží líbej mě laskej, vzpomínala, co kde v knížkách o stimulaci vyčetla“ (51) nebo „jeho oči dnes a tehdy stejné, nevěřící, udivené, ustrašené, Neboj to jsi chtěl o to ti šlo půl pátá měsíce chci ti udělat radost abych i já měla radost, oči v očích“ (51).

Experimentálně působí především Daňkovo rozhodnutí u sloves v pasivu systematicky uvádět pouze příčestí trpné bez slovesa být a u přísudku jmenného se sponou vynechávat sponu. Na záložce knihy si můžeme přečíst autorovo vyjádření ke svému dílu, jež zní: „Knížka stlačována, pěchována, přesycována zpodstatnělými slovesy co strnulou imitací dějů, téměř zrušena přímá řeč, by ztuhlost dokonalá, jednoduchou interpunkcí provázána a takzvanými proudy vědomí stvářena celistvost.“ Vidíme, že ani v anotaci Hnát Daněk toto své odvážné autorské gesto neopouští. Zpodstatnělá slovesa sice v textu nacházíme podstatně méně často, než autor na záložce avizuje, avšak kýženého efektu strnulosti a ztuhlosti se mu skutečně dosáhnout daří, a to díky tomu, že v určitých, výše jmenovaných případech vynechává nositele gramatické kategorie času.

Na ztížené čitelnosti se podílí také již zmíněný inverzní pořádek slov ve větě a obliba, s níž Daněk hromadí předložky. Zaznamenáváme to například v již citované ukázce „Honza vychovávána v k prsu kojence přiložení na sto způsobů, v do povijanu balení na tisíc způsobů“ (49).

Na Daňkovu prózu můžeme pohlížet jako na „stylistické cvičení“ a „zpotvořenou češtinu (stejně jako Martin Pilař ve své recenzi pro Tvar z roku 1997), ale také jako na odvážnou prózu, které se podařilo vymanit z představ o správnosti jazykového projevu a osobitým způsobem postihnout dospívání jedné generace v totalitní společnosti.

LITERATURA

DANĚK, HNÁT: Až budeme velcí. Olomouc: Votobia, 1996.

MACHALA, LUBOMÍR: V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Editoři a redaktoři Petr Hruška, Lubomír Machala, Libor Vodička, Jiří Zizler. Praha: Academia 2008.

PILAŘ, MARTIN: Pouť a cesta „zmrhané generace“. In Tvar, roč. 8, č. 8. 1997.

Lexiko. Dostupné on-line z <http://lexiko.ujc.cas.cz/heslare/index.php>. Citace ze dne 5. 6. 2012.