Jde to Dobré Wow!

Feministická lingvistika?

Literatura > Jiné / Teorie / Kritika

V roce 1992 publikoval Josef Škvorecký v časopise Respekt článek s názvem Je možné mluvit a psát správně bez diskriminace? Již jeho podtitul Dobrodružství amerického feminismu u mě svou lehkou jízlivostí vyvolává pousmání, které mi díky převážně humornému ladění zbylého textu vydrží až do konce. Škvorecký zde – z pozice problematikou zaujatého, i přesto však více či méně nezúčastněného cizince-muže – pobaveně informuje české čtenáře o snahách amerických feministek o zrovnoprávnění muže a ženy v rámci anglického jazyka. Referuje o emocích, které v řadách anglofonních feministicky smýšlejících aktivistek vyvolává zájmeno he zastupující v promluvách generický podmět v jednotném čísle, a uvádí řadu bizarností, mezi jaké patří například kolektivně žijící komunity ve státech Virginia a Missouri, v nichž se jazykové „znepohlavnění“ již ujalo (Škvorecký 1992).

Když Škvorecký píše: „kdyby u nás z tribuny zahřímal Vaculík ‚spisovatel má právo…‘, bralo by se to, že hájí zájmy spisovatelů bez rozdílu pohlaví“, ještě zřejmě netuší, že již za pár let bude i v češtině všechno jinak. Celosvětově se rozmáhající tendence jakéhosi novodobého brusičství jazyka ve prospěch žen se již několik let po Škvoreckého článku dostává i do České republiky, a to především vlivem germanistky Jany Valdrové.

Valdrová otiskuje v roce 1997 v Naší řeči stať s K české genderové lingvistice. V úvodu ke svému příspěvku krátce shrnuje úspěchy, kterých se již povedlo ve věci zviditelňování ženy a jejího společenského přínosu v jazyce dosáhnout zahraničním lingvistkám. Dozvídáme se o rakouském zákonu o důsledném uvádění rodových variant názvů osob a profesí z roku 1985 či o Rukojeti pro rodově neutrální označování profesí, jež vznikla v Kanadě dokonce již roku 1976. Po tomto sebevědomém vstupu, kterým jako by autorka celé čtenářské veřejnosti vyložila, s jakou nutností je třeba příklad „vyspělých demokratických zemí“ následovat a po vzoru jejich reforem podrobit český jazykový systém podobným opatřením, následuje souhrn jejích vlastních návrhů, týkajících se především oblasti rodových variant.

            Valdrová ostře nesouhlasí se Škvoreckého samozřejmým předpokladem, že pod generickým maskulinem jsou zahrnuty i ženy. Všímá si, že v posledních desetiletích došlo k významné proměně společnosti, v jejímž rámci se tradiční rozdělení mužských a ženských rolí značně rozostřilo. Žena začala pronikat i do dřív typicky mužských sfér veřejného života, jako je politika či obchod. V souvislosti s tím si přeje být i ve všech těchto oblastech explicitně oslovována. Odbýt adresátky promluvy genericky užitým maskulinem s tím, že samozřejmě zahrnuje i představitelky ženského pohlaví, podle Valdrové nestačí. Na protest proti této zavedené a obecně přijímané praxi je připravena užívat genericky i jednotné číslo rodu ženského, což jí umožňuje především přesvědčení, že „argument nepříznakovosti mužského rodu se dnes jeví poněkud vágním, empiricky špatně ověřitelným; soustředěný výzkum nemůže navodit spontánní rozhodování dotazovaných osob o ne/příznakovosti toho či onoho jazykového tvaru“ (Valdrová 1997).

Valdrová vyžaduje respektování ženy především v jazyce oficiálních dokumentů a v oblasti inzerce. Obvykle používané maskulinní tvary klient, žadatel, uchazeč, vlastník, uživatel, zájemce, prodejce, navrhovatel, stavebník, účastník řízení, podnikatel, obviněný, student, absolvent, docent, profesor atd. zde navrhuje řešit třemi způsoby, a to zdvojováním (uchazeč/ka), zpodstatnělými přídavnými jmény (prodávající, studující) nebo podstatnými jmény bez zřetelného přirozeného rodu (osoba). Obavy z přílišného zatížení textu se autorka neobává, pouze zdvojování, tzv. „splitting“, navrhuje používat ve větší míře jen u formulářů, u nichž požadavek přesnosti dalece převyšuje estetiku. Stejná pravidla by však měla platit nejen v případě, kdy chce produktor textu oslovit recipienta-ženu, nýbrž i v jazyce o ženách. Podle Valdrové je zcela nepřípustné, aby se o zasedání, na němž se podíleli poslanci i poslankyně, referovalo jako o „zasedání poslanců“. Podobné případy chce řešit abstraktnějšími pojmenováními, z nichž by pak vycházela spojení jako „zasedání poslanecké sněmovny“.

            Zajímavá je zajisté autorčina interpretace dodnes rozšířeného jevu, že ženy se substantivy mužského rodu označují samy. Valdrová uvádí četné autentické příklady a cituje například Zdeňku Lorencovou, která „se od dětství toužila stát hudebníkem-klavíristou“, nebo poslankyni Taťánu Jirousovou, jež je dle svých slov „lékař z terénu“. Podle Valdrové toto jazykové chování v žádném případě nepoukazuje na skutečnost, že samy ženy vnímají generické maskulinum jako zástupné pro obě pohlaví. Vysvětluje si je spíše „obavou o krásu jazyka a ekonomii výrazu“, „touhou etablovat se ve světě mužů“ či jednoduše jako podřízení se (Valdrová 1997).

            Na článek o několik čísel později reaguje v tomtéž periodiku František Daneš příspěvkem Ještě jednou „feministická lingvistika“. Daneš svůj postoj k takto orientované jazykovědě ostatně vyjádřil již v roce 1995, kdy časopis Vesmír zveřejnil jeho článek Nonsexizmus v jazyce: „Aby bylo jasno, myslím si, že dnes je plné, všestranné uplatnění žen ve společenských činnostech prostě faktem a že uznání a vážnost ženy jako plně rovnoprávné lidské bytosti (jak také jinak) je možno a je třeba projevovat a realizovat spíše jinými způsoby než vytvořením obourodého zájmena[1]“ (Daneš 1995). Upozorňuje na množství překážek, s nimiž by se snaha o genderovou korektnost v češtině musela vyrovnávat. Mezi ně patří především skutečnost, že každé substantivum musí být vedle rodu přirozeného nositelem ještě rodu gramatického. Na rozdíl od angličtiny v češtině nejenže nemůžeme užít téhož tvaru podstatného jména pro označení nositelů obou pohlaví (anglické slovo writer může v závislosti na kontextu označovat jak spisovatele, tak spisovatelku, zatímco v češtině i neživé předměty bez jakéhokoliv rodu přirozeného – tužka, například – musí vyjadřovat alespoň rod gramatický), setkáváme se zde navíc i s nutností mluvnické shody u přídavných jmen a příčestí. Začít v jakémkoliv jazyce, který se dlouhá staletí vyvíjel v patriarchálně uspořádané společnosti, vytvářet náhle promluvy, jež by úplně stejně zohledňovaly muže i ženu, je úkol těžký, vyžadující už takto zvýšenou kreativitu mluvčího. Aplikovat však postupy feministické lingvistiky na jazyk, který je tak protkaný kategorií rodu, jako je čeština (a další, především slovanské jazyky) se však v určitých ohledech jeví téměř nemožné. Daneš opisuje výstražný příklad ze studie Světly Čmejrkové, kterou si zde dovolíme opsat znovu: „Čtenář/čtenářka je vyzýván/vyzývána, aby sám/sama odhalil/odhalila, co to je…“ (Daneš 1995 i Čmejrková 1997). Oběma jazykovědci použitá ukázka se zdá pro potřeby článku samozřejmě vyvedená do extrému – graficky přetížená a nahlas prakticky k nepřečtení – a dala by se snad nahradit i nějakou snesitelnější variantou. Možná „vyzýváme čtoucí, aby sami/samy odhalili/odhalily, co to je…“? Nebo snad „vyzýváme čtenářstvo, aby samo odhalilo, co to je…“? První uvedená alternativa textu graficky zas tolik nepřilepšuje, naopak ještě mírným významovým posunem navozuje dojem, že vyzýván/vyzývána je jen ten/ta, který/která právě čte, nikoliv čtenář/čtenářka obecně, tzn. kupující knihy bude k odhalení tajemství vyzýván/vyzývána teprve po svém návratu domů, až se ke knize usadí a stane se čtoucím/čtoucí. Druhá jej sice graficky odlehčila, zase však nepřiléhavě zdůrazňuje skupinovost „čtenářstva“, má-li si na onu záhadu přijít každý čtenář sám (… či snad opět také každá čtenářka sama?). Zbývá nám ještě varianta „vyzýváme čtenáře/čtenářky k samostatnému odhalení, co to je“… Je nám snad již nadmíru jasné, že náprava bouřícího se českého jazykového systému ve prospěch žen by oproti mnohým jiným jazykům nejspíšještě více znesnadnila produkci textu, stejně jako by vyžadovala ještě větší ústupky a zatěžovala podobu promluv.

            V již zmíněném článku z Naší řeči Ještě jednou „feministická lingvistika“ Daneš svou pozici odpůrce neopouští. „Ve svém jazykovém koutku ‚Nonsexismus v jazyce‘, otištěném v časopise Vesmír v květnu 1995, jsem napsal, že struktura češtiny a mnoha dalších jazyků takovýmto reformám příliš nepřeje, a vzpomněl jsem si při tom na oblíbené rčení mého třídního profesora ‚Aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!‘ (Daneš 1997).“ Pobouření, s nímž na stať Valdrové reaguje, lze vyčíst už z nekompromisnosti, s jakou napadá její pojmový aparát (celý jeden odstavec věnuje termínu „genderová lingvistika“, s nímž Valdrová operuje už v nadpise, a neunikne mu ani její blíže nedefinovaný výraz „splitting(ový)“), z pozice významného profesora bohemistiky jí průběžně opravuje odchylky od českého pravopisu, jichž se při psaní článku dopustila (viz například Trömmel-Plötzová, opravená Danešem na Trömmelovou-Plötzovou). Vzápětí oponuje jejímu souhrnu absolutního přijímání „nesexistického jazyka“za hranicemi: „Autorčina jednostranná závislost na cizích názorech a tvrzeních je očividná. Tak třeba tvrzení, že ‚publikující v Německu si dnes nedovolí nebrat na vědomí proslulé Richtlinien zur Vermeidung sexistischen Sprachgebrauchs‘, lze snadno zpochybnit. Jen namátkou uvádím, že Zeitschrift für Semiotik, orgán Německé společnosti pro sémiotiku, užíval ve svých posledních třech ročnících jen podoby typu Hörer, Sprecher, Leser, Empfänger, Benutzer aj. bez paralelních feminin“ (Daneš 1997).

            Danešovy věcné argumenty k návrhům Valdrové na potřebné změny v češtině se týkají především zpodstatnělých přídavných jmen. Daneš upozorňuje, že i ona podléhají – jako ostatní substantiva – skloňování. Pokud bychom jimi tedy chtěli nahrazovat jiná podstatná jména (například kupce kupujícím či studentku studující), šlo by, jak píše Daneš, o „krok z bláta do louže“, nehledě na to, že podobnou alternativu můžeme najít jen k omezené části substantiv. Právem nesouhlasí i se zpochybňováním bezpříznakovosti mužského rodu. Dodává, že ani kdybychom vedle maskulin vždy důsledně uváděli přechýlenou podobu jmen, nebude feministické spravedlnosti učiněno zadost, neboť podoby substantiv v ženském rodě jsou (podobně jako Eva z Adamova žebra) utvořeny z maskulin. Upozorňuje též na nepřesnosti, jež budou v případě podobného zacházení s jazykem vznikat, viz uvedený příklad „platy učitelů“ (kam spadají platy učitelů, ale i učitelek, ačkoliv nejsou explicitně jmenovány) a „platy ve školství“ (kam vedle učitelů a učitelek spadají i kuchařky ve školní jídelně a uklízečky – a uklízeči – na chodbách, což Valdrové ovšem nijak nebrání v tom, aby tento výraz navrhovala jako genderově korektní synonymní variantu k „platům učitelů“).

            O více než desetiletí později, v roce 2010, zveřejňuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR příručku, na níž se Jana Valdrová podílela spolu s Blankou Knotkovou-Čapkovou a Pavlou Paclíkovou. Jedná se o souhrn jazykových doporučení, jak při vytváření textů nediskriminovat ženu. Nutno poznamenat, že Františka Daneše – pokud zmíněnou publikaci četl – jistě zarazila poznámka uvedená ještě před „předslovem“, totiž že „publikace neprošla jazykovou úpravou“ – neb se jedná se o situaci, jež je pro dokumenty soustřeďující poučky o jazyce zajisté více než neobvyklá.

            Východiskem textu je předpoklad, že v češtině dochází ke „zneviditelňování“ žen, jež se stává prostředkem jejich diskriminace (stejně jako rasismus neodpovídající demokratické koncepci našeho státu) a které úzce souvisí s tím, že přínos žen společnosti není a pro svou skrytost ani nemůže být náležitě doceňován a že maskulina (a tím i muži) pak nabývají větší prestiže než jejich přechýlené podoby (ženy). Aby nastalý problém alespoň zmírnily, předkládají čtenáři jednak Desatero genderové korektnosti (které se zdaleka netýká jen užívání jazyka), jednak nabádají k určitému jazykovému chování. Toto jazykové chování má zaprvé respektovat přítomnost žen přesně tak, jak k tomu Valdrová nabádala již ve svém článku z roku 1997 (tedy oslovovat i označovat ženy explicitně přechýlenými tvary[2]), nově pak také nešířit stereotypy o ženách a mužích pomocí všeobecně sdílených „pravd“ typu „ženy nevědí, co chtějí“.

            Autorky přiznávají, že nevyváženost v jazyce se při dodržování jejich pravidel neodstraní, nýbrž zmírní. Od dodržování jimi nabízených pravidel, která míní pro oficiální, nikoliv soukromou komunikaci, si slibují především zvýšené povědomí o ženském odborném přínosu. Navrhují v textech nahrazovat substantivum „žena/ženy“ konkretizujícím výrazem dle odbornosti (politička, vědkyně, bioložka, projektová manažerka aj.), užívat ženin titul, kdykoliv je užit titul jejího partnera (prof. Petr Hájek a PhDr. Marie Hájková), neoznačovat ženu křestním jménem, nejsou-li ve stejném kontextu označováni křestním jménem i muži, nepoužívat ve veřejné sféře zdrobněliny a familiérní podoby ženina jména i zamezit výskytu mnohonásobného podmětu, jehož jeden člen bude stát v sedmém pádě (Petr Novák s manželkou Hanou Novákovou). Pořadí rodů by se mělo střídat (jednou lékaři a lékařky, podruhé zase účastnice a účastníci). Oslovujeme-li výhradně ženy (či mluvíme-li o skupině, která čítá samé ženy), používáme zásadně ženský rod, oslovení „slečna“ používáme až na výslovnou žádost dané ženy, anglické názvy profesí (které údajně navozují představu muže) překládáme do češtiny atd.

            Ačkoliv se jedná mnohdy o zajímavé a podnětné postřehy, místy se zdá, že autorky zabředávají do svého zaujetí vyvážeností obou rodů až zbytečně hluboko. To se projevuje například v doporučení, aby mluvčí užívali spíše spojení „dívky a chlapci“ než „děvčata a chlapci“, neboť v druhém případě je pro ženské pohlaví diskriminující střední rod výrazu „děvčata“. Nabízí se zde otázka, zda se od úvah o vlivu jazyka na rovnoprávnost pohlaví nepřesouváme spolu s autorkami spíš kamsi na bojiště gramatických kategorií. Ty by bylo zřejmě nejlepší respektovat jako gramatické kategorie, jež jsou nedílnou součástí českého jazyka a umožňují jeho fungování, a jiné role jim nepřipisovat. Kromě toho, že bychom přestali řešit domnělé problémy s neutrem „děvče“ (ano, jedná se o slovo ve středním rodě, které však jednoznačně označuje nedospělou osobu s přirozeným rodem ženským; žádnému rodilému mluvčímu tak pravděpodobně nebude asociovat hocha ani tvora zcela bezpohlavního a málokterý rodilý mluvčí se bude při projevu obtěžovat jeho mluvnickou analýzou, a proto není důvod jej v páru s „chlapcem“ či „hochem“ nepoužívat), snáze bychom se smiřovali i s používáním generického maskulina.

Upřednostňování mužského rodu v jazyce není správné. Je jedině chvályhodné, že na tento jev feministické badatelky poukázaly a rozsáhlými výzkumy jej detailně zmapovaly. Už to, že si můžeme všechny tyto maskulinní jazykové úkazy intenzivněji uvědomovat (a snad i s jistým odstupem a nadhledem k nim poté přistupovat), plní v procesu zrovnoprávnění svou nezastupitelnou funkci. Dnešní stav jazyka je však výsledkem dlouhodobého vývoje v patriarchální společnosti. Tato společnost sice v posledním století prošla výraznou proměnou a v řadě oblastí světa nastolila systém, podle nějž si mají být obě pohlaví zcela rovná, ale tato změna se, jak se zdá, odehrála rychleji, než na ni jazyk stihl přirozeně zareagovat. Řešením se zde – jako nikdy jindy ani tentokrát – nezdá být násilné reformování jazyka, zvenčí ospravedlňované tím, že když se něco bude často používat, časem si zvykneme a stane se to přirozené.

Za momentálně nosnější a nenásilnější téma feministické lingvistiky můžeme považovat kupříkladu to, jak jej ve své stati Úvaha na téma „Čeština a žena“ (1998) pro Naši řeč formulovala Eva Věšínová: „Do jaké míry odpovídá stav sociopsychologického vědomí žen užívajících pod jeho vlivem jazyk svého národněkulturního – v tomto případě českého – společenství jejich opravdovému sociopsychologickému potenciálu?“

Věšínová ve svém příspěvku popisuje svou překladatelskou praxi, při níž naráží na problém, že konvenční očekávání spojené s jazykem žen se mnohdy značně liší od toho, jak by bylo pro ženy dnes přirozené mluvit, aby přiléhavě postihly svou každodenní realitu. Českým ženám k takovému užívání jazyka často chybí jednak sebejistota, nutná pro takovouto jazykovou invenci s mnohdy šokujícími výsledky, jednak potřebná slovní zásoba. Typickou oblastí, kterou nemají ženy verbálně příliš zmapovanou, je oblast erotiky. Vedle toho, že se zde projevuje přesně to, co je častým předmětem ostré kritiky dnešních feministek, totiž že když dva dělají totéž, není to vždy totéž[3], narážíme především na nevyvinutý slang v popisu ženské erotiky. Autoři prací zabývající se feministickou lingvistikou s oblibou citují Pavla Eisnera, který do Chrámu i tvrzi v roce 1946 o ženském jazyce napsal, že „[…] neupřeme české ženě zásahy negativní, že totiž svou pouhou přítomností zapuzovala výrazy osuhlé. To se rozumí samo sebou, je to rys vlastní všem ženám na světě. Myslím, zvláštní logofobii v oblastech slov kluzkých a plzkých. Je téměř jedním z nespočetných druhotných znaků pohlavních, že se žena pudově hrozí a děsí nezahalených slov pohlavních. Shledáváme se s tímto zjevem i u žen hodně zpustlých, jež se nijak nehrozí některých věcí, ale uhýbají jazykovým symbolům pro tyto věci“ (Eisner 1946). Čmejrková, jež se ve své studii Jazyk pro druhé pohlaví zabývala mimo jiné i jazykem žen, informuje pro změnu o výzkumech, které ukazují, že „pokud jde o slovník, ženy přirozeně mnohem častěji hovoří o šití, vaření, péči o děti a o rodině. Uvádí se, že ženská zkušenost je primárně situovaná do soukromého světa, v němž panují principy spolupráce, péče a citové vázanosti“ (Čmejrková 1997).

            Není těžké si představit, že v době, kdy publikace Chrám i tvrz vznikala, byly Eisnerovy závěry platné. Celospolečenský požadavek alespoň předstírané pohlavní, ba i celkové zdrženlivosti u žen samozřejmě omezoval ženami užívané lexikum. Nepestrá slovní zásoba popisující ženský sexuální život, jež se běžně užívala, nabývala charakteru derogativního. Většina českých žen v té době ještě plnila tradiční ženskou roli, jež je předurčovala k péči o rodinu a domácnost, což se samozřejmě odráželo v tom, že ženy nejčastěji hovořily (a jistě dodnes často hovoří) o tématech, jak je vyjmenovává Čmejrková. Dnešní ženy se už ale zcela běžně orientují i v dříve výhradně mužském světě. Troufám si říct, že již jen málokterá z nich má dnes tendenci vnímat své vlastní libido negativně. Že jim však mnohdy chybí nejen lexikální prostředky, jež by jim v daných oblastech podstatně usnadnily pohyb, dokládají zkušenosti mnohých českých překladatelek, jak je shrnuje Věšínová: „(…] dochází k situaci, že ani v 90. letech není česká překladatelka připravena na ženskou zpověď tak otevřenou, jaká vyšla v Americe (a brzy poté v různých zemích světa) v letech sedmdesátých. Při jejím čtení může projít několika fázemi. První je šok, znechucení, odmítnutí – jsou přeci jisté meze… Kniha nějaký čas odpočívá a překladatelka si pomalu uvědomuje, jak je v ní vlastně spousta momentů přesně vystižena; nemohlo ji to napadnout dřív, protože prostě nebyla zvyklá určité věci pojmenovávat. Jenže překládat znamená klást slova na papír: následuje poměrně trýznivý proces smyslové interpretace, vizualizace a zkoumání možností ženského erotického jazyka či slangu v češtině. Takový slang totiž de facto v obecnějším povědomí neexistuje“ (Věšínová 1998). Je zajímavé, že v roce 2008 u nás vychází kniha Vlhká místa německé autorky Charlotty Rocheové, kterou nakladatelství Jota propaguje pod sloganem „Šokující kniha o nejintimnějších partiích ženského těla“ a která vyzývá k „nahlédnutí do nitra ženy“, a tato kniha se do českých knihkupectví dostává v překladu brněnského germanisty a bohemisty Jiřího Strážnického. A jde o odvážný překlad už tak odvážné knihy, který se s nástrahami češtiny vyrovnává statečně (jehož podrobný rozbor však již přesahuje možnosti této práce, proto jej ponecháme pro nějaké samostatné pojednání).

            Nabízí se nyní samozřejmě otázka, zda by nebylo vhodnější, kdyby ženy začaly reformovat jazyk celé společnosti až poté, cosi zcela poradí alespoň s jazykem vlastním, který se týká kupříkladu jejich intimní sféry. Poté, co se jim podaří odstranit předsudek, že některá slovíčka holčičky zkrátka neříkají či že o některých věcech dámy nemluví. Neboť nechceme-li skončit v Babyloně, je nutno začít stavět od základů.

 

 


 

LITERATURA:

 

ČMEJRKOVÁ, SVĚTLA: Žena v jazyce. In DANEŠ, FRANTIŠEK a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha, 1997.

 

DANEŠ, FRANTIŠEK: Ještě jednou „feministická lingvistika“. 1997, roč. 80, č. 5. Dostupné z WWW: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7412. Citace z 30. 6. 2012.

 

DANEŠ, FRANTIŠEK: Nonsexismus v jazyce. In Vesmír. 1995, roč. 74, č. 7. Dostupné z WWW: http://www.vesmir.cz/clanek/nonsexizmus-v-jazyce. Citace z 30. 6. 2012.

 

EISNER, PAVEL: Chrám i tvrz. Kniha o češtině. Praha, 1946.

 

HOFFMANNOVÁ, JANA: Feministická lingvistika? In Naše řeč. 1995, roč. 78., č. 2. Dostupné z WWW: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7234. Citace z 30. 6. 2012.

 

ROCHEOVÁ, CHARLOTTE: Vlhká místa. Přeložil Strážnický, Jiří. Brno, 2008.

 

ŠKVORECKÝ, JOSEF: Je možné mluvit a psát správně bez diskriminace? Dobrodružství amerického feminismu.In Respekt.cz. 1992. Dostupné z WWW: http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&&article[id]=35933350. Citace z 30. 6. 2012.

 

VALDROVÁ, JANA: K české genderové lingvistice. In Naše řeč. 1997, roč. 80, č. 2. Dostupné z WWW: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7365. Citace z 30. 6. 2012.

 

VALDROVÁ, JANA – KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, BLANKA – PACLÍKOVÁ, PAVLA: Kultura genderově vyváženého vyjadřování. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Dostupné z WWW: http://data.idnes.cz/soubory/studium/A100125_BAR_GENDER_PRIRUCKA.PDF. Citace z 30. 6. 2012.

 

VĚŠÍNOVÁ, EVA: Úvaha na téma „Čeština a žena“. In Naše řeč. 1998, roč. 81, č. 1. Dostupné z WWW: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7418. Citace z 30. 6. 2012.



[1]Poznámka o obourodém zájmenu se týká anglického jazyka.

[2]Je zajímavé, jak může jít feministická lingvistika v různých jazycích naprosto opačnými směry. Zatímco v angličtině, jak jsme již poznamenali, je žádoucí jediným společným tvarem substantiva označit muže i ženy (feministicky orientovaným jazykovědkyním jsou naopak velkým trnem v oku substantiva typu „actress“, která změnou tvaru údajně naznačují, že jde o jakousi deviaci od „actor“, který představuje normu), v češtině trváme na důsledném uvádění rodových variant, aby žena nebyla „zneviditelněna“. Je samozřejmě nutné si uvědomit, že angličtina, která postrádá gramatický rod, je jinak uzpůsobena a „reader“ bez gramatického rodu (tedy s libovolně dosaditelným rodem přirozeným, který nebude v kontrastu s rodem gramatickým) je něco jiného než český „čtenář“ (který v každém případě nese gramatický rod mužský, ať už se snažíme si pod ním představit cokoliv), ale i přesto je nutné klást si zde otázku: nevytváříme neustálým zdvojováním tvarů – studentky a studenti, učitelé a učitelky, občané a občanky – paradoxně prostor pro vytváření dojmu, že například studentka je něco jiného než student? Že student a studentka disponují odlišnými kvalitami a vykazují rozdílné studijní výkony, když je musíme v projevu přísně rozlišovat?

[3]Když muž má více sexuálních partnerek, je takřka pochvalně označován za „kance“, v případě nevázanějších sexuálních projevů u ženy se používají hanlivé výrazy typu „děvka“.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 22. července 2013, 17:54
3 -
  • MiraV Autor
    MiraV
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 21. července 2013, 18:05
  • 1407 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz