Cesta na konec světa a zase zpátky

Moje cesta začala tam, kde se rozplynuly naděje na vytoužené magisterské studium nových médií, tedy u státnic. Ačkoli jsem ze svého nezdaru rozhodně radost neměla, skoro hned jsem začala plánovat, jak neočekávaně nabytý čas využít, abych ho úplně nepromarnila a pokud možno se vyhnula téměř nevyhnutelným zimním splínům. Už před státnicemi jsem napůl v žertu tvrdila, že v nejhorším případě odjedu do San Francisca a zahájím tam dráhu hipíka, případně nepochopeného umělce, nebo konečně pojedu navštívit příbuzné do Austrálie. To druhé se nakonec ukázalo splnitelnějším. Babiččin bratr totiž kdysi k protinožcům emigroval a vychoval pět dětí, z nichž některé se vypravily do Česka hledat své kořeny, potkaly se s mými rodiči a zůstaly s nimi v kontaktu. Napsali jsme tedy mail a napjatě čekali na odpověď.

Reakce byla velice vlídná, prý mě u sebe Steve (tátův bratranec) a Jo rádi na pár měsíců ubytují a ukáží mi Melbourne. I ostatní sourozenci přitakali a už začínali plánovat, co všechno společně podnikneme. Všechno šlo hladce, stihla jsem i swingový festival v Budapešti, který jsem měla naplánovaný už od léta, a za pár dní po něm jsem se už drápala do letadla. Cesta samotná by vydala na menší článek, přeci jen 20 hodin ve vzduchu (a dalších x hodin na letištích) jsem ještě nebyla. Let z Prahy do Abú Dhabí nebyl až tak zajímavý, ale z Abú Dhabí do Melbourne to byl zážitek. Letadlo bylo malé, leč luxusní – zeleno-zlaté potahy, dokonale upravené letušky ze všech koutů světa (mile mě překvapilo, že jejich „leader“ byla Češka), jídelní lístky zlatě psané i zdobené, zabudovaný monitor v každém sedadle, velký výběr filmů a spousta maličkostí, které dlouhý let zpříjemnily – nafasovali jsme krásnou teplou deku, sluchátka, kartáček s pastou, ponožky, špunty do uší, spací masku, po ránu napařený ručník na očištění obličeje a další nezbytnosti. Prostě ráj. Po přistání jsem díky dlouhé době letů, dvouhodinovému zpoždění a několika časovým posunům vůbec netušila, kolik je hodin, ani co je za den. Nezbývalo než doufat, že jsem svým australským příbuzným napsala správné údaje a že na mě budou čekat. Poté, co australští celníci vyřešili jakýsi záhadný problém s mým pasem, prošli si kartu, kterou jsem musela v letadle vyplnit (týkala se dovážených věcí a typu pobytu) a nechali mě a moje zavazadla očuchat bígly, mohlo mé australské dobrodružství začít.

Příbuzní na mě na letišti samozřejmě čekali, takže jsme odjeli rovnou k nim domů do Brunswicku, předměstí (jednoho z mnoha) Melbourne. První dny jsem trávila poznáváním jejich domu, centra města a stravovacích návyků (celých devět týdnů to vypadalo tak, že jsem snídala toasty s citronovou marmeládou, obědvala toasty s arašídovým máslem nebo rajčatové sendviče a večeřela to, co někdo ukuchtil nebo přivezl z restaurace). Dům byl typicky australský, jednopatrový a se střechou do A. Do všech místností se odbočovalo doprava z dlouhé chodby. Měl přední a zadní zahradu a zvláště na zadní jsem trávila hodně času, ať už nočním pozorováním possumů či čtením v houpací síti pod citronovníkem, ze kterého byla všechna ta skvělá marmeláda na moje toasty.

Do Melbourne jsem dorazila v polovině listopadu, tedy na začátku jejich léta a zůstala do začátku ledna, takže jsem prožila i australské Vánoce a Silvestr. Ač jsem do Austrálie jela jen s poměrně malými cíly (a ještě menšími finančními prostředky), tedy poznat svoji rodinu, utéct české zimě, procvičit si angličtinu (nikdo z mých příbuzných nemluví česky), prohlédnout si Melbourne a najít místní swingovou scénu, prožila a viděla jsem toho o moc víc. Moji příbuzní se totiž snažili mi všechno vysvětlit (Steve například speciálně pro mě komentoval večerní zprávy a mluvil se mnou o spoustě australských problémů) a brát mě všude s sebou. Takže jsem se podívala do Stevova kurzu pro řečníky, na španělský festival se sedmnáctiletou dcerou mých hostitelů, poprvé v životě na mši do kostela, kde v místním sboru zpívá další z mých příbuzných, do dvou škol na různé akce, na nespočet trhů, koncertů, grilování a vánočních párty, do zoo i do záchranné stanice divoce žijících zvířat, do botanické zahrady, do aquaparku, do tří kin, na několik různých pláží ve dvou australských státech, na oslavu jednadvacátých, osmdesátých a devátých narozenin, do buše, kde jsme kempovali a prožili můj nejtišší Silvestr vůbec (zato s divokými klokany a jinou roztomilou zvěří v těsné blízkosti), do nemocnice a také do Sydney. A poprvé v životě jsem seděla Santa Clausovi na klíně... a povídala si s ním o komunismu v Československu :).

Melbourne je příjemné město se spoustou zeleně a místy až fascinující barevnou architekturou. Některé historické budovy, například melbournská radnice, ale vypadají, jako by je někdo přivezl přímo z Prahy. Nechybí mrakodrapy, ale ani novogotické kostely, zkrátka staré se tu mísí s novým (což potvrzuje i nejrůznější stáří místních tramvají) a mezi tím vším se proplétají žluté taxíky – takový malý New York, ale evropštější. Ačkoli je tu na české poměry neuvěřitelně draho, poměrně dost věcí můžete vidět zadarmo – například turistická tramvaj s vámi objede centrum města (turistický autobus dělá ještě o něco větší okruh), můžete se zajít podívat do státní knihovny, která je opravdu nádherná, do botanické zahrady, do muzea, případně do hotelu Regent Sofitel, kde je ve 35. patře asi největší neoficiální atrakce v Melbourne – záchody s prosklenou stěnou a tedy skvělým výhledem do kraje. V turistickém centru si můžete nabrat horu map a letáků, dá se zadarmo vidět spousta koncertů (ať už buskerských, oficiálních na pódiu Federation Square, na trzích či v různých hudebních obchodech), v době Vánoc si v některém z obchodních center popovídáte se Santou a také můžete zdarma využít veřejné záchody ;). Osobně mě nadchlo, kolik street artu se dá v ulicích Melbourne najít. V tomto ohledu mi město připomínalo spíše než New York San Francisco. Taky zdejší pláž není vůbec k zahození, zvlášť když vás až na ni zaveze tramvaj a když vás pobřežní hlídka střeží z helikoptér. Co se týče obyvatel, nelze si nevšimnout, že tu žije spousta zrzků a Asiatů. Asiatů mnohem víc. V centru nejspíš narazíte na businessmany v sáčcích, ale jinak velká část lidí vypadá, jako když nakupuje jen v second handech a na trzích. Hodně se nosí úzké kalhoty, možná spíš legíny, s vysokým pasem – teenageři (pokud zrovna nemají školní uniformu) k nim nosí o číslo větší flanelovou košili nebo hippie svetr, prostě tak trochu 60. léta. Kluci kolem třicítky často vyznávají styl, který bych nazvala swingovým, což znamená kostkovanou čepici do čela, kšandy a sako se záplatami na loktech. Ach :). Je také mnohem častější než u nás, že se holky vůbec nemalují (aspoň jsem si nepřipadala jako vyvrhel), což možná souvisí s tím, že opalovací krém je každodenní nezbytností (věřte mi, australské slunce je pěkně zákeřné a není radno ho provokovat). A potkala jsem tu asi vůbec nejvíc lidí s růžovou či fialovou hlavou – musím říct, že jim to všem moc slušelo.

Jsem opravdu ráda, že jsem poznala i melbournskou swingovou scénu. Jako všude na světě, i tady jsou swingaři milé infantilní bytosti, co nezkazí žádnou legraci. Syn mých hostitelů pracuje v rádiu, takže mě seznámil se slečnou, která moderuje pořad o swingu a ta mě zase představila svým tančícím kamarádům. Byla trochu škoda, že v Austrálii byly zrovna letní prázdniny, takže se tančilo jen jednou týdně, ale zase jsem zažila velkolepou vánoční tančírnu (kdo by nechtěl vidět tanec dvou Santa Clausů, že) a moc jsem neutrácela (vstup stál v nejlepším případě šest dolarů, tedy 120 Kč). Snažila jsem se dělat reklamu Herrängu, největšímu swingovému kempu na světě, a zdálo se, že mám docela úspěch, tak doufám, že aspoň některé Australany letos ve Švédsku potkám.

Milým bonusem byla návštěva Sydney, kterou jsme zvládli těsně před Vánoci. Výlet mě nakonec nestál skoro nic, letenky jsme koupili ze Stevových našetřených letových bodů a jednu noc v hotelu jsem od něj dostala k svátku (v Austrálii svátky nemají, takže rodinka asi úplně nevěděla, jak velké dárky se k němu dávají). Ráda bych šla proti proudu a řekla, že mě Sydney zaujalo něčím jiným než budovou opery, ale... když ona je vážně krásná. Zvlášť když stojíte přímo u ní, svítí sluníčko a nebe je plné mini mráčků. Pak jsem do ní navíc vešla a zjistila, že tam zrovna mají sraz fanoušci Doctora Who, což znamená, že všude, kam oko dohlédlo, byly děti hrající si s Daleky, kartonoví protagonisté seriálu v životní velikosti a snad všechno, na co si jen vzpomenete, ve tvaru Tardis. Pak jsem navíc přišla na to, že se vše koná při příležitosti uvedení opery Doctor Who. To už jsem kvílela nahlas a prosila Steva, ať mě odtamtud radši rychle odvede. To jsem ještě netušila, že to nebude mé jediné sydneyské setkání s Doctorem. Druhý den našeho výletu jsme se celý den procházeli po místních plážích a narazili jsme i na dokonalý přímořský hřbitov. Když jsem uviděla tu sochu, brada mi spadla až někam ke kolenům. Stál tam totiž anděl, zakrývající si rukama obličej. Zkrátka Weeping Angel jako vyšitý! I nebýt hřbitova by ale procházka po plážích stála za to. Poprvé jsem mohla pozorovat surfaře ve svém živlu, zaplavat si ve vlnách (větší jsem možná ani nezažila a jakožto milovnice turbulencí a horských drah jsem si je řádně užívala) a také vyzkoušet mořské bazény, které jsou na každé pláži a které jsem zatím nikde jinde nepotkala. Jejich účel jsem plně pochopila, až když jsme na jedné z pláží objevili velké množství vyplavených měchýřovek, žahavých medúz. Jedno ze znamení, že do moře není radno lézt. Znamení jsme poslechli a šli si zaplavat do bazénu. Musím říct, že je hodně zajímavé plavat v klidné vodě, zatímco se o stěny nádrže tříští vlny, a přitom na jednom ze skalních výběžků pozorovat bojující kraby. Na konci dne jsme si sedli do trávy, dali si fish & chips a odráželi nálety hladových racků. Poprvé za celý den jsem si sundala své velké sluneční brýle a podle Stevova úleku zjistila, že jsem se neskutečným způsobem spálila (bohužel nejen na obličeji, nejhůř dopadly lýtka – ještě tak týden jsem se nemohla bezbolestně osprchovat). Poté, co jsem od něj dostala přezdívku „czech panda“, jsem se rozhodla, že brýle už nikdy v životě nesundám. Předsevzetí mi vydrželo jen do letadla – nepřipadalo mi dostatečně reprezentativní mít brýle na nose, když jsme se Stevem oba poprvé v životě letěli v business class (prý nikde jinde nebylo místo).

Po Vánocích a Silvestru mi zbývalo posledních čtrnáct dní do odletu, takže jsem se pokoušela co nejvíc tancovat a obdržela jsem nebývalé množství pozvání k dalším členům rodiny. Nejzajímavější bylo kempování u moře s Eileen (my jezdíme na chalupy, Australani s karavanem na pláž), jejím mužem a třemi syny. Ačkoli předchozí dny bylo kolem čtyřiceti stupňů (jednou dokonce 46), chytli jsme spíš podzimní počasí. Nejvýrazněji se to projevilo, když jsme byli u moře rybařit. Po pár minutách jsem měla intenzivní pocit, že z nás ledový vítr nadělá rampouchy, takže jsme s Jackem utekli na prohlídku místního majáku (věděli jste, že světlo, které můžete vidět na vzdálenost klidně několika desítek kilometrů, vychází z žárovek velkých asi jako palec?). Nejen že jsme přežili, ale ještě po cestě potkali lachtana, který se požitkářsky převaloval pod molem a vyjídal rybářům všechny úlovky. S mým posledním pobytem u moře byla spojená i oslava devátých narozenin dvojčat, mých „second cousins“. Musím uznat, že lepší adrenalinový sport než vzít pět hladových dětí s věkovým průměrem kolem devíti let do čínské restaurace, kde se jídla podávají zásadně v těžkých kameninových miskách rovnou z plotny a ještě se umisťují na otáčivé pultíky uprostřed stolů, asi ještě nebyl vynalezen. Napínavé to bylo, vážně.

Poté, co jsem se v několika etapách rozloučila s celou rodinou, nastal čas sbalit svých pět švestek (no, pět... po kufru jsem tancovala asi půl hodiny, než se konečně zavřel), jako už tradičně panikařit, že mám nadváhu (podle domácí váhy jsem měla navíc čtyři kila, ale pán u check-inu ani nemrknul, tak nevím) a nakonec se nechat odvézt na letiště, naposledy zamávat Stevovi a s vombatem pod paží vyrazit na cestu na opačný konec světa. První chvíle po přistání byly zajímavé – můžete se na ně připravovat jak chcete, ale křupat ve sněhu po pouhých několika hodinách od chvíle, kdy ze vzduchu pozorujete sluncem zalité dubajské pláže (ten pohled mimochodem opravdu stojí za to)... to je prostě zvláštní. Ještě zajímavější byly reakce rodičů a přátel po návratu. Nejčastěji jsem slýchala (seřazeno dle četnosti výskytu): 1) „Vždyť ty vůbec nejsi opálená!“ (Ale jojo...)

2) „Tak co, nechodíš hlavou dolů?“

3) „Kosa, co?“ (Strašná!)

4) „A co že jsi tam dělala?“ (Mno, vlastně nic moc.)

5) „Žádnej klokan si tě neodnes, jo?“

6) „Co surfaři?“ *mrk mrk*

7) „Tys tam nějak zhubla!“

8) „Jste tam prý měli i padesát stupňů!“ (Jen jednou 46, většinou do čtyřiceti – padesát bylo v jiných částech Austrálie.)

A jedna originální na konec: 9) „Ochutnala jsi koalu? A měla jsi potom svěží dech?“ :)

Ano, je prima být zase doma.