Dáma a střelec

Literatura > Krimi / Sci-fi / Povídka

 

SSSR, západní Novosibirsk, 2029

   „Nudí vás již vaše barva očí, tvar duhovky? Využijte akčních slev v OptiCompu, soudruzi! Změna barev očí už od-“ rádio začne chrčet a přeskakovat až se ozývá jen statický šum.

   „Blaď, co se to děje?“ zabručím, sundám pravačku z volantu a pokouším se naladit na jinou stanici.

   „Nemusíte se snažit, pukovníku,“ zahučí ze sedadla spolujezdce můj společník, hubu plnou brambůrků. „V zařízení je velmi výkonná rušička cizích signálů. Nechytíte tady ani Svobodnou Evropu.“

   „Speciálně Svobodnou Evropu,“ ušklíbnu se, volnou rukou hrábnu do kapsy od košile, nahmátnu krabičku marlborek, přiložím si jí k ústům a rty jednu cigaretu vytáhnu. Můj spolucestující odloží pytlík brambůrek, otře si mastné ruce do khaki blůzy s nápisem RKKA, vytáhne zippák a připálí mi.

   Potáhnu a kývnutím mu poděkuju. „Takže… Vy jste hlavní inženýr projektu?“

   „Miša Kuzněcov, technický mág,“ usměje se. „Hlavní a taky jediný. O celém výzkumu ví velmi málo lidí, dokonce ani vojáci, kteří areál hlídají, nevědí, co se v podzemí děje. Jsme tam čtyři. Já, psychiatr doktor Višněvský, doktorka Semjenovová a vedoucí projektu profesor Griško.“

   „Předpokládám, že všichni členové strany,“ podotknu.

   „Samozřejmě, tavariš,“ řekne Kuzněcov skoro uraženě.

   „Na co potřebujete ve vývoji umělé inteligence psychiatra?“ zamračím se.

   „Uvidíte,“ ujistí mě. „Jak dlouho u nás hodláte pobýt?“

   „Pokusím se vás zdržet co nejméně,“ přiznám. „Čím dřív budu zpět v Moskvě, tím lépe. Neočekávám problémy, zvlášť ne v takhle nízkém počtu pracovníků.“

 

*     *     *

 

   Areál výzkumného ústavu je obehnán vysokým plotem pod kurva vysokým napětím. Projíždíme kolem budky, kde nás staví dva vojáci s moderními útočnými puškami.

   Vytahuju průkaz. „Dmitrij Danilov, ministerstvo obrany.“

   Voják okamžitě srazí paty a zasalutuje. „Plukovníku.“

   „Pohov, desátníku. Kolik je tu ozbrojených mužů?“ vyzvídám.

   „Dva u brány, dva na obchůzce, jeden v hlavní budově, dva v kasárna, pane. Celkem šest, střídáme se tu ve třech směnách po dvou dnech.“

   Pokývám hlavou. „Tak zvedněte tu závoru.“

   „Ano, pane.“

   Projedeme areálem až k budově uprostřed a zacouvám na poloprázdné parkoviště, kde stojí pět šest civilních aut a dva vojenské džípy. Vystoupím a zapálím si další cígo. Kuzněcov vystoupí taky.

   „Můžu vás poprosit, pane?“ střelí pohledem k mým červeným marlborkám. Jednu mu podám. „Děkuju. Uvnitř je zakázáno kouřit,“ pokrčí rameny on.

   Vzdychnu. „A americká cigareta je tady jenom mýtus, co? Myslím, že návštěvu vašeho zařízení zkrátím na minimum.“ Pak se rozhlédnu po parkovišti. „Říkal jste, že ve výzkumu jsou čtyři lidé. Trochu moc aut, ne?“

   Připálí sobě, pak mě, labužnicky potáhne a pak zavrtí hlavou. „V samotném středisku jsme jen čtyři. Středisko jako takové je v podzemí. V téhle budově jsou generátory a kuchyně, která vaří pro nás a chovance, ačkoli se domnívají, že dělají šlichtu pro zvířata. Tady slouží běžný armádní personál a každé ráno a večer sem pro ně jezdí autobus.“

   „Chovance?“ povytáhnu obočí.

   „Však uvidíte.“                  

                                 

*     *     *

 

   Jdeme do nitra budovy, kolem jídelny, po schodech dolů, mineme i strojovnu s generátory. Na konci dlouhé betonové chodby nás čeká po zuby ozbrojený voják, který znovu zkontroluje naši totožnost, mě odzbrojí a pak nás pustí do výtahu. Beze slova jedeme dolů možná minutu nákladním výtahem, asi se jím stěhují i potřebné přístroje.

   Dole vystoupíme, další dlouhá chodba a za ní kontrola sítnice. Nechám si oskenovat oči a pak teprve vcházím do výzkumného střediska.

   Do nosu mě udeří pach sterility a desinfekce. Kuzněcov za mnou zablokuje dveře a já se rozhlížím. Stojíme v nevelkém atriu, které celé září čistou bělobou. Všechno je nasvíceno ostrými bílými zářivkami, ze kterých mě pálí oči a po stropě se vinou různobarevné kabely o síle mé ruky.

   Kuzněcov se postaví vedle mě. „Támhle napravo po schodech nahoru? Tam je prostor pro ubytování, naše pokoje, taky ten váš a společenská místnost. Když půjdete rovně těmi dveřmi, dostanete se do laborek a řídícího centra, nalevo jsou cely s chovanci.“

   „Takže už my konečně vysvětlíte, co jsou chovanci zač?“ otočím se na něj.

   „Ne já, támhle jde povolanější člověk,“ ukáže Kuzněcov před sebe.

   Z laboratoří vychází drobný prošedivělý muž v bílém plášti a přátelsky rozpřáhne ruce. „Vítáme vás, soudruhu plukovníku.“ Dojde blíž a potřese si se mnou rukou. „Ilja Ivanovič Griško, vedoucí projektu.“

   „Těší mě, profesore.“

   „Dáte si kávu? Musíte být po letu z Moskvy unavený.“

   „Nepohrdnu.“

  Rozloučíme se s Kuzněcovem, který si jde po své práci a já následuji Griška do jeho pokoje, která mu zároveň slouží i jako kancelář. Po stole jsou rozházené papíry s diagramy, čísly a zprávami, po obrovském nástěnném monitoru počítače se vinou grafy, které mi říkají asi tolik, co současná mongolská literatura.

   Griško se posadí. „Co to bude?“

   „To je jedno, jen ať je to silný.“

   Profesor zadá rozkaz kávovaru a otočí se zpět na mě. „Řekl bych, že nikdo z ministerstva obrany nepohrdne novosibirskou vodkou, dáte si?“

   „Snad jen deci,“ usměju se a posadím se na volnou židli.

   Hlasitě se zařehtá a vytáhne z miniaturní ledničky pod stolem neoznačenou lahev i se dvěma namraženými stakany. Rozleje. Ťuknu si s ním a půlku do sebe hrknu. A je moc dobrá.

   „Takže k práci,“ začnu. „Pokud mě mé informace neklamou a to ony obvykle neklamou, provádíte tu výzkum a vývoj umělé inteligence.“

   „Laicky řečeno,“ potvrdí Griško a podává mi kávu.

   „K čemu pak ti chovanci, o kterých se zmiňoval inženýr Kuzněcov? Děkuju.“ Vezmu si hrnek a usrknou vroucího turka.

   Griško chvíli mlčí a upíjí svého kafe. Pak se na mě zadívá. „Neberte to jako neomalenost,  soudruhu plukovníku, ale na jaké úrovni se v tomto oboru pohybujete?“

   „Předpokládejme, že na nulové.“

   „Dobře,“ profesor se na chvíli zamyslí. „Až do šedesátých let se pro poznání AI používal takzvaný Turingův test. Spočíval v tom, že v oddělených místnostech odpovídal na otázky člověk a stroj a pokud výzkumník, který vyhodnocoval odpovědi nedokázal rozlišit, kdo je kdo, byl program označen za umělou inteligenci.

   Tento model byl ale vyvrácen myšlenkovým experimentem, který je pracovně označen jako argument čínského pokoje. Hypoteticky… Sedíte v místnosti, kde jsou odpovědi na všechny možné otázky na různých lístečcích. Ale jsou v čínštině. Vy čínsky neumíte, ale víte, v jakých místech jsou odpovědi na dané otázky. A přestože nevládnete čínštinou, můžete pro vás nesrozumitelné odpovědi kombinovat tak dlouho až správně odpovíte, i když vlastně nevíte, co jste řekl. Doopravdy nad otázkou nepřemýšlíte. Zatím mě stíháte?“

   Zamyšleně přikývnu.

   Griško odloží šálek s kávou. „Teď se dostávám k informacím, které, řeknu-li to velmi umírněně, považujme za přísně tajné. Před několika lety se našim vědcům podařilo zjistit, že na binární úrovni mozkové činnosti, lidská mysl pracuje přesně dle modelu čínského pokoje.“

   „Takže na základní úrovni přemýšlení vlastně nechápeme daná fakta, jen se jimi probíráme?“ zeptám se překvapeně.

   „Tak. Na to, abych vám vysvětlit detaily, byste musel načíst hromady knih. Důležité je, že naší snahou v tomto projektu, je upravit lidský mozek tak, aby fungoval i dle kritérií čínského pokoje. Aby chápal i základní, binární fakta.“

   „Rozumím. K čemu jste došli?“

   „Kombinujeme lidský mozek s hardwarem a softwarem nejmodernější výpočetní techniky. Snímáme počty neuronů v mozku a jejich pohyb. Převede se to digitální informace, která je uložena do hardwaru implantovaném přímo v hlavě testovaného subjektu. Hardware pak vyšle skoro nezměřitelnou dávku elektrické energie, která vydráždí jiná centra v mozku, a nasměrujeme vyšší počet neuronů směrem, kterým šla ta původní dávka neuronů. A to je jen jedna z cest, jak navyšujeme mozkovou operační kapacitu.“

   Asi se tvářím dost nechápavě, protože profesor ještě chvíli uvažuje a pak se předkloní. „Váš mozek je jako procesor. Jednojádrový. Někteří naši chovanci mají čtyřjádrový procesor,“ poklepe si Griško na spánek. „Samozřejmě to sebou přineslo… nečekané efekty.“

   „Jaké efekty?“ zeptám se zvědavě.

   Vedoucí projektu se otočí k počítači. „Chci záznam pět-pět-nula-osm, na celou obrazovku, prosím.“

   Podívám se na monitor. Je to záběr z cely jednoho z chovanců. Mladá dívka, možná šestnáctiletá, oblečená do tmavě modré kombinézy s pořadovým číslem na zádech. Z vyholené hlavy jí trčí desítky a desítky tenoučkých drátků s nejrůznějšími koncovkami, které jí sahají až k ramenům. Vypadá jako z nějakého kyberpunkového snu.

   Před ní sedí profesor Griško a v ruce drží tři karty, lícem k sobě. „Sašo, jaké držím karty?“

   Dívka skloní hlavu ke stolu a zavře oči. „Pikovou sedmu, srdcového krále a křížové eso.“

   Griško na záběru přikývne, zamumlá „Velmi dobře,“ vezme balík karet, pečlivě ho zamíchá a vytáhne další tři karty. „A nyní?“

   „Károvou devítku, srdcovou osmičku a žolíka.“

   Zase naprosto přesně.

   Profesor Griško klepne do klávesy a záznam zastaví. „Takových nahrávek tu mám hodiny a hodiny. Tohle je Saša, projevuje nejlepší výsledky ze všech třiceti současných subjektů. Drtivá většina z nich se pomátla. Jí jsme ale implantáty voperovali už v raném dětství, kdy se tkáň rychle a spolehlivě regeneruje. Ostatní subjekty nedosahují stoprocentních výsledků jako ona, ale i tak…“

   „Na co čekáte s odhalením, to je… úžasné. Kreml by kvůli tomu vyhlásil národní svátek,“ dívám se stále na monitor s pozastaveným obrazem.

   „Plukovníku, jednak tento výzkum spadá speciálně pod soudruha ministra a mám absolutně volnou ruku. A navíc my pořád ještě dobře nechápeme, jak to vlastně funguje. Vstřebává její mozek tolik dat, že je schopná propočítávat dopředu všechny scénáře a vybírat ten správný? A co všechno je schopná předpovědět nebo říct? Nebo to pracuje úplně jinak?

   Nechci dopadnout jako Oppenheimer po Hirošimě. Až budeme vědět, co se Saše děje v hlavě, pro tu Nobelovku si i s celým týmem zajdeme, nebojte se.“

 

*     *     *

 

   Vezmu si od Griška některé zvlášť zajímavé záznamy a zprávy, se kterými se uklidím do svého pokoje. Ten večer se nevyhnu vodce s Mišou Kuzněcovem, který je neskutečně rád, že má poblíž někoho, s kým netráví osmnáct hodin denně (dokonce mi dá pár balíčku nikotinových žvýkaček), prohlédnu si třicet cel s chovanci, většinou duševně narušenými, při prohlídce laborek se seznámím s doktorkou Semjenovovou, fešnou čtyřicítkou, která se svými brýlemi a drdolem vypadá… No… Řekněme, že vím, o kom sní chovanci po nocích.

   Když už jsem se chystal ke spánku, přišel mě navštívit i doktor Višněvský.

   „Soudruhu plukovníku,“ podá mi ruku, ale nevypadá úplně sebejistě.

   „Máte něco na srdci, doktore?“ vypustím formální oslovení a nabídnu mu kafe.

   „Děkuji, dám si… No, přišel jsem zeptat, co má vlastně vaše návštěva znamenat. Co tu vlastně šetříte,“ posadí se na židli a upřeně mě pozoruje.

   Pokrčím rameny. „Nic konkrétního. Ministerstvo chce vědět, do čeho leje miliardu rublů ročně.“

   Višněvský si prohrábne řídnoucí kaštanové vlasy a pokývá hlavou. „Dobře, já-“

   „Myslíte si, že je tu ještě něco dalšího, co by si zasloužilo mou pozornost?“ svraštím čelo.

   „Ne,“ zavrtí hlavou a vstane. „Jen se ptám, po ústavu kolují řeči.“

   „Jaké řeči?“

   „Znáte to… No, nechám vás pracovat, jistě nemáte zapotřebí, abych vás zdržoval,“ dodá a než ho stačím zastavit, odejde.

   Podivné.

 

*     *     *

 

   „Plukovníku!“

   Probudí mě bušení na dveře.

   „Soudruhu Danilove!“

   Vyhrabu se z postele, natáhnu si džíny a otevřu. „Co se děje?“ zabručím a zářivky z chodby mě bolestivě píchnou do očí.

   Kuzněcov vypadá rozrušeně. „Je mrtvý!“

   „Kdo?“ okamžitě se proberu.

   „Doktor Višněvský, leží v atriu s rozbitou hlavou!“

   Narychlo si nazuju boty, natáhnu košili a při chůzi si jí zapínám. „Kdo ho našel?“ ptám se.

   „Já,“ ostražitě se po mě Kuzněcov podívá. „Jako obvykle jsem vstal první a šel zkontrolovat přístroje, měření a průběh analýz a…“

   Ještě než dojdeme do atria, slyším ženský pláč. Uprostřed místnosti, na podlaze, leží Fjodor Višněvský s krvavou dírou ve své ochmýřené hlavě, kolem něj louže krve. Co nejdál od něj se o stěnu opírá doktorka Semjenovová a pláče. Nad mrtvolou stojí s nevěřícným pohledem profesor Griško.

   „Ustupte od něj!“ vyštěknu.

   Griško couvne. Přikleknu k mrtvému, tak abych si nenamočil kolena v krvi, a prohlížím si ránu na hlavě. „Opakovaný úder tupým předmětem na jedno místo,“ mručím si pro sebe. „Rozhodně to nebyla nehoda ani sebeobrana,“ řeknu pak nahlas. „Ten, kdo to udělal, to udělal s úmyslem zabít. Pravděpodobně udeřil Višněvského ještě několikrát poté, co doktor ztratil vědomí.“ Znechuceně se dívám na tělo, vytáhnu z kapsy džín nikotinovou žvýkačku a hodím si jí do pusy.

   Lékařka se skoro zajíkne. Kuzněcov s Griškem na mě vyděšeně koukají. „Někdo ho zavraždil?!“

   „Myslíte, že si rozmlátil hlavu sám v koupelně a pak sem odešel vykrvácet?“ vrčím. „Není možné, že vám utekl jeden z chovanců?“

   „Ne, to jsem hned kontroloval!“ namítne Griško. „Všichni jsou na svých místech. Krom toho je blbost, aby jeden utekl, to je prostě nemožné. A i kdyby, rozhodně by se nevrátil zpět do své cely.“

   „Jenže sem se nikdo nedostane, přes oční scanner můžeme projít jen my čtyři,“ řekne pomalu Kuzněcov a rozhlédne se po nás.

   Dívám se na svůj pokroucený odraz v zasychajícím tratolišti. „Takže ho zabil jeden z vás,“ vstanu.

   „To je absurdní!“ vystartuje Griško. „To spíš vy!“

   „Kdybych se ho chtěl zbavit,“ řeknu klidně. „Lusknu prsty a kupuje si jednosměrnou jízdenku do Jakutska těžit uran. A i kdybych ho tu před vámi zastřelil, mám na to právo. Myslíte, že bych se za ním v noci plížil s kladivem? Ještě k tomu tady?“

   Všichni tři mlčí, Semjenovová už jen potichu natahuje. Nakonec Kuzněcov řekne: „Měli bychom zavolat vojenskou policii.“

   „V žádném případě,“ zarazím ho studeně. „Nikdo nepůjde dovnitř, nikdo nepůjde ven. Stal se tady zločin a já ho vyšetřuju. A vy jste podezřelí.“

   A nemám u sebe ani zbraň.

 

*     *     *

 

  Po důkladné prohlídce mrtvého jim dovolím ho uklidit. Neměl u sebe nic, jen svazek klíčů, přístupovou kartu do sítě výzkumáku a tabulku čokolády.

   „Tím odměňoval chovance,“ vysvětluje Kuzněcov.

   „Hmm. Máte kam dát mrtvého? Jen nerad bych ho musel skladovat mezi potravinami,“ řeknu.

   „Máme tu márnici pro pitvy chovanců, kteří ro nezvládli,“ potvrdí Griško.

   „Výborně, tam.“

   Ujme se toho Griško s Kuzněcovem. Semjenovová od rána drtí mezi zuby nikotinové žvýkačky, po té snad ani nic chtít nemůžu, to by mě tu ukamenovali. Nicméně, může to hrát a na výslech rozhodně půjde.

 

*     *     *

 

   Celé dopoledne a odpoledne tlačím na všechny tři podezřelé. Dvou, tříhodinové výslechy, pořád dokola ty samé otázky, pořád dokola ty samé odpovědi. Semjenovová se mi třikrát rozpláče a jednou málem zhroutí.

   Kuzněcov působí nervózně a roztěkaně. O to víc na něj dorážím, ale pořád se drží toho, že šel spát a vstal jako první. Ptám se ho na minulost, na vztahy s ostatními, chci vědět všechno o všem.

   Griško je naopak ofensivní, mám dojem, že si skutečně myslí, že jsem vraždil já. Rozhodnu udělat kompromis.

   „V noci za mnou Višněvský přišel, byl jsem nejspíš poslední, s kým mluvil,“ přiznám. „Byl nervózní a skoro vystrašený, ptal se mě, co tu vlastně vyšetřuji.“

   „Myslíte, že tušil, co se stane?“ vyvalí Griško překvapeně oči.

   „Těžko říct. Je ale možné, že se vrah bál, aby mi nevyklopil něco, co věděl.“

   „To něco vám ale neřekl, že?“

   „Ne,“ zavrtím hlavou. Profesor nevypadá spokojeně, tím méně pak já. „Co dělal Višněvský jako poslední, s kým mluvil?“ zeptám se pak.

   „Se Sašou… Musel o ní pečovat nejvíc, je to naše chlouba,“ krčí rameny on.

   Pokývám hlavou. „Budu s ní chtít mluvit. O samotě.“

 

*     *     *

 

  „Kdyby něco, zmáčkněte,“ dává mi Kuzněcov pager. „Budu tu za chvilku.“ Pak naťuká číselný kód do cely s prosklenými dveřmi. Dávám si pozor, abych si zapamatoval sérii pěti čísel, které vyťukává, ale je moc rychlý.

   Ví, že ho pozoruju? A proč nechce, abych věděl kód?

   Vstoupím do cely. Dveře se za mnou zavřou, Kuzněcov naposledy kývne a odejde.

   Dívka je naživo daleko… přitažlivější než na záznamu. Má plné rty, dívá se na mě šelmovsky přivřenýma očima a elektronika místo vlasů nevypadá odpudivě, jak se dalo čekat. Spíš naopak.

   Je bosá, kombinézu má nataženou jen přes nohy, v pase jí má rukávy zauzlovanou a přes tělo jen bílé elastické tílko, přes které jsou vidět obrysy bradavek. Nepošlušná Saša a učitelka Semjenovová. Rákosku a tak a…

   Ústav. Bože.

   Chovankyně sedí v tureckém sedu na posteli. Podá mi ruku. „Sašenka,“ řekne měkkým hlasem.

   „Plukovník Danilov.“ Má neobvykle silný stisk.

   „Zahrajete si se mnou šachy, soudruhu plukovníku?“ usměje se. „Strejda Ilja říká, že je to pro můj mozek dobrý trénink.“

   „Strejda Ilja,“ zopakuju a sednu si ke stolu s šachovnicí. „Chtěl jsem si s tebou jen promluvit.“

   „To můžeme i tak,“ začíná stavět figurky po ploše. „Chcete černé nebo bílé?“

   „Jaké máš radši ty?“

   „Mě je to jedno,“ zasměje se. „Jde o to, jestli chcete dostat mat na tři nebo na čtyři tahy.“

   „Černé,“ pokrčím rameny. „A šetři mě.“

   „Dóóóóbře,“ protáhne rozpustile. „Začínám.“ Táhne pěšcem.

   „Víš, že byl dnes ráno nalezen mrtvý doktor Višněvskij?“

   „To jsem nevěděla,“ řekne a zaraženě se na mě podívá. „Jak?“

   „Někdo ho zabil. Rozbil mu hlavu.“

   „To je strašné… Šach. Takže nevíte, kdo to byl?“

   Zamračím se a podívám se na hrací plochu. Zablokuju jejího jezdce svým pěšcem a vzhlédnu. „Zatím ne, vyšetřuji to.“

   „Byl to někdo z kombinéz? Šach.“

   Zavrčím a provedu další úhybný manévr. „Kdo jsou to kombinézy?“

   „My, chovanci.“

   „Ne, musel to být buď profesor Griško, inženýr Kuzněcov nebo doktorka Semjenovová.“

   „Šach. Tomu nevěřím. Proč by to někdo dělal?“

   „Na to jsem se chtěl zeptat já tebe… Šach!“ řeknu vítězoslavně.

   „Mat.“

   „Jakto?“ podívám se zmateně na šachovnici.

   „Vy potáhnete střelcem a tím odkryjete věž, kterou vám seberu jezdcem. Vy už nebudete mít čím bránit dámu, takže jí obětujete mému střelci. A krále odkryjete mé dámě.“

   „Říkal jsem, aby si mě šetřila,“ zamračím se na ní.

   Uculí se. Pak zvážní. „Nevím, kdo mohl doktora Višněvského zabít. Ale přijde mi divné, že by to udělal někdo z bílých plášťů. Ale nemůžu soudit, z cely se prakticky nedostanu.“

   „Jak dlouho tu jsi?“ zeptám se.

   „Dlouho,“ potřepe drátky na hlavě. „Zahrajete si ještě?“

   „Fajn, ale chci bílé.“

   „Jak je libo,“ usměje se a otočí šachovnici. Znovu začne stavět figurky. „Proč jste přišel za mnou?“

   „Protože včera, večer před svou smrtí za mnou Višněvskij a byl rozrušený. A před tím byl u tebe. O čem jste si povídali?“

   „Jako vždycky. Vyplňovali jsme dotazníky, hádala jsem obrázky…“

   „Obrázky?“

   „Ano, obrázky. Začínali jsme na kartách a teď už musím hádat kompletní obrázky. A čím víc detailů udám, tím lépe.“

   Pokývám hlavou a zadívám se na šachovnici. „Hraješ… Úplně jinak…“ zamračím se.

   „Jsem ráda, že jste to zaznamenal. To je moje oblíbená taktika.“

   „Hmm,“ táhnu věží. „A dosáhli jste včera nějakého významného pokroku nebo naopak? Nesvěřil se ti s něčím?“

   „Ne, ničeho jsem si nevšimla… Ale on se mi nikdy nesvěřoval, neměla jsem ho ráda.“

   „Proč ne?“ podívám se na ní.

   „Nevím, nelíbil se mi,“ potřepe hlavou. A pak se podívá na mě. „Vy se mi líbíte.“

   „Já,“ konstatuji suše.

   „Móóóc,“ protáhne měkce a já cítím její bosou nohu v rozkroku džín. „Chcete vědět, jak funguje ta taktika?“

   Držím pokerface a přikývnu. Ukáže na šachovnici. „Dáma se drží vždy před střelcem. On je za ní a útočí zezadu.“ Její noha přitlačí.

   „Zezadu.“

   „Zezadu,“ potvrdí. „Tam a zpátky, pořád a nekompromisně,“ vrní a tahá figurku střelce po hrací ploše dopředu a dozadu. „Můžu vyřídit soupeře rychle, ale takhle můžu protahovat tu svojí rozkoš ze hry, dokud ho úplně nezdecimuji a pak hra-“

   „Vyvrcholí,“ dodám s úšklebkem.

   Usměje se, jakoby její nadaný žák právě pochopil řešení složité rovnice.

   Odsunu se a vstanu. „Dobře, Sašo, děkuju za spolupráci.“

   Vstane taky. „Sašenko,“ opraví mně a přiblíží se.

   „Sašenko.“

   „Není zač, soudruhu plukovníku,“ usměju se, nakloní se až ke mně. Když je tak blízko, poprvé od té doby, co jsem vstoupil do ústavu, cítím něco jiného než desinfekci. A taky cítím její jazyk na krku.

   Stisknu pager. „Ještě si promluvíme,“ řeknu.

   „Budu se těšit,“ zaculí se a znovu se posadí na postel do tureckého sedu.

   Cítím na sobě její pohled, dokud za mnou Kuzněcov znovu nezakóduje dveře a já odtamtud nevypadnu.

 

*     *     *

 

   Ta noc nevypadá klidně, naopak to vypadá na onanií naplněný večer se Sašenkou.

   Vzdychnu a ponořím se do osobních spisů pracovníků, abych našel něco, co by pomohlo ve vysvětlení Višněvského smrti. Nemám na vyřešení případu moc času. Vody je sice neomezeně, ale zásoby potravin pro pracovníky a chovance bylo tak na tři dny. Ale i kdybych měl z těch tří vědátorů přiznání vymlátit…

   Sašenka nic neví. Vlastně nemá ani pár o mezilidských vztazích, když je celý život zavřená… Tedy, aspoň Griško tvrdil, že od raného dětství. Ale…

   Jak toho může ta malá čubka ale tolik vědět o sexu?

   Vezmu to ještě kolem počítače a vyrazím k ní.

 

*     *     *

 

   Ivan Kagrozov má hlavou schovanou mezi svými koleny a potichu si kňučí, protože už má zase migrénu. Přejíždí si rukama po vyholené hlavě a nehty rozdírá jizvy do krve.

   Zámek jeho cely najednou zapípá a dveře se otevřou.

   Kagrozov zvedne hlavu a malýma zarudlýma očkama, která sídlí ve vyžilém vrásčitém obličeji, se zadívá ke dveřím. Z temnoty chodby docinká do tlumeného osvětlení cely skalpel. 

   Chovanec nasaje vzduch do plic. To je jeho šance.

   Sleze z postele, bosé nohy plesknou o studenou bílou podlahu. Sehne se pro skalpel a palcem zkusí jeho ostrost. Na bříšku prstu se objeví kapička krve. Kagrozov se zazubí žlutým úsměvem a nahrbeným krokem se vydá do temnoty chodby, svíraje nůž v pohotovostní poloze.

 

*     *     *

 

   Přijdu až k prosklené cele, kde leží Sašenka. Drátky má sčesané dozadu a spokojeně se usmívá do polštáře. Vypadá skoro šťastně.

   Zabuším na sklo. „Potřebuju s tebou mluvit!“

   Jen se ošije. Nejsem si ani jistý, jestli mě za tím sklem slyší. Rozhlédnu se a najdu mluvítko. Stisknu tlačítko. „Sašenko, vstávej,“ slyším uvnitř echo svého hlasu. „Saši!“

   Dívka se posadí na posteli. Její cela je ozářena tlumeným odpočinkovým světlem, takže jí chvíli trvá, než se rozkouká. Jakmile mě za sklem pozná, usměje se a sklouzne na podlahu. Dojde až k mluvítku, když se podívá za mě a ztuhne.

   Zaostřím na odraz ve skle, který se díky tlumenému světlu tvoří. Postavu v chovanecké kombinéze si nestihnu ani pořádně prohlédnout a vrhnu se do strany. Skalpel, který chlápek svírá ruce, jen škrábne panzersklo. Sašenka s vřísknutím odskočí ode dveří.

   Vykopnu ze země a zasáhnu útočníka špičkou boty zezadu pod koleno. Hekne a skácí se. Snažím se postavit na nohy, ale on se po mě ožene nožem. Stihnu uhnout, ale čepel mi prosekne košili a škrábne na rameni. Mátožně se postavím a on po mě jde bezhlavě znovu. Nabere mě ramenem do hrudníku, a jak spolu padáme, chce mě bodnout. Chytnu mu ruku, ale nemám čím zbrzdit pád a udeřím se zátylkem o podlahu.

   Vykřiknu, odkopnu ho od sebe a čepel nože mě škrábne přes džíny.

   „Co se to tu děje?!“ slyším Kuzněcovův hlas a pak udělá přesně to nejhorší, k čemu se mohl rozhodnout. Rozsvítí zářivky.

  Když se zvedám, předimenzované bílé světlo mě zasáhne do citlivých očí. Znovu křiknu a snažím se si je z reflexu zakrýt. Je mi jasné, že pokud teď chovanec bodne, je se mnou amen.

   „Krok zpátky!“ ozve se z mluvítka Sašinčin hlas. Skoro slepý o krok couvnu a cítím, jak jen pár centimetrů ode mě proletěla útočníkova ruka. „Hluboký záklon!“ Zakloním se a čepel proletí nade mnou. Slyším vyčerpané funění. „Kopni pravou nohou!“ vřeští Saša.

   Vykopnu a moje bota zasáhne cosi měkkého. Podle chovancova vytí asi rozkrok. O podlahu zazvoní dopadající skalpel.

   „Kopni levačkou do strany, pořádně!“ další rada od malé věštkyně.

   Dám do kopu všechno a kopnu do něčeho tvrdého.

   „Je v bezvědomí, Danilove!“ slyším Kuzněcova.

   Zasténám a třu si oči. Pokouším se pomalu rozkoukat, ale jde to jen pomalu. Po nějaké minutě dvou už vidím Mišu, který zabavil chovanci nůž, bezvládného muže v kombinéze a Sašenku, která se s vytřeštěnýma očima opírá o sklo cely.

   Vydýchávám se. „Ten magor se mě pokusil zabít!“ ukážu obviňujícím gestem na omráčeného chlapa.

   „To nepochybně,“ zabručí Miša. „Ivan Kagrozov, šestinásobný vrah. Nesnáší experimenty dobře… Pomozte mi ho odtáhnout do cely, než se probere.“

   Vzdychnu, chytnu útočníka za nohy, Kuzněcov za ruce a hodíme ho zpět do cely, kterou Miša zakóduje. Podezíravě se na něj dívám.

   On můj pohled zachytí. „Díváte se na mě, jako bych ho pustil já!“

   „Někdo ho pustit musel!“ vyštěknu.

   „A proč bych to jako měl být já?!“

   „Na třiatřicet procent jste to vy! A byl jste tu první!“

   „Na pětadvacet procent, když dovolíte, plukovníku!“ skoro zařve. „A myslíte si, že jsem magor, abych vypustil největšího psychopata z cely ven?! Zabil by nás tu všechny! Vy jste voják a stejně jste to přežil jen díky Sašence! A co jste tu vůbec dělal?!“

   „Potřeboval jsem ohledně něčeho mluvit se Sašenkou,“ pokrčím unaveně rameny.

   „Co se to tu děje?“ ozve se z druhé strany. Přichází Griško v županu.

   „Ještě tu chybí doktorka Semjenovová,“ zabručím. Tu bych rád viděl v županu. „Kde vůbec je?“

    „Kolegyně Semjenovová se zamkla v pokoji a dala si prášek na spaní. Dnešní události jí vyloženě otřásly,“ řekne Griško upjatě. „Tak řekne mi někdo, co se tu stalo?“

   „Někdo pustil ven Ivana, strejdo Iljo,“ ozve se Sašenka ze své cely.

   Griško se po ní podívá, pak na nás. „Ivana Kagrozova?“

   Kuzněcov přikývne. „Napadl plukovníka.“

   „Panebože!“

   „Kuzněcove, zamkněte se ve svém pokoji,“ přikážu.

   „Ano,“ kývne.

   „A s vámi chci mluvit, profesore.“

 

*     *     *

 

   „Chcete vodku?“ zeptá se unaveně Griško ve svém pokoji a aniž by čekal na odpověď, nalije.

   „Chci.“

   „Upozorňuji vás, že mám ve stole malý nabitý revolver. Vy se nebojíte, že já jsem vrah?“ kopne do sebe profesor panáka.

   „Nebojím se vraha,“ pokrčím rameny.

   „O čem jste se mnou chtěl mluvit?“ přihraje mi panáka po stole.

   Chytím ho a kopnu do sebe. „Jaký vztah měl Višněvský se Sašenkou?“

   Griško se zamračí. „Dle mého čistě profesionální. Samozřejmě jí měl rád, jako já. Jak už jsem vám říkal několikrát, Sašenka je naším největším úspěchem.“ Pak se usměje. „Sašenka je někdo, s kým bych se nebál jít na veřejnost. Je slušná, bojácná a své schopnosti ovládá takřka dokonale. Jednou bude slavná po celém světě.“

   Zarazím jeho litanii tím, že klepnu sklenkou o stůl. „Takže tvrdíte, že mezi psychiatrem a jeho pacientkou nikdy nic osobnějšího nebylo?“

   „Určitě ne,“ rázně to zamítne profesor.

   Zvednu se a odcházím. „Zamkněte se, profesore. Já to tak udělám.“

 

*     *     *

 

   Ráno vstanu brzo, protože si chci promluvit se Sašenkou. Dobouchám se na Kuzněcova. Otevře sice, ale upozorní mě, že v ruce drží skalpel, který včera sebral od Kagrozova.

   „Vy mě pořád podezíráte?“ zavrtím hlavou. „Ten magor napadl mě.“

   „To mohla být nehoda. Co chcete?“

   „Přístupový kód k Sašence, chci s ní mluvit.“

   „Proč bych vám ho měl dávat, měl bych jít s vámi a celu otevřít.“

   „To byste měl,“ přikývnu. „A zatímco já budu u ní, vy budete čekat sám někde ve výzkumáku, až si pro vás vrah přijde?“

   Dlouho se nerozmýšlí.

 

*     *     *

 

   Vstoupím do Sašinčiny cely. „Zahrajem si šachy?“

   „Jistě,“ rozzáří se jí očka a sedne si ke stolu. „Jaké chcete.“

   „Bílé.“ Beze slova začne rozestavovat figurky. „Chtěl jsem ti poděkovat za včerejší noc,“ řeknu. „A taky se tě na něco zeptat.“

   „Na co?“ zamrká na mě.

   „Grishko je pro tebe strejda Ilja a Semjenovová teta Ulyana, že?“

   „Ano,“ přikývne a přejíždí si figurkou střelce po rtech. Nevím, jestli ví, jak eroticky to vypadá. Nejspíš ano.

   „Ale Višněvský byl pro tebe doktor Višněvský, proč?“

   „Neměla jsem ho ráda, říkala jsem vám to,“ zakaboní se.

   „Není to tím, že by tě nutil, aby si ho oslovovala jinak?“ navrhnu.

   „Jako jak?“ změní tón hlasu.

   „Pane doktore, nebo jenom pane…“ Mlčí a táhne figurkami. „Zneužíval tě, viď? Chodil sem a prznil tě. Naučil tě všechno to, co jsi mi tu včera odvykládala.“

   „Mat,“ šeptne.

   „Vždyť jsi ani neohlásila šach,“ vyhrknu a podívám se na šachovnici.

   „Nemůžu za to, že jste se tak nešikovně odkryl,“ ukáže. Pak vzdychne. „Kdyby to nebyl on, vlastně by se mi to i líbilo...“ Vypadá, že je v rozpacích. „Chtěla bych to zkusit s někým, kdo se mi líbí,“ upře na mě oči.

   Nepřijde jí divné nabízet sex, protože nemá žádnou zkušenost s opravdovým světem. Dívám se na ni a nevím, jestli je to odporné nebo vzrušující. Vstane, obejde stůl a posadí se mi obkročmo do klína.

   „Udělám všechno, co budeš chtít,“ šeptá mi naléhavě. „Chci být jako jakákoliv jiná tam zvenku.“

   Sedím ztuhle, nevím, co mám dělat. Skloní hlavu a má skoro slzy v očích. Připadá si odmítnutá. Vezmu jí jemně za bradu a políbím na rty.

   Usměje se. „Nemusíš být jemný, mám ráda, když to bolí. Bolest je opravdová, z pravého světa, tady je zakázaná. Tady je všechno pod analgetiky… Máš rád, když to bolí?“ Šeptá a její ruce mi bloudí pod košilí.

   „Mám.“

 

*     *     *

 

   Leží na mě, její drátky mi padají do obličeje.

   „Střelec a dáma,“ vydechnu.

   Zasměje se a dá mi pusu na tvář. „Bylo to krásné, upřímné a opravdové,“ posadí se. „S ním to tak nikdy nebylo, vždycky jsem věděla, že je to falešné, protože byl rozdělený myslí mezi mě a tetu Ulyanu.“

   Zamračím se. „Jak to myslíš?“

   „Říkal mi, že má rád tetu Ulyanu a že s ní to dělá taky.“

   Hmátnu po džínách. „Sašenko, vydrž!“

 

*     *     *

 

   „Pojďte se mnou, Kuzněcove,“ vyštěknu na Mišu, který se skalpelem v ruce plíží pro něco k jídlu a jakmile mě zaslechne, málem vyletí z kůže. „Možná máme vraha.“

   Dojdeme spolu k pokoji soudružky Semjenovové. Buším. „Otevřete, doktorko! Nebojte, jsme tady dva!“

   Doktorka otevře a ostražitě se na nás podívá. Vtrhnu dovnitř. Couvne, s vyjeknutím dopadne na postel.

   „Spala jste s Fjodorem Višněvským, je to tak?!“ vrčím.

   Posadí se a kmitá očima mezi mnou a Kuzněcovem. „Já… No, byli jsme milenci…“ začne natahovat.

   „A pak jste zjistila, že šuká se Sašenkou a rozbila jste mu hlavu!“

   Vytřeští oči. „Prosím?!“

   „Váš milenec si chodil ulevit k duševně narušené šestnáctce s dráty místo vlasů. Rozzuřilo vás to a zabila jste ho!“ dorážím.

   „Já nic takového nevěděla!“ rozpláče se naplno.

   Zarazím se.

   „Možná maličko krok vedle, co?“ povytáhne Kuzněcov obočí, protočí skalpel v prstech a zavře dveře do chodby.

 

*     *     *

 

   Ilja Ivanovič Griško vstoupí do cely k Sašence.

   „Strejdo Iljo! Mám pro tebe novinku!“ řekne mu dívka rozjásaně.

   Blahosklonně se usměje, zavře za sebou dveře. V cele se cítí bezpečně. „Copak se stalo?“

   „Já a Dmitrij se máme rádi!“

   „Dmitrij Danilov? Ten polda?“ zamračí se Grishko.

 

*     *     *

 

   „Kuzněcove,“ řeknu obezřetně. „Odložte ten nůž.“

   Inženýr se zadívá na skalpel ve své ruce.

   „Vy, Mišo?“ zajíkne se doktorka.

   „Co já?“ nechápe Kuzněcov.

   Bylo jasné, že v situaci už hrají roli přepjaté nervy.

   „Já s panem inženýrem teď vyjdeme ven a vy se tu zase zamkněte,“ poradím doktorce. Ta přikývne.

   S Kuzněcovem opustíme místnost. „Nechtěl jsem vás vyděsit,“ řekne Miša. „Vrátím se do svého pokoje.“

   „To udělejte,“ řeknu s ulehčením a pozoruji ho, jak odchází. Kdyby on byl vrahem, něco by tu silně nesedělo. Musím za Sašenkou.

 

*      *       *

 

   Vejdu do cely. Griško sedí zády ke mně a rozzuřeně se na mě otočí.

   „Zbláznil jste se?!“ postaví se.

   „Klid!“ zarazím ho a střelím očima po Sašence, která spokojeně sedí za stolem.

   „Klid? Děláte si prdel?! Vyspal jste se s mojí pacientkou?! Se šestnáctiletou?! Budu si na vás stěžovat u tajemníka Gromského!“ Zůstanu na něj civět a lovím v paměti, kdo je tajemník Gromsky. „To jste vynikající voják, když ani neznáte svoje nadřízené!“ křičí profesor.

   „A vy jste svatý!“ zavrčím. Pak se zarazím. „Pojďme to vyřešit jinam.“

   Necháme Sašenku v cele, která nám ještě vesele zamává, a vyjdeme ze sekce s celami do atria.

   „No?“ zamračí se. „Vysvětlíte mi to? Šel jste za ní už poprvé s tím, že jí budete ohrabávat nebo vám ruplo v kouli až tam?!“

   „Nejdřív vy! Zamlčel jste mi, že Semjenovová spala s Višněvským! A věděl jste to. Musel jste to vědět. Stejně tak jste věděl, že Višněvský vyšukává se Sašenkou a kryl jste ho před doktorkou, proč?!“

   Griško skloní pohled. „Kdyby se to Semjenovová dozvěděla, nechala by ze žárlivosti zavřít celý projekt. Prostě by to rozmázla a ministerstvo by nám přestalo posílat prachy. Proto jsem vám taky neřekl, že Višněvský a Semjenovová spolu měli poměr, protože byste se pídil po jejím motivu a mohl byste na Sašenku přijít. Chápejte, že životy nás všech jsou nic proti tomu, co může ona znamenat pro vývoj lidstva.“

   Dívám se do Griškových očích a napadá mě, že jestli měl někdo důvod vraždit, byl to on.

   „Vraťte se do svého pokoje, profesore,“ řeknu pak.

   Dochází čas, ale… Já už mám plán.      

 

*     *      *

 

   Miša Kuzněcov sedí u počítače ve své kanceláři a dívá se na prázdnou obrazovku. Už poněkolikáté se pokouší ze sítě zjistit, kdo vypustil Kagrozova z cely, ale… Znovu, má nápad.

   Vstoupí do sítě. Několik neoprávněných přístupů nejvyššího stupně utajení… A ze stejného zdroje přišel i povel k otevření Kagrozovových dveří. Stačí postoupit do binárního kódu, zkopírovat a pak prohnat veškerá personální data z intranetu sítem, které zachytí stejný binární kód.

   Inženýrovy prsty lítají po klávesnici a jeho oči zběsile těkají po sloupcích dat, které se táhnou po monitoru, až po půl hodině se jedna část rozzáří zeleně. Shoda! A binární kód jména patří…

   Kuzněcov se zarazí. Ale to přece není možné, to je přece…

   Kdosi zaklepe. Miša se zeptá na jméno, otevře. „Tohle vás bude zajímat,“ řekne pak návštěvníkovi. „Víte, kdo se naboural do sítě a pustil ven Kagrozova?“

   Vrah se usměje. „Ta informace už je teď pro vás úplně bezcenná.“ Skalpel z inženýrova stolu je během chvilky ve vrahově ruce a o pár vteřin později v Mišově hrdle.

 

*     *     *

 

   Sašenka si ve své cele přitáhne kolena k bradě a hystericky se rozkřičí.

 

*     *     *

 

   Běžím po křiku a doběhnu k Sašenčině cele. Připlácne dlaně na sklo a zuřivě zmáčkne tlačítko mluvítka. „Dmitriji, musíš mě pustit! Musíš! Někdo zabil strejdu Mišu a chce ublížit i mě! Dmitriji, prosím!“

   Polknu a vylovím z paměti kód k její cele. Naťukám ho do číselníku a dveře se otevřou. Sašenka mi padne do náruče.

   „Musíme někam, kde je bezpečno, Dmitriji, ochráníš mě, viď, slib mi to!“

   „Slibuju,“ zamumlám a vedu jí po schodech nahoru ze sekce s chovanci do atria. „Řekla jsi strejdovi Iljovi o té naší první šachové partii nebo jen o té druhé?“

   „Jen o té druhé,“ zamrká Sašenka nechápavě.

   Vrazíme do atria a uprostřed stojí Ilja Griško a míří na nás revolverem.

   „Celou dobu jsi to byl ty!“ vyštěknu na něj. „Když si se dozvěděl, že ti Višněvský šuká s tvým pokladem, počkal jsi, až přijedu a pak jsi ho oddělal. Chtěl jsi hodit všechno na Semjenovovou, proto jsi mi zatajil jejich vztah! Ale když jste se, bůhví jak, dozvěděl, že jsem vám sáhl na Sašenku já, ztratil jste soudnost, počkal si, až budu v sekci chovanců a pustil Kagrozova! O mé první návštěvě u ní vám ona nic neřekla, musel jste to vědět od začátku. A věděl jste to určitě, protože jste se mě na to před několika hodinami ptal.

   Kuzněcov na vás přišel a zabil jste i jeho!“

   Při zmínce o Kuzněcově smrti se mu překvapeně rozšíří oči. Něco je špatně.

   Do atria vejde doktorka Semjenovová a strne. „Iljo, co to děláš?!“

   „Vysvětlím to, Ulyano,“ otočí se k ní zoufale Griško, ale to už od sebe odstrkuju Sašenku a vrhám se po profesorovi.

   Padne na zem a kvér mu vypadne z prstů.  Odkopnu ho ke zdi, ale to mi ubere sekundu drahocenné pozornosti, kterou nezvykle čiperný profesůrek využije k tomu, že mi vrazí loket do ksichtu.

   Zasténám a pustím ho. Vydrápe se na nohy a utíká směrem k laborkám a řídícímu centru.

   „Sašenko, zbraň!“

   Dívka vezme revolver do ruky a pošle ho po podlaze ke mně. Hmátnu po něm a vyrazím za Griškem. „Běžte se schovat k doktorce do pokoje!“ vyštěknu ještě.

 

*      *      *

 

   Semjenovová za sebou zamkne svůj pokoj. Sašenka se posadí na postel a nepřítomně kouká do prázdna. „Stane se něco strašného…“ šeptá.

 

*     *     *

 

   Stojím v řídícím centru nad mrtvým tělem Ilji Ivanoviče Griška, z hlavně jeho revolveru, který svírám v ruce, se ještě kouří. Zachmuřeně se dívám na červené tlačítko na pultě, které začíná blikat, a nade mnou se rozeznívají sirény. Na všech monitorech v centru vyskakují výstražná okna.

   „Pozor, všechny cely byly otevřeny. Pozor, všechny cely byly otevřeny…“ ohlašuje hlas z repráků po stěnách. Podívám se do bubínku revolveru. Ještě pět nábojů. Bude to chtít velkou dávku improvizace, ale plán by byl.

   Trhnutím zaklapnu bubínek zpět do zbraně, zajistím, odjistím a vydám se k ubytovací sekci. Čas přestat s rolí hodného poldy.

   Prvního magora potkám v laboratořích. Pokusí se po mě hodit velkou centrifugu na zkumavky, ale naprosto profesionálně mu vpálím kulku do hlavy. Dalšího srazím v chodbě na zem ramenem, musím šetřit municí. Na atrium.

 

 

*     *     *

 

   „Ten blázen Griško vypustil kombinézy z klecí,“ dívá se nevěřícně doktorka Semjenovová na upozornění, které bliká na monitoru jejího počítače.

   Pak se posadí na postel vedle plačící Sašenky a obejme ji kolem ramen. Neví, jak se k ní má chovat poté, co se dozvěděla o jejím vztahu ke svému mrtvému milenci.

   „Šššš… Všechno bude v pořádku.“

 

*     *     *

 

   Do atria vtrhnu už, když mám zacíleno. Vpálím kulku do hrudníku jednomu z bláznů, ten se zřítí. Druhý se ke mně přiblíží zprava, ale koupí to pažbou revolveru do čelisti. Jsou to jen trosky, které půl života strávily v celách dva na dva metry, a já jsem agent.

   Lámu ruce, nohy, dvakrát vystřelím. Zbývají dva náboje a pozornost ostatních se obrací ke mně. Bojí se výstřelů, ale dvacet jich určitě nezvládnu a vybíhám po schodech do ubytovací sekce, kde zběsile buším na doktorčiny dveře.

   „Tady Danilov!“

   Dveře se otevřou. Jeden z chovanců doběhne nebezpečně blízko, takže mu pošlu kulku do krku a zapadnu do pokoje. Okamžitě za sebou zamknu a o zlomek sekundy později slyším, jak s jekotem narážejí kombinézy do vnější strany dveří.

   Sašenka se ke mně vrhne a obejme mě.

   „Griško otevřel cely,“ řeknu vydýchaně.

   „Kolik máte munice?“ zeptá se Semjenovová ustaraně.

   Zvednu palec. „Jeden náboj.“

   „To je tak pro jednoho z nás!“ vyštěkne doktorka.

   „Nepanikařte,“ zavrčím.

   „A jak se chcete dostat ven?!“ vyštěkne ona.

   „Sašenka nás dostane ven,“ mrknu na dívku. „Bude nám říkat, co máme dělat. Jako při té rvačce s Kagrovem. Zvládneš to?“ otočím se pak přímo na ní.

   Dívenka rozhodně kývne.

   „Dobře, Sašenko, soustřeď se… Co máme dělat?“ vezmu dívenku za ramena.

   Zavře oči. „Jakmile budeme za dveřmi, vyrazíme po chodbě napravo. Střelíš po hasicím přístroji nalevo. Do cesty se nám postaví velký černoch, ale má zraněnou nohu, toho si vezmu na starost já. A jakmile ho dostanu k zemi, rozdrtíš pažbou pistole hrtan toho potetovaného blonďáka za ním. Dostanem se na schody.

   V atriu uvidím, budu tě navigovat. Teď si vezmi tu lahev od vína, kterou má teta Ulyana na stole a s ní vezmeš po hlavě toho chovance, který jí zabije.“

   Semjenovová stojící přede dveřmi ani nestačí nic říct, když se dveře vyvrátí z pantů a pohřbí jí pod sebou. Na nich přistane v pokoji vychrtlý muž v kombinéze výzkumáku a já ho vší silou vezmu zeleným sklem po lebce.

   Vyrazíme do chodby, zahneme napravo. Zacílím na hasičák, který visí u schodů, a vypálím poslední kulku. Přetlak hasičák rozstřelí na kusy a střepiny sundají tři magory kolem něj. Sašenka mě předbíhá a skáče do náruče mohutnému černochovi. S dopadem mu přistává na koleně, které se nepřirozeně prohne a on s ní jde k zemi.

   Překročím je a nabíhám na napřaženou pěst pokérovanému blonďákovi. Než stihne udeřit, bleskovým pohybem ho beru přes hrtan. Padá, lapajíc po dechu.

   Pomáhám Sašence na nohy a dívám se ke schodům.

   „Navleč se do jeho kombinézy,“ ukáže na dusícího se blonďáka.

   „Cože?“

   „Dělej!“

 

*     *     *

 

   V kombinézách seběhneme dolů, procházíme mezi chovanci a Sašenka se vydá rovnou k výtahu. Poklekne k ovládací konzoli, několik ze svých „vlasů“ připojí k ní a zavře oči.

   Stáhnu si kapucu mikiny, kterou mám pod kombinézou, hlouběji do obličeje, aby mě nikdo nepoznal. Jeden po mě pokukuje, ale když vycením zuby a zavrčím, přestane si mě všímat. Všichni ostatní bedlivě sledují Sašenku.

   Je jako jejich božstvo, uvažuju. Nakonec se dívka odpojí a vstane. V tu chvíli se dveře výtahu otevřou. Sašenka pohodí hlavou a dobrých patnáct chovanců naběhne do prostorného nákladního výtahu. A my s nimi.

   „Jak to, že tě poslouchají?“ syknu jí do ucha.

   Zavrtí hlavou, že teď ne. Celou minutu, co stojíme namačkáni ve výtahu mezi kombinézami, houstnoucí atmosféra agrese je skoro hmatatelná. Kdyby mě někdo držel několik let takhle, asi bych měl chuť taky trhat končetiny od trupu.

   Výtah zastaví, dveře se otevřou.

   Znuděný voják se na nás otočí a oči se mu rozšíří hrůzou. V sekundě je na zemi a tři chovanci ho bijí, čtvrtý mu vytrhává zbraně z rukou a hází je dalším. Sašenka mě táhne za ruku chodbou.

   „Musíme se schovat!“ křiknu na ní a vleču jí o patro výš, do strojovny, kde si můžeme zalézt mezi generátory.

   Je mi jasné, že se ani v početní převaze a s jednou puškou, nemůžou kombinézy postavit dalším šesti vycvičeným vojákům a že to všechno skončí strašnými jatkami. Jakmile najdeme ve strojovně klidné místo, přikryju nás starou plachtou, obejmu Sašenku kolem ramen a čekáme.

 

*     *     *

 

   Hodinu posloucháme zvuk umírajících lidí a střelby, pak se na dlouhou dobu rozhostí ticho.

  „Haló! Je tu někdo?“

   Strhnu z nás plachtu a čumím do hlavně útočné pušky. Sašenka se postaví a nejistě pozoruje dva vojáky v uniformách Rudé armády.

   „Plukovník Danilov,“ vytáhnu průkaz.

   Jeden na nás stále míří puškou, ten druhý zaostří na průkaz. „V pohodě,“ řekne pak.

   Druhý voják skloní zbraň.

   „Jak to vypadá?“ zeptám se.

   „Hrozně, pane,“ vzdychne voják. „Přišli jsme o čtyři chlapy, z personálu nejspíš nepřežil nikdo. Posily dorazí až za půl hodiny. Jak to vypadá dole?“

   „Od nás všichni mrtví, zůstalo tam pár chovanců,“ vysvětlím.

   „A tahle?“ mávne druhý voják hlavní k Sašence.

   „Ta je tu se mnou. Nepřítel?“

   „Neutralizován,“ hlásí bez nadšení desátník.

   „Dobře,“ přikývnu. Hmátnu prvnímu vojákovi po pistoli a vytrhnu jí z pouzdra. Natočí na mě hlaveň, ale strhnu jí stranou a dávka jde mimo. Druhému vpálím kulku do hlavy. První couvne a znovu se pokouší namířit, ale Sašenka do něj strčí, on zavrávorá a to mi stačí. Dvě kulky do hrudníku, jedna do hlavy.

   „To je standardní postup ministerstva obrany?“ zeptá se bezvýrazně dívka.

   „Ne, to není,“ zavrtím hlavou a namířím pistoli na ní.

   „Ty nejsi z ministerstva obrany, viď?“ Zamrká. „Nejsi ani Dmitrij Danilov, ten průkaz je falešný. Proto, když ti Ilja vyhrožoval tvým nadřízeným, nevěděl jsi, o koho jde. A očním scannerem si prošel díky nedávné transplantaci sítnice. Proto máš oči tak citlivé na světlo.“

   „Odstup od těch vojáků a dej ruce vzhůru, ať tě nenapadne žádná kravina,“ vyzvu jí místo odpovědi.

   „Celou dobu jsi to byl ty. Došlo mi to, když jsem se hackovala do sítě, abych přivolala výtah a viděla tam přístupy od Fjodora z doby, kdy už byl po smrti. Zabil jsi Višněvského, abys mohl uzavřít areál a získat jeho přístupovou kartu do sítě s daty. Tou jsi taky pustil z cely Kagrozova a nahrál jsi to tak, abys na něj narazil jako první. A aby z tebe spadlo podezření. Strejda Miša na to přišel, když přijížděl přístupy do sítě a tak jsi zabil i jeho. Strýček Ilja se tě pokusil zastavit, ale ty jsi ho v tom atriu ani nenechal promluvit a hned jsi po něm vystartoval… Cely jsi taky otevřel ty!“ Sašenka na mě beznadějně zírá svýma krásnýma obrovskýma očima. „Ale proč? Proč celou tu dobu, to jsi mohl všechno udělat už na začátku? A proč jsi přede mnou celou dobu hrál to divadlo?!“

   „Protože Višněvský neměl přístup ke všem datům. Potřeboval jsem Griškovu kartu. Čekal jsem na vhodnou příležitost, protože jsem si musel udržet tvou důvěru. Nemohl jsem to udělat okatě, protože jsem potřeboval, abys mi věřila. Ztráta dat a tvé osoby se může ztratit jen v takovém bordelu jako je vzpoura chovanců. Ta byla v plánu od začátku. A bez tvých schopností bych se ven nedostal.“

   „Kdo jsi?“ špitne Sašenka.

   „Igor Bogdanov, žoldák,“ představím se pravým jménem. „Dostal jsem za ta data a za tebe velmi lukrativní nabídku od čínské rozvědky. Pravý Danilov už je přes týden po smrti.“

   „Ty jsi zabil strejdu Mišu… Ty jsi ten vrah, který chce ublížit i mě,“ tečou jí slzy. „Ty mi ublížíš, Igore.“

   „Dost keců,“ zavrčím. „Půjdeš přede mnou a žádný voloviny, jasný?“

 

*     *     *

 

   Když vyjdeme ven, subjektu se trochu zamotá hlava a musí se posadit. Je šedo, pod mrakem, všude se válejí mrtvá těla, ale ona se fascinovaně rozhlíží.

   „Nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak krásné,“ šeptá sotva slyšitelně

   „Notak, nezdržuj a vstávej,“ vyzvu subjekt a pistoli mám stále v pohotovosti.

   Nasadím pouta, která mám schovaná v autě (jehož jeden klíček mám vždycky pod blatníkem). Posadím subjekt na sedadlo spolujezdce a připoutám ke dveřím. Sednu si za volant a opouštíme ten zaplivaný areál, dřív než dorazí další vojáci.

   „Myslela jsem, že je to upřímné,“ usmívá se subjekt smutně do šedé oblohy.

   Začíná jemně mžít.

 

*     *     *

 

   Zbytek cesty proběhne v klidu a hodinu dvacet cesty od areálu výzkumného ústavu, parkujeme na lesní cestě, kde už stojí černé SUV a před ním čtyři muži v oblecích.

   Vystoupím a potřesu si s jedním rukou. „Pan Smirnov,“ pokývnu hlavou.

   „Pan Bogdanov,“ usměje se mi na oplátku. „Ta data?“ Vytáhnu z kapsy mikiny, kterou mám pořád navlečenou pod kombinézou výzkumáku, flashdisk a podám mu ho. „A ta dívka ve voze, to je ona?“

   „Jo,“ přikývnu a vlasy mi vlhnou studeným mrholením. Jaký efekt to asi bude mít na Sašinčiny… Teda. Na dráty toho subjektu? Sáhnu do auta a vytáhnu krabku marlborek. Zapálím si poprvé po dvou dnech a málem se rozteču blahem.

   Chlapi z čínské rozvědky vyvlečou dívku z auta. Podívá se na mě.

   „Myslel jsem, že se budeš bránit.“

   Usměje se. „Já nemusím, Igore. Dáma a střelec,“ dodá a jak stojí přede mnou, udělá ode mě krok. O další pole.

   A najednou to vidím. Jasný vzorec. Agenti kolem stojí přesně jako na té šachovnici a od střelce se teď čeká, že zahájí útok. „Zezadu,“ řeknu.

   „Prosím?“ otočí se na mě Smirnov.

   Ale to už mám v rukách kvér a posílám mu kulku do čela. Dáma s drátky místo vlasů trhnutím zlomí zápěstí muži po své pravici, vezme mu pistoli a střelí ho do hlavy. Třetí muž na ní zacílí, ale střelec opisuje další úhlopříčku po šachovnici a pálí mu dva výstřely do břicha, jeden do krku. Poslední figura, shodou okolností taky střelec, jde po mně, ale dáma ho vyřídí jedním přesným výstřelem, který jde přes oko dál do mozku.

   To vše během několika málo sekund.

   Stojím, pistoli stále ve vzduchu, ani nevím, co jsem to provedl.

   „Už nemáš náboje,“ prohodí Sašenka konverzačním tónem a stále svírá v ruce ukradený kvér.

   „Kde ses naučila takhle bojovat a střílet?!“ vyjedu po ní.

   „Ale Igore,“ zasměje se. „Snad si nemyslíš, že někdo mého intelektu nebude umět zacházet s pistolí. Nebo snad, že by se někde nechal držet proti své vůli. Čekala jsem jen na někoho, kdo můj útěk přikryje, aby se na něj nepřišlo… Třeba vzpourou chovanců. To já jsem o sobě dala Číňanům vědět, ponoukla je, ať tě najmou.“

   „Jak?“ Nic nechápu a ona mi namíří přímo doprostřed obličeje.

   „Svedla jsem Višněvského a pak ho vydírala. Půjčoval mi svůj laptop, proto u mě trávil hodiny a hodiny. A internet je mocná zbraň. Nemyslíš si doufám, že bych spala s ním nebo s tebou jen tak, protože by mě to bavilo nebo proto, že bych musela? Tebe, že bych učila šachové taktiky bezdůvodně? Z hecu? Myslíš, že by mě všichni magoři v tom zasraným ústavu poslouchali na slovo, kdybych je nemanipulovala dlouhý roky? Nebo ti hrála vyklepanou Sašenku, která poprvé vidí denní světlo?“ nasadí svůj zasněný výraz a pak se ušklíbne. „Ty jsi naivka, Igore. Ty, Višněvský, Čínská rozvědka, všichni jste jen figurky ve hře, kterou nikdy nepochopíš, protože jsi pořád jenom člověk. Já jsem něco víc.“

   „Mohla jsi mě zabít už tam před areálem!“

   „To mohla.“

   „Tak proč jsi hrála to divadlo až sem?“

   Nespokojeně mlaskne, jako bych byl nejhloupější tvor na planetě a skloní pistoli. „Protože jsem nevěděla, kde ti chlápci od Číňanů jsou a ty jsi mě k nim zavezl. Kdybychom je spolu nezlikvidovali, zůstali by jako volný konec. A já nemám ráda volné konce. No, poslední volný konec jsi ty…“

   Znovu na mě zamíří. Na sucho polknu.

   Ona se zamyslí. „Ale zase moc milý volný konec…“