Americký cestovní deník

Toto je stručná reportáž z mé cesty po západní Americe. Za dvanáct dní jsme najeli kolem 3000 kilometrů a projeli čtyři státy - Kalifornii, Utah, Nevadu a Arizonu. Pro cestu tam a zpátky jsme využili pěti letišť.

Den první, odlet z Prahy

Už první den byl náročný. Od Havla jsme letěli ke Kennedymu do New Yorku (šestihodinový časový rozdíl) a odtud pak do Los Angeles (devítihodinový časový rozdíl). Celkem krásných čtrnáct hodin v letadle a pár dalších na letištích. Dlužno dodat, že se nám Delta snažila let zpestřit aspoň menšími turbulencemi, filmy a hojným občerstvováním. Taky přistání v L.A. v záplavě světýlek a růžové mlhy stálo za to. Snad poprvé v životě jsem se letu trochu obávala, protože mě trápila rýma a těsně před odletem jsem vyslechla několik strašidelných historek o vpáčených či prasklých bubíncích. Naštěstí jsem ale ve zdraví přežila já i moje uši. A prý jsme měli štěstí, večer nám průvodce bodře sdělil, že včerejší letadlo „nasálo ptáka“ a muselo nouzově přistát. Vzhledem k tomu, že jsme před sebou měli ještě cestu zpátky, moc nás to povzbudilo.

Co se týče bezpečnostních opatření, bylo to tentokrát docela zajímavé. Hned v Praze jsem byla „vybrána“ pro podrobnou kontrolu. Palubní zavazadlo mi bylo rozebráno na molekuly, dokonce mě odborně prohmatali a narozdíl od ostatních jsem se musela i zout. S úmyslem pořídit si v L.A. panoramatický lomo foťák jsem s sebou táhla tunu kinofilmu, pro který jsem si vyžádala ruční kontrolu. Pán ani moc neprotestoval a ještě jsme si u toho zavtipkovali. V New Yorku prošla žádost kupodivu ještě o něco snadněji.

Den druhý, Los Angeles

Po příletu jsme přespali v poměrně luxusním hotelu (to jsem ještě netušila, co nás čeká v San Franciscu) a ráno se, po vydatné snídani, vypravili na prohlídku Los Angeles. V ulicích jsme potkali několik filmových štábů (ale Spielberg nikde) a celou kolonii bezdomovců. Většinu času jsme strávili v Universal Studios, kde jsme byli několikrát nedobrovolně vystaveni dobře mířeným proudům vody. Pokud se tam chystáte, vřele doporučuju cokoli vodotěsného, do čeho můžete zabalit foťák, mojí paměťovce se koupání zrovna nezamlouvalo.

Zatímco si ostatní prohlíželi Chodník slávy, vzal nás náš průvodce do Lomography obchodu pro mnou vytoužený panoramatický foťák. I když jsem s dostatečným předstihem posílala mail se svým požadavkem, byla jsem dost napjatá, jestli opravdu bude na skladě. Byl, hurá! A ještě jsme si krásně popovídali s ochotnou prodavačkou. Samozřejmě jsme nemohli minout Beverly Hills, krásně zelené a až strašidelně klidné místo plné vzorně upravených vilek. Na závěr dne jsme se zajeli podívat na pláž, která ale nebyla nijak zvlášť zajímavá – možná za to ale mohlo jen nepříliš lichotivé šero.

Mimochodem, znáte někoho, kdo byl v L.A. a neviděl slavný nápis „Hollywood“? No, už znáte, nějak se mi povedlo ho zaspat... holt příště.

Den třetí, Joshua Tree a Route 66

Po noclehu v L.A. jsme se s městem rozloučili a vydali se do Národního parku Joshua Tree, „pouštní rezervace žulových skal, kaktusových zahrad a neopakovatelné atmosféry“, jak ho popsala cestovka. Byli jsme varováni před drsným povrchem místních kamenů – pokud by nám uklouzla noha, mohlo by nás to prý pěkně „osoustružit“ – představa takové formy přírodního peelingu nás bavila poměrně dlouho. Po prohlídce se průvodci vytasili s několika lahvemi kalifornského vína (v cca dvaceti lidech a cca devadesáti stupních Fahrenheita jsme jich vypili pět), chipsů a gumových medvídků, takže jsme se řádně občerstvili a mohli vyrazit dál. Velkou část cesty jsme jeli po legendární Route 66, která byla nejhezčí z klimatizovaného minibusu. Jakmile jsme vystoupili, už nám chvějící se vzduch nad silnicí tak přitažlivý nepřipadal. Během cesty jsem si několikrát vzpomněla na Bezstarostnou jízdu – místa, kterými ve filmu projížděl Peter Fonda vypadala přesně jako ta „naše“. Dokonce jsme potkali i pár harleyářů, stylově rovnou u nápisu „Route 66“, který je na silnici natřen bílou barvou. Měli jsme možnost vidět i ukázku „lidového umění“. Na jednom místě se totiž u silnice nahromadily vraky aut, které někdo dotvořil tak, aby vypadaly jako hrdinové z animovaného filmu Auta (který se převážně odehrává právě na Route 66). A lidé se očividně nezbavovali jen starých dopravních prostředků, ale všeho, co našli na půdě – soch nejrůznějších příšer a zvířat, zahradních trpaslíků, krejčovských panen, doplňků a dokonce i záchodů – a všechno to působivě naaranžovali mezi auta.

Po tomto kulturním zážitku jsme si dopřáli i jeden kulinářský a v obyčejné samoobslužné americké jídelně si dali první vynikající steak. Nechyběl ani koutek se zákusky, který nabízel ovocné koláče s kupou šlehačky, obří lízátka (!), cukrovou vatu (!!) či čokoládovou fontánu (!!!). Někdo by to možná nazval rájem na zemi, ale mně bylo z toho, jak se tím vším Američani s gustem prokousávali, skoro špatně a místo zákusku jsem si šla raději pro salát. Každopádně už se ani nedivím, že v USA mají takové problémy s obezitou.

Den čtvrtý, Grand Canyon

Z Williamsu, ve kterém jsme přespávali, jsme brzo ráno vyrazili směr Grand Canyon. S několika dalšími členy výpravy jsme se plácli přes kapsu a zaplatili si okružní let nad touto gigantickou hříčkou přírody. Vrtulníkem jsem letěla poprvé a musím říct, že to nemělo chybu. Hlavně se mi líbilo vzlétání a chvíle, kdy jsme přeletěli přes poslední stromy lesa a nečekaně pod sebou měli prudký sráz kaňonu. S mámou jsme seděly hned vedle pilota (mimochodem, velmi sympatického a velmi amerického), takže jsme měly dokonalý výhled (ano, i na pilota) a navíc nám ve sluchátkách hrála samá skvělá hudba, od Sex Pistols přes U2 až po Toma Pettyho, jehož Free Fallin’bylo obzvlášť stylové. Grand Canyon jsme si poté obešli ještě pěšky a já se snažila zvěčnit místní „wildlife“, tedy obří havrany, drzé veverky a důmyslně se maskující ještěrky.

Na obědě jsme se zastavili u indiánů a pokusili se do sebe nacpat obrovskou (ač údajně poloviční) porci Navajo Taco, místní speciality, a odolat svodům hand made suvenýrů. Na cestě k hotelu jsme museli překonat Painted Desert, na které nás pobavily cedule „Watch for ice“ (ovšem podle vyprávění našeho průvodce je počasí v Americe občas opravdu nevyzpytatelné) a „School bus stop ahead“ (přičemž vzápětí jsme opravdu narazili na školní autobus).

Den pátý, Antelope a Bryce Canyon

Po vůbec první americké snídani, která za moc nestála, jsme se krátce zastavili na přehradě Glen Dam, vybudované na blankytně modrém Coloradu (miluju kontrasty). Od vody jsme se opět přesunuli do pouště, nasedli do otevřených džípů (připadala jsem si jak v Africe na safari) a nechali se indiánskou průvodkyní odvézt k Antilopímu kaňonu, jedné z nejfotogeničtějších jeskyní vůbec. Jízda to byla opravdu dobrodružná, skákali jsme na dunách dobrých patnáct minut (měla jsem i pár parádních modřin, jak jsem se snažila držet madel) a za tu dobu měli písek naprosto všude – v botách, ve vlasech, mezi zuby a bohužel i ve foťácích. Nepřízeň osudu ale přežily i tentokrát a myslím, že se nám v Antilopím kaňonu podařilo pořídit pár dobrých snímků. Je pravda, že kdo chtěl, tomu fotky udělala naše zkušená průvodkyně, ale to by mi moje fotografická čest nedovolila.

Na obědě jsme tentokrát byli u cowboyů v „Little Hollywoodu“, jak se říká Kanabu. Jídlo jsme dostali na stylových plechových talířích a musím říct, že všechny bylo vynikající – křehké maso nakrájené na tenké plátky, opečené brambory i nezbytná porce fazolí. Podívali jsme se do modelu města jak z Divokého západu (nejlepší bylo zrcadlo zašlé tak, že v něm člověk rozpoznal maximálně svoji siluetu – takové by se mi taky líbilo) a na ukázku indiánského tábora. Při té příležitosti jsme v poušti potkali obří červený Coca-Cola náklaďák. Ty mají opravdu všude. Přitom colu nikde nemají, snad ve všech jídelnách na Západě dostanete jen Dr Peppera. Záhada, co?

Musím přiznat, že do Bryce Canyonu už se mi ani nechtělo, přeci jen jsem byla přírodou lehce přesycená. Když jsme se ovšem vyšplhali až nahoru a já si uvědomila, že se pohybujeme v obrovské výšce těsně u zaoblených okrajů kaňonu, kde není žádné zábradlí, naopak dost zákeřná pískovo – kamenitá cesta (díky té jsem sebou nakonec vážně švihla, naštěstí až skoro na dně kaňonu) a ke všemu místy i dosti silný vítr, změnila se procházka v téměř adrenalinový zážitek. Zhruba v polovině horního okruhu jsme potkali malé dítě, které energicky poskakovalo kolem svých rodičů a musím říct, že z toho pohledu mi až přejel mráz po zádech. V Bryce Canyonu jsme měli nádherné počasí, takže jsem se nakonec i já nechala unést fascinujícím kontrastem jasně oranžových skal a čistě modrého nebe.

Den šestý, Zion a Las Vegas

Ráno jsme s mámou prožily milou příhodu, když se nám, po návratu ze snídaně, zablokovaly dveře od pokoje a nikdo z účastníků naší expedice je nedokázal otevřít. Zavazadla jsme měly samozřejmě uvnitř. Nakonec nás vysvobodil hotelový údržbář, který byl na podobné problémy zjevně zvyklý a zdrželi jsme se tak jen o slabou půl hodinku.

Když jsme dorazili do Národního parku Zion, měla jsem téměř zamračenější náladu, než jaké bylo počasí. Poprvé a naposledy za celou dobu zájezdu opravdu nebylo moc hezky, slunce jsme neviděli za celý den ani jednou. Navíc mi Zion přišel ze všech přírodních krás, co jsme dosud viděli, nejobyčejnější. Jako městský člověk už jsem se nemohla dočkat světel velkoměsta.

To se mi splnilo téhož večera, protože jsme konečně dorazili do Las Vegas. Dali jsme si večeři v jednom z místních kasín (opět tam byla spousta karaf s vínem, které jsme, k lítosti a spravedlivému rozhořčení našeho průvodce, vůbec nezvládali vypít) a vyrazili na prohlídku města. Už za světla vypadala kasína neuvěřitelně přepychově, až kýčovitě. To ovšem nebylo nic proti nočnímu provozu, kdy začínala fungovat většina atrakcí. Před kasínem a hotelem (velmi častá kombinace) Mirage vybuchovala sopka, před kasínem s neznámou tématikou se odehrávala velkolepá pirátská bitva, benátské kasíno mělo nádherně osvětlený bazén, ve kterém se plavily gondoly (ty se plavily dokonce i UVNITŘ kasína, kde bylo nákupní centrum s dokonalou imitací malebných benátských domků, pouličního osvětlení, můstků a dokonce i vlídného modrého nebe – už se těším, až něco podobného zavedou u nás na Novém Smíchově). V jedné ulici také stojí kasíno pařížské a newyorské, takže pokud stojíte na správném místě, vidíte Eiffelovu věž a Sochu Svobody jen kousek od sebe – už se ani nedivím, že někteří Američané dávají přednost cestě do Vegas před cestou do Evropy. Pochopitelně jsme nemohli minout ani známé egyptské kasíno ve tvaru pyramidy se sfingou, vodní show naproti Eiffelovce a bezpočet svatebních kaplí, které byly nejrůznějšími způsoby vyzdobeny neony. Jedním z největších zážitků bylo promítání klipu k American Pie od Dona McLeana na stropě pasáže v centru města. Zhasla světla, lidé se dívali vzhůru a celou tu dlouhou písničku odzpívali, někteří dokonce i tančili. Zůstala jsem sice jen u zpívání, ale i tak to bylo skvělé. Po tolika zážitcích už jsme kupodivu ani neměly sílu pokoušet štěstí v některých z hazardních her, které kasína nabízela a vydaly jsme se s mámou na kutě.

Den sedmý, Údolí smrti

Sedmý den jsme se opět vrátili k poznávání amerických Národních parků, konkrétně Údolí smrti. Zážitek nám zpestřil nejmladší člen výpravy, který zrovna slavil svůj velký den. Znáte snad nějaké lepší místo na oslavu devátých narozenin, než je vyprahlé dno Údolí smrti? Každopádně si troufám tvrdit, že šampáňo tam dlouho nikdo nebouchal. Horko se, oproti očekávání, dalo celkem vydržet (narozdíl od rozpálené Route 66), takže jsme se chvíli procházeli po vrstvách soli, které leží na dně a pokoušeli se rozluštit vzkazy, které do ní vepsali předchozí návštěvníci. Cesta z Údolí smrti byla také poměrně dobrodružná, silnice totiž (možná vlivem tepla?) připomínala spíš horskou dráhu a minibus na ní v neuvěřitelně krátkých intervalech poskakoval nahoru a dolů. Díky bohu, nikomu se neudělalo špatně (obzvlášť jsem se bála o dva nejmladší členy výpravy, kterým už dřívější stoupání do serpentin kaňonů očividně nedělalo dobře), jízda spíš vyvolávala nekontrolovatelné záchvaty smíchu. V Mohavské poušti jsme se stavili na sushi a pak už nás čekal jen několikahodinový přejezd do hotelu.

Den osmý, sekvoje

Znova jsme se vrátili do Kalifornie, ze které jsme na cestu vyráželi. Průvodce mi udělal radost a zavezl nás do ulice, která byla zvláštní nebývalým počtem vetešnictví. Pro starožitnosti a podobné haraburdí mám slabost, takže jsem je procházela s očima navrch hlavy. Tolik starých houpacích křesel, foťáků, telefonů (hlavně ty dva s Mickey Mousem bych brala hned), šperků, historických dopravních značek, figurek Santa Clause a bůhví čeho ještě, jsem ještě neviděla. Nakonec jsem si srdečně popovídala s milým a neuvěřitelně obézním Kaliforňanem a koupila si od něj dokonalé kočičí náušnice za pár dolarů.

Posledním kouskem přírody, který jsme na cestě navštívili, byl Národní park Sequoia. Jak již název napovídá, je to domov obrovských sekvojí, z nichž největší má 32 metrů v obvodu a jmenuje se General Sherman. Průvodce nám od začátku tvrdil, že máme jako skupina neuvěřitelné štěstí jak na počasí (skupina, která jela čtrnáct dní před námi, prý nemohla navštívit několik Národních parků kvůli sněhové (!) kalamitě), tak na „wildlife“ a prohlašoval, že určitě budeme mít štěstí i tentokrát a uvidíme medvěda. Barvitě popisoval, jak kdysi pozoroval medvědici s mláďaty z necelých dvou metrů a způsobil, že jsme celou dobu toužebně nakukovali snad za všechny stromy a keře, co v lese rostly. Bohužel, medvěda jsme nenašli. Sekvoje ovšem stály za to a na závěr dne jsme si naaranžovali a vyfotili alespoň dřevěnou medvědí figurku, kterou si průvodce prozíravě koupil u indiánů.

Den devátý a desátý, San Francisco

Přiznám se, že jsem od San Francisca téměř nic nečekala. O to lepší dojem na mě udělalo. Hned na první zastávce ve městě mě překvapila příjemná vůně eukalyptu, která se vznášela ve vzduchu. Dali jsme na radu známé písně, která praví „if you're going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair“ a ozdobili nejen sebe, ale i minibus květy, které jsme natrhali u cesty. Nejdřív jsme si užili první vyhlídku na město přes moře a poté vyjeli na vrchol Twin Peaks, kde jsme odolávali dotěrnému větru a město si prohlédli shora. Po obědě, tentokrát indickém, jsme se vydali na plavbu k Alcatrazu, pověstnému ostrovu s pevností, která sloužila jako věznice. Konečně jsme se také dostali k symbolu San Francisca, kterým je Golden Gate Bridge. Proti slunci téměř nebyl k poznání, ale když jsme obepluli jeden z jeho pilířů a zamířili zpátky k pobřeží, konečně se ukázal v celé své červenosti. Mimochodem, tato plavba byla další zatěžkávací zkouškou pro můj foťák – stála jsem totiž (spolu se spoustou Japonců – jak jinak) na přídi lodi v první řadě, takže jsem schytala všechny vlny, co měly tu sílu, že dostříkly až na nás. Jedna byla obzvlášť zákeřná a trefila se přesně do objektivu zrcadlovky. Nicméně, můj statečný foťák i tentokrát přežil.

Hotel, ve kterém jsme se ubytovali, byl zřejmě nejluxusnější ze všech, ve kterých jsem kdy měla možnost bydlet. V recepci měli obrovský lustr, perské koberce, rámovaná zrcadla a velká pohodlná křesla. Pokoj měl sice úplně stejné uspořádání jako všechny, co jsme po cestě potkali a byl stejně prťavý, ale zařízený byl přepychově. Poté, co jsme se ubytovali, jsme byli průvodcem vypuštěni do sanfranciských ulic. Přesto, že jsme byli varováni, že počasí se ve „Friscu“ mění z hodiny na hodinu a často tu bývají mlhy, měli jsme oba dva dny nádherné počasí. Za celou dobu se mi vlastně podařilo spálit až tam. (Ovšem i to se dá považovat za úspěch, na minulém výletu do Ameriky jsem se pořádně spálila už první den, když jsme se šly podívat na Sochu Svobody – dokonce tak, že se mě pak (nejen) naše recepční lekala.) San Francisco si budu pamatovat jako krásné, eukalyptem provoněné město plné milých a ochotných lidí, město s útulnými domky se světlou fasádou, ale i výškovými budovami v centru. Co mě opravdu nadchlo, byl všudypřítomný street art. San Francisco je město umělců a je to na něm znát. Na zdech nenajdete žádné zlomyslné čmáranice, jak je tomu například v Praze, ale plnohodnotné obrazy. Díky terénu, na kterém město leží, jsou pro něj typické dlouhé ulice, které se táhnou do zdánlivě nekonečného kopce. Když už se na něj vyšplháte, případně vyvezete sanfranciskou tramvají, naskytne se vám většinou pohled na moře a Alcatraz.

Desátý den, když už jsme měly pocit, že jsme viděly všechno důležité, jsme se s mámou rozdělily. Já si šla zatancovat swing do Golden Gate parku a máma se vydala na druhý konec města do galerie, kde chtěla tátovi koupit jeho vysněný obraz. V parku se nejdřív konala swingová lekce a poté tančírna. Zapadla jsem mezi ně tak rychle, že jsem se svěřila, že mám zrovna narozeniny a oni mi uspořádali „Birthday Jam“. Ten spočívá v tom, že tančíte uprostřed kruhu tleskajících lidí a leadři (tanečníci) se chodí střídat. Většinou to bývá docela poklidná záležitost, ale tady jich bylo tolik, že jsem tancovala každých pár vteřin s někým jiným a ještě se o mě skoro prali. A to jsme v kolečku byly asi tři! Navíc jsem mezi všemi tanečníky poznala kamaráda, co byl na jaře na swingovém festivalu v Praze. I swingový svět je malý. Svoje odpoledne jsem si skvěle užila, narozdíl od mámy, která se vrátila celá zničená, protože galerie byla opravdu daleko a navíc zavřená (navzdory nápisům, že tam jsou „very open“).

Poslední výprava nás vedla do čtvrti hippies – a byla opravdu dlouhá. Později jsme zjistily, že místo toho, abysme od obchodu, kde jsme obědvaly, zahnuly za roh a rovnou se ocitly v ulici plné krámků s hippie tématikou, celé jsme to šikovně (a velmi krkolomně) obešly. Celé my. Hippie ulice se nakonec ukázala jako ideální místo, kde si pořídit swingové retro šaty, spodní prádlo a všechny druhy silonek – zkrátka místo plné lákadel. V rámci (finančních) možností jsme svodům odolaly a s jazyky na vestách se vydaly do hotelu.

Den jedenáctý, loučení

Se San Franciscem jsme se loučily v hotelových postelích s perníkovými muffiny, které jsme ukořistily na snídani a americkými kreslenými filmy. Odpoledne jsme byli dopraveni na letiště a rozloučil se s námi průvodce s tím, že on teď musí dojet zpátky do Los Angeles. Tu cestu jsem mu opravdu nezáviděla, našeho minibusu už jsem měla tak akorát dost. Průvodce tedy odjel a my ostatní letěli do Paříže a odtud konečně domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny... však to znáte :).

Pro přidání komentáře se přihlaste.

Autor
Vignette
3.5 bodů
2 komentářů
2 hodnocení
03. dubna 2013, 08:16
1325 zobrazení
0 oblíbené