NEPŘEKRAČOVAT

NEPŘEKRAČOVAT

(mikropovídka)

autor: Jan Chabr

Lidé se v rizikových situacích chovají prazvláštně. Někteří začnou volat o pomoc, jiní zkamení jako  vačnatci v ohrožení. A jisté procento z nich začne mít  sklony k umírání.

Je krásné sobotní odpoledne. Klišovitý popis klasického, ne zas tolik zajímavého březnového dne, které většina lidí na sociálních sítí popsalo slovy: „Jaro je tu!“. Mě spíš štípá mráz do uší, až jsou červené jako tváře jeptišek po loku mešního vína. Jedna jeptiška stojí opodál. Tváří se nejistě. A to ještě netuší, co se začne dít za pár minut. Já to v tu chvíli samozřejmě taky netuším, ale teď, jakožto autor textu, můžu machrovat. Vedle jeptišky stojí chlápek středního věku, kancelářská krysa. Ulízlé řídké vlasy se snaží kompenzovat moderními keckami značky Converse. Ve výsledku příšerná kombinace. Asi pět metrů od nich se poflakuje partička Dánských studentů. Asi se tu zapoměli po jarních prázdninách a hodlají drancovat zdroj alkoholu v Česku o pár dnů déle. Přidám k nim prošedivělou paní v letech, v typickém béžovém maskování alá bumba neurčité značky plus beztvarý klobouček. Všechny výše zmíněné osoby v brzké době zemřou. A nebude to hezký pohled.

Začne to křikem. Možná bych to popsal spíš jako podivně pokřivené halekání z dáli. Vychází z temného chřtánu tunelu. Z tunelu, odkud se brzy přižene tlumené dunění, pak směsice horkého a studeného vichru, následovaná dvěma zářivými body. Světlomety metra. Já i moji „brzoumřeme“ kamarádi stojíme ve stanici metra Královská. Brzy tudy projede po zmiňovaných zvukových a světelných efektech souprava linky G. Halekání se opakuje. Je o něco blíž, přesto k našim zvukovodům doléhá jaksi z neurčité dálky. Jeptiška se zatváří ještě nejistěji. Antistylový páprda přešlápne ve svých červených converskách. Stará paní se vydá úplně jiným směrem, než odkud se zvuky doopravdy šíří. Chudák, asi je nedoslýchavá. A Dánští výrostci se přiblíží k žluté linii, křičící NEPŘEKRAČOVAT. Nahnou se všichni pod nebezpečným úhlem do kolejiště, určitě za účelem vypátrání příčiny tíživého zvuku. Náklání se stále víc a víc, úhel z pětatřiceti stupňů vzroste skoro na čtyřiačtyřicet. A pak jeden z nich spadne do kolejiště.

Stanice okamžitě ožije. Alespoň její polovička. Ta druhá (ta počestná) ztuhla, jak jsme si popsali již na začátku . Lidé začnou poskakovat (zbytek Dánské skupinky), křičet a volat táhlé: „Pomóc“ (chlápek středního věku) či se potulovat po druhém konci nástupiště ve zmateném proxemickém tanci (babka). Já jen valím nevěřícně oči a přemítám, proč se nešťastný Dán ještě nesmaží na kolejích pumpovaných elektrickým proudem. Uši mi trhá vřískání v dánské hatmatilce, do čehož se přidá otravné modlení jeptišky (tím mu vážně pomůžeš, holka). Cizinci se nejspíš rozhodli vytvořit něco na způsob improvizovaného lana. Jen místo vězeňských prostěradel použili svá vlastní těla. Škoda jen, že nahoře, jako „kotvu“, nechali očividně toho nejslabšího. Jeho svalová soustava nevydrží nápor nadbytečných kilogramů svých spolužáků a všichni čtyři dánští studenti nyní zkoumají pražské metro z dost nepohodlného úhlu. Z kolejiště za hřmícího zvuku blížícího se metra. Volání chlápka v converce botkách sice vzbudilo pozornost lidí na opačném konci nástupiště (včetně důchodkyně v béžové), ti však dávají přednost strnulé strategii, kteoru nejspíš odkoukali od jeptišky. A k dunivému hlomozu se přidává pofukování studeno-horkého vánku.

Muž ve věku 35 let většinou dost riskuje, vyhledává-li nebezpečí. Má na krku nově zbudovanou rodinu a nemůže je nechat ve štychu. To se nejspíš netýká pána v rudé obuvi, a tak se nakonec také vrhne za žlutou čáru NEPŘEKRAČOVAT. Natahuje se, seč mu jeho krátké tělo umožní, ale na Dánské poberty nedosáhne. Zkusí to tedy na jeptišku. „Pomozte mi, krucinál!“ Zakleje. To Slečnu v černobílém hábitu nejspíš probere, přispěchá na pomoc, chytne chlápka za kotníky a natahuje ho do kolejiště. Sama se přitom nebezpečně naklání do prostoru, kudy brzy projede podzemka. A opět to halekání. To se vysvětlí hned za okamžik. Z tunelu vyběhne osoba s šíleným výrazem v obličeji. Později zjišťuju, že šlo o sebevraha, který se chystal skoncovat se životem v předchozí stanici, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a jediné, co ho napadlo, bylo utíkat před smrtí do tmy tunelu. Metro ho dostihlo v následující stanici. Přesně v té, kde se zrovna producírovala čtveřice studentů, muž ve středním věku a jedna jeptiška. Všechny účastníky na koleji to smetlo ihned. Jeptišce, která nejspíš ve jménu božím, nehodlala pustit kotníky pána v converskách, to urazilo hlavu. Její bezhlavé tělo krásně padlo na znak, rozstřikujíc přitom krev na právě příchozí babičku. Ta při pohledu na zející rudé hrdlo, z něhož se na ní valily salvy okysličené krve, dostala infarkt. Chudák, kdyby byla hluchá, mohla zůstat na druhém konci nástupiště a nereagovat na volání o pomoc.

Já naštěstí stál stranou, aby mě krevní destičky jeptišky nezasáhly. Naštěstí jsem byl natolik chladnokrevný, abych se zlomyslně pousmál, vyběhl ze stanice, kde to začlo DOOPRADY hučet křikem všech cestujících, a doma sepsal mikropovídku o tom, jak je nebezpečně překračovat čáru s nápisem NEPŘEKRAČOVAT!